Lihové vařiče V.

Od lihových vařičů k roudnické továrně, která přežila tři století

PŘÍBĚH, KTERÝ NEZAČAL V ROUDNICI

Jméno Meva je dnes téměř automaticky spojeno s Roudnicí nad Labem. Právě zde stojí její továrna a právě s Roudnicí je spojena většina výrobků, které během 20. století nesly značku Meva. Počátek firmy však musíme hledat jinde. Historie začala roku 1898 na pražském Smíchově, kde byla založena společnost původně zaměřená na výrobu kovového zboží. Byla to doba prudkého rozvoje průmyslu, kdy se každodenní domácnost začínala zaplňovat sériově vyráběnými kovovými předměty – od nádob a svítidel přes kamna a vařiče až po technické vybavení, které ještě o několik desetiletí dříve vznikalo převážně v malých řemeslnických dílnách. Právě do tohoto nového světa vstoupila také Meva.

ZE SMÍCHOVA DO ROUDNICE NAD LABEM

Pražská etapa netrvala dlouho. Firma potřebovala pro další rozvoj větší výrobní zázemí a na počátku 20. století se její budoucnost spojila s Roudnicí nad Labem. Přesun výroby nebyl pouhou změnou adresy. V Roudnici postupně vyrostl skutečný průmyslový závod, který začal vyrábět stále širší sortiment kovových výrobků a technického spotřebního zboží. Právě zde se zrodila Meva, jak ji později poznaly generace československých zákazníků. Značka se objevovala na předmětech, které stály v kuchyních, dílnách, obchodech, hospodářstvích i na zahradách. Roudnice se stala natolik pevnou součástí identity firmy, že její původní smíchovský začátek dnes zná málokdo.

ODKUD SE VZALO JMÉNO MEVA

Samotné slovo MEVA nebylo příjmením zakladatele, ale obchodní značkou spojenou s původním názvem společnosti. Firma se v prvních desetiletích své existence profilovala jako výrobce kovového zboží a právě krátké, snadno zapamatovatelné jméno se postupně stalo značkou širokého sortimentu. Na výrobcích se objevovalo výrazné označení MEVA, často doplněné místem výroby, a zákazník tak nemusel znát celý právní název společnosti. Stačilo jediné slovo. Podobně jako u dalších velkých průmyslových podniků první poloviny 20. století se obchodní značka nakonec stala mnohem známější než původní firemní název.

LIHOVÝ VAŘIČ – MALÝ SPORÁK PRO KAŽDÉHO

Mezi nejzajímavější výrobky Mevy patřily lihové vařiče. Dnes působí jako drobná technická kuriozita, ve své době však představovaly velmi praktické zařízení. Nepotřebovaly elektrickou zásuvku ani plynovou přípojku. Palivem byl líh, který se nalil do zásobníku a po zapálení vytvořil dostatečně silný plamen pro ohřev vody nebo přípravu jednoduchého jídla. Vařič mohl stát v malé domácnosti, studentském pokoji, dílně nebo rekreačním objektu a bylo možné jej snadno přenášet. V době, kdy zdaleka ne každá domácnost měla moderní sporák a elektrifikace i plynofikace postupovaly postupně, představoval podobný přístroj jednoduchou cestu k vlastnímu zdroji tepla.

PETROLEJ, LÍH A BENZIN

Lihové vařiče přitom tvořily jen část mnohem širšího výrobního programu. Meva vyráběla různé vařiče, lampy, hořáky a další spotřebiče pracující s kapalnými palivy, zejména lihem, petrolejem a u některých konstrukcí také benzinem. Právě tento sortiment patří dnes mezi nejatraktivnější část historické produkce firmy. Konstrukce musela být jednoduchá, odolná a snadno obsluhovatelná, protože podobné přístroje se používaly nejen v domácnostech, ale také při cestování, v hospodářství, dílnách a později při kempování. Meva tak vyráběla techniku pro dobu, která ještě nemohla spoléhat na elektrickou zásuvku v každé místnosti.

