J.L. Bacon

J. L. Bacon – firma, která dala vile Tugendhat její „neviditelný luxus“

Když se na přelomu dvacátých a třicátých let rodila nová moderní architektura, měnil se zároveň samotný význam slova pohodlí. Moderní dům už neměl být pouze krásný. Měl být také teplý, vzdušný, hygienický a technicky dokonale vybavený. Komfort se pomalu přesouval od věcí, které člověk viděl, k technologiím ukrytým ve zdech, pod podlahami a v suterénních strojovnách. Jednou z firem, které tuto proměnu evropského bydlení pomáhaly uskutečnit, byla J. L. Bacon, specializovaná na ústřední vytápění, větrání a technická zařízení budov. Její historie sahala hluboko do 19. století: roku 1853 založili v Londýně architekt J. L. Bacon a inženýr A. M. Perkins podnik Bacon & Perkins, který od roku 1867 nesl jméno J. L. Bacon. Následovala expanze na kontinent – roku 1871 vznikla pobočka ve Frankfurtu nad Mohanem a roku 1873 ve Vídni. Firma se postupně stala jedním z průkopníků moderního vytápění a vzduchotechniky.

J. L. Bacon působil také v Československu a až do druhé světové války měl pobočku v Brně. Dobové brněnské zastoupení je spojováno s tehdejší Pražskou ulicí, dnešní Lidickou 22. Firma zde vstoupila do prostředí mimořádně dynamického meziválečného Brna, města funkcionalistických staveb, nových obytných domů a průmyslových paláců, kde architekti stále častěji požadovali, aby s novým vzhledem staveb držela krok také jejich technika. J. L. Bacon se v Brně nepodílel pouze na vile Tugendhat; jeho instalace se objevovaly i v dalších moderních obytných stavbách. O existenci brněnské pobočky až do druhé světové války hovoří rovněž odborná historie topenářského a instalatérského řemesla.

Karel Haimann – muž ukrytý za technikou vily Tugendhat

S brněnským působením firmy je spojeno především jméno Ing. Karla Haimanna, jednoho z lidí, bez nichž by technická stránka slavné vily Tugendhat nevypadala tak, jak ji dnes známe. Haimann pocházel z rodiny obchodníka ze severomoravských Bartošovic a byl jedním ze sedmi synů. V meziválečném období se vypracoval v uznávaného projektanta technických zařízení budov a pracoval pro vídeňskou větev společnosti J. L. Bacon. V Brně po sobě zanechal nejvýznamnější stopu právě při realizaci vily Tugendhat, kde se podílel na projektu jejího ústředního vytápění a vzduchotechniky.

Vila navržená Ludwigem Miesem van der Rohe pro Gretu a Fritze Tugendhatovy nebyla revoluční pouze svou ocelovou konstrukcí, obrovskými prosklenými stěnami, onyxovou příčkou nebo otevřeným obytným prostorem. Stejně mimořádné bylo její technické vybavení. Vídeňská společnost J. L. Bacon dodávala pro vilu vzduchotechniku a část topných těles a právě Haimann patřil k lidem, kteří tuto technickou část stavby převáděli z architektonické představy do fungujícího zařízení.

Vzduch byl do hlavního obytného prostoru přiváděn technickým systémem ukrytým v suterénu. Procházel filtrací a podle potřeby mohl být ohříván, zvlhčován či tepelně upravován. Smyslem celého zařízení bylo něco, co dnes považujeme za samozřejmé, ale kolem roku 1930 působilo téměř futuristicky: obyvatel domu neměl techniku obsluhovat ani ji neustále vnímat. Měl prostě cítit příjemné prostředí.

Haimann tak vytvářel něco, co se dá nazvat neviditelnou architekturou. Mies navrhl prostor, který měl působit absolutně čistě, a lidé kolem J. L. Bacona zařídili, aby ho nenarušovala kamna, potrubí ani přemíra viditelných technických prvků. Technika se měla podřídit domu a zmizet.

O desítky let později Karel Haimann ve vzpomínkovém rozhovoru stále vybavoval Fritze Tugendhata jako stavebníka, který mimořádně pečlivě kontroloval technické provedení topných zařízení. V Haimannových vzpomínkách se objevovali také významní brněnští architekti a stavitelé jeho generace – Ernst Wiesner, bratři Eislerové nebo Bohuslav Fuchs. To ukazuje, že nešlo o náhodného montéra jedné stavby, ale o člověka pohybujícího se přímo uvnitř tehdejší brněnské architektonické a technické moderny.

Pak přišel rok 1938

Život Karla Haimanna však během několika let nabral směr, který by si při práci na luxusní vile na Černopolní nedokázal představit.

Haimann byl Žid.

