Perutz II.
Perutz – fotografická značka z českých Teplic, která dobyla Německo a skončila v Agfě
Od chemie k fotografii
Jméno Perutz patřilo po desítky let k dobře známým značkám fotografických desek a filmů. Na starých reklamách se objevuje vedle Agfy, Kodaků, Gevaertů nebo Fomy a dnešnímu sběrateli může připadat jako čistě německá značka. Její kořeny však vedou překvapivě do českých zemí. Zakladatel firmy Otto Perutz se narodil 27. července 1847 v Teplicích v Čechách, tehdy v rakouské monarchii. Později vystudoval chemii, působil v Německu a právě jeho zájem o fotografickou chemii nakonec vedl roku 1880 ke vzniku firmy, která se během následujících desetiletí zařadila mezi významné evropské výrobce citlivých fotografických materiálů.
Příběh Perutzu je zároveň příběhem zásadní technologické proměny fotografie. Když Otto Perutz začínal, fotograf ještě často pracoval s těžkými skleněnými deskami a chemikáliemi, které vyžadovaly značnou zručnost. Když značka o osmdesát let později zanikala jako samostatný podnik, vyráběla už svitkové a kinofilmy, jemnozrnné materiály pro malé fotoaparáty, barevné filmy, letecké a rentgenové materiály i profesionální filmy používané televizními štáby. Mezi těmito dvěma světy stála jedna firma a zelená krabička s nápisem PERUTZ.
Otto Perutz z Teplic
Otto Perutz pocházel z podnikatelského prostředí. Jeho otec Adolf Perutz byl majitelem dolů a působil také v politice. Mladý Otto vystudoval chemii a už během studií jej začala zajímat fotografická chemie. Podle biografických údajů pracoval s bromostříbrnými želatinovými deskami již počátkem sedmdesátých let 19. století. V letech 1872–1876 působil jako provozní ředitel bavorského chemického podniku v Heufeldu a postupně se stále více orientoval na fotografii.
Rozhodující datum přišlo 13. dubna 1880. Perutz tehdy v Mnichově koupil obchod s chemickými a farmaceutickými výrobky Dr. F. Schnitzer & Co. v ulici St.-Anna-Straße 9. Obchod zásoboval tehdejší fotografy látkami potřebnými pro přípravu fotografických desek – sklem, kolodiem, dusičnanem stříbrným a dalšími chemikáliemi. Perutz však nechtěl zůstat jen obchodníkem. Začal vyrábět bromostříbrné želatinové suché desky, a právě z tohoto podniku vznikla pozdější Otto Perutz Trockenplattenfabrik, tedy továrna Otto Perutze na suché fotografické desky.
Revoluce jménem suchá deska
Abychom pochopili význam firmy, je třeba si uvědomit, jak komplikovaná byla fotografie před zavedením průmyslově vyráběných suchých desek. Fotograf používající mokrý kolodiový proces musel fotografickou desku připravit krátce před expozicí a vyvolat ji dříve, než zaschla. Fotografování mimo ateliér proto často znamenalo vozit s sebou nejen fotoaparát a skleněné desky, ale také chemikálie a přenosnou temnou komoru.
Želatinová suchá deska tuto závislost odstranila. Mohla být vyrobena předem, uložena, převezena a použita podle potřeby. Fotografie se tím začala přibližovat světu, který známe dnes – fotograf si koupil hotový citlivý materiál a mohl se soustředit na snímek.
Perutz navíc pracoval s technologií barevně citlivějších desek. Vyvinul průmyslový způsob výroby eosin-stříbrných desek založených na výzkumech Hermanna Wilhelma Vogela a Johanna Baptista Obernettera. Tyto materiály reagovaly na širší část barevného spektra než starší emulze a poskytovaly přirozenější převod barev skutečnosti do odstínů černobílé fotografie. Jejich uvedení koncem osmdesátých let 19. století přineslo firmě významný úspěch.
Perutz a první rentgenové snímky
Fotografická emulze však brzy našla využití i daleko od portrétních ateliérů. Po objevu rentgenového záření Wilhelmem Conradem Röntgenem v roce 1895 se ukázalo, že fotografické desky jsou ideálním prostředkem pro zachycení obrazu vytvářeného rentgenovými paprsky.
Už roku 1896 byly desky Perutz použity pro rentgenovou fotografii. Firma se později stala významným producentem rentgenových materiálů a tato specializovaná část výroby zůstala důležitá i ve 20. století.
Je to jeden z krásných příkladů toho, jak se fotografie na konci 19. století začala měnit z umění a řemesla v technologii používanou ve vědě, medicíně, průmyslu, armádě i médiích.
