Hašlerky III.

František Lhotský a Hašlerky

Od obchodního příručí k vlastnímu podniku

Příběh Hašlerek je ve skutečnosti příběhem dvou mužů. Jeden uměl psát písničky, které zpívala celá země, druhý dokázal mimořádně dobře prodávat. František Lhotský se narodil 17. října 1884 v Břežanech nad Ohří na Litoměřicku. Jeho životní cesta k vlastní továrně rozhodně nebyla přímočará. Po smrti otce nemohl dokončit zamýšlená studia a vyučil se obchodníkem u svého strýce v Ledvicích u Duchcova. Po příchodu do Prahy pracoval v několika obchodech a zkušenosti získával také v prvotřídním lahůdkářství Lippert na Příkopech. Později se osamostatnil, založil vlastní obchodní komisionářství a velkoobchod s potravinami a provozoval prodejnu v pražské Trojické ulici. Právě zde se začal rodit podnik, jehož jméno nakonec zmizelo, zatímco jeho nejslavnější výrobek přežil více než celé století.

Lhotský nebyl cukrářem v romantické představě řemeslníka stojícího celý život u jednoho kotle. Především byl obchodníkem. Pozoroval, co lidé kupují, jak reagují na názvy výrobků a jak velkou roli při rozhodování zákazníka hraje reklama. Když později začal vyrábět vlastní cukrovinky, právě tato schopnost se ukázala jako jeho největší výhoda. Dokázal totiž pochopit, že mezi dobrým výrobkem a úspěšnou značkou je velký rozdíl.

Nejdříve Caruso, potom Destinky

Předchůdcem Hašlerek byly tmavé bylinné bonbony určené především proti chrapotu a kašli. Lhotský ve svém obchodě znal výrobek prodávaný pod názvem Caruso-Hustenbonbon, jehož jméno odkazovalo na světově proslulého italského tenoristu Enrica Carusa. Myšlenka byla vlastně dokonalá: bonbon na krk nesl jméno člověka, jehož hlas byl znám po celém světě. Jenže to, co fungovalo v německy mluvícím prostředí, nebylo automaticky ideální pro českého zákazníka. Podle vzpomínek Lhotského syna jméno Caruso širším vrstvám zákazníků mnoho neříkalo a výrobek neměl takový obchodní úspěch, jaký si jeho otec představoval.

Lhotský proto zkusil stejnou myšlenku převést do českého prostředí. Obrátil se na nejslavnější českou operní pěvkyni Emu Destinnovou a získal její souhlas, aby bonbony nesly její jméno. Z Carusa se staly Destinky. Na papíře to vypadalo skvěle. Destinnová byla hvězdou světových operních scén a pro českou společnost představovala osobnost mimořádné prestiže. Jenže ani Destinky se nestaly očekávaným obchodním hitem. Lhotský tak získal velmi cennou lekci: sláva člověka sama o sobě ještě nezaručuje sílu značky. Potřeboval jméno, které by nebylo pouze známé, ale bylo českému zákazníkovi skutečně blízké.

Prosinec 1920 – setkání, které vytvořilo Hašlerky

Tím člověkem se stal Karel Hašler. Na začátku první republiky patřil k nejpopulárnějším českým umělcům. Byl zpěvákem, skladatelem, textařem, hercem a kabaretiérem, ale především autorem písní, které se zpívaly doma, v hospodách, mezi vojáky i na ulicích. Jeho publikum nebylo omezeno na návštěvníky velkých operních scén. Hašlera znal prakticky každý a jeho písničkám se dokonce začalo lidově říkat „hašlerky“. Právě to z něj činilo pro Lhotského téměř ideální tvář výrobku určeného na hlas a krk.

