František Ponert

František Ponert – nuselská továrna na korkové zátky

Na staré faktuře nebo reklamním dokladu může název František Ponert, továrna na korkové zátky působit skoro nenápadně. Přitom šlo o výrobu, bez které se předválečný obchod obešel jen těžko.

Korková zátka byla každodenní maličkostí, ale její použití bylo neobyčejně široké. Uzavíraly se jí láhve s vínem, likéry a minerálními vodami, ale také nejrůznější drogistické, lékárenské a chemické přípravky. A právě skutečnost, že Ponert inzeroval v odborných kalendářích československých drogistů, dobře ukazuje, kdo patřil mezi jeho důležité zákazníky. Vedle velkých chemických a drogistických firem se v těchto publikacích objevuje i jeho nuselská továrna.

Podnik sídlil v Mojmírově ulici čp. 139 v Nuslích. Dnes objekt odpovídá adrese Mojmírova 139/10, Praha-Nusle. Dům na této adrese existuje dodnes; současné firemní databáze jej stále vedou pod stejným popisným číslem.

Tohle je důležitý detail. Ponertova výroba totiž nebyla někde na vzdálené průmyslové periferii. Nacházela se přímo v tehdejších Nuslích, tedy ve čtvrti, kde se v první polovině 20. století mísilo bydlení s menšími továrnami, dílnami, sklady a řemeslnými provozy. Právě takové podniky tvořily velkou část pražské ekonomiky: nebyly to obří továrny s tisíci zaměstnanci, ale specializované firmy zásobující další výrobce a obchodníky.

Malá součástka, bez které se neobešel velký obchod

Korek byl tehdy strategicky mnohem významnější materiál než dnes.

Přírodní korek pocházel především ze západního Středomoří, zejména z Portugalska a Španělska. Do Československa se tedy surovina musela dovážet a následně zpracovávat. Výroba kvalitní zátky přitom nebyla jen prostým „vyříznutím špuntu“. Korek se třídil podle jakosti, zpracovával, řezal na požadované rozměry a podle použití dále upravoval.

Pro vinaře byla rozhodující pružnost a těsnost. Pro lékárny a drogistický průmysl zase přesný rozměr a čistota. V chemickém průmyslu musely zátky vyhovovat konkrétním lahvičkám a nádobám.

Proto dává smysl, že se Ponert nesnažil prodávat zátky pouze koncovým zákazníkům, ale prezentoval se v odborném drogistickém tisku. Jeho odběrateli mohli být drogisté, lékárníci, výrobci kosmetiky, chemické závody, likérky nebo potravinářské provozy.

Tady je ale fér udělat čáru: konkrétní seznam Ponertových zákazníků jsem zatím v dohledaných pramenech nenašel, takže by bylo špatně je do příběhu dosazovat jako hotovou věc.

Podnik, který se uměl dostat ke správným zákazníkům

Z hlediska reklamy je zajímavé právě Ponertovo umístění v drogistických kalendářích třicátých let.

Tyto publikace nebyly běžnými novinami. Sloužily profesnímu prostředí a reklama v nich mířila přímo na obchodníky, kteří podobné zboží skutečně objednávali. Ve stejných svazcích se propagovaly společnosti jako Kodak, Agfa, Foma, Shell, Kavalier, výrobci barev, laků, chemických přípravků, kosmetiky nebo zdravotnického materiálu. Mezi nimi najdeme právě i „Továrnu na korkové zátky Fr. Ponert Nusle“.

Pro menší specializovaný podnik to byl velmi racionální způsob reklamy. Ponert nepotřeboval, aby jeho jméno znal každý Pražan. Potřeboval, aby jej znali lidé, kteří objednávali stovky či tisíce zátek.

Je to vlastně pěkný příklad B2B reklamy dávno předtím, než jsme tomu začali říkat B2B.

Nusle jako průmyslová čtvrť

Dnešní Mojmírova působí převážně jako obytná ulice. Ve starých Nuslích byl ale podobný provoz naprosto přirozený. Dvory činžovních domů skrývaly dílny, sklady a malé tovární provozy a z ulice často nebylo vůbec patrné, co všechno se uvnitř vyrábí.

Ponertova továrna pravděpodobně patřila právě do této kategorie.

To také vysvětluje, proč po firmě nezůstal monumentální tovární areál, komín nebo známá průmyslová architektura. Přesto podnik fungoval v síti československého obchodu a své zboží nabízel celostátnímu profesnímu publiku.