Norma nádobí

Frýdlantský smalt – od malé smaltovny v Pstruží k výrobě pro celý svět

Historie frýdlantského smaltu nezačíná přímo ve Frýdlantu nad Ostravicí, ale o několik kilometrů dál, v Pstruží. Právě tam se roku 1834 osamostatnil berlínský chemik Bedřich Ferdinand Leese, v německém prostředí uváděný jako Friedrich Ferdinand Leese. Do kraje se dostal díky řediteli frýdlantských arcibiskupských železáren Františku Kleinpeterovi a několik let pracoval jako odborník ve službách železáren. Zkušenosti s litinovým nádobím ho přivedly k poznání, že hrnce, rendlíky a kastroly mají podstatně lepší odbyt, pokud jsou opatřeny smaltem. Spolu s chemikem Ludvíkem Grimmem z Hlivic proto roku 1834 založil v Pstruží v domě čp. 45 vlastní smaltovnu. Zpracovávali především litinové nádobí vyráběné v železárnách ve Frýdlantu a Čeladné. Začátky nebyly jednoduché – zásadním problémem bylo vůbec najít vhodné složení smaltovací hmoty a zvládnout technologii jejího nanášení a výpalu. Když se to podařilo, podnik se rychle prosadil a jeho výrobky se dostávaly dokonce až do Itálie. Studie Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku označuje podnik Leese a Grimm za první továrnu na výrobu smaltovaného zboží v českých zemích.

Paříž, která změnila další směr výroby

Další kapitola patří Leeseovu synovi Ludvíku Ferdinandu Leesemu, absolventovi hornické a hutnické akademie, který rodinný podnik převzal roku 1864. A právě zde vznikla chyba, která se opakuje v některých novějších textech o historii frýdlantského smaltu: pařížskou světovou výstavou roku 1867 nemohl být inspirován zakladatel podniku při jeho vzniku v roce 1834. Do Paříže se o generaci později dostal právě Ludvík Ferdinand Leese. Na světové výstavě zde uviděl smaltované nádobí vyráběné z plechu a pochopil, že právě lehčí plechové výrobky mohou představovat budoucnost oboru. Jeho tehdejší společník Oskar Grimm, nástupce Ludvíka Grimma, ale nechtěl do nové technologie vložit další kapitál. Oba podnikatelé se proto rozešli. Grimm zůstal v Pstruží u tradičního smaltování litinového nádobí, zatímco Leese se rozhodl vybudovat nový podnik.

Roku 1868 tak vznikla přímo ve Frýdlantu nad Ostravicí nová smaltovna zaměřená na výrobu plechového nádobí. Začátky byly opět skromnější, než by napovídala pozdější velikost továrny. Leese zpočátku neměl potřebné lisy, a proto nakupoval již vytvarované plechové výrobky v továrnách v Mödlingu u Vídně a ve Frýdlantu je následně smaltoval. Vlastní plechové nádoby sice také vyráběl, ty však byly ještě nýtované, nikoli lisované. Obě větve původního podniku tak po určitou dobu existovaly souběžně. Oskar Grimm odešel roku 1887 do Opavy, Leese jeho podíl odkoupil a původní pstružská smaltovna na litinové nádobí definitivně ukončila provoz v roce 1888. Těžiště výroby se tím definitivně přesunulo do Frýdlantu.

Postellbergové a proměna v průmyslový podnik

Zásadní změna nastala v roce 1896. Ludvík Ferdinand Leese tehdy prodal prosperující frýdlantskou smaltovnu, která zaměstnávala kolem stovky lidí, vídeňskému podnikateli Richardu Postellbergovi. Samotný podnik stál 50 000 zlatých, dalších 20 000 zlatých zaplatil nový majitel za zásoby uložené ve skladech. Postellberg však nekupoval továrnu proto, aby pouze pokračoval v dosavadním provozu. Začal ji výrazně rozšiřovat a modernizovat. Vedle smaltovny vznikla vlastní lisovna, v níž se plech tvaroval, a malírna, kde se hotové smaltované výrobky ručně či sériově dekorovaly. Přibyly nové výpalové prostory, sklady, balírna, parní kotel a další provozní budovy. Podnik nesl název Frýdlantská smaltovna a továrna kovového zboží Richard Postellberg a výroba už byla rozdělena do tří jasně specializovaných částí – lisovny, vlastní smaltovny a malírny. Z původní specializované dílny tak během několika desetiletí vyrostla skutečná průmyslová továrna.

Richard Postellberg zemřel 3. března 1926 a vedení podniku převzal jeho syn Leopold Postellberg. Ten pokračoval v modernizaci ještě razantněji. Nechal budovat nové smaltovací pece a tavírny smaltu, rozšířil sklady surovin, upravil kotelnu i leptárnu a právě roku 1926 byla továrna připojena k elektrické rozvodné síti. Výsledkem byl mimořádný růst. Ve třicátých letech zde pracovalo přibližně 600 dělníků a 40 úředníků, takže velikostí se smaltovna vyrovnala sousednímu průmyslovému podniku Ferrum. Leopold Postellberg přitom nebyl ve Frýdlantu pouze továrníkem. Roku 1931 stál v čele nově založeného Sportovního sdružení Frýdlant a následně podporoval budování sportovního areálu, který byl otevřen roku 1933. Továrna a její majitelé tak výrazně zasahovali i do života města.