SVĚT KOVOVÝCH VÝROBKŮ

Bylo by však chybou popisovat Mevu pouze jako výrobce vařičů. Závod byl především velkým zpracovatelem kovu a právě schopnost lisovat, tvarovat, spojovat a povrchově upravovat plech umožňovala vyrábět mimořádně široké spektrum předmětů. Sortiment zahrnoval nádoby, technické vybavení, lampy, topidla, vařiče a řadu dalších výrobků pro domácnost i průmysl. Společným jmenovatelem nebylo jejich použití, ale materiál a způsob výroby. Meva dokázala z plechu vytvářet výrobky od jednoduché nádoby až po technicky poměrně složitý tlakový spotřebič. Právě tato technologická univerzálnost se později ukázala jako jeden z důvodů mimořádné životaschopnosti podniku.

MEVA V ČESKOSLOVENSKÉ DOMÁCNOSTI

Po vzniku Československa se před firmou otevřel velký domácí trh. Meva vyráběla předměty, které nepotřebovaly složité vysvětlování – byly praktické, relativně dostupné a řešily konkrétní každodenní potřebu. Lihový nebo petrolejový vařič mohl nahradit velký sporák tam, kde nebyl k dispozici, přenosná lampa přinesla světlo tam, kam ještě nedosáhla elektřina, a kovové nádoby byly nezbytnou součástí domácností, obchodů i hospodářství. Značka MEVA se tak během první republiky dostávala do stejného světa každodenních předmětů jako Baťa, Schicht, Petrof, Křižík nebo další velká československá průmyslová jména. Nešlo o luxusní výrobky určené úzké vrstvě zákazníků. Meva vyráběla věci, které měly sloužit.

REKLAMA NA TECHNIKU, KTERÁ MĚLA VYDRŽET

Také reklama Mevy odpovídala charakteru jejích výrobků. U technického spotřebního zboží nebylo nejdůležitější vytvořit romantický příběh, ale přesvědčit zákazníka o spolehlivosti, jednoduchosti a praktičnosti. Reklamní cedule, katalogy a obchodní tiskoviny proto často pracovaly přímo s vyobrazením konkrétního výrobku. Vařič nebo lampa byly představeny téměř jako technický objekt – zákazník měl na první pohled pochopit, co kupuje. Právě staré reklamní cedule Meva jsou dnes zajímavým dokumentem doby, kdy se technika stávala běžnou součástí domácnosti a výrobce musel zákazníka naučit důvěřovat sériově vyráběnému přístroji stejně jako tradičnímu kamnáři nebo místnímu řemeslníkovi.

VÁLKA, ZNÁRODNĚNÍ A NOVÝ SVĚT

Stejně jako většina velkých českých průmyslových podniků prošla Meva dramatickými změnami 20. století. Výrobu ovlivnily obě světové války a po roce 1948 následovalo znárodnění a začlenění do systému státního průmyslu. Zmizel svět soukromého prvorepublikového podnikání, značka a výrobní tradice však přežily. To je pro historii Mevy podstatné. Řada předválečných značek po znárodnění úplně zmizela nebo byla pohlcena jinými podniky. Jméno Meva však pokračovalo a v Československu zůstalo spojeno s kovovýrobou, tlakovými nádobami, spotřebiči na kapalná a později plynná paliva a s dalším technickým sortimentem.

VAŘIČE PŘEŽILY I NÁSTUP ELEKTŘINY

Mohlo by se zdát, že masová elektrifikace a plynofikace musely klasický přenosný vařič rychle odsoudit k zániku. Nestalo se tak. Pouze se změnilo jeho použití. To, co bylo dříve jednoduchým kuchyňským spotřebičem pro domácnost bez plynu či elektřiny, se postupně stalo praktickým vybavením chat, chalup, stanů a kempů. Meva na tuto proměnu dokázala reagovat. Vedle tradičních kapalných paliv získal stále větší význam propan-butan a firma pokračovala ve výrobě přenosných vařičů, topidel, lamp a dalších spotřebičů. Technický princip se modernizoval, základní myšlenka však zůstala stejná jako před desítkami let: nabídnout člověku teplo a možnost vařit tam, kde není běžná kuchyňská infrastruktura.