V prosinci 1920 se František Lhotský vydal za Karlem Hašlerem do pražského kabaretu Lucerna. Podle vzpomínek jeho syna s sebou téměř jistě přinesl krabici bonbonů a požádal populárního písničkáře, zda by mohl jeho příjmení použít jako jejich nový název. Kolem tohoto setkání během desetiletí vzniklo několik krásných legend. Podle jedné měl být Hašler právě nachlazený a bonbony mu udělaly dobře, podle jiné měl na návrh odpovědět, že nechce, „aby si ho každý bral do huby“. Tyto historky však nejsou spolehlivě doložené. Co doložené naopak je, je samotný Hašlerův souhlas. Napsal jej na originální dopisní papír s hlavičkou kabaretu Lucerna a dokument se zachoval v rodině Lhotských; František Lhotský mladší jej později věnoval Národnímu muzeu.

Právě v tom okamžiku se z předchozích Caruso a Destinek staly Hašlerky. A tentokrát Lhotský našel jméno, které fungovalo dokonale.

Hašler nedostal balík peněz – reklama byla výhodná pro oba

S použitím Hašlerova jména je spojena ještě jedna dlouho opakovaná legenda. Podle ní měl populární písničkář za svolení dostat od Lhotského značnou finanční částku. Syn Františka Lhotského tuto verzi ve svých vzpomínkách odmítl. Podle něj nebylo mezi oběma muži žádné přímé finanční protiplnění. Hašler byl stejně jako Lhotský obchodně uvažující člověk a pochopil, že spojení jeho jména s bonbonem může fungovat oběma směry. Lhotský dostal mimořádně známé jméno pro svůj výrobek, zatímco Hašler získal reklamu, která se s každým prodaným balíčkem šířila po republice.

Byla to vlastně jedna z velmi raných českých podob toho, čemu bychom dnes říkali spojení celebrity se značkou. Přitom fungovala mnohem přirozeněji než řada dnešních reklamních partnerství. Hašler nebyl náhodnou slavnou tváří nalepenou na výrobek. Byl zpěvák. Jeho pracovním nástrojem byl hlas. A výrobek sliboval úlevu právě namáhanému krku a hlasivkám. Jméno Hašler tak nebylo jen známé – s účelem výrobku dávalo smysl.

Hašler kašle, nevadí…

Reklama Hašlerek následně využívala právě této slovní a významové hry. Mezi nejznámější slogany patřilo rýmované spojení „Hašler kašle, nevadí, Hašlerky ho uzdraví“. Z hlediska dnešní regulace zdravotních tvrzení by podobná reklama působila problematicky, ale v meziválečném světě byla geniálně jednoduchá. V jediné větě se objevil slavný člověk, zdravotní problém i jeho řešení. Hašler – kašel – Hašlerky. Název výrobku se díky tomu zákazníkovi prakticky sám ukládal do paměti.

A právě zde se ukázal Lhotského reklamní instinkt. Neprodával zákazníkům složení bonbonu ani výrobní technologii. Prodával jim jednoduchou představu: když začne zlobit krk, vezměte si Hašlerku. Černý tvrdý bonbon s charakteristickou anýzovou a bylinnou chutí se tak během několika let proměnil ve výrobek, jehož název téměř zlidověl.

Z Belgické ulice do vlastní továrny

Po první světové válce otevřel Lhotský výrobní provoz v Belgické ulici na Královských Vinohradech, kde začala vlastní výroba jeho cukrovinek. Ve dvacátých letech je firma doložena také v Dřevné ulici na Novém Městě. Prudce rostoucí popularita Hašlerek však postupně vyžadovala mnohem větší zázemí. Lhotský proto koupil rozestavěný objekt v dnešní ulici Magistrů v Praze-Michli, dokončil jej a přesunul sem výrobu. Když ani tato kapacita přestávala stačit, přikoupil sousední pozemky a pustil se do dalšího rozšiřování podniku.

Vrchol této stavební proměny přišel ve 30. letech. V letech 1933–1936 zde vznikla moderní železobetonová tovární a administrativní budova a roku 1936 v ní Lhotský zahájil velkokapacitní výrobu. Na projektu jsou spojena jména architekta Rudolfa Hraby a významného českého architekta Františka Roitha. Z malé cukrářské výroby tak během necelých dvou desetiletí vyrostla skutečná průmyslová firma – Fr. Lhotský, továrna na speciální cukrovinky, Praha.

