Hostinská sodovkárna

Hostinská sodovkárna Praha–Košíře

Když si pražští hostinští začali vyrábět vlastní sodovku

Hostinští se rozhodli vzít zásobování do vlastních rukou

Na počátku 20. století byla sodová voda už pevnou součástí pražského hostinského života. Podávala se samostatně, používala se k ředění vína i dalších nápojů a spolu s různými druhy limonád se stávala stále běžnější položkou v nabídce restaurací, kaváren a výčepů. Hostinští však byli odkázáni na několik větších výrobců, kteří ovládali výrobu i distribuci. Kolem roku 1910 proto znovu ožil mezi pražskými provozovateli hostinců starší nápad: proč si sodovou vodu a limonády nevyrábět sami?

Výsledkem bylo roku 1911 založení Družstva českých hostinských pro výrobu sodové vody a limonád v Praze. Už následujícího roku měla být zahájena výroba v pražských Košířích. Podnik později vystupoval pod mnohem jednodušším názvem Hostinská sodovkárna v Praze–Košířích.

Myšlenka družstva byla jednoduchá a obchodně velmi rozumná. Hostinští, kteří byli zároveň hlavními odběrateli sodové vody, se spojili a vytvořili si vlastního dodavatele. Mohli tak získat větší kontrolu nad cenami, kvalitou i pravidelností zásobování a zároveň část peněz, které předtím odcházely soukromým producentům, ponechat ve vlastním hospodářském systému.

Nebyl to přitom ojedinělý experiment. Podobné hostinské a družstevní sodovkárny později vznikaly i v dalších českých a moravských městech. Pražský podnik se však díky velikosti zdejšího trhu stal jedním z nejzajímavějších příkladů tohoto způsobu podnikání.

Konkurent zavedených výrobců

Hostinská sodovkárna nevstupovala na prázdný trh. V Praze již působily zavedené podniky, z nichž mimořádně významné postavení měla firma Dr. F. Zátka. Ferdinand Zátka založil svou sodovkárnu v Karlíně už roku 1879 a firma se během dalších desetiletí vypracovala mezi největší výrobce sodové vody v monarchii i pozdějším Československu.

Pro družstvo hostinských to znamenalo přímý střet se silným a zkušeným konkurentem, který měl vybudovanou výrobu, značku, distribuční síť i zákaznickou základnu. Výhodou Hostinské sodovkárny však bylo něco jiného: jejími vlastníky a současně odběrateli byli sami hospodští. Podnik tedy velmi dobře věděl, co restaurace skutečně potřebují.

A právě zde se začíná příběh košířské sodovkárny měnit. Z původního výrobce sodové vody a limonád se postupně stával mnohem širší zásobovací podnik pro gastronomii.

Nejen sodovka: cikorka, hořčice a polévkové koření

Velmi zajímavý obraz podniku nabízí dochovaná reklama z roku 1933. Hostinská sodovkárna v Praze–Košířích v ní nevystupuje pouze jako výrobce nápojů. Nabízí sodovou vodu a limonády, ale také estragonovou hořčici, polévkové koření Delfi a vlastní hostinskou cikorku.

To je pro pochopení charakteru podniku zásadní.

Hostinská sodovkárna se zjevně snažila dodávat restauracím a hospodám širší sortiment běžného provozního zboží. Hospoda potřebovala každý den nejen nápoje, ale také hořčici ke klobásám a uzeninám, koření do kuchyně nebo cikorkovou kávovou náhražku. Pokud bylo možné všechno přivézt jedním rozvozem od jediného družstevního dodavatele, dávalo to provozovateli hostince velmi dobrý ekonomický smysl.

Z dnešního pohledu bychom mohli Hostinskou sodovkárnu označit téměř za specializovaného dodavatele pro gastronomii. Její název sice stále připomínal původní výrobu sodovky, skutečný rozsah činnosti už byl ve třicátých letech podstatně širší.

Právě proto jsou staré reklamní materiály podniku tak zajímavé. Na jediné ceduli či reklamě se vedle sebe může objevit limonáda, cikorka, hořčice a polévkové koření. Nejde o nahodilou směs výrobků, ale o poměrně promyšlený sortiment určený jednomu konkrétnímu zákazníkovi – českému hostinskému.

Šampaňská Perla

Zvláštní místo mezi výrobky košířské sodovkárny zaujímala Šampaňská Perla.

Podnik ji propagoval jako vlastní, zákonem chráněný „líhuprostý osvěžující nápoj“. Dochovaly se také lahve s reliéfním označením „Šampaňská Perla – zák. chráněno – Hostinská sodovkárna Praha–Košíře“, takže nešlo pouze o reklamní slogan, ale o skutečně používanou obchodní značku.

Samotný název byl marketingově velmi dobře zvolený. Slovo „šampaňská“ přenášelo na nealkoholický nápoj určitou eleganci a společenský lesk, zatímco „perla“ evokovala bublinky, čistotu a svěžest.

Hostinská sodovkárna tak nedělala pouze anonymní sodovou vodu. Snažila se vytvářet vlastní značkové výrobky, které mohl hostinský nabídnout zákazníkovi pod konkrétním jménem.

V tomto směru byla Šampaňská Perla produktem překvapivě moderním. Ukazuje, že i relativně utilitární družstevní podnik chápal význam značky a reklamy.

Voda ze Zlejčínských pramenů

Dobová reklama z roku 1933 obsahuje ještě jednu velmi zajímavou informaci. Sodová voda a limonády Hostinské sodovkárny měly být vyráběny z vody Zlejčínských pramenů.

Původ vody nebyl při výrobě sodovky zanedbatelnou věcí. Voda představovala základní surovinu a její čistota a chuť mohly být důležitou součástí reklamy stejně jako původ minerální vody u lázeňských pramenů.

Se jménem Zlejčínského zřídla se navíc setkáváme už u starších košířských sodovkářů. Dochovaly se například lahve firmy Josef Kadlec Praha–Košíře, nesoucí označení „Zlejčínské zřídlo“. Nabízí se proto otázka, zda Hostinská sodovkárna nějakým způsobem nenavazovala na starší místní výrobu sodové vody nebo nepřevzala její zdroj.

Takové přímé majetkové propojení však zatím nemáme doloženo a bylo by chybou je bez archivního dokladu tvrdit. Jisté je pouze to, že Zlejčínské prameny hrály v košířské výrobě sodových vod určitou roli už před působením Hostinské sodovkárny a podnik jejich jméno později využíval ve vlastní reklamě.

Továrna v Košířích

Hostinská sodovkárna patřila k průmyslovému světu starých Košíř, které měly tehdy úplně jiný charakter než dnešní převážně obytná čtvrť. Vedle domů zde fungovaly nejrůznější dílny, továrny, sklady a menší průmyslové provozy.

Historické přehledy pražských technických památek uvádějí Hostinskou sodovkárnu v oblasti ulice Pod Kavalírkou.

Provoz sodovkárny nebyl pouze otázkou samotné výroby nápoje. Bylo potřeba stáčet, uzavírat a označovat tisíce vratných lahví, skladovat bedny a zajišťovat pravidelný rozvoz po pražských restauracích a hospodách. Právě distribuční systém musel být jedním z klíčů k úspěchu celého projektu.

Dodnes se proto poměrně často zachovaly především lahve Hostinské sodovkárny. Existují exempláře různých velikostí, například 0,3 nebo 0,5 litru, s reliéfními nápisy označujícími družstvo či přímo Hostinskou sodovkárnu Praha–Košíře.

Skleněná láhev byla ostatně ideálním nositelem značky. Papírový leták mohl během několika dnů zmizet, ale vratná láhev se mohla pohybovat mezi sodovkárnou, restaurací a zákazníkem celé roky. Dnes jsou právě tyto lahve jedním z nejhmatatelnějších svědků existence podniku.

Od sodovkárny k zásobování restaurací

Pohled na celý vývoj Hostinské sodovkárny ukazuje zajímavou podnikatelskou logiku. Na začátku stála snaha vyrábět vlastní sodovou vodu. Jakmile však družstvo disponovalo továrnou, skladem, distribuční sítí a stovkami hostinských jako přirozenými zákazníky, nabízelo se rozšířit sortiment.

Proč vozit do hospody pouze bedny limonády, když stejný rozvoz mohl přivézt také hořčici, cikorku a koření?

Tím se původní výrobní družstvo začalo měnit v dodavatele téměř kompletního základního hospodského sortimentu. Není proto přehnané říci, že Hostinská sodovkárna představovala svého druhu předchůdce moderních velkoobchodů zásobujících gastronomii.

Rozdíl byl pouze v tom, že podnik patřil samotným hostinským.

Hoso a poválečný osud

Příběh Hostinské sodovkárny nekončí první republikou. V dokumentech Archivu hlavního města Prahy věnovaných poválečným národním správám se objevuje označení „Hostinská sodovkárna (Hoso)”. V archivních záznamech je také uveden František Hašek ve spojení s „firmou Hoso – sodovkárna“.

Zkratka Hoso zřejmě představovala pozdější, modernější označení podniku nebo značky.

Je tedy doloženo, že podnik nebo jeho bezprostřední pokračovatel existoval i v období po druhé světové válce. Přesný mechanismus jeho následného zániku nebo začlenění do zestátněného potravinářského průmyslu však zatím není bezpečně doložen.

A právě tady zůstává prostor pro další archivní pátrání.

Reklama jako obraz jednoho hospodářského světa

Na první pohled může reklama Hostinské sodovkárny působit jako obyčejná propagace limonády, hořčice nebo cikorky. Ve skutečnosti ale vypráví mnohem větší příběh.

Je to příběh doby, kdy se stovky drobných živnostníků dokázaly spojit a vytvořit vlastní výrobní podnik. Příběh konkurence mezi družstevním hospodářstvím a velkými průmyslovými producenty. A také příběh postupného budování značky, která začala sodovou vodou a nakonec nabízela hostinským podstatnou část toho, co potřebovali ke každodennímu provozu.

Hostinská sodovkárna Praha–Košíře tak nebyla jen továrnou na bublinky.

Byla pokusem českých hospodských vybudovat si vlastní ekonomické zázemí – od lahve sodovky přes Šampaňskou Perlu až po hořčici, cikorku a polévkové koření.

A právě v tom je dnes její příběh nejzajímavější.

Zdroje

Archiv hlavního města Prahy – agenda národních správ, záznamy Hostinská sodovkárna (Hoso) a František Hašek – firma Hoso.
Dobová reklama Hostinské sodovkárny Praha–Košíře, 1933, pamětní tisk Sokola Strašnice.
Stare-lahve.cz – dochované lahve Družstva českých hostinských, Hostinské sodovkárny Praha–Košíře a Šampaňské Perly.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – soupis československého obalového skla, lahve Družstva českých hostinských.
Praha – průvodce po průmyslových a technických stavbách, historie firmy Dr. F. Zátka.
Databáze technických památek Prahy – Hostinská sodovkárna, Praha–Košíře.