Bílinská kyselka II.
Voda zpod Bořně, která dobyla svět
VODA STARŠÍ NEŽ JEJÍ ZNAČKA
Jsou výrobky, jejichž příběh začíná založením továrny. U Bílinské kyselky je třeba začít mnohem dříve – u krajiny samotné. Na severním okraji Bíliny, pod dramatickou siluetou hory Bořeň, vystupuje z hloubky silně mineralizovaná voda, která se během své cesty horninami obohacuje minerálními látkami a oxidem uhličitým. Člověk ji nevymyslel, nenamíchal ani nevyrobil. Pouze objevil místo, kde vyvěrá, naučil se pramen chránit a nakonec vodu plnit do nádob a posílat lidem stovky a později tisíce kilometrů daleko.
Právě proto je historie Bílinské kyselky tak neobvyklá. Z místního přírodního pramene se postupně stal obchodní artikl, léčebný prostředek, předmět vědeckého zkoumání a nakonec jedna z mezinárodně známých minerálních vod pocházejících z českých zemí. Pod německým názvem Biliner Sauerbrunn se dostala do lékařských knih, lázeňských příruček i zahraničních obchodů a její lahve putovaly daleko za hranice habsburské monarchie.
1664 – LOBKOWICZOVÉ A ZAČÁTEK VELKÉHO PŘÍBĚHU
Za skutečný začátek organizované historie bílinských zřídel lze považovat rok 1664. Tehdy byla Bílinská kyselka zaznamenána v urbáři ještě nezletilého Václava Ferdinanda z Lobkowicz. Bílinské panství patřilo Lobkowiczům a právě tento starý šlechtický rod měl v následujících staletích zásadní podíl na tom, že se z místního pramene stal známý obchodní a lázeňský produkt.
To je pro příběh značky důležité. Bílinská kyselka nevznikla jako podnikatelský projekt průmyslníka 19. století. Její obchodní tradice vyrůstala z panství, na němž se nacházel přírodní zdroj, a rod Lobkowiczů jej postupně začal chránit, kultivovat a hospodářsky využívat.
V době, kdy ještě neexistovaly moderní sklárny schopné produkovat miliony stejných lahví, se minerální vody dopravovaly v kameninových nádobách a džbánech. Cesta vody od pramene k zákazníkovi byla složitá a drahá. Přesto už v 17. a 18. století vznikal trh, který měl později Bílinu proslavit daleko za hranicemi Čech.
ELEONORA Z LOBKOWICZ DÁVÁ PRAMENŮM ŘÁD
Dalším významným mezníkem byl rok 1712. Kněžna Eleonora z Lobkowicz nechala bílinské prameny zachytit do úzkých nádrží vyzděných pískovcem a jímací studnici opatřit dřevěným pažením. Z přírodního vývěru se tím postupně stával kontrolovaný zdroj.
Ve stejném roce se s bílinskou vodou podle historie zřídel setkal při pobytu v teplických lázních také ruský car Petr Veliký. Právě Rusko se později stalo jedním z významných odbytišť bílinské minerální vody a na konci 18. století už existují doklady o zásobování vznikajícího ruského lázeňského prostředí.
Bílina se tím pomalu stávala součástí evropského světa minerálních vod, v němž se české země těšily mimořádné pověsti.
VODA SE DOSTÁVÁ DO RUKOU VĚDCŮ
V 18. století už nestačilo tvrdit, že voda „pomáhá“. Osvícenství přineslo potřebu přírodu měřit, analyzovat a popsat. Minerální prameny se staly předmětem zájmu lékařů, chemiků, geologů a přírodovědců.
Pro Bílinskou kyselku to byl rozhodující okamžik.
Roku 1762 vyšel spis věnovaný Biliner Sauerbrunn a v následujících desetiletích se voda dostávala do stále podrobnějších odborných studií. Právě vědecké rozbory vytvořily základ její mezinárodní pověsti. Voda už nebyla pouze „dobrá kyselka z Bíliny“. Bylo možné popsat její složení, porovnat ji s jinými minerálními vodami a doporučovat ji pro konkrétní způsoby lázeňského a dietetického použití.