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 přestalo být pro firmu možné jej nadále zaměstnávat. Jeho syn Petr později vzpomínal, že otec po ztrátě místa ještě určitou dobu pracoval pro menší firmu Tomášek v Králově Poli. Stejně židovského původu byla i Haimannova manželka Magdalena, rozená Picková. Rodina nebyla výrazně nábožensky založená a v obavách z dalšího vývoje se rodiče dokonce nechali spolu se synem pokřtít v katolickém kostele. Pro nacistickou rasovou legislativu to samozřejmě neznamenalo vůbec nic.

Jejich jedinému synovi Petru Haimannovi, pozdějšímu brněnskému architektovi, byly tehdy pouhé tři roky.

Z vily Tugendhat do Terezína

Dne 2. prosince 1941 byla rodina Haimannových zařazena do jednoho z prvních transportů z Brna do terezínského ghetta. Karel, jeho žena Magdalena a malý Petr se ocitli v úplně jiném světě, než jaký představovala elegantní vila Tugendhat.

A právě zde se Haimannův technický talent nečekaným způsobem stal otázkou života a smrti.

Z člověka, který projektoval sofistikované vytápění a vzduchotechniku jednoho z nejmodernějších domů Evropy, se v Terezíně stal v podstatě instalatér a údržbář sanitárních zařízení. Jeho úkolem bylo udržovat v provozu toalety a stoupačky v celém pevnostním městě. Měl vlastní dílnu v prostoru kasáren, kde rodina bydlela, a vedl skupinu dalších vězňů, kteří s ním na opravách pracovali.

V přeplněném ghettu nebyla funkční kanalizace, toalety a rozvody žádným detailem. Na malém prostoru žily desetitisíce lidí v katastrofálních hygienických podmínkách. Nefunkční záchody nebo poruchy odpadního systému mohly velmi rychle způsobit šíření infekčních nemocí. Nacistická správa ghetta si proto technicky schopné lidi ponechávala. Syn Petr později vzpomínal, že Němci měli z epidemií velký strach a potřebovali někoho, kdo bude hygienická zařízení udržovat v chodu.

Je v tom téměř děsivý paradox. Haimannovy znalosti techniky, které před válkou umožňovaly vytvořit luxusní a hygienicky dokonalé prostředí vily Tugendhat, teď sloužily k tomu, aby v nelidských podmínkách ghetta fungovaly záchody a odpady.

A právě to patrně zachránilo jeho rodině život.

Povolání, které chránilo před transportem

Od roku 1942 odjížděly z Terezína jeden za druhým transporty na východ, především do vyhlazovacího komplexu Auschwitz-Birkenau. Lidé kolem Haimannových mizeli. Odjížděli známí, příbuzní i pracovníci z Karlovy skupiny. Petrovi prarodiče byli deportováni a zahynuli. Malý Petr si později pamatoval děti, se kterými si hrál na dvoře kasáren a které jednoho dne jednoduše zmizely, protože byly zařazeny do dalšího transportu.

Karel Haimann však zůstával.

Jeho práce byla pro fungování ghetta příliš potřebná. Paměť národa uvádí, že právě jeho nepostradatelnost při správě hygienických zařízení byla důvodem, proč nebyl deportován do některého z vyhlazovacích táborů a proč spolu s ním mohli v Terezíně zůstat také manželka a syn. Česká televize dochází na základě svědectví Petra Haimanna ke stejnému závěru: otcova odborná kvalifikace zřejmě uchránila celou rodinu před transportem do Osvětimi.

Haimann přitom nepracoval sám. Měl kolem sebe skupinu vězňů. Lidé v ní se však měnili, protože i jeho spolupracovníci byli postupně zařazováni do transportů. Syn Petr později vzpomínal na jednoho z otcových pracovníků, s nímž se jako dítě spřátelil. Také on nakonec zmizel v transportu.

Technická profese tak v Terezíně získala úplně jiný význam. Už nešlo o komfort, architekturu ani moderní bydlení. Šlo o přežití.

Dílna u kasáren

Pro malého Petra představovala otcova dílna jeden z mála pevných bodů terezínského dětství. Otec byl kvůli práci často oddělen od rodiny a Petr ho mohl navštěvovat právě tam. Za dílnou vedla železniční vlečka. Chlapec později vzpomínal, jak mával projíždějícím vlakům a jak mu jednou strojvedoucí hodil jablko – v terezínských podmínkách mimořádnou vzácnost.

Otec se snažil synovi pomoci přežít i jinak. V prostředí chronického hladu ho například posílal na pevnostní valy natrhat trávu, aby dostal alespoň nějaké vitamíny. Petr prodělal spálu, trpěl opakovanými záněty středního ucha a po návratu z Terezína byl podle vlastní vzpomínky doslova „kost a kůže“.

Rodina přesto přežila.

Ani po osvobození nemohl hned odejít

Když v květnu 1945 dorazila do Terezína Rudá armáda, nebyl ještě příběh Karla Haimanna u konce. V ghettu propukla rozsáhlá epidemie skvrnitého tyfu a technické a hygienické problémy nezmizely okamžikem osvobození. Petr s matkou se mohli vrátit do Brna, ale Karel Haimann musel v Terezíně ještě určitou dobu zůstat právě kvůli epidemické situaci.

Je to až symbolické završení jeho válečného příběhu. Člověk, kterého nacisté několik let drželi v ghettu mimo jiné proto, že potřebovali jeho technické schopnosti k udržení hygienického provozu, nemohl okamžitě odejít ani po jejich porážce. Terezín byl na jaře 1945 plný nemocných a umírajících a zkušený technik byl stále potřeba.

Teprve později se Karel vrátil za rodinou do Brna.

Návrat do města

Ani návrat nebyl návratem do starého života. Byt Haimannových během války užívala rodina příslušníka SS a při bombardování byl navíc poškozen. Rodina proto nějakou dobu bydlela v Židenicích.

Karel Haimann se však vrátil ke své profesi. Po válce pracoval mimo jiné pro Stavoprojekt a Potravinoprojekt a dál se věnoval oboru, který ovládal celý život.

Vzpomínka na vilu Tugendhat jej přitom neopustila. Ještě desetiletí po její stavbě dokázal podrobně vyprávět o technickém řešení domu i o lidech, kteří kolem něj stáli. Jeho svědectví patří dnes k cenným pramenům k historii technického vybavení vily.

Dva světy jednoho inženýra

Na příběhu Karla Haimanna je něco mimořádně silného.

Na počátku třicátých let stojí v jednom z nejluxusnějších soukromých domů Československa a řeší proudění vzduchu, vytápění a technický komfort rodiny Tugendhatových. O deset let později stojí v přeplněném terezínském ghettu a řeší, jak udržet funkční toalety a odpadní potrubí pro tisíce vězňů.

Technický princip je vlastně podobný. Voda musí odtékat. Vzduch musí proudit. Potrubí nesmí přestat fungovat. Jen okolnosti nemohly být rozdílnější.

V prvním případě šlo o nejvyšší úroveň moderního bydlení.

V druhém o základní hygienu a lidské přežití.

A přesto mezi těmito dvěma světy vedla jedna přímá spojnice: znalosti Karla Haimanna.

Neviditelný luxus

Právě proto je historie J. L. Bacon a Karla Haimanna mnohem zajímavější než obyčejný příběh jedné topenářské firmy. Firma byla součástí velké technické revoluce, která na přelomu 19. a 20. století změnila evropské bydlení. Ústřední topení, větrání a později klimatizace přestávaly být technickou kuriozitou a stávaly se součástí moderní architektury.

Ve vile Tugendhat dosáhla tato myšlenka téměř dokonalosti. Technika zde neměla přitahovat pozornost. Měla zmizet a nechat člověku jen výsledek – teplo, čerstvý vzduch a pohodlí.

Za touto nenápadnou technickou dokonalostí však nestála anonymní firma. Stál za ní také konkrétní člověk.

Ing. Karel Haimann.

Muž, který pomáhal vytvořit technické srdce jedné z nejslavnějších vil světa – a kterému stejné odborné znalosti o několik let později patrně zachránily život, život jeho ženy i malého syna.

To je možná vůbec nejpozoruhodnější kapitola příběhu J. L. Bacon.

Firma prodávala pohodlí, které nebylo vidět. A jeden z jejích nejlepších brněnských projektantů později díky znalosti právě těchto neviditelných systémů přežil dobu, v níž šlo nikoli o pohodlí, ale o samotný život.

Zdroje

Paměť národa / Post Bellum – životní vzpomínky Ing. arch. Petra Haimanna a příběh jeho otce Karla Haimanna.

Česká televize, Paměťová stopa – Tatínek dělal v Terezíně instalatéra. Možná proto rodina Petra Haimanna přežila holocaust.

J. L. Bacon Haustechnik GmbH – firemní historie společnosti od založení Bacon & Perkins roku 1853.

Bacon Gebäudetechnik – historie vídeňské větve J. L. Bacon od roku 1873.

Vila Tugendhat / rozhovor s Ivetou Černou – vzpomínkový rozhovor s Karlem Haimannem a jeho působení u firmy J. L. Bacon.

Ing. Jakub Vrána, VUT Brno – historie topenářského a instalatérského řemesla, působení firmy J. L. Bacon v Brně.