Bílek, Křivoklát

Petr Bílek, Křivoklát – závod čalounický a sedlářský

Když se řemeslník z Křivoklátu objevil na filmovém plátně

„Petr Bílek – závod čalounický a sedlářský v Křivoklátě vedle Sokolovny.“ Několik slov na starém reklamním diapozitivu zachovalo stopu po drobném živnostníkovi, o němž dnes nevíme téměř nic, a přesto můžeme jeho podnik zasadit poměrně přesně do života prvorepublikového Křivoklátu. Reklama slibovala, že Bílkův závod „provádí veškeré čalounické a sedlářské práce za ceny nejmírnější, řádná a rychlá obsluha“. Nebyla to velká značka ani továrna s celostátní distribucí. Byl to místní řemeslník, jehož zákazníci pravděpodobně bydleli jen několik ulic od jeho dílny a kterého většina lidí v městečku znala osobně nebo alespoň podle jména. Právě proto je jeho reklama zajímavá: ukazuje, že moderní reklamní prostředky meziválečné doby nepronikaly jen do světa velkých pražských firem, Baťových obchodů a průmyslových koncernů, ale také k sedláři a čalouníkovi v malém středočeském městečku.

Samotný diapozitiv je přitom překvapivě výpravný. Je komponován téměř jako malé divadelní jeviště. Po stranách visí rudé drapérie a za nimi se otevírá pohodlný měšťanský interiér: zelené čalouněné křeslo, pruhovaná pohovka s barevnými polštáři, stolek s vázou růží a stojací lampa se žlutým stínítkem zakončeným třásněmi. Nevidíme dílnu, sedlářské nástroje ani řemeslníka při práci. Reklama místo toho ukazuje výsledek – útulný, pohodlný a reprezentativní domov. Čalouník už zde není jen opravářem starých židlí a pohovek. Prodává pohodlí, vzhled a představu dobře zařízené domácnosti.

Sedlářství na hranici dvou světů

Spojení čalounictví a sedlářství nebylo ve své době ničím neobvyklým. Obě řemesla pracovala s kůží, textilem, výplněmi, popruhy a dalšími materiály a vyžadovala podobnou manuální zručnost. Sedlář byl po staletí nepostradatelným řemeslníkem společnosti závislé na koních. Vyráběl a opravoval sedla, postroje, řemení a další výstroj. Jenže právě období, v němž působil Petr Bílek, bylo dobou velké proměny. Automobil, autobus a nákladní vůz postupně vytlačovaly koně z dopravy a tradiční sedlářství ztrácelo část svého někdejšího trhu. Čalounictví naopak získávalo stále větší význam: rostla poptávka po pohodlnějším nábytku, pohovkách, křeslech, matracích a vybavení měšťanských domácností.

Bílkův reklamní diapozitiv tuto proměnu zachycuje téměř dokonale. Přestože se podnik stále označuje jako „závod čalounický a sedlářský“, obrazová část reklamy už sedlářství vůbec nepřipomíná. Žádný kůň, žádné sedlo, žádný postroj. Celou scénu ovládá čalouněný nábytek a moderní domácnost. Staré řemeslo se přizpůsobovalo novému století.

Petr Bílek v adresářích první republiky

O samotném Petru Bílkovi zatím archivní prameny mnoho osobních informací nevydaly. Neznáme bezpečně rok jeho narození, původ ani přesné datum, kdy svou živnost otevřel. Přesto lze jeho působení v Křivoklátě poměrně pevně doložit. V adresářích republiky se objevuje pravidelně od roku 1930 až do roku 1938, vždy v profesní skupině „Sedláři – Sattler“ jako „Bílek, Petr“. Nejde tedy o jednorázovou zmínku nebo náhodně zachycené jméno. Osm po sobě jdoucích ročníků potvrzuje stabilně fungující místní živnost.

Zajímavé jsou i hranice, které dostupné prameny dovolují stanovit. V Chytilově úplném adresáři z roku 1912 není v Křivoklátě Petr Bílek uveden a není zde zaznamenán ani jiný sedlář. Bílkův podnik tedy pravděpodobně vznikl později. Přesný okamžik zatím určit nelze, protože pro období mezi rokem 1912 a prvním bezpečným dokladem z roku 1930 chybí souvislá řada dostupných záznamů. Na druhém konci časové osy je situace podobná. Ještě roku 1938 je Petr Bílek v adresáři uveden, zatímco v adresáři Protektorátu z roku 1939 už jeho jméno nenajdeme a v křivoklátské části dokonce chybí samostatná rubrika sedlářů. Bylo by lákavé říci, že právě tehdy Bílkův závod skončil, dostupné doklady však takový závěr neumožňují. Mohlo dojít k ukončení nebo přerušení živnosti, ale stejně tak mohlo jít pouze o změnu či neúplnost adresáře.