Zakladatel odchází, jméno zůstává
Otto Perutz vlastnil podnik poměrně krátce. V roce 1897 firmu prodal. Novým majitelem se stal podnikatel Fritz Engelhorn, syn zakladatele chemického gigantu BASF Friedricha Engelhornа. Noví vlastníci však udělali něco, co se v reklamní historii mnohokrát ukázalo jako velmi chytré: dobře zavedené jméno nezměnili.
A tak přestože Otto Perutz už firmu nevlastnil, jeho příjmení žilo na krabičkách fotografických desek a později filmů dalších téměř sedmdesát let.
Pro značku je to mimořádně důležitý moment. Perutz se změnil ze jména člověka ve značku.
Arthur Traube a zelená pečeť
Další klíčovou osobností firmy byl chemik Arthur Traube, který v roce 1904 přešel z výzkumu do výroby a stal se technickým vedoucím podniku. V této době vznikla známá fotografická deska Perorto-Grünsiegel-Platte.
Název Grünsiegel – zelená pečeť se stal jedním ze symbolů značky. Zelená barva později pronikla také na obaly filmů Perutz a nakonec se stala jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení firmy. Samotná společnost barvu spojovala s vysokou citlivostí svých tehdejších emulzí v žlutozelené oblasti spektra.
Staré reklamní materiály Perutz proto často pracují právě se zelenou. Pro sběratele historické reklamy je to podobně charakteristické jako žlutá u Kodaku nebo oranžovo-červená u některých výrobků Agfy.
Od skleněné desky k filmu
Fotografický průmysl ale směřoval k pružnému filmu. Ten byl lehčí, skladnější a umožnil vznik kompaktnějších fotoaparátů.
Perutz tento vývoj zachytil velmi brzy. Od roku 1913 vyráběl perforovaný 35mm kinofilm. Formát o šířce 35 milimetrů původně vznikl pro kinematografii, ale později se stal základem nejrozšířenějšího fotografického formátu 20. století.
Rozhodující roli v jeho popularizaci sehrály malé fotoaparáty Leica ve dvacátých a třicátých letech. Fotograf už nemusel používat velkou kameru se skleněnými deskami. Malý aparát mohl nosit stále při sobě a pořídit desítky snímků.
Perutz patřil mezi firmy, které pro tento nový způsob fotografování dokázaly dodávat stále kvalitnější materiály.
Film pro Leicu a 36 snímků
V roce 1931 uvedl Perutz hotově připravenou kazetu malého formátu určenou pro 36 snímků. Právě třicet šest políček se následně stalo standardní délkou kinofilmu typu 135, kterou znaly generace fotografů. Deutsches Kameramuseum uvádí Perutz jako jednoho z raných výrobců takto konfekcionovaného materiálu.
Pro profesionály a velmi aktivní fotografy firma nabízela také velká balení filmu, z nichž si bylo možné jednotlivé kazety plnit samostatně. Dochovaly se například charakteristické 17metrové plechové dózy Perutz určené právě pro tento způsob používání.
Fotografie se tím definitivně vzdálila době, kdy fotograf nosil na zádech skleněné desky. Film se stal spotřebním zbožím.
Rectepan a Perpantic – jemnozrnná třicátá léta
Velkým tématem fotografického průmyslu třicátých let byla jemnost zrna. Malý kinofilm měl obrovské praktické výhody, ale negativ o rozměru pouhých 24 × 36 milimetrů musel být při výrobě větší fotografie výrazně zvětšen. Každé hrubé zrno emulze se potom stávalo viditelným.
Perutz proto intenzivně vyvíjel jemnozrnné materiály. Roku 1932 se objevil panchromatický film Rectepan a v roce 1933také jemnozrnný Perpantic. Deutsches Kameramuseum označuje Rectepan či Perpantic za jeden z prvních panchromatických jemnozrnných filmů značky.
Dochované plechové dózy Perpantic jsou dnes krásnými sběratelskými předměty. Jeden exemplář uložený v Německém kamerovém muzeu nese dataci leden 1939 a označení „Leica-Einzelpackung“.
Právě podobné předměty ukazují, jak úzce byl tehdy výrobce filmu spojen s konkrétní fotografickou kulturou. Leica nebyla pouze fotoaparát. Stala se symbolem nové reportážní a pouliční fotografie – a Perutz pro tento nový svět dodával citlivý materiál.
Film pro letce, grafiky i kino
Perutz se nesoustředil pouze na amatérské fotografování. Vyráběl velmi širokou škálu speciálních materiálů.
Od roku 1925 existoval například velmi jemnozrnný Fliegerfilm-Antihalo určený pro leteckou fotografii. Letecké snímkování mělo obrovský význam pro kartografii, geodézii, průzkum i armádu a vyžadovalo materiály s vysokým rozlišením.
Firma vyráběla také speciální fotografické desky pro reprodukční a grafický průmysl. Od počátku třicátých let nabízela Perutz Graphische Platten v několika gradacích. Fotografie už dávno nebyla jen rodinným portrétem – stala se nezbytnou součástí tisku, reklamy a průmyslové reprodukce.
A samozřejmě tu byl film pro kino.
Válka a zničená továrna
Druhá světová válka přinesla firmě zásadní zásah. V noci z 6. na 7. září 1943 byla mnichovská továrna Perutz při leteckém náletu z velké části zničena. Část zařízení a vědecké dokumentace však přežila a firma byla schopna pokračovat alespoň v omezené výrobě, mimo jiné materiálů pro leteckou fotografii.
Po skončení války měla firma jednu mimořádnou výhodu. V americké okupační zóně byla jediným významným výrobcem kinofilmu, a proto získala prostředky na rychlé obnovení produkce.
Už v roce 1946 mohl Perutz znovu dodávat film studiu Bavaria Film.
Německé filmy padesátých let vznikaly na Perutzu
Právě poválečná éra patřila k nejúspěšnějším obdobím firmy. Podle historických údajů se během prvních deseti let po druhé světové válce přibližně třetina západoněmeckých hraných filmů natáčela na materiál Perutz. U filmových týdeníků byl podíl ještě vyšší – kolem 60 procent.
Značka se tak dostávala na miliony metrů filmu, které běžný divák sice nikdy neviděl, ale jejich obraz sledoval v kině.
Podobně důležitý se Perutz stal pro nový fenomén – televizi.
Perutz v televizních zprávách
Před příchodem elektronických televizních kamer a přenosných videorekordérů se velká část televizního zpravodajství a dokumentární tvorby natáčela na 16mm film.
A právě tady získal Perutz mimořádné postavení. Jeho černobílé 16mm reverzní filmy se od počátku padesátých let staly standardním materiálem pro řadu německých televizních reportérů a dokumentaristů. Toto postavení si držely až do nástupu barevné televize koncem šedesátých let.
Reportér tedy vyrazil do terénu, natočil událost na Perutz, film se rychle vyvolal a materiál mohl být odvysílán.
Nenápadná zelená krabička tak stála za velkou částí obrazové paměti poválečného Německa.
Růst firmy
Poválečný úspěch se projevil i v počtu zaměstnanců. Roku 1946 pracovalo u Perutzu přibližně sto lidí, v roce 1954 už kolem 450. Expanze pokračovala a v roce 1961 měla společnost asi 1 820 zaměstnanců.
Roku 1953 firma převzala fotochemickou továrnu CAWO v Schrobenhausenu a v druhé polovině padesátých let investovala do dalšího rozvoje závodu v mnichovském Obersendlingu.
Z podniku, který Otto Perutz založil jako malou továrnu fotografických desek, tedy vznikl skutečný fotochemický průmyslový koncern.
Perutz Color
Jedna oblast však začala být stále důležitější: barevná fotografie.
Perutz získal potřebné zkušenosti také převzetím firmy Fota a koncem padesátých let připravil vlastní barevný film. Na veletrhu photokina 1958 představil diapozitivní film Perutz-Color C18, který se do běžného prodeje dostal v následujícím roce. Cena včetně vyvolání činila podle dobových údajů 13,50 západoněmecké marky. Firma pro nový film vybudovala také vlastní vyvolávací službu.
Barevný film však představoval technologicky mimořádně náročný obor a konkurence firem Agfa, Kodak či Ferrania byla obrovská. Fotografický průmysl směřoval ke koncentraci a samostatná existence středně velkých výrobců byla stále obtížnější.
Reklama v zelené
Perutz měl velmi výraznou reklamní identitu. Značka používala jednoduché jméno PERUTZ, často doplněné typickým kruhovým nebo oválným znakem. Dominantní barvou se postupně stala zelená.
Dochované reklamní materiály ukazují obrovskou škálu forem propagace: plechové cedule do obchodů, kartonové závěsné reklamy, světelné reklamy, stojánky, figurální motivy, krabice filmů i reklamní předměty.
Aukční síň Leitz například eviduje soubor reklamních předmětů Perutz zhruba z roku 1955, mezi nimi osmihrannou plechovou ceduli „Perutz Photo“, kartonovou reklamu „Perutz Platten und Filme“ a velkou maketu krabice „Perutz Filmpack“.
