Přeučilová
R. Přeučilová – dámské klobouky z Ječné ulice
Když se bez klobouku téměř nevycházelo
Praha první poloviny 20. století byla městem klobouků. Na ulicích, v kavárnách, tramvajích i obchodních domech je nosily dámy téměř všech společenských vrstev a správně zvolený klobouk byl mnohem víc než pouhým doplňkem. Dotvářel siluetu, prozrazoval vkus své majitelky a stejně jako střih šatů podléhal rychle se měnící módě. V tomto světě měla své místo také dnes téměř zapomenutá R. Přeučilová, jejíž reklama zve zákaznice do Prahy II., Ječné 41, a vedle jednoduchého sdělení „Dámské klobouky“ přidává ještě jednu mimořádně zajímavou větu: „Nejlevnější nákup příprav pro modistky.“
Na první pohled jde jen o několik slov z malé reklamy. Ve skutečnosti však odhalují podstatně víc. Přeučilová zřejmě neprovozovala pouze obchod, v němž si zákaznice vybírala hotový klobouk. Její podnik byl pravděpodobně zároveň místem, kam si chodily pro materiál a polotovary samotné modistky – ženy, které klobouky vyráběly, tvarovaly, zdobily a upravovaly ve vlastních dílnách a salonech. Reklama tak zachycuje malý článek rozsáhlého módního řetězce, který dnes téměř zmizel.
Ječná ulice k takovému obchodu patřila dokonale. Ležela na Novém Městě v tehdejší Praze II., v rušné části města plné obchodů, dílen, lékáren, kaváren a nejrůznějších specializovaných živností. Dnešní dům nese označení Ječná 524/41, tehdejším Pražanům však stačilo jednoduché Ječná 41. Reklama uvádí také telefon 30769, což byl v době, kdy telefon v domácnosti zdaleka nebyl samozřejmostí, znak seriózně zavedeného městského podniku.
Tajemný svět „příprav pro modistky“
Výraz „přípravy pro modistky“ dnes působí trochu záhadně. Nejde však o chybu tisku ani o podivnou češtinu. V dobovém obchodním jazyce se tak označovaly nejrůznější materiály a polotovary, z nichž dámský klobouk teprve vznikal. Mohly mezi ně patřit kloboukové korpusy, plstěné a slaměné polotovary, stuhy, závoje, květinové dekorace, peří, ozdobné prvky i další potřeby nezbytné pro práci profesionální modistky.
Klobouk se totiž často nevyráběl jako hotový průmyslový výrobek, který by pouze putoval z továrny do obchodu. Velká část kouzla tehdejšího modistství spočívala právě v individuální práci. Základní korpus bylo možné tvarovat, upravovat, potahovat a zdobit podle vkusu zákaznice, sezóny nebo poslední pařížské módy. Jediný základ tak mohl skončit jako několik zcela odlišných modelů. A právě k této práci byly potřeba specializované obchody a sklady, kde mohly modistky nakupovat materiál v mnohem širším výběru, než jaký by dokázaly samy udržovat ve svých malých salonech.
V tomto světle dostává slogan Přeučilové nový význam. „Nejlevnější nákup příprav pro modistky“ nebyla pouze reklamní fráze určená náhodné kolemjdoucí. Byla to přímá nabídka profesionálkám z oboru. Podnik v Ječné ulici tedy pravděpodobně spojoval dva světy: maloobchod s hotovými dámskými klobouky a obchodní zásobování lidí, kteří klobouky sami vytvářeli.
A to je možná nejzajímavější informace, kterou nám drobná reklama po téměř století zachovala. Nevidíme pouze obchodní výlohu. Za ní se rýsuje síť pražských modistických salonů, pracovních stolů, forem na klobouky, krabic se stuhami a zásuvek plných ozdob, bez nichž by módní Praha nemohla fungovat.
Modistka jako součást městské módy
Modistství bylo zvláštním druhem řemesla. Stálo někde mezi klasickou řemeslnou výrobou a módním světem, v němž bylo nutné neustále sledovat nové střihy, barvy a tvary. Dobrá modistka potřebovala technickou zručnost, ale také cit pro proporce, materiál a aktuální módu. Dámský klobouk totiž mohl během několika sezon změnit podobu téměř k nepoznání. Jednou byly módní široké krempy a výrazné ozdoby, jindy malé kloboučky těsně obepínající hlavu. Střídala se plsť, sláma, látkové modely, peří, umělé květiny i závoje.
Praha byla v tomto směru přirozeně napojena na velká evropská módní centra. Inspirace přicházela z Paříže, Vídně i Berlína a rychle se promítala do nabídky zdejších salonů. Módní časopisy přinášely nové modely a schopná modistka je dokázala přizpůsobit vkusu i možnostem místní zákaznice. Vedle luxusních salonů fungovala řada menších dílen a obchodů a právě ty potřebovaly spolehlivé dodavatele polotovarů a ozdob.