Vedle Sokolovny – adresa, která dávala reklamě zvláštní smysl

Přesné číslo domu, v němž měl Petr Bílek dílnu, zatím neznáme. Reklama však zákazníka navigovala způsobem, který byl v menším městě možná praktičtější než poštovní adresa: „v Křivoklátě vedle Sokolovny“. Sokolovna byla výrazným orientačním bodem a pro místní obyvatele takové určení zřejmě úplně stačilo.

A právě zde se příběh reklamního diapozitivu stává mimořádně půvabným. Adresář Protektorátu z roku 1939 uvádí v Křivoklátě jediný biograf – Bio Sokol. Kino tedy fungovalo právě v prostředí místní sokolovny. Jestliže Bílkův závod skutečně ležel „vedle Sokolovny“, jak výslovně uvádí reklama, existuje velmi logická možnost, že právě tento diapozitiv byl promítán návštěvníkům Bio Sokola před filmem nebo během přestávky. Člověk sedící v křivoklátském kině tak mohl na plátně sledovat reklamu na podnik, který se nacházel prakticky za rohem.

Přímý doklad, že konkrétní diapozitiv byl skutečně promítán v Bio Sokolu, zatím nemáme, a proto tuto souvislost nelze vydávat za jistotu. Místní charakter reklamy, údaj „vedle Sokolovny“ a existence jediného křivoklátského biografu právě v Sokolovně však vytvářejí velmi přesvědčivou souvislost.

Reklama, která předběhla film

Kinoreklama patřila v meziválečném období k pozoruhodným formám propagace. Ještě než se naplno rozvinul reklamní film, využívala kina skleněné diapozitivy, které se promítaly na plátno před hlavním programem nebo o přestávkách. Vedle reklam velkých značek se na nich objevovaly restaurace, hotely, obchody, krejčí, drogisté, výrobci potravin i nejrůznější místní živnostníci. Pro malého podnikatele to byl způsob, jak se na několik okamžiků ocitnout na stejném plátně, na němž vzápětí běžel skutečný film.

Bílkův diapozitiv vyrobila pražská společnost Bioreklama-Slavia, jejíž značka je zachována v pravém horním rohu. Firma sídlila v Praze I na Národní třídě 21 a dobové adresáře ji uvádějí v souvislosti s diapozitivy, filmy, projekcí a zvukovými diapozitivy. Nešlo tedy o anonymní místní výrobu, ale o práci specializované reklamní společnosti působící v moderním prostředí filmové reklamy. Bílek si tak pro propagaci svého křivoklátského řemesla objednal médium, které tehdy patřilo k technologicky atraktivním formám reklamy.

Malý křivoklátský podnik ve velké proměně doby

Reklamu Petra Bílka lze podle jejího výtvarného charakteru a doloženého působení živnosti klást přibližně do období konce dvacátých až druhé poloviny třicátých let, nejpravděpodobněji do první poloviny třicátých let. Přesné datum výroby zatím známé není. Výpravná kompozice s drapériemi, historizující pohovkou a lampou s třásněmi dobře odpovídá dobové reklamní estetice, zatímco adresářové záznamy bezpečně potvrzují Bílkovu přítomnost v Křivoklátě v letech 1930–1938.

Právě podobné předměty ukazují hodnotu staré reklamy jako historického pramene. Bez dochovaného diapozitivu by Petr Bílek zůstal jen jedním řádkem v živnostenském adresáři: „Sedláři – Sattler: Bílek, Petr.“ Reklama však k tomuto jedinému řádku přidává obraz. Víme, jak svůj podnik nazýval, kde zákazníci jeho dílnu hledali, co jim sliboval a jak chtěl své služby představovat. Dokonce vidíme svět, který jim prodával – pohodlné křeslo, pohovku, lampu, květiny a představu útulného domova.

A někde v křivoklátské Sokolovně možná před téměř sto lety zhasla světla. Projektor ozářil plátno a před začátkem filmu se na něm na několik vteřin objevila barevná pohovka mezi rudými závěsy. Pod ní stálo jméno, které tehdy nebylo třeba nikomu vysvětlovat: Petr Bílek, Křivoklát – vedle Sokolovny. Dnes je situace obrácená. Dílnu už neznáme, jejího majitele teprve znovu hledáme – ale jeho reklama přežila.

Zdroje

Adresář republiky Československé, ročníky 1930–1938 – Křivoklát, rubrika „Sedláři – Sattler: Bílek, Petr“.

Chytilův úplný adresář, 1912 – Křivoklát, s. 863–864.

Adresář Protektorátu Čechy a Morava, 1939 – Křivoklát, s. 373–374; Bio „Sokol“.

Adresář hl. m. Prahy 1936; Adresář Protektorátu 1939 – Bioreklama-Slavia / Reklama Slavia, Praha I, Národní 21.

Reklamní diapozitiv „Petr Bílek – závod čalounický a sedlářský, Křivoklát“, sbírka Reclamare.