A potom přišel muž, který se s Bílinou spojil na celý život.
FRANTIŠEK AMBROŽ REUSS – MUŽ, KTERÝ DAL KYSELCE VĚDECKÉ JMÉNO
Jednou z nejvýznamnějších osobností historie Bílinské kyselky byl lékař, mineralog a přírodovědec František Ambrož Reuss. Působil jako lobkowiczký lázeňský lékař a Bílinské kyselce věnoval rozsáhlou odbornou práci.
Roku 1788 vydal knihu Biliner Sauerbrunn, která pomohla přenést pověst bílinského pramene z místní tradice do světa evropské medicíny a přírodních věd. Reuss nezacházel s vodou jako reklamní agent. Snažil se ji vědecky popsat – její vlastnosti, původ, chemické složení i možné využití.
Právě díky němu se Bílina začala objevovat v odborné literatuře vedle velkých evropských lázeňských míst.
Jeho význam byl takový, že bývá označován za otce Bílinské kyselky.
HUMBOLDT POD BOŘNĚM
Bílinsko bylo na konci 18. století zajímavé nejen svou vodou. Celá krajina Českého středohoří přitahovala evropské přírodovědce svým neobvyklým geologickým charakterem.
Roku 1791 navštívil Bílinu Alexander von Humboldt, jedna z největších osobností evropských přírodních věd. Spolu s Františkem Ambrožem Reussem vystoupil na Bořeň a zabýval se geologickými otázkami krajiny.
Pro Bílinskou kyselku měl zájem podobných osobností obrovskou hodnotu. Z malého severočeského města se stávalo místo, které znali přírodovědci, lékaři a balneologové napříč Evropou.
Bílina už nebyla jen městem s pramenem.
Byla součástí evropské vědy.
42 000 DŽBÁNŮ
Na konci 18. století už se však kyselka nejen studovala. Především se prodávala.
Historické údaje uvádějí, že roku 1786 bylo expedováno přibližně 42 000 džbánů Bílinské kyselky. Významná část vody směřovala do nedalekých Teplic, kde se používala v rámci lázeňské léčby.
Čtyřicet dva tisíc nádob v době koňských povozů je číslo, které ukazuje skutečný rozměr tehdejšího obchodu. Každou nádobu bylo nutné naplnit, uzavřít, zabalit, naložit a dopravit.
Minerální voda se stávala průmyslovým produktem ještě před nástupem moderního průmyslu.
DO RUSKA
Od roku 1797 je doložen vývoz Bílinské kyselky do Ruska. Ruské aristokratické prostředí mělo k českým a německým lázním velmi blízko a Teplice i Karlovy Vary byly oblíbenými místy vysoké společnosti.
Bílinská voda se s tímto světem svezla doslova v lahvích a džbánech.
Cesta z Bíliny do Petrohradu nebyla na konci 18. století žádnou drobnou zásilkou kurýrní službou. Znamenala stovky kilometrů po tehdejších cestách, překládání zboží a neustálé riziko rozbití nádob. Přesto se obchod vyplácel.
Z vody vyvěrající pod Bořněm se stával exportní artikl.
PRVNÍ STÁČÍRNA
Kolem roku 1800 vznikaly u pramenů první výraznější stavby určené přímo k jejich ochraně a k plnění a expedici vody. Tím se proměnil charakter celého místa.
Pramen už nebyl jen přírodním objektem.
Vznikalo zřídlo jako podnik.
Bylo třeba organizovat jímání vody, plnění, skladování prázdných a naplněných nádob, jejich uzavírání, expedici a obchodní administrativu. Každá další země, do níž voda směřovala, znamenala nové obchodní kontakty a nové požadavky na dopravu.
Bílinská kyselka se tak už na začátku 19. století pohybovala někde mezi lázeňstvím, medicínou a průmyslem.
BILINER SAUERBRUNN
Pro zahraničního zákazníka měla voda jméno BILINER SAUERBRUNN.
Bylo jednoduché a zároveň přesně říkalo, odkud výrobek pochází. Biliner znamenalo bílinský a Sauerbrunn označoval kyselku, tedy přirozeně uhličitou minerální vodu.
