Libenia
Když byla Libeň městem továren
Dnešní pražská Libeň už jen málo připomíná čtvrť, kterou bývala na přelomu 19. a 20. století. V těsném sousedství domů, zahrad a starého libeňského ghetta vyrůstaly tovární komíny, barvírny, koželužny, strojírny a další průmyslové podniky. Blízkost Vltavy, železnice i samotné Prahy z ní vytvořila jednu z výrazných průmyslových oblastí tehdejšího města. Právě tady, mezi pozdějšími ulicemi Voctářovou a Vojenovou, vznikl také areál spojený se jménem Ludwiga Jellinka – a právě z jeho historie později vyrostla značka Libenia.
Počátky areálu sahají do 90. let 19. století. Památkový katalog uvádí výstavbu továrního areálu již roku 1891, další prameny spojují jeho významnou stavební etapu s rokem 1894. Jellinkův podnik se zabýval zpracováním a především barvením kůží, tedy oborem, který měl v Libni dlouhou tradici. Nešlo přitom o nějakou nenápadnou řemeslnickou dílnu. Součástí závodu byla strojní i ruční barvírna, sušárna, výrobní provozy a později také vlastní kotelna. V roce 1894 zde navíc vyrostla reprezentativní neorenesanční správní vila, kterou navrhl architekt a stavitel Alfons Wertmüller. Právě ona po více než sto let připomínala dobu, kdy továrník nechtěl pouze vyrábět, ale svou prosperitu dával najevo i architekturou.
Od kůže k chemii
Na počátku 20. století se areál dále rozšiřoval. V letech 1901–1902 připojil stavitel Alois Vavroušek k hlavní výrobní budově novou kotelnu. Po první světové válce se však poměry změnily, továrna střídala majitele a její jednotlivé části začaly dostávat nové využití. A právě tehdy se v historii místa objevuje jméno, které se později dostalo na krabičky, reklamní cedule, účty i plakáty: Libenia.
Ve dvacátých letech byla část někdejšího Jellinkova areálu přeměněna na chemickou továrnu Libenia. Nebyla to jen změna názvu staré barvírny, ale proměna charakteru části výroby. Z továrního prostředí spojeného s kůží se logicky rodily také výrobky potřebné k její údržbě a zpracování. Libenia vyráběla mimo jiné krémy na obuv, ale také další chemické přípravky a dokonce suché elektrické články – baterie. Industriální historie místa tak vytvořila poměrně přirozený most mezi kožedělnou výrobou 19. století a moderní spotřební chemií první republiky.
O rozsahu produkce vypovídá také zahraniční ochrana výrobků. V polském patentovém věstníku z roku 1929 je zaznamenána Chemická továrna „Libenia“, společnost s r. o., Praha, která si nechávala chránit své označení pro poměrně širokou skupinu zboží. Zápis uvádí chemické výrobky, mucholapky, prostředky k čištění kovů, modřidla na prádlo i chemické přípravky používané při výrobě obuvi. Libenia tedy nebyla jen výrobcem jediné krabičky krému na boty, ale skutečnou chemickou továrnou se širším sortimentem výrobků pro domácnost i průmysl.
Libenia na botách první republiky
Právě krém na obuv Libenia se však stal jedním z výrobků, které značku dostaly přímo do československých domácností. V meziválečné době byly naleštěné boty samozřejmou součástí upraveného vzhledu. Kožená obuv byla drahá, měla vydržet dlouhé roky a pravidelná péče nebyla otázkou módního rozmaru, ale každodenní nutností. Krém chránil kůži, obnovoval její barvu a především jí vracel lesk. Malá plechová krabička tak patřila k běžnému vybavení domácnosti stejně samozřejmě jako kartáč na šaty, mýdlo nebo prací prostředek.
Výrobci si zároveň dobře uvědomovali, že mezi několika podobnými krémy nerozhoduje pouze obsah krabičky. Rozhoduje také značka, obal a reklama. První republika byla dobou, kdy se spotřební výrobek stále výrazněji měnil ve značkové zboží. Název musel být zapamatovatelný, obal rozeznatelný a reklamní obraz dostatečně výrazný, aby zákazník při příští návštěvě obchodu sáhl znovu po stejném výrobku.
Libenia do tohoto světa vstoupila velmi brzy. Ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze je dochován litografický reklamní plakát krému na obuv Libenia datovaný již do roku 1925. Má úctyhodný rozměr 61 × 93 centimetrů a jeho kompozici tvoří výrazný typografický název značky doplněný vyobrazením dvou balení krému. To je důležitý doklad: Libenia byla už v polovině dvacátých let natolik etablovaným spotřebním výrobkem, že pro ni vznikala profesionální velkoformátová reklama určená do veřejného prostoru a obchodů.
Továrna, která měla vlastní tvář
Proměna starého areálu pokračovala i stavebně. Roku 1927 vznikly další adaptace provozu a v severozápadní části areálu také nová vila továrníka, jejímž autorem byl architekt Emil Šulc. Vedle původní Jellinkovy neorenesanční vily tak tovární komplex postupně získával další vrstvy. Na jediném místě bylo možné číst několik desetiletí vývoje českého průmyslu: od podnikatelského sebevědomí konce monarchie přes modernizaci výroby až po rozmach spotřebního zboží první republiky.
Libenia navíc nebyla uzavřeným podnikem známým pouze odběratelům chemických surovin. Dochované reklamní a obchodní materiály dokazují, že značka komunikovala přímo se zákazníky a obchodními partnery. Dochovaly se reklamní celistvosti Chemické továrny Libenia Praha-Libeň z roku 1930 i pozdější reklamní materiály z konce třicátých let. Vedle velkého plakátu tak existoval celý svět drobné firemní grafiky – hlavičkové papíry, účty, obálky, reklamní lístky a samozřejmě samotné obaly výrobků. Právě tyto zdánlivě obyčejné předměty dnes umožňují značku znovu poskládat téměř devadesát let poté, co ležely na pultech obchodů.
Konec soukromé Libenie
Druhá světová válka a především poválečné politické změny přerušily kontinuitu celé generace československých soukromých podniků. Také libeňský areál čekal nový život. Po znárodnění zde od roku 1950 sídlil národní podnik Gama, zaměřený na výrobu kancelářských a školních potřeb. Místo, kde se kdysi barvily kůže a později vyráběly krémy na boty a chemické přípravky Libenia, tak dostalo zcela jinou výrobní náplň.
Staré budovy však přežily značku samotnou o mnoho desetiletí. Areál postupně chátral, ale stále si uchovával překvapivě mnoho z původní podoby. Stála zde Jellinkova vila, výrobní objekty, kotelna i charakteristický tovární komín. Byl to jeden z posledních hmotných svědků doby, kdy Libeň nebyla jen pražskou čtvrtí, ale skutečným průmyslovým městem uvnitř města.
V prosinci 2005 přišel definitivní konec. Zchátralý, ale historicky mimořádně cenný areál bývalé Jellinkovy továrny, pozdější Libenie a Gamy byl srovnán se zemí. Zmizela i reprezentativní vila z roku 1894, která přežila monarchii, vznik Československa, dvě světové války, první republiku, znárodnění i čtyři desetiletí socialismu.
Co zůstalo po Libenii
Z továrny dnes prakticky nic nezůstalo, ale její jméno přežívá na předmětech, které byly původně určeny k úplně obyčejnému použití. Na reklamních tiskovinách, fakturách, obálkách a především na obalech krémů na boty. A právě na nich je historie Libenie možná nejčitelnější.
Malá reklamní cedule nebo krabička od krému dnes působí jako drobnost. Ve skutečnosti ale vypráví příběh celé jedné průmyslové čtvrti. Za názvem Libenia stojí libeňská tradice zpracování kůže, Jellinkova továrna z konce 19. století, meziválečný rozmach chemického průmyslu, první republika se svou novou kulturou značek a reklamy i poválečný konec soukromého podnikání. A nakonec také fyzický zánik samotného místa, kde se tento příběh odehrával.
Právě proto je dnes reklama na krém na obuv Libenia něčím víc než reklamou na prostředek, kterým se kdysi leštily boty. Je malým dochovaným fragmentem zmizelé průmyslové Libně – světa továren, komínů, obchodníků, chemiků, grafiků a značek, jejichž jména kdysi znala téměř každá domácnost a které dnes znovu objevujeme už jen díky tomu, že někdo jejich obyčejnou plechovou ceduli, plakát nebo krabičku nevyhodil.
ZDROJE: Památkový katalog NPÚ – Areál bývalé továrny Lud. Jellinek, později LIBENIA
ZDROJE: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT – Co jsme si zbořili, Továrna na barvení kůží Ludwig Jellinek / Libenia / Gama
ZDROJE: eSbírky / Uměleckoprůmyslové museum v Praze – Reklamní plakát krému na obuv Libenia, 1925, inv. č. GP 2130
ZDROJE: Wiadomości Urzędu Patentowego, Varšava 1929 – Chemická továrna „Libenia“, společnost s r. o., Praha
ZDROJE: Roš chodeš, 2011 – historie průmyslové Libně a továrny Libenia
