Pikanta

Pikanta – hořčice H. B. Allan ze Dvora Králové

Hořčice, za kterou se skrývá mnohem větší příběh

Na první pohled je to jen stará sklenice od hořčice. Jedna z těch drobných věcí každodenní potřeby, které kdysi stály na pultech obchodů, mizely v kuchyních a po spotřebování obsahu většinou skončily v odpadu. Jen některé přežily. A právě díky nim se dnes někdy podaří otevřít příběh mnohem větší, než by napovídal samotný výrobek. Tak je tomu i v případě hořčice Pikanta, jejíž jméno působí překvapivě moderně a dobře by obstálo i na regálu dnešního supermarketu.

Pikantu vyráběla firma H. B. ALLAN ve Dvoře Králové nad Labem, podnik specializovaný na výrobu hořčice a dalších potravinářských výrobků. Dochované obaly ukazují, že Pikanta nebyla žádnou anonymní lokální směsí prodávanou beze jména, ale skutečným značkovým výrobkem. Vedle menších spotřebitelských sklenic se zachovaly dokonce velké keramické nádoby určené patrně pro obchodní provoz. Na nich se objevuje výrazné označení PIKANTA, francouzské slovo moutarde a označení estragonové varianty. Už samotná podoba obalů ukazuje, jak důležitou roli tehdy začínala hrát obchodní značka – zákazník si neměl odnést jen hořčici, ale právě Pikantu. Dochovaná malá sklenice s původní etiketou má přibližně osm centimetrů na výšku; tak obyčejný předmět, jaký se po snídani nebo večeři běžně vyhodil, se dnes stal drobným dokumentem československé potravinářské historie.

Z Althammera se stal Allan

Za značkou stál Hynek Boleslav Allan, muž s poměrně pozoruhodným životním příběhem. Narodil se totiž jako Hynek Boleslav Althammer. Podle svědectví jeho vnuka Pierra Allana si příjmení změnil po první světové válce ve dvacátých letech. Rodinná vzpomínka jej popisuje jako výrazně českého patriota; německy znějící Althammer mu v nových poměrech Československé republiky patrně příliš nevyhovoval a zvolil si kosmopolitně působící jméno Allan. Pod tímto jménem pak také vybudoval a vedl ve Dvoře Králové podnik označovaný rodinou jako „továrna hořčice a poživatin“.

Nebyla to přitom žádná malá výrobna za obchodem. H. B. Allan se specializoval především na hořčice, vanilkový cukr a prášky do pečiva, později se sortiment dále rozšiřoval. Firma tak patřila k typickým meziválečným potravinářským podnikům, které využily proměny životního stylu československých domácností. Lidé stále více kupovali hotové, průmyslově připravované výrobky v jednotných obalech a začínali si zvykat na obchodní značky. Právě v této době vzniká svět, ve kterém vedle tradičního pekaře, řezníka nebo obchodníka se smíšeným zbožím nastupuje výrobce, jenž chce, aby si zákazník zapamatoval konkrétní jméno na etiketě.

A Pikanta je pro tento nový svět skoro učebnicovým příkladem. Název je krátký, snadno vyslovitelný, dobře zapamatovatelný a zároveň okamžitě naznačuje chuť výrobku. Je to přesně ten typ pojmenování, který ukazuje, jak rychle se československá reklama mezi válkami profesionalizovala. Už nestačilo napsat na nádobu prostě „hořčice“. Výrobek potřeboval vlastní osobnost.

Šumivý vynález z Dvora Králové

Příběh Hynka Boleslava Allana je ale zajímavý ještě z jednoho důvodu. Hořčice nebyla jediným oborem, do kterého se pustil. Podle historie dodnes existující švýcarské značky TIKI experimentoval Allan už kolem roku 1907 se směsí, z níž vznikal po rozpuštění ve vodě sladký šumivý nápoj. Princip byl jednoduchý a geniální zároveň – vhodně zkombinované složky po styku s vodou začaly reagovat, uvolňovat oxid uhličitý a nápoj zašuměl. Z dnešního hlediska nic exotického, na začátku 20. století však šlo o mimořádně atraktivní výrobek, zvlášť pro děti. Švýcarská TIKI právě Hynku Boleslavu Allanovi připisuje položení základů svého pozdějšího úspěchu.

A právě tady začíná být stará sklenice hořčice Pikanta nečekaně zajímavá. Její výrobce nebyl jen provinčním majitelem potravinářské dílny. Šlo o podnikatele schopného přemýšlet o nových výrobcích, značkách i způsobu jejich prodeje. Hořčice, prášky do pečiva, vanilkový cukr nebo šumivé přípravky dnes působí jako nesouvisející směs, ale tehdejší potravinářské továrny pracovaly právě tímto způsobem. Společným jmenovatelem nebyla jedna surovina, nýbrž schopnost míchat, dávkovat a balit trvanlivé potravinářské produkty a dostávat je prostřednictvím obchodní sítě do tisíců domácností.

Rodinný podnik pokračoval i v následující generaci. V roce 1939 převzal jeho řízení Allanův syn Vilém. Druhá světová válka podnik paradoxně nezastavila. Podle vzpomínek rodiny výroba rostla, sortiment se rozšířil například o umělý med a šumivé výrobky a na konci války měla továrna zaměstnávat přibližně dvě stovky lidí. Pokud je tento údaj přesný, ukazuje, že H. B. ALLAN už dávno nebyl drobným regionálním výrobcem, ale poměrně významným průmyslovým podnikem.

Firma, která zmizela během několika měsíců

Po válce se zdálo, že podnik může pokračovat dál. Vilém Allan začal hledat možnosti zahraniční expanze a v roce 1946 odjel pracovně do Švýcarska. Politická situace v Československu se ale rychle měnila. Rodina později vzpomínala na atmosféru konce roku 1947, kdy už bylo patrné, že budoucnost soukromých podnikatelů bude nejistá. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Vilém Allan s manželkou rozhodli odejít ze země. Na přelomu února a března překročili hranici do Rakouska a následně se dostali do Švýcarska.

Továrna ve Dvoře Králové byla roku 1948 znárodněna. Potravinářská výroba v původní podobě skončila a tovární objekt byl později využit pro textilní výrobu. Značka H. B. ALLAN z československého trhu zmizela. Některé výrobky a výrobní principy však přežily. Allanovy šumivé přípravky se v různých podobách vyráběly ještě dlouho po válce a ve Švýcarsku pokračoval příběh, který dnes připomíná značka TIKI. Když Pierre Allan přijel v roce 1967 poprvé do Československa a navštívil Dvůr Králové, vzpomínal, že na někdejší rodinné továrně bylo pod novým nátěrem stále možné rozeznat písmena H. B. ALLAN. Firma už neexistovala, ale její jméno doslova prosvítalo skrz novou barvu.

Je to skoro příliš dokonalý obraz československého 20. století. Podnik, který vyrostl z energie jednoho člověka, přežil monarchii, vznik republiky, hospodářskou krizi i světovou válku, během několika měsíců zmizel v důsledku politické změny. Zůstaly budovy, několik rodinných fotografií, vzpomínky potomků – a věci.

Mezi nimi i obyčejná sklenice od hořčice.

Pikanta jako svědek zmizelého světa

Právě proto je dnes Pikanta mnohem zajímavější než jen kuriózní stará potravinářská značka. Představuje svět československého podnikání první poloviny 20. století, v němž vedle velkých průmyslových koncernů existovaly stovky rodinných továren vytvářejících vlastní výrobky, obaly, receptury a značky. Mnohé z nich byly po roce 1948 sloučeny do národních podniků a jejich původní názvy během několika let prakticky zmizely z veřejné paměti.

Pikanta přitom měla všechny předpoklady stát se značkou, která by mohla existovat dodnes. Už její jméno působí až překvapivě současně. Není v něm jméno majitele ani těžkopádné vysvětlení výrobku. Je stručné, úderné a slibuje vlastnost produktu. Kdyby dnes někdo postavil na stůl skleničku s nápisem PIKANTA – estragonová hořčice, samotný název by nemusel měnit vůbec.

Jen výrobce by už na etiketě chyběl.

Firma H. B. ALLAN, Dvůr Králové nad Labem, z českého hospodářského života zmizela. Její příběh však přežil v zahraničí, v rodinné paměti a také v těch nejméně nápadných předmětech. Ve sklenicích, etiketách, reklamách a keramických nádobách, které jejich původní majitelé nikdy nepovažovali za něco, co by mělo vydržet další století.

A právě proto dnes stojí za to je uchovávat. Nejsou totiž jen obalem od dávno snědené hořčice. Jsou posledními drobnými svědky firmy, která kdysi zaměstnávala stovky lidí a jejíž jméno po znárodnění zmizelo tak dokonale, že ho dnes musíme znovu skládat z jednotlivých střepů.

Zdroje:
Paměť národa – Pierre Allan (1952), vzpomínky na rodinu a podnik H. B. ALLAN.
TIKI AG – historie značky a Hynek Boleslav Allan, 1907.
Aukro – dochovaná keramická nádoba hořčice Pikanta.
Aukro – dochovaná sklenice hořčice Pikanta s původní etiketou.