Josef Kouřil a spol.

J. Kouřil a spol. – když střechy začal chránit asfalt

Na počátku 20. století se Olomouc rychle měnila. Za hranicemi historického města vyrůstaly nové továrny, sklady, činžovní domy i hospodářské budovy. A každá nová stavba měla jeden odvěký problém – vodu.

Právě na tomto problému postavila část svého podnikání firma J. Kouřil a spol., působící v Pavlovicích u Olomouce. Dochovaný firemní dokument z roku 1906 ji představuje jako „lučební továrnu pro dehtové, asfaltové a pryskyřičné výrobky“ a výrobce cementového zboží.

Jedním z jejích důležitých produktů byla krycí a izolační lepenka. Dnes jde o nenápadný stavební materiál. Kolem roku 1900 však patřila asfaltová a dehtová lepenka k materiálům, které výrazně proměňovaly způsob ochrany staveb před vodou a vlhkostí.

Princip byl jednoduchý. Pevný nosný pás se napouštěl dehtovou nebo později asfaltovou hmotou. Vznikl pružný a relativně levný materiál odolávající vodě, který bylo možné převážet v rolích a poměrně snadno pokládat.

Používal se především na střechy, izolování stavebních konstrukcí a ochranu proti zemní vlhkosti. A právě takové výrobky opouštěly Kouřilovu továrnu.

Továrna na materiál nové doby

Kouřilův podnik nebyl v této části Olomouce náhodou. Pavlovice a sousední Chválkovice se na přelomu 19. a 20. století postupně měnily v průmyslové zázemí města.

Firma vyrábějící lepenku potřebovala prostor, energii, sklady a dobré dopravní spojení. Pracovala navíc s dehtem, asfaltem a pryskyřicemi – tedy surovinami, jejichž zpracování bylo spojeno s vysokými teplotami, kouřem a charakteristickým zápachem. Dochovaný hlavičkový papír J. Kouřila z roku 1906 ukazuje podnik přesně tak, jak chtěl být vnímán. Nikoli jako obchod. Ale jako továrna.

Dlouhé výrobní budovy, sklady a především vysoké kouřící komíny vytvářejí obraz moderního průmyslového závodu. Kouř, který bychom dnes z reklamní fotografie raději odstranili, měl tehdy přesně opačný význam:

komín kouří, tedy továrna vyrábí.

Krycí lepenka jako hlavní stopa

Že výroba lepenky nebyla pouze jednou bezvýznamnou položkou v rozsáhlém katalogu firmy, potvrzuje další pramen.

Diplomová práce Univerzity Palackého věnovaná průmyslovému vývoji této části Olomouce uvádí firmu Kouřil a spol.právě jako podnik zaměřený na „výrobu krycích lepenek, izolačních ploch a cementového zboží“. Důležité je, odkud tato informace pochází: autorka čerpala z kronik a pamětních knih Archivu obce Chválkovice 1758–1919 uložených ve Státním okresním archivu Olomouc.

Máme tedy dva různé doklady. Firemní dokument z roku 1906 říká, co Kouřil svým zákazníkům nabízel. Místní kronikářský pramen zachycuje, čím byl podnik v místním průmyslu znám. A v obou případech se dostáváme ke krycí a izolační lepence.

A vyráběla se dál

Ještě zajímavější doklad pochází z roku 1924. Tehdy vyšla reprezentativní publikace Velký Olomouc, která přinesla rozsáhlý přehled zdejšího hospodářství a průmyslu. A mezi výrobci stavebních materiálů nacházíme také Kouřila:

„I. Kouřil, výroba krycí lepenky a cementového zboží, Olomouc-Chvalkovice.“

Od našeho dokumentu dělí tento záznam osmnáct let. A to je na celém příběhu možná nejzajímavější. Roku 1906 vyrábí J. Kouřil a spol. dehtové a asfaltové produkty včetně materiálů určených k izolaci. Roku 1924 je Kouřil stále evidován jako výrobce krycí lepenky.

Mezitím Evropou prošla první světová válka, zaniklo Rakousko-Uhersko, vzniklo Československo a někdejší předměstské obce se staly součástí Velké Olomouce. Výroba lepenky ale pokračovala.

Nenápadný výrobek, který změnil střechy

Na reklamních předmětech bývají zpravidla zachovány výrobky, které se dobře prodávaly obrazem – čokoláda, káva, pivo, mýdlo nebo likéry. Krycí lepenka takovou romantiku nemá. Byla černá, lepivá, zapáchala po dehtu a skončila někde na střeše.

Jenže právě podobné výrobky umožnily rozmach moderního průmyslového stavebnictví. Levná rolovaná krytina byla vhodná pro tovární a hospodářské budovy, sklady, přístřešky a další objekty, kde nebylo potřeba používat dražší tradiční krytinu. A Kouřil stál právě u tohoto světa. Nevyráběl předmět, který měl člověk vystavený doma.

Vyráběl materiál, který měl zajistit, aby do toho domu nepršelo.

A právě proto je jeho nádherný firemní papír z roku 1906 takovým paradoxem. Jeden z nejobyčejnějších stavebních výrobků své doby propaguje mimořádně sebevědomý obraz továrny s kouřícími komíny.

Firma J. Kouřil a spol. dnes téměř zmizela z paměti Olomouce. Její výrobky zmizely ještě důkladněji. Staré střechy byly strženy, lepenky vyměněny a tovární svět Pavlovic a Chválkovic se proměnil.

Zůstalo několik řádků v archivech.

A jeden krásný dokument z roku 1906, který připomíná dobu, kdy i obyčejná role černé lepenky představovala moderní průmyslový výrobek.