Hašlerky nebyly samy

Přestože Hašlerky postupně zastínily téměř všechno ostatní, Lhotského výrobní program byl překvapivě pestrý. Firma vyráběla karamely Mňam, cukrovinky Cu-krůů, Chaplinky, Pepinky, Tenori, Brustin, Citronella, šumivé tablety Ex-šumněnky Božská Betty, čokoládové lahvičky ve tvaru lahví mělnického vína a řadu dalších specialit. Už samotná jména ukazují, jak výrazně Lhotský přemýšlel reklamně. Nechtěl anonymní „karamel č. 4“ nebo „mentolový bonbon“. Výrobek musel mít vlastní osobnost, název a příběh.

U některých názvů navíc znovu využíval populární kulturu. Pepinky odkazovaly na postavu Pepiny Rejholcové z populární operety Járy Beneše a Chaplinky samozřejmě těžily z mimořádné popularity Charlieho Chaplina. Lhotský tedy systematicky dělal něco, co se dnes považuje za samozřejmou součást brandingu: nevyráběl pouze cukrovinky, ale jednotlivé značky. Hašlerky se staly nejúspěšnější právě proto, že zde bylo spojení výrobku a jména nejsilnější.

LHOTSKÝ – HAŠLERKY – PRAHA

Jestli byl František Lhotský v něčem skutečně před svou dobou, byla to reklama. Jeho syn jej později označil vedle Bati za jednoho z prvních větších českých uživatelů velkoplošné reklamy. V oblasti Rokytky u Vysočan nechal Lhotský v krajině instalovat obrovská písmena LHOTSKÝ – HAŠLERKY – PRAHA, která byla viditelná z projíždějících vlaků na stovky metrů. Cestující tak nepotřeboval otevřít noviny ani vejít do obchodu. Reklama jej zasáhla během obyčejné cesty vlakem.

Ještě nápaditější byla reklama pohyblivá. Lhotský nechal velkým firemním nápisem opatřit nákladní železniční vagon řady Z. Zaplatil drahám jeho pomalování a vůz pak jezdil v běžném provozu po celé republice. Jak s humorem vzpomínal jeho syn, otec sice musel zaplatit nátěr, ale potom už mu reklama „jezdila zadarmo“. Vedle toho používala firma samozřejmě plakáty, obchodní tiskoviny, reklamní dózy, výkladní materiály, plechové a smaltované cedule a další klasické prostředky prvorepublikové reklamy. Dochoval se dokonce automobil Praga Piccolo z roku 1929, jehož reklamní úprava připomínala válcové balení Hašlerek.

Lhotský tak nevytvářel reklamu pouze tam, kde se Hašlerky prodávaly. Dostával značku do veřejného prostoru – k železnici, na silnici, do krajiny. Jméno LHOTSKÝ – HAŠLERKY – PRAHA mělo zákazníka provázet ještě dlouho předtím, než vstoupil do obchodu.

Tragický osud muže, který bonbonům dal jméno

Zatímco Lhotského továrna prosperovala, život Karla Hašlera nabral za německé okupace tragický směr. Hašler byl výrazně vlasteneckou osobností a jeho písně získávaly v době Protektorátu nový význam. Nacistický režim jej nakonec zatkl a deportoval do koncentračního tábora Mauthausen, kde v prosinci 1941 zemřel. Jeho jméno však mezitím žilo na milionech bonbonů a nacistickou okupaci přežilo.

Vznikla tím zvláštní historická situace. Člověk, který značce propůjčil jméno, už nežil, ale výrobek byl natolik pevně zakořeněný v každodenním jazyce a spotřebitelské paměti, že jej nebylo jednoduché nahradit. Hašlerky už dávno nebyly pouze reklamním využitím slavného příjmení. Staly se samostatným pojmem.

Únor 1948 – továrna bez Lhotského

Firma přežila hospodářskou krizi i okupaci. František Lhotský se ve 30. letech vypracoval mezi respektované české podnikatele, získal titul komerčního rady a působil také jako přísedící Obchodního soudu. Jeho rodina mohla oprávněně očekávat, že podnik jednou převezme další generace. Syn František vyrůstal prakticky vedle továrny a vše nasvědčovalo tomu, že bude v otcově práci pokračovat.

Únor 1948 tuto představu během několika dní zničil. Lhotského rodinná firma byla znárodněna a spolu s dalšími cukrovinkářskými a čokoládovými podniky, mezi nimi Kluge, Korda, Redua, Luna či Orion, začleněna do státního podniku Pražské čokoládovny. Rodina přišla o podnik i značnou část soukromého majetku. Pro Františka Lhotského staršího, který firmu vybudoval od malého obchodu až po moderní továrnu, to byla osobní tragédie. Jeho synovi zase původ v rodině někdejšího továrníka zkomplikoval další studium a později prošel službou u pomocných technických praporů.

František Lhotský starší utrpěl později mozkovou mrtvici a 17. března 1954 v Praze zemřel. Bylo mu 69 let. Firma nesoucí jeho jméno tím definitivně patřila minulosti.

Firma zmizela, Hašlerky přežily

Právě zde se příběh obrací. Komunistický režim odstranil ze značky soukromého podnikatele, ale samotné Hašlerky nezrušil. Byly příliš známé a příliš oblíbené. Výroba pokračovala ve státním cukrovinkářském průmyslu a jméno Hašlerky přešlo do další historické epochy. Zanikla firma Fr. Lhotský, zmizely její ostatní značky, změnily se továrny, majitelé i obaly, ale černý bylinný bonbon zůstal.

A to je možná největší důkaz Lhotského obchodního talentu. Dokázal vytvořit značku, která přežila svého výrobce, člověka, podle něhož byla pojmenována, i politický systém, v němž vznikla.

Jeden podpis v Lucerně

Kdyby se František Lhotský v prosinci 1920 rozhodl jinak, možná bychom dnes znali Carusky. Nebo Destinky. Možná by se výrobek vůbec neprosadil a zůstal by jen jedním z desítek dávno zapomenutých bylinných bonbonů.

Místo toho vzal Lhotský krabici cukrovinek a vydal se do Lucerny za Karlem Hašlerem. Písničkář ochutnal výrobek a na hlavičkový papír kabaretu napsal souhlas, aby bonbony nesly jeho jméno. Ten dokument se dochoval dodnes.

Z jednoho podpisu vznikla značka, kterou zná několik generací.

Velká písmena LHOTSKÝ – HAŠLERKY – PRAHA z okolí železniční trati dávno zmizela. Reklamní vagon už necestuje republikou. Lhotského továrna v Michli nevyrábí cukrovinky a Caruso, Destinky, Chaplinky, Pepinky, Mňam nebo Božská Betty jsou dnes především kuriozitami pro historiky reklamy a sběratele starých obalů.

Ale Hašlerky zůstaly.

A právě proto je stará reklamní cedule LHOTSKÝ – HAŠLERKY – PRAHA něčím víc než reklamou na bonbon. Je památkou na jednoho z nejnápaditějších českých potravinářských podnikatelů první republiky a na dobu, kdy se moderní reklama teprve učila, jak dostat jméno výrobku lidem do hlavy.

František Lhotský to dokázal tak dobře, že jeho vlastní jméno nakonec zastínila značka, kterou vytvořil.

Hašlerky.

ZDROJE: Encyklopedie Prahy 2 – Továrna na Hašlerky a Vinohrady podnikatelské; Paměť národa – František Lhotský ml., vzpomínky na otce, vznik Hašlerek, reklamu a znárodnění rodinného podniku; Magazín Paměti národa – Hašlerky „Vítězný únor“ přežily. S jejich výrobci ale komunisti zatočili; Národní muzeum – dochovaný písemný souhlas Karla Hašlera s použitím jeho jména; dobové firemní a reklamní materiály Fr. Lhotský, továrna na speciální cukrovinky, Praha.