Hrnce z Beskyd mířily do Londýna, Marseille, Číny i Indie

Rozsah odbytu frýdlantské smaltovny je možná nejlepším dokladem toho, jak velkým podnikem se z někdejší pstružské dílny stala. Přibližně 60 procent produkce se prodávalo v Československu, zatímco kolem 40 procent směřovalo na export. Archivní prameny výslovně uvádějí Anglii, Holandsko, Čínu, Indii a další zámořské trhy. Firma měla dokonce vlastní filiálky v Londýně a Marseille a obchodní zastoupení v Haagu a Porýní. Pro podnik ležící pod Beskydami to bylo pozoruhodně široké mezinárodní zázemí. Zvláštním artiklem bylo nádobí v černém smaltu, ale výrobní program byl mnohem širší. Vyráběly se zdobené hrnce a soupravy, vázy a džbány, vedle nich však také technické výrobky, lisované a tvarované plechové součásti nebo ocelové přepravní koše na lahve určené pivovarům, mlékárnám a výrobcům sodové vody. Roku 1929 se podnik změnil na veřejnou obchodní společnost, jejímiž společníky byli Leopold Postellberg, ing. Arnošt Křiwánek a Marianna Křiwánková.

S frýdlantským podnikem se přitom už před druhou světovou válkou spojovalo jméno, které později téměř zastínilo Postellbergy samotné – NORMA. Dochovaná meziválečná inzerce nabízí „Norma – nezničitelné smaltované nádobí“ firmy R. Postelberg z Frýdlantu nad Ostravicí. NORMA tedy nevznikla teprve jako poválečný název státního podniku; původně šlo o obchodní označení výrobků Postellbergovy smaltovny. Z hlediska historie reklamy je to docela podstatný detail. Značka byla budována už v době soukromé továrny a teprve pozdější vývoj z ní udělal označení, které si lidé začali spojovat se samotným frýdlantským závodem.

K vizuálním zvláštnostem podniku patřila také pozoruhodná ochranná známka. Podle dnešní Dílny uměleckého smaltu používala frýdlantská smaltovna v období 1918–1952 motiv tří plameňáků před egyptskými pyramidami. Právě na tuto starou tovární značku dnes odkazuje i symbolika současné frýdlantské smaltérské dílny. Je to hezká připomínka doby, kdy ani výrobce hrnců, džbánů a lavorů nepovažoval značku a grafickou identitu za zbytečný luxus. Naopak – u výrobků mířících na zahraniční trhy hrála snadno zapamatovatelná značka velmi důležitou roli.

Od soukromé továrny k NORMĚ a SFINXu

Poválečná desetiletí znamenala konec původního podnikatelského uspořádání a řadu organizačních změn. Městská kronika už pro rok 1948 pracuje s označením Frýdlantská smaltovna „Norma“ a následně podnik procházel začleňováním do větších znárodněných celků. Spolehlivě je doloženo, že roku 1954 se někdejší Postellbergův závod stal základním závodem nově vytvořeného národního podniku SFINX Frýdlant. K němu byly později připojeny další provozy a výrobní program byl rozšířen také o kuchyňské dřezy. Jméno NORMA však nezmizelo a v dalších desetiletích se znovu stalo výrazným označením frýdlantské smaltárenské výroby. Ještě záznam československého parlamentu z roku 1986 uvádí NORMA Frýdlant nad Ostravicí mezi výrobci smaltovaného nádobí.

Do tohoto příběhu je ale lepší nevnášet dnes často opisované tvrzení, že NORMA je „v současnosti jediným českým výrobcem nerezových a smaltovaných kuchyňských dřezů a jedním z největších výrobců smaltovaného nádobí“. Takové konstatování patřilo ke starším firemním propagačním textům a současný stav už nepopisuje spolehlivě. Dílna uměleckého smaltu ve Frýdlantu dnes naopak uvádí, že někdejší velkosériová výroba užitkových smaltovaných předmětů, kterou reprezentovaly podniky Norma a Sfinx, v této podobě skončila. Co však nezmizelo, je technologie a tradice frýdlantského smaltu. Ta dnes pokračuje především v umělecké tvorbě, výuce a mezinárodních smaltérských projektech.

Téměř dvě století smaltu pod Beskydami

Na celém příběhu je nejzajímavější jeho kontinuita. Začíná roku 1834 jedním chemikem, několika litinovými hrnci a hledáním správné receptury smaltu v domě čp. 45 v Pstruží. Pokračuje pařížskou inspirací Ludvíka Ferdinanda Leese, přechodem od litiny k plechu, vybudováním nové smaltovny ve Frýdlantu, průmyslovou expanzí Postellbergů a exportem do vzdálených zemí. Přes znárodnění a podniky SFINX a NORMA pak vstupuje až do druhé poloviny 20. století. Frýdlantský smalt proto není jen historií jednoho typu kuchyňského nádobí. Je to příběh technického vynálezu, podnikatelské odvahy, designu, reklamy i proměny malého beskydského města v průmyslové centrum, jehož výrobky svého času putovaly zpod Lysé hory až do Londýna, Marseille, Indie nebo Číny. A právě staré smaltované hrnce, cedule či reklamní předměty dnes připomínají dobu, kdy jméno Frýdlantu nad Ostravicí znal prostřednictvím smaltu zákazník mnohem dál, než kam bylo z továrního komína vůbec vidět.

Zdroje

• Petra Sysalová: Železářské podniky v městečku Frýdlant nad Ostravicí, Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek 11, 2010, s. 62–65. Zemský archiv v Opavě – SOkA Frýdek-Místek
• Archiv městečka Frýdlant nad Ostravicí, kronika města; citováno a zpracováno ve studii Petry Sysalové.
• Dobová reklama „Norma – nezničitelné smaltované nádobí, R. Postelberg, Frýdlant n. Ostravicí“, digitalizovaný tisk Slezské digitální knihovny.
• Dílna uměleckého smaltu Frýdek-Místek – historie a současnost technického a uměleckého smaltu.