OD VAŘIČE K POPELNICI

Vedle spotřebičů se postupně rozvíjela další větev výroby, která je dnes s Mevou spojena možná ještě výrazněji – nádoby pro komunální a průmyslové odpady. Popelnice, kontejnery, odpadkové koše a další kovové nádoby mohou na první pohled působit jako úplně jiný svět než elegantní prvorepublikový lihový vařič. Z hlediska výroby však mezi nimi existuje jasná kontinuita. V obou případech je základem zpracování plechu, jeho lisování, svařování, tvarování a povrchová úprava. Meva tak během více než století několikrát změnila hlavní skupiny výrobků, aniž by opustila své základní průmyslové řemeslo – práci s kovem.

ZNAČKA, KTERÁ NEZŮSTALA JEN V MUZEU

Na příběhu Mevy je možná nejpozoruhodnější právě její životnost. Firma vznikla roku 1898, tedy ještě za Rakouska-Uherska. Zažila vznik Československa, dvě světové války, první republiku, okupaci, znárodnění, čtyři desetiletí socialistického hospodářství, privatizaci i návrat tržní ekonomiky. Přitom jméno MEVA nezůstalo pouze na starých reklamních cedulích a historických vařičích ve sbírkách. Společnost pod tímto jménem působí i ve 21. století a její současný sortiment zahrnuje především vybavení pro nakládání s odpady, kontejnery, nádoby a další kovové výrobky, zároveň však značka neztratila ani vazbu na plynové spotřebiče a techniku pro vaření a vytápění.

OD SMÍCHOVSKÉ DÍLNY K ROUDNICKÉ MEVĚ

Stará reklamní cedule na lihové vařiče MEVA proto vypráví mnohem větší příběh než jen historii jednoho spotřebiče. Připomíná dobu, kdy byl malý přenosný vařič skutečnou technologickou pomůckou moderní domácnosti. Připomíná svět před úplnou elektrifikací a plynofikací, kdy vlastní zdroj tepla v malé kovové nádobě znamenal svobodu vařit prakticky kdekoliv. A především připomíná jednu z mimořádně houževnatých českých průmyslových značek. Meva začala roku 1898 na pražském Smíchově, svou skutečnou průmyslovou identitu našla v Roudnici nad Labem a přežila všechny zásadní hospodářské a politické proměny následujících více než sta let. Výrobky se měnily – od lamp, vařičů a kovového zboží přes plynové spotřebiče až po dnešní kontejnery a odpadové nádoby. Na jejich štítcích však zůstalo stejné krátké jméno: MEVA.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE PRO RECLAMARE

ZNAČKA: MEVA
ZALOŽENO: 1898
MÍSTO VZNIKU: Praha-Smíchov
HLAVNÍ HISTORICKÉ MÍSTO VÝROBY: Roudnice nad Labem
OBOR: kovovýroba / spotřební a technické kovové výrobky
HISTORICKÝ SORTIMENT: lihové a petrolejové vařiče, lampy, hořáky, topidla, kovové nádoby a další technické výrobky
POZDĚJŠÍ SORTIMENT: plynové spotřebiče, tlaková technika, nádoby a zařízení pro komunální a průmyslový odpad
SOUČASNOST: společnost MEVA působí dodnes
PRO MAPU RECLAMARE – VZNIK FIRMY: Praha-Smíchov
PRO MAPU RECLAMARE – HLAVNÍ VÝROBA: Roudnice nad Labem

ZDROJE

MEVA – oficiální historie společnosti – založení roku 1898, historický vývoj podniku, Roudnice nad Labem a současná výrobní kontinuita.
Městské a regionální prameny Roudnice nad Labem – průmyslový rozvoj města a historie roudnického závodu.
Technické a muzejní sbírky československých spotřebičů – historické vařiče, lampy a další výrobky značky MEVA.
Dobové katalogy a reklamní materiály MEVA – lihové a petrolejové vařiče, lampy, topidla a další sortiment.