Obchod R. Přeučilové tak můžeme chápat jako jednu ze součástí tohoto dnes zaniklého městského organismu. Zboží se v něm patrně rychle obměňovalo podle sezóny. Jarní a letní nabídku ovládaly lehčí materiály a slaměné základy, podzimní a zimní móda přinášela plsť a těžší tkaniny. K tomu stuhy, ozdoby, závoje a další detaily, které dokázaly ze stejného základu vytvořit elegantní městský klobouk, odvážný módní model nebo střídmou pokrývku hlavy pro každodenní nošení.
Právě proto je označení obchodu tak zajímavé. Přeučilová nebyla jen „paní, která prodávala klobouky“. Její nabídka ukazuje mnohem širší záběr a dovoluje nahlédnout do zákulisí jejich výroby.
Kdo byla R. Přeučilová?
Tady příběh zatím ponechává jedno důležité místo prázdné. Reklama uvádí majitelku pouze jako R. Přeučilovou. Její celé křestní jméno se dosud nepodařilo bezpečně doložit a nebylo by poctivé doplňovat jej podle pouhé domněnky. Stejně tak zatím nemáme spolehlivě stanovený přesný rok vzniku ani zániku obchodu.
Pátrání však má velmi konkrétní směr. Dochoval se rozsáhlý Pražský adresář 1937–1938, obsahující vedle seznamu obyvatel také obchodní, průmyslový a živnostenský adresář Velké Prahy. Ještě důležitější jsou živnostenské rejstříky Prahy z let 1860–1949, které uchovává Archiv hlavního města Prahy. Právě v nich by měl být podnik veden pod jménem provozovatelky a druhem živnosti a mohou jednou přinést i odpověď na otázku, kdo přesně se za iniciálou „R.“ skrýval.
Při pátrání se nabízí lákavá shoda se jménem Růženy Přeučilové, matky pozdějšího herce Jana Přeučila. Dostupné pamětnické prameny však toto spojení nepodporují. Rodina žila před rokem 1940 v Pardubicích a sama rodinná svědectví uvádějí, že Růžena Přeučilová své původní švadlenické vyučení profesně nevykonávala. Dokud se tedy neobjeví přímý pramen, je třeba majitelku kloboučnictví v Ječné považovat za jinou osobu.
Možná právě tato neúplnost dává staré reklamě její zvláštní kouzlo. Zůstalo jméno, ale jen z poloviny. Zůstala adresa. Zůstalo telefonní číslo. A zůstal sortiment. Člověk, který kdysi za obchodem stál, však téměř zmizel.
Jeden obchod a zaniklá Praha
Staré reklamy mají zvláštní schopnost uchovávat svět, který velké dějiny většinou přehlížejí. Nevyprávějí jen o slavných továrnách nebo značkách, jejichž jména přežila do současnosti. Často zachycují mnohem obyčejnější podniky – obchody v přízemí činžovních domů, drobné výrobce, živnostníky a živnostnice, kteří každý den otevírali své dveře zákazníkům a byli samozřejmou součástí městského života.
Takovým podnikem byla patrně i R. Přeučilová v Ječné 41.
Můžeme si představit výlohu s několika hotovými modely, krabice s kloboukovými základy, svazky stuh, umělé květiny a další ozdoby. Přichází zákaznice hledající nový klobouk. Za ní modistka z některého blízkého salonu, která potřebuje několik nových korpusů a materiál pro příští zakázky. Telefon 30769 zazvoní s objednávkou. Venku projíždí Ječnou tramvaj a Praha pokračuje ve svém každodenním ruchu.
O desítky let později zůstane z celého podniku možná jen malá reklama.
Právě proto má cenu ji uchovat. Za několika řádky tisku se totiž skrývá nejen zapomenuté jméno jedné obchodnice, ale také připomínka doby, kdy byl dámský klobouk samozřejmou součástí městského života a kdy za jeho vznikem stála síť dnes téměř neviditelných řemeslnic, salonů, obchodů a dodavatelů. R. Přeučilová z Ječné 41 byla jednou z nich. A její malá reklama nám tento svět na okamžik znovu otevírá.
Prameny: Pražský adresář 1937–1938, Městská knihovna v Praze.
Prameny: Archiv hlavního města Prahy, živnostenské rejstříky Prahy 1860–1949.
Prameny: Dobové obchodní a reklamní prameny k sortimentu označovanému jako „přípravy pro modistky“.
Prameny: Paměť národa, vzpomínky Marty Jurkové – využito při prověřování možné totožnosti s Růženou Přeučilovou.
