Ino créme

Kořeny starší než samotná značka

Příběh krému INO nezačíná až roku 1897, jak by se podle vzniku společnosti Poláček & Brill mohlo zdát. Jeho kořeny sahají hlouběji do 19. století a jsou spojeny s rozvojem chemického průmyslu v Mnichově Hradišti. Už starší podnik Josefa Pollatschka, jehož jméno bylo později uváděno také v počeštěné podobě Poláček, provozoval ve městě chemickou výrobu. Vedle kaučukového lepidla zde vznikaly inkousty, leštidla, vazelíny, vosky na kůže a především přípravky určené k čištění a ošetřování obuvi.

Na tuto tradici navázali Hugo Poláček a jeho švagr Jindřich Brill, kteří 15. srpna 1897 založili veřejnou obchodní společnost. Pod jejich vedením se z původního podniku vyvinula úspěšná chemická továrna, jejíž výrobky nezůstávaly pouze na domácím trhu. Kolem roku 1900 zde pracovalo přibližně čtyřicet zaměstnanců a část produkce směřovala do zahraničí, mimo jiné do Uher, Ruska a Polska.

Armada a INO

Právě v tomto prostředí vznikaly značky, které měly z obyčejného prostředku na čištění bot vytvořit snadno rozpoznatelný výrobek. Nejznámější se stala Armada, vedle ní však podnik vyráběl také krém INO, respektive INO Crème. Sortiment obchodních značek byl překvapivě rozsáhlý – patřily mezi ně také Armal, Amanda, Semelino, Amadol, Arma, Agra nebo Eno.

Takové množství názvů nebylo samoúčelné. Trh s prostředky na ošetřování obuvi byl na přelomu 19. a 20. století mimořádně konkurenční a právě krémy na boty se staly jedním z typických výrobků rané masové reklamy. Zákazník už nekupoval pouze anonymní leštidlo. Kupoval Armadu, INO nebo některou z konkurenčních značek, jejichž názvy znal z plechových krabiček, plakátů, obchodů a především z výrazných smaltovaných cedulí.

Z Mnichova Hradiště do Evropy

Továrna nebyla pouze malým regionálním výrobcem. Její produkce pronikala na zahraniční trhy a už kolem přelomu století směřovala část výrobků do Uher, Ruska a Polska. Krémy na obuv byly pro export ideálním zbožím – byly malé, trvanlivé, snadno přepravitelné a při dobré reklamě bylo možné stejnou značku prodávat v mnoha zemích.

Právě v tomto kontextu je zajímavé i krátké jméno INO. Bylo jednoduché, dobře zapamatovatelné a nepotřebovalo překlad. Podobně fungovaly i další názvy z produkce továrny. Poláček a Brill tak už velmi brzy pracovali způsobem, který bychom dnes označili jako vytváření portfolia značek.

Praha přebírá hlavní roli

Po první světové válce prošel podnik významnou reorganizací. Od 3. června 1919 vystupoval pod názvem Mnichovohradištská lučební továrna J. Poláček, nejprve s hlavním závodem v Mnichově Hradišti a pobočným závodem v Praze VIII. Už 12. prosince téhož roku se však pořadí obrátilo a hlavní sídlo podniku bylo přesunuto do Prahy.

Pražská stopa firmy vede do Libně, do Lihovarské ulice, kde se budova někdejší Mnichovohradišťské lučební továrny dochovala. Přesun do Prahy nebyl jen administrativní změnou. Odpovídal růstu společnosti a jejímu napojení na větší obchodní a distribuční centrum. Hugo Poláček se roku 1919 přestěhoval s rodinou do Prahy a podnikání rodiny se stále výrazněji spojovalo právě s hlavním městem.

Podnikatel Hugo Poláček

Hugo Poláček, narozený roku 1873, patřil k úspěšným židovským podnikatelům své doby. Společně s Jindřichem Brillem vybudoval podnik, jehož výrobky byly známé daleko za hranicemi Mnichova Hradiště. Oba muži se zároveň zapojovali do života města a dobové prameny je připomínají také jako místní dobrodince. Sirotkům po československých legionářích například věnovali celkem 30 000 korun, což byla na tehdejší dobu značná částka.

Úspěch firmy umožnil Poláčkově rodině společenský vzestup. V Praze si Hugo Poláček s manželkou Luisou nechal postavit vilu navrženou architektem Adolfem Foehrem. Hugo Poláček zemřel roku 1931, ale podnik pokračoval dál.

INO v době smaltované reklamy

Právě z meziválečného období pochází svět reklamy, do něhož patří i smaltované cedule INO Crème. Smalt byl pro výrobce spotřebního zboží téměř dokonalým reklamním médiem. Cedule mohla viset před drogerií, obchodem s obuví nebo smíšeným zbožím mnoho let, nezničil ji déšť a její syté barvy byly dobře viditelné z ulice.

Pro značku jako INO byla taková reklama mimořádně důležitá. Samotný výrobek stál jen několik korun a zákazník o jeho nákupu často rozhodoval přímo v obchodě. Značka proto musela být jednoduchá a zapamatovatelná. Velký nápis INO CRÈME na smaltované ceduli plnil přesně tento úkol.

Firma přežila svého zakladatele

Smrt Huga Poláčka v roce 1931 neznamenala konec podniku. Archiv hlavního města Prahy eviduje materiály Mnichovohradišťské lučební továrny z let 1931–1949 a obchodní doklady potvrzují výrobu i během druhé světové války. Z roku 1940 se dochovaly doklady firmy nabízející krémy na obuv v krabičkách i polotekuté krémy v kelímcích a ještě v říjnu 1944 existuje firemní korespondence spojená s krémem Armada.

Osud rodiny byl ovšem mnohem tragičtější. Hugo Poláček zemřel ještě před válkou. Jeho manželka Luisa PoláčkováČeskoslovensko neopustila a zahynula v koncentračním táboře, zatímco části rodiny se podařilo emigrovat. Příběh úspěšné podnikatelské rodiny, která vybudovala z Mnichova Hradiště značky známé i v zahraničí, tak poznamenaly události, které zasáhly prakticky celou židovskou podnikatelskou vrstvu předválečného Československa.

Malá cedule, velký příběh

Dnes je INO Crème téměř zapomenutým jménem. Za jednoduchým nápisem na smaltované ceduli se však skrývá mnohem větší příběh: počátky chemického průmyslu v Mnichově Hradišti, rodina Poláčků, podnikatelské spojení Huga Poláčka a Jindřicha Brilla, zahraniční obchod, přesun firmy do Prahy i rozvoj moderní značkové reklamy.

INO je zároveň krásným příkladem toho, jak rychle může kdysi známá obchodní značka zmizet z obecného povědomí. Krém se spotřeboval, krabičky skončily v odpadu a továrna přestala existovat. Smaltovaná reklama však přežila. A právě díky ní se dnes dá znovu poskládat příběh firmy, která začínala v Mnichově Hradišti a své výrobky posílala daleko za hranice českých zemí.

ZDROJE: OSPaMeT – Mnichovo Hradiště (historie města a průmyslu); Technická univerzita v Liberci – práce věnovaná historii židovské komunity v Mnichově Hradišti; Archiv hlavního města Prahy – fond živnostenských spisů, Mnichovohradišťská lučební továrna, 1931–1949; Prázdné domy – Vila U Vorlíků, Hugo a Luisa Poláčkovi; Stará reklama – Armada I.; dobové obchodní doklady Mnichovohradišťské lučební továrny J. Poláček z let 1940 a 1944.