Smaltované nádobí

B.G.B.

B.G.B.
Obor
Smaltované nádobí
Období
1920 — 1938
Předměty v katalogu
2

Bratři Gottliebové a Brauchbar. Brněnská smaltovna a osudy rodiny z Poříčí

V listopadu 1936 se v Brně rozhodovalo o práci pro 156 lidí. Tolik dělníků by podle majitelů smaltovny na Poříčí muselo před Vánoci odejít, kdyby továrna nezískala brazilskou zakázku na patnáct tisíc ocelových přileb. To číslo známe proto, že je firma uvedla v žádosti o přidělení objednávky. Pro jejího spolumajitele Adolfa Gottlieba přitom měla Brazílie důvěrnější význam, než by se z obchodní korespondence dalo vyčíst. Narodila se tam jeho žena Dora. A právě tam našla domov i jejich rodina, když o továrnu v Brně přišla.

Jméno po vdově a synovi

Koncem sedmdesátých let 19. století získali dva židovští obchodníci, Ignaz Gottlieb z Kralic na Hané a Wilhelm Brauchbar z Hranic, starší továrnu na plechové zboží v brněnské ulici zvané Švábka, dnešní Údolní. Patřila předtím rodině Heinricha Czerwinky. Když oba společníci obnovili provoz a 3. září 1881 zapsali podnik u brněnského obchodního soudu, za jejich vlastními jmény stálo ještě označení předchůdců – Heinricha Czerwinky vdova a syn. Zákazník, který znal starou firmu, tak v obchodním rejstříku našel i tu novou.

Roku 1889 přistoupil Ignazův mladší bratr Rudolf. Teprve od té chvíle se podnik mohl jmenovat Brüder Gottlieb und Brauchbar – Bratři Gottliebové a Brauchbar. Odtud tři písmena B.G.B. Ve stejném roce společníci koupili pozemek na levém břehu Svratky. Na místě bývalé pily, kam okolní koželužny odkládaly odpad, začali stavět novou továrnu.

Na Poříčí vyráběli především bílé smaltované nádobí s jednoduchým dekorem. Část výzdoby vznikala přes šablonu, část malovali dělníci ručně. O tom, jak rychle firma vyrostla, ale vypovídá ještě lépe železniční vlečka. Už počátkem devadesátých let po ní přijížděl plech přímo do závodu a hotové zboží odtud mohlo pokračovat k zahraničním odběratelům. Významná část vývozu mířila do Ruska, brněnské nádobí se prodávalo i v Číně. Kolem roku 1900 pracovalo u Svratky téměř šest set lidí.

Rok, kdy byla továrna největší – a musela zavřít

První světová válka připravila smaltovnu o část dosavadního obchodu. Zároveň přivedla zákazníka, který odebíral lisované plechové výrobky ve velkých sériích. Pro rakousko-uherskou armádu se na Poříčí vyráběly polní láhve, jídelní misky, várnice a ocelové přilby. Když roku 1918 monarchie zanikla, zkušenosti brněnských lisařů přišly vhod vznikající československé armádě. Ještě v roce 1922 měla továrna s vojenskými objednávkami tolik práce, že následující útlum překonala lépe než mnozí její konkurenti.

Wilhelm Brauchbar mezitím z podniku vystoupil. Odešel už roku 1915, jeho příjmení však zůstalo součástí obchodního názvu až do konce rodinné firmy. V roce 1919 se stal společníkem Ignazův syn Adolf, který studoval chemii. O deset let později převzal místo druhého z bratrů jeho syn Herbert. V posledním desetiletí tak za firmou Bratři Gottliebové stáli dva bratranci.

Nejvíc zaměstnanců měla smaltovna roku 1926. Pracovalo v ní 1 184 lidí a tři čtvrtiny produkce šly na vývoz. Právě tehdy se ukázalo, co taková závislost na cizině znamená. Francouzským a belgickým výrobcům pomohlo oslabení domácích měn. V zahraničí mohli nabídnout levnější zboží a československým smaltovnám ubývaly objednávky. Ještě téhož roku na Poříčí zastavili výrobu a propustili dělníky i část úředníků. Znovu se začalo pracovat až v květnu 1927.

Ve třicátých letech už bratranci hledali práci pro závod také pár ulic od domova. Brněnské Zbrojovce dodávali díly automobilových karoserií. Jejího vedoucího nákupu pozvali na Poříčí, aby si sám prošel provoz a posoudil, co dalšího by jim mohl svěřit. Vedle toho dál vyjednávali o dodávkách vojenské výstroje. Odtud pochází i předvánoční žádost, v níž spočítali každé pracovní místo závislé na brazilské objednávce.

Adolfova sestra Alice a továrna v Brněnci

Mezi brněnským Poříčím a textilní továrnou v Brněnci u Svitav existovalo docela osobní spojení. Ignazova dcera a Adolfova sestra Alice Gottliebová se provdala za Augusta Löw-Beera, jednoho ze čtyř společníků brněneckého podniku. V jedné rodině se tak potkaly dva obory, které živily průmyslové Brno. Alicin otec a bratr obchodovali se smaltovaným nádobím, její manžel s vlněným zbožím.

Také Löw-Beerovi začínali přestavbou staršího provozu. V polovině 19. století koupili v Brněnci papírnu a proměnili ji v přádelnu. Přibyla valcha, tkalcovna a další přádelna. V předvečer druhé světové války vedli podnik August, jeho bratr Walter a dva příslušníci mladší generace, Herbert a Georg Löw-Beerovi. August s Alicí žili v Brně na Hlinkách. Měli syna Ericha a dceru Margaretu.

Na podzim 1938 se mezi jejich domovem a továrnou objevila státní hranice. Brněnec po mnichovské dohodě připadl Německé říši. Löw-Beerovi o svůj závod přišli a jeho arizaci převzala firma bratří Hoffmannů. August, Alice a obě jejich děti našli útočiště ve Velké Británii. August zemřel 18. května 1942 ve skotském Galashiels. Rodinné nároky pak zastupoval Erich, který za války pobýval v Londýně se strýcem Walterem. Alice svého muže přežila o sedmatřicet let. Zemřela v Londýně v prosinci 1979.

Děti Ignaze Gottlieba tak čelily stejnému nebezpečí ze dvou různých stran hranice. O Alicině rodinné továrně rozhodl už zábor pohraničí. Její bratr Adolf a bratranec Herbert měli v Brně ještě několik měsíců, během nichž mohli hledat kupce.

Co Gottliebové skutečně prodávali

Když se roku 1938 začalo jednat o prodeji smaltovny, podnik stále dostával objednávky. Za předchozí rok vykázal obrat přes jednadvacet milionů korun. Továrnu ovšem zatěžovaly hypotéky a právě ty určily podobu obchodu. Zájemce, olomoucká společnost J. Ottahal a syn, patřil k největším moravským velkoobchodům se železářským zbožím. Gottliebovy dobře znal. Byl jejich věřitelem.

O rodinném odchodu víme víc, než napovídá stručná věta, že oba majitelé emigrovali. Adolfova žena Dora, rozená Ornsteinová, pocházela z brazilského Petrópolisu a její otec Hugo obchodoval v Riu de Janeiru s kávou. Podle brazilského životopisu jejich syna přivedla Adolfa do Ria už roku 1919 služební cesta. Jel do Argentiny prověřit podezření, že někdo porušuje firemní patent. Cestou přes Rio se seznámil s Dorou.

České a brazilské prameny kladou Adolfův přesun za oceán do různých let. Historik Bohumír Smutný, který pracoval s písemnostmi brněnského podniku, datuje jeho definitivní odjezd na konec roku 1938. Brazilský rodinný životopis zachycuje už cestu rodičů do Ria po smrti Dořina otce v roce 1936. U jejich synů je sled událostí zřetelnější. Otto a Felix studovali v Anglii a roku 1939 odtud odjeli za rodinou do Brazílie. Představa jediného dne, kdy se všichni Gottliebovi společně rozloučili s Brnem, by skutečný příběh zjednodušila.

Herbert zůstal u řízení smaltovny déle. Narodil se přímo na Poříčí, kde jeho otec Rudolf bydlel. Když počátkem roku 1939 odjížděl s manželkou Amálií a syny Ondřejem a Stefanem do Anglie, opouštěl i ulici svého dětství. Mladšímu Stefanovi bylo deset let. Také Herbertova rodina se později dostala do Brazílie. Když tedy v Brně došlo na rozhodující listiny, zastupovali už oba bratrance právníci.

Protokol o koupi byl uzavřen 28. února 1939. Zahrnoval podnik i jeho nemovitosti. Kupní cenu měla společnost J. Ottahal a syn vyrovnat tím, že převezme nesplacené hypoteční dluhy. Dochované ujednání tedy nedává podklad k představě, že Gottliebové před odjezdem dostali za továrnu odpovídající obnos v hotovosti. Od 1. března vedl provoz Ottahal. Do německé okupace zbývaly dva týdny.

A právě o ty dva týdny se potom vedl spor po celou válku. Po 15. březnu chtělo gestapo smaltovnu zabavit pro říši jako židovský majetek. Ottahal tvrdil, že podnik získal ještě před okupací. Mohl doložit únorový protokol i skutečné převzetí provozu, řádnou konečnou kupní smlouvu se však vyhotovit nepodařilo. Dne 13. dubna 1939 povolilo převzetí závodu velení wehrmachtu. Ani to věc neuzavřelo. Ještě roku 1944 muselo Ottahalovo vedení před úřady znovu vysvětlovat, kdy a za jakých podmínek továrnu nabylo. Gottliebové už šestým rokem žili mimo republiku a v Brně se pořád rozhodovalo o tom, co právně znamenal jejich poslední obchod.

Dopis Oskara Schindlera

Na podzim 1944 vznikla v části někdejší Löw-Beerovy textilky v Brněnci pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Oskar Schindler sem přenesl výrobu z Krakova a podařilo se mu sem dostat i židovské vězně, které zaměstnával. Pro část z nich vedla cesta přes Osvětim-Březinku. V budovách, kde rodina Alice Löw-Beerové po několik generací zpracovávala vlnu, se tito lidé dočkali konce války.

Z března 1945 pochází ještě jedno, už ryze obchodní spojení Brněnce s brněnským Poříčím. Oskar Schindler napsal Hansi Eichhoffovi, řediteli firmy J. Ottahal a syn, a požádal ho o pomoc při obnově provozu v Brněnci. Reprodukci dopisu zveřejnila společnost Kolimax. Dokládá samotnou žádost. Zda Eichhoff odpověděl a jaká pomoc případně dorazila, z ní vyčíst nelze.

V okamžiku, kdy dopis vznikl, byl August Löw-Beer už téměř tři roky po smrti. Jeho žena Alice žila v Británii. Její bratr Adolf byl v Brazílii. Mezi továrnou jejího manžela a továrnou jejího otce tedy ještě na samém konci války putovala obchodní korespondence. Ani z jedné strany už ji nevyřizoval nikdo z rodiny.

Co si rodina odvezla do Brazílie

Po osvobození se brněnský závod pod správu Gottliebových nevrátil. Na jaře 1945 jej krátce převzala Rudá armáda, pro kterou se tu opět vyrábělo nádobí. Následovala národní správa a znárodnění. Adolf získal v roce 1949 brazilské občanství. Jeho profesní život měl za oceánem pozoruhodné pokračování. V Brazílii provozoval chemický podnik, který z místních rostlin získával silice pro voňavkářství.

Právě tam s ním deset let pracoval syn Otto Richard Gottlieb, narozený roku 1920 ještě v Brně. Vystudoval průmyslovou chemii a z otcovy továrny přešel k výzkumu látek, které rostlinám dávají jejich zvláštní chemické vlastnosti. Roku 1961 ho přijala Brazilská akademie věd. O dva roky později vedl budování laboratoře fytochemie na univerzitě v Brasílii. V zemi, kam jako mladík přijel za rodiči, pomáhal založit celý vědní obor.

V Brně dnes připomíná jinou větev rodiny dům na Hlinkách. Když jej August a Alice zařizovali, daroval jí roku 1923 mramorové sousoší Sirotci. Museli je tu zanechat. V září 2026 je po letech pátrání v brněnské vile Löw-Beer na Drobného ulici veřejnosti představili jejich potomci. Rodina se tehdy do Brna vrátila kvůli něčemu, co mělo pro Alici cenu dávno předtím, než se z jejího domova a z továren jejích blízkých staly dějiny.

Zdroje

 

 

 

 

 

Reklamní předměty této značky

Zobrazit v katalogu
B.G.B. I.

B.G.B. I.

Smaltované cedule B.G.B.
B.G.B.

B.G.B.

Smaltované cedule B.G.B.