Toto jméno se objevovalo na etiketách, bednách, lahvích, obchodních dokumentech, lékařských publikacích a později samozřejmě také v reklamě.
A právě tady začíná být Bílinská kyselka mimořádně zajímavá pro historii značek. Nešlo o uměle vytvořené obchodní jméno. Značkou se stal samotný geografický původ.
Bílina byla zárukou pravosti.
REUSSOVÉ – RODINA SPOJENÁ S PRAMENEM
Práce Františka Ambrože Reusse nezůstala osamocená. V tradici vědeckého výzkumu bílinského regionu pokračovali další členové rodiny Reussů.
Zvláštní význam měl jeho syn August Emanuel Reuss, lékař, geolog a mineralog, který pokračoval ve studiu severočeské krajiny a minerálních pramenů. Roku 1870 mu císař František Josef I. udělil rytířský titul a v jeho erbu se objevila hora Bořeň.
Jen málokterá minerální voda může ukázat na rodinu vědců, jejíž historie se s krajinou jejího původu propojila tak těsně.
„VICHY OF GERMANY“
V 19. století už byla pověst Biliner Sauerbrunn natolik silná, že se dostala do anglických lázeňských průvodců.
Londýnský lékař Thomas More Madden ji roku 1868 ve svém průvodci po významných evropských minerálních pramenech popisoval jako vodu, která je v Anglii známá pod označením „Vichy of Germany“.
Srovnání s francouzským Vichy bylo mimořádnou reklamou samo o sobě. Vichy představovalo jednu z nejslavnějších evropských minerálních vod a lázeňských destinací.
Bílina tedy už nebyla regionální českou zvláštností.
Její jméno znali také v Londýně.
ŽELEZNICE MĚNÍ VŠECHNO
Do roku 1871 se Bílinská kyselka expedovala především koňskými povozy. Pro obchod s těžkými skleněnými lahvemi a džbány to představovalo zásadní omezení.
Potom přišla železnice.
Roku 1870 byla vybudována železniční nakládka Biliner Sauerbrunn a areál získal vlastní lokomotivu. Pro značku to byla revoluce.
Vlak mohl odvézt množství vody, které by dříve vyžadovalo dlouhou kolonu povozů. Zásilky bylo možné dopravit rychleji do Prahy, Vídně, Berlína, přístavů a odtud dále do světa.
Přírodní pramen dostal průmyslovou logistiku.
MOŘICŮV PRAMEN A ZROZENÍ LÁZNÍ
Roku 1871 byl vybudován pavilon Mořicova pramene – Moritz Quelle a současně začala výstavba lázeňského areálu.
Bílina se tím pokusila spojit dva světy, které se kolem minerální vody vytvořily.
První zákazník přijel k prameni.
Druhému přijela voda domů.
Lázně nabízely možnost pobývat přímo v krajině pod Bořněm, zatímco stáčírna umožňovala exportovat stejnou vodu do Vídně, Berlína, Londýna nebo Petrohradu.
Zřídlo se tak stalo zároveň lázeňským místem i exportní továrnou.
PRAMEN SE MUSÍ CHRÁNIT
S rostoucí těžbou uhlí v severních Čechách se objevovala stále důležitější otázka: jak ochránit minerální pramen před průmyslovými zásahy do podzemí?
Dne 5. října 1872 bylo podle projektu a výpočtů Augusta Emanuela Reusse stanoveno ochranné pásmo Bílinské kyselky. V roce 1891 bylo ochranné území znovu revidováno a rozšířeno.
To je důležitá kapitola příběhu. Bílinská kyselka totiž ležela v krajině, která se postupně měnila v jednu z největších průmyslových a těžebních oblastí monarchie. Pod zemí se potkávaly dvě hodnoty: uhlí a minerální voda.
Jedno bylo třeba vytěžit.
Druhé bylo třeba zachovat.
