Alois Korbel, Rakovník

Alois Korbel, Rakovník – úsměv z Bořivojovy ulice

Zubní technik, který si nechal svůj úsměv promítat v kině

Na černém pozadí se vynořuje tvář mladé ženy. Krátké světlé vlasy má upravené do měkkých vln, rty výrazně červené a její úsměv je téměř nepřehlédnutelný. Právě o něj jde. Bílé zuby jsou skutečným středem obrazu, přestože reklama neukazuje ani zubní protézu, ani nástroj, ani interiér ordinace. Pod portrétem stojí německy a česky: „GEPRÜFTER ZAHNTECHNIKER – ZKOUŠENÝ ZUBNÍ TECHNIK – ALOIS KORBEL – RAKONITZ – BOŘIVOJGASSE / RAKOVNÍK – BOŘIVOJOVA UL.“ V levém horním rohu se skrývá ještě jedna důležitá stopa: drobná značka „ASTA“ a pod ní „PILSEN – PLZEŇ“. Několik slov a jediný portrét tak otevírají příběh rakovnického zubního technika, jehož jméno by dnes bez tohoto skleněného reklamního diapozitivu téměř zmizelo.

Dochovaná reklama patří s vysokou pravděpodobností do období protektorátu, přibližně do let 1940–1945. Nejde jen o výtvarný styl nebo účes ženy. Mnohem přesvědčivější je samotná podoba textu: němčina stojí před češtinou a česká Bořivojova ulice se současně objevuje jako „Bořivojgasse“. Reklama tak není pouze dokladem existence Korbelova zubního ateliéru. Je také drobným dokumentem doby, kdy německo-česká dvojjazyčnost vstupovala i do tak všední oblasti, jakou byla místní obchodní reklama.

Alois Korbel přichází do Rakovníka

O samotném Aloisi Korbelovi zatím víme překvapivě málo. Dochované prameny jej označují jako zkoušeného zubního technika a později jako dentistu. Jeho provozovna se nacházela v rakovnické Bořivojově ulici, číslo domu se však z dostupných pramenů zatím nepodařilo určit. Důležitým bodem pro datování jeho působení je Adresář Protektorátu z roku 1939. V přehledu rakovnických zubních ateliérů jsou uvedeni Krista Semecká-Svobodová, Josef Vecka a Alberta Weidenhofferová, ale Alois Korbel mezi nimi ještě není. Je tedy možné, že v Rakovníku začal působit až později, snad právě během prvních let protektorátu. Přesný okamžik jeho příchodu však doložen není a absence v jediném adresáři sama o sobě datum založení živnosti určit nemůže.

Jeho profese stála na rozhraní zdravotnictví a vysoce kvalifikovaného řemesla. Zubní technika první poloviny 20. století byla především manuální disciplínou. Výroba zubních náhrad, korunek a dalších protetických prací vyžadovala přesnost, zkušenost s materiály a schopnost individuálně přizpůsobovat práci konkrétnímu zákazníkovi. Korbelova reklama proto nestaví do popředí jen jeho jméno, ale především kvalifikaci: „zkoušený zubní technik“. Odbornost se stává součástí značky.

A právě tady je diapozitiv reklamně velmi chytrý. Místo technické stránky oboru ukazuje výsledek. Mladou, upravenou a sebevědomě se usmívající ženu. Zuby jsou výrazně bílé a v kontrastu s červenými rty doslova svítí. Reklama neprodává kov, protézu ani technickou práci. Prodává něco mnohem srozumitelnějšího – pěkný úsměv.

Reklama ASTA z Plzně

V levém horním rohu diapozitivu je malá kruhová značka „ASTA“ a pod ní označení „PILSEN – PLZEŇ“. Díky ní lze reklamu spojit s plzeňskou firmou Reklama ASTA Liebl, která se zabývala výrobou reklamních diapozitivů určených pro kina. Firma je doložena také v přehledu výrobců diapozitivů ve sbírce Státního oblastního archivu v Plzni.

Kinoreklama měla proti obyčejnému novinovému inzerátu jednu obrovskou výhodu: na několik okamžiků získala celé plátno. Divák seděl ve tmě a před očima se mu objevila barevná reklama místního podniku. Ruční kolorování umožňovalo vytvořit obraz, který byl jednoduchý, výrazný a dobře čitelný i z posledních řad sálu. U Korbelovy reklamy bylo prostředků minimum – černé pozadí, světlá ženská tvář, blond vlasy, červené rty a bílé zuby. Význam reklamy bylo možné pochopit během několika sekund.

Právě tím je diapozitiv zajímavý i z hlediska historie reklamy. Nepracuje s dlouhým vysvětlováním ani seznamem služeb. Vizuální sdělení předchází text. Nejprve vidíme zdravě působící úsměv a teprve potom jméno člověka, který jej může pomoci vytvořit. Princip, který dnes používají reklamy stomatologických klinik, kosmetiky nebo dentální hygieny, fungoval už na malém ručně kolorovaném sklíčku.

Rakovník měl dvě kina

Pro pochopení původního prostředí reklamy je důležitá ještě jedna skutečnost. Podle Adresáře Protektorátu z roku 1939 existovala v Rakovníku dvě kina: Bio „Městské“ a Bio „Sokol“. V jednom z nich se mohl promítat i Korbelův diapozitiv. Přímý doklad, který by jej spojoval s konkrétním biografem, se však zatím nalézt nepodařilo.

Ve stejné skupině dochovaných rakovnických reklam se objevují také diapozitivy dalších místních živnostníků, například Prokše, Větrovce nebo Hůly. Zpracovávali je různí výrobci reklam a jejich datace pokrývá delší období. To dovoluje vyslovit zajímavou, byť zatím neprokázanou možnost: soubor mohl postupně vznikat při některém z místních kin, které si po léta uchovávalo reklamní sklíčka svých inzerentů. Pokud tomu tak skutečně bylo, vznikl tím mimoděk obraz obchodního a řemeslnického Rakovníka, jaký by žádný běžný adresář nedokázal zachytit.

Před hlavním filmem se na plátně mohli střídat řemeslníci, obchodníci, restauratéři a poskytovatelé služeb, jejichž jména publikum dobře znalo. Reklama byla bezprostředně místní. Divák mohl vyjít z kina a následující den navštívit podnik, jehož jméno předchozí večer viděl na plátně.

Korbelova reklama pro takové prostředí fungovala dokonale. Z temnoty sálu se objevila světlá tvář ženy, výrazné rty a bílé zuby. Pod nimi jméno Alois Korbel a adresa Bořivojova ulice. Několik sekund a sdělení bylo hotové.

Válka končí, Korbel pokračuje

Nejcennější přímý doklad o Korbelově dalším působení pochází z prvních měsíců po skončení války. Ve dnech 26., 27. a 28. září 1945 vyšel v plzeňském deníku Pravda jeho pracovní inzerát. Korbel hledal „zubního technika (-čku), prvotřídního, ovládajícího ocelové práce“ a nabízel „velmi výhodné platové podmínky“. Podepsán byl jednoduše: „A. Korbel, dentista, Rakovník.“

Těch několik řádků je pro jeho příběh mimořádně důležitých. Především potvrzují, že Korbel v Rakovníku působil také po skončení okupace. Reklama na diapozitivu tedy není stopou po krátké živnosti, která by zmizela spolu s protektorátem. Ještě na konci září 1945 jeho pracoviště fungovalo a hledalo dalšího kvalifikovaného člověka.

Pozoruhodný je požadavek na uchazeče, který musí ovládat „ocelové práce“. Korbel nehledal začátečníka ani pomocnou sílu. Výslovně žádal prvotřídního odborníka a zároveň lákal na velmi výhodné platové podmínky. Samotný text inzerátu samozřejmě nedovoluje určit velikost jeho podniku, ale svědčí o tom, že potřeboval kvalifikovaného technika schopného odborné práce.

Zajímavé je rovněž opakované spojení s Plzní. Plzeňská ASTA vyrobila Korbelův reklamní diapozitiv a o několik let později Korbel hledal pracovníka prostřednictvím plzeňského deníku. Může jít o pouhou shodu danou regionální dostupností služeb a tisku, ale nelze vyloučit ani hlubší vazbu Aloise Korbela na Plzeňsko. Doklad, který by ji potvrzoval, však zatím chybí.

Záhada Korbelova původu

Právě otázka, odkud Alois Korbel přišel, zůstává nejzajímavější nevyřešenou částí příběhu. Jeho datum narození ani původ se dosud nepodařilo spolehlivě zjistit. V dobových pramenech se sice objevují lidé stejného jména, ale jejich spojení s rakovnickým dentistou není možné bez dalších dokladů potvrdit.

Jedna z nejzajímavějších stop vede opět na Plzeňsko. Český směr 4. prosince 1932 uváděl Aloise Korbela, který u Okresního úřadu ve Stříbře žádal o stálou kinematografickou licenci. Jméno sedí, regionální vazba by byla lákavá a pozdější rakovnický Korbel měl prokazatelně kontakty s plzeňským prostředím alespoň prostřednictvím výrobce reklamy a plzeňského tisku. Přesto by bylo chybou oba muže spojit. Bez dalšího identifikačního údaje může jít jednoduše o dva různé Aloise Korbely.

Další stopu představuje Evžen Korbel z Merklína u Přeštic, který ve školním roce 1947/1948 studoval na rakovnické reálce. Opět se zde setkávají Rakovník a Plzeňsko, ale příbuznost s Aloisem Korbelem není doložena. Podobně opatrně je nutné zacházet se záznamem v pražském telefonním seznamu z roku 1952, kde se objevuje „Korbel R. A., dentista, Praha XVIII, Potockého 1“. Ani zde nemáme dostatek údajů pro ztotožnění s rakovnickým Aloisem Korbelem.

Naopak některé jiné stopy lze odložit stranou. S příběhem zřejmě nesouvisejí MUDr. Arnošt Korbel ze Sedlčan, lékař Korbel spojený s Baťovým Zlínem v roce 1942, pražská továrna na obuv Korbel, rakovnický hotel Korbelář ani mnohem pozdější Foto Korbel. Shoda příjmení je při genealogickém pátrání užitečným vodítkem, nikoli důkazem.

Co se stalo po roce 1945?

Tady se příběh prozatím ztrácí. Posledním bezpečným bodem je září 1945, kdy A. Korbel stále vystupuje jako dentista v Rakovníku. Co následovalo, současná rešerše nedokládá. Nevíme, zda v Bořivojově ulici pracoval ještě několik dalších let, zda se přestěhoval do jiného města nebo zda jeho kariéru změnily poválečné zásahy do soukromého zdravotnictví.

Odpověď pravděpodobně neleží v další reklamě, ale v archivech. Největší šanci představuje živnostenský rejstřík z let 1939–1950, evidence obyvatel a především domovní knihy Bořivojovy ulice v SOkA Rakovník. Ty by mohly odhalit nejen číslo domu, ale případně také Korbelův rok narození, předchozí bydliště nebo datum příchodu a odchodu. Dalším směrem jsou zdravotnické ročenky z let 1946–1948 a pozdější personální fondy státní zdravotní správy.

Je docela možné, že v některém archivním kartonu stále leží obyčejný formulář, který celý příběh během několika minut doplní. U lidí, jejichž život se nedostal do encyklopedií ani kronik, někdy rozhoduje právě takový jediný dokument.

Reklama, která přežila svého zadavatele

Alois Korbel si svůj diapozitiv téměř jistě neobjednával proto, aby po něm zůstal historický dokument. Chtěl zákazníky. Potřeboval, aby si lidé v Rakovníku zapamatovali jeho jméno a Bořivojovu ulici. V tom je možná největší kouzlo starých reklam: předměty vytvořené s životností několika měsíců dnes často představují jedinou hmotnou stopu po lidech a podnicích, které dávno zmizely.

Korbelův diapozitiv navíc zachycuje hned několik vrstev historie současně. Je dokumentem místního podnikání, historie zdravotnického řemesla, protektorátní jazykové reality i vývoje reklamy. Německé „Geprüfter Zahntechniker“ stojící před českým „Zkoušený zubní technik“ připomíná dobu svého vzniku. Označení Rakonitz a Bořivojgasse zachycuje úřední svět okupovaných českých zemí. Logo ASTA připomíná plzeňské výrobce kinoreklamy. A tvář usmívající se ženy ukazuje, že reklamní tvůrci už tehdy dobře chápali sílu jednoduchého obrazu.

Přitom je celý předmět malý. To, co kdysi v kině zaplnilo celé plátno, se ve skutečnosti vešlo do ruky. Teprve světlo projektoru proměnilo drobný obrázek v monumentální reklamu.

Úsměv z temného sálu

Můžeme si tedy alespoň v základních obrysech rekonstruovat okamžik, pro který reklama vznikla. V rakovnickém kině zhasnou světla. Diváci čekají na film. Na plátně se objeví reklamní diapozitiv. Z černého pozadí vystoupí světlá tvář mladé ženy, červené rty a nápadně bílé zuby. Pod ní se objeví německý a český text a jméno Alois Korbel. Kdo potřebuje zubního technika, má si zapamatovat jediné místo: Bořivojovu ulici v Rakovníku. Dochovaný diapozitiv přesně tuto kombinaci jména, profese a adresy nese; v levém horním rohu jej navíc podepsala plzeňská ASTA.

Nevíme, ve kterém ze dvou tehdejších rakovnických biografů tento obraz zářil. Adresář z roku 1939 dokládá Bio „Městské“ a Bio „Sokol“, ale přímé spojení Korbelova diapozitivu s jedním z nich zatím chybí. Dochovaný soubor rakovnických kinoreklam spíše naznačuje, že podobná sklíčka mohla být shromažďována a používána po delší dobu. To už je ovšem rekonstrukce, nikoli prokázaný fakt.

Právě tato nejistota však příběhu nic neubírá. Naopak připomíná, jak málo někdy stačí, aby se po osmdesáti letech podařilo znovu zachytit člověka, jehož podnik by jinak téměř beze stopy zmizel. O Aloisi Korbelovi dnes nemáme životopis. Nemáme jeho fotografii, datum narození ani přesnou adresu domu. Nevíme, odkud do Rakovníka přišel a nevíme ani, kdy z něj odešel. Máme však několik pevných bodů. V adresáři z roku 1939 mezi rakovnickými zubními ateliéry ještě uveden není. Za protektorátu už na Bořivojově ulici propaguje své služby jako „zkoušený zubní technik“. A v září 1945 stále působí v Rakovníku, tentokrát označen jako dentista, a hledá prvotřídního zubního technika schopného ocelových prací.

Mezi těmito několika archivními záznamy stojí malé ručně kolorované sklíčko. Původně mělo životnost reklamní kampaně. Alois Korbel pravděpodobně vůbec nepředpokládal, že bude existovat v době, kdy už nebude existovat jeho ateliér, jeho vývěsní štít ani lidé, kteří jeho reklamu sledovali z řad rakovnického kina. Objednal si prostředek k získání zákazníků – nikoli památník.

Nakonec se z něj památník stal.

A možná právě proto mají staré kinoreklamy tak mimořádnou dokumentární hodnotu. Nezachycují pouze velké značky a podnikatele, kteří se dostali do hospodářských dějin. Zachycují i obyčejnou každodennost města – člověka, k němuž se chodilo opravit zuby, obchodníka, u něhož se kupovaly boty, nožíře, drogistu nebo restauratéra. Lidi, jejichž jména znalo celé okolí, ale o dvě či tři generace později po nich v písemných pramenech zůstalo sotva několik řádků.

V Korbelově případě navíc reklama uchovala atmosféru přesně vymezené historické chvíle. Němčina stojí před češtinou. Rakovník je zároveň Rakonitz a Bořivojova ulice Bořivojgasse. Na druhé straně války pak v září 1945 všechny tyto německé názvy z jeho inzerce mizí a zůstává prosté „A. Korbel, dentista, Rakovník“. Jediný lidský osud se tak na několika dochovaných dokumentech protíná s jedním z nejdramatičtějších období českých dějin.

Poslední jistý obraz Aloise Korbela proto nepochází z jeho kinoreklamy, ale z krátkého poválečného inzerátu. Je září 1945, válka skončila teprve před několika měsíci a Korbel hledá nového pracovníka. Dokonce nabízí „velmi výhodné platové podmínky“. Jeho rakovnický podnik tedy pokračuje. Co se s ním stalo potom, zatím nevíme.

Odpověď může stále ležet v rakovnickém archivu. Dochované fondy SOkA Rakovník zahrnují mimo jiné materiály okresní správy i pozdějšího Okresního ústavu národního zdraví, takže archivní cesta k doplnění Korbelova osudu rozhodně není uzavřená. Největší naději představují živnostenské rejstříky, evidence obyvatel a domovní knihy Bořivojovy ulice, případně poválečné zdravotnické fondy. Právě tam by se jednou mohlo objevit datum narození, přesné číslo domu, předchozí bydliště nebo informace o tom, kam Alois Korbel z Rakovníka odešel.

Do té doby za něj mluví reklama.

Černé pozadí, blond vlasy, červené rty a dokonale bílé zuby. Několik sekund světla z promítačky v potemnělém kině, které měly přivést zákazníka do jedné rakovnické ulice. Po více než osmdesáti letech už reklama svůj původní účel dávno neplní. Udělala však něco, co její zadavatel sotva mohl předvídat.

Uchovala jeho jméno.

Alois Korbel. Zkoušený zubní technik. Rakovník, Bořivojova ulice.

Zdroje

Dochovaný reklamní diapozitiv Aloise Korbela – „Geprüfter Zahntechniker / Zkoušený zubní technik – Alois Korbel – Rakonitz, Bořivojgasse / Rakovník, Bořivojova ul.“; značka výrobce „ASTA – Pilsen / Plzeň“, ručně kolorovaný diapozitiv, pravděpodobně 1940–1945. Sbírka Reclamare.

Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, 1939, Rakovník, s. 1089 – seznam „Zubní ateliery – Zahntechnische Ateliers“; uvedeni Krista Semecká-Svobodová, Josef Vecka a Alberta Weidenhofferová, Alois Korbel zde uveden není. Česká digitální knihovna / Národní digitální knihovna.

Adresář Protektorátu Čechy a Morava, 1939, Rakovník, s. 1087 – záznam rakovnických biografů Bio „Městské“ a Bio „Sokol“. Česká digitální knihovna / Národní digitální knihovna.

Pravda, Plzeň, 26. září 1945 – pracovní inzerát A. Korbela, dentisty v Rakovníku, hledajícího prvotřídního zubního technika či techničku ovládající ocelové práce. Národní digitální knihovna, Kramerius.

Pravda, Plzeň, 27. září 1945 – opakování pracovního inzerátu A. Korbela, dentisty v Rakovníku. Národní digitální knihovna, Kramerius.

Pravda, Plzeň, 28. září 1945 – další otištění pracovního inzerátu A. Korbela. Národní digitální knihovna, Kramerius.

Sborník k poctě Evy a Karla Waskových, 2011 – přehled výrobců reklamních diapozitivů ve sbírce Státního oblastního archivu v Plzni; mezi výrobci doložena Reklama ASTA Liebl Plzeň. Národní digitální knihovna, Kramerius.

Český směr, 4. prosince 1932 – zpráva o Aloisi Korbelovi, který na Stříbrsku žádal o stálou kinematografickou licenci. Totožnost s rakovnickým zubním technikem není prokázána; pramen je relevantní pouze jako možná stopa pro další pátrání.

Doklady rakovnické reálky, školní rok 1947/1948 – zmínka o Evženu Korbelovi z Merklína u Přeštic. Příbuzenská souvislost s Aloisem Korbelem nebyla doložena.

Telefonní seznam Praha, 1952 – záznam „Korbel R. A., dentista, Praha XVIII, Potockého 1“. Ztotožnění této osoby s Aloisem Korbelem z Rakovníka není doloženo.

Státní okresní archiv Rakovník – přehled archivních fondů – fondy okresní správy, zdravotnických zařízení a Okresního ústavu národního zdraví Rakovník; možné směry pro další archivní výzkum Korbelova poválečného osudu.

Poznámka k výzkumu: Přesné číslo Korbelova domu v Bořivojově ulici, datum a místo narození, datum zahájení jeho rakovnické živnosti ani jeho osud po roce 1945 se z dosud nalezených pramenů nepodařilo bezpečně určit. Za neprokázané je nutné považovat také možné vazby na Stříbrsko, Merklín a pozdějšího pražského dentistu Korbela. Další výzkum by měl směřovat především do živnostenských rejstříků z let 1939–1950, evidence obyvatel, domovních knih Bořivojovy ulice a poválečných zdravotnických fondů v SOkA Rakovník.