Právě reklama PERUTZ PHOTO je dnes velmi atraktivním sběratelským předmětem. Nepotřebovala vysvětlovat chemii ani technologii emulze. Fotograf viděl nápis Perutz a věděl, že obchod prodává fotografický film.
Peromnia, Perpantic, Rectepan
Stejně jako ostatní velcí výrobci pracoval Perutz s názvy jednotlivých emulzí. Vedle Rectepanu a Perpanticu se objevoval například Peromnia, jehož reklamy využívaly černobílou fotografii a typické logo firmy. Dochované historické inzeráty ukazují, jak důležitou roli hrála samotná fotografie v reklamě fotografického materiálu – reklamní snímek měl zároveň dokazovat kvalitu filmu, na který mohl být pořízen.
Obal byl přitom velmi důležitý. Fotograf často stál v obchodě před řadou podobně vypadajících krabiček Agfa, Kodak, Gevaert, Adox, Perutz nebo později Fuji. Zelená byla způsob, jak být okamžitě rozpoznatelný.
Rok 1964 – Perutz se stává součástí Agfy
Přes poválečný růst nedokázal Perutz dlouhodobě čelit konsolidaci fotochemického průmyslu. V roce 1964 převzala Perutz-Photowerke společnost Agfa AG. Tím skončila samostatná podniková historie značky, která začala 13. dubna 1880.
Jméno Perutz však okamžitě nezmizelo. Agfa jej ještě určitou dobu používala pro fotografické materiály, protože mělo mezi zákazníky stále vysokou hodnotu.
Je to typický osud silné historické značky: firma zanikne, ale její jméno je příliš známé na to, aby nový vlastník jednoduše zahodil desetiletí budované důvěry.
Z Teplic do milionů fotoaparátů
Na historii Perutzu je nejsympatičtější právě její nečekaná česká stopa. Jméno, které dnes čteme na německých reklamních cedulích a filmových krabičkách s nápisem München, patřilo člověku narozenému v Teplicích v Čechách.
Otto Perutz se sice profesionálně prosadil v Mnichově, ale jeho životní příběh začal v českých zemích. Roku 1880 založil továrnu na suché fotografické desky. O několik desetiletí později se na materiály nesoucí jeho jméno fotografovalo Leicou, pořizovaly se rentgenové snímky, letecké fotografie, filmové týdeníky i televizní reportáže.
To je pozoruhodná cesta jednoho příjmení.
Od skleněné fotografické desky až k barevnému filmu.
Od malého mnichovského podniku až k továrně s téměř dvěma tisíci zaměstnanci.
Od chemika narozeného v Teplicích až k zelené krabičce, kterou znali fotografové po celé Evropě.
Zelená krabička, která uchovávala vzpomínky
Staré reklamní cedule PERUTZ PHOTO dnes mohou působit jako jednoduché dekorativní předměty. Ve skutečnosti připomínají průmysl, bez něhož by velká část fotografické historie 20. století vůbec nevznikla.
Fotoaparát byl pouze polovinou fotografie. Tou druhou byla citlivá emulze ukrytá ve tmě uvnitř přístroje.
A právě tam po desítky let čekal také Perutz.
Na otevření závěrky, zlomek sekundy světla a okamžik, který už se nikdy nebude opakovat.
Zdroje
Deutsches Kameramuseum – Perutz, historie výrobce, fotografické materiály, kazeta na 36 snímků a převzetí společností Agfa roku 1964.
Deutsches Kameramuseum – Otto Perutz GmbH München, historie podniku a dochované materiály továrny.
Deutsches Kameramuseum – Perutz Perpantic Feinkorn-Film, jemnozrnný film, exemplář z roku 1939 a vazba na kinofilm Leica.
Deutsches Kameramuseum – Perutz 17-Meterfilm, profesionální velkobalení kinofilmu.
Veikkos-Archiv – Perutz Photowerke, založení firmy Otto Perutzem v Mnichově roku 1880, fotografické chemikálie a počátky výroby suchých desek.
Stiftung F. C. Gundlach – Historical Perutz film canisters and the acetic acid syndrome, historické filmové materiály Perutz a charakteristická zelená identita značky.
Perutz-Photowerke – historické údaje o výrobě fotografických desek, kinofilmu, materiálů Rectepan, leteckých filmů, poválečné filmové a televizní produkci a převzetí Agfou.
Otto Perutz – biografické údaje; narození 27. července 1847 v Teplicích, chemická kariéra, založení firmy a vývoj fotografických desek.
Leitz Photographica Auction – historické reklamní materiály Perutz včetně plechové cedule „Perutz Photo“, kartonové reklamy a obalu Perutz Filmpack, přibližně 1955.