ROK 1899 – PALÁC PRO MINERÁLNÍ VODU
Na konci 19. století už Biliner Sauerbrunn potřeboval reprezentativní zázemí odpovídající svému významu. Roku 1899 byla vybudována hlavní budova Bílinské kyselky, spojená s lobkowiczkou správou zřídel a architektem A. Sáblíkem.
Areál postupně získal podobu skutečných lázní. Vznikaly kolonádní a lázeňské stavby, pavilony, provozní objekty a parková úprava.
Architektura měla zákazníkovi sdělit totéž co etiketa na lahvi: toto není obyčejná voda.
Je to Biliner Sauerbrunn.
PAŘÍŽ 1900
Na přelomu století dosáhla Bílinská kyselka jednoho ze symbolických vrcholů své historie.
Na světové výstavě v Paříži roku 1900 získala podle historie zřídel zlatou medaili jako dietetický nápoj.
Pro značku z malého severočeského města to byla mimořádná událost. Pařížská světová výstava patřila k největším přehlídkám techniky, průmyslu, umění a moderního životního stylu své doby. Ocenění bylo možné okamžitě proměnit v reklamu.
Medaile z výstavy se mohla objevit na etiketách, plakátech, obchodních tiskovinách a exportních materiálech.
Zákazník v zahraničí už nemusel vědět, kde přesně Bílina leží.
Stačilo mu říci:
oceněno v Paříži.
LAHEV JAKO VELVYSLANEC BÍLINY
Minerální voda má jednu zvláštní vlastnost. Na rozdíl od lázní může cestovat.
A právě láhev se stala nejlepším vyslancem Bíliny.
Na etiketách se objevovalo jméno Biliner Sauerbrunn, lobkowiczká tradice, medaile z výstav, vyobrazení areálu, pramenů či Bořně. Obal musel současně dokazovat pravost výrobku. U minerálních vod byla důvěra v původ mimořádně důležitá.
Reklama proto často neprodávala pouze vodu.
Prodávala místo.
Bořeň, Bílina, pramen a Lobkowiczové vytvářeli příběh, který nebylo možné jednoduše okopírovat v jiné továrně.
BÍLINSKÁ A ZAJEČICKÁ – DVĚ VODY JEDNOHO SVĚTA
S historií Bílinské kyselky je úzce spojena také Zaječická hořká voda, známá v zahraničí jako Saidschitzer či Sedlitz water.
Obě vody byly chemicky i chuťově rozdílné a měly odlišné použití, ale obchodně patřily do stejného severočeského světa minerálních a léčivých vod.
Zaječická se proslavila zejména vysokým obsahem hořečnatých solí a měla výrazně odlišný charakter. Bílinská byla naproti tomu přirozeně uhličitou alkalickou minerální vodou.
Pro Lobkowicze představovaly dva mimořádně cenné přírodní produkty, které bylo možné vyvážet na stejné zahraniční trhy.
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
Roku 1914 se svět, do něhož Biliner Sauerbrunn desítky let vyvážel, rozpadl.
První světová válka přerušila obchodní cesty a po roce 1918 zmizelo Rakousko-Uhersko. Bílina se ocitla v novém Československu a zahraniční odběratelé, kteří byli dříve součástí jedné monarchie, se přes noc ocitli za státními hranicemi.
Značka se musela přizpůsobit nové politické mapě.
Německý Biliner Sauerbrunn nyní existoval vedle českého názvu Bílinská kyselka.
Jen voda zůstala stejná.
1926 – MATTONI VSTUPUJE DO PŘÍBĚHU
Rok 1926 přinesl jednu z nejzajímavějších kapitol. Pod správu bílinských lobkowiczkých zřídel se dostala společnost Heinrich Mattoni A.G. a firma byla následně přejmenována na Mattoni-Ungar.
Setkaly se tak dvě mimořádně silné tradice českých minerálních vod.
Na jedné straně Bílina a Lobkowiczové.
Na druhé straně jméno Heinrich Mattoni, které už bylo synonymem moderního obchodu s minerální vodou a mimořádně vyspělé reklamy.
Pro meziválečné období je to důležitý moment. Minerální voda už dávno nebyla pouze lázeňským léčivým prostředkem. Byla značkovým spotřebním zbožím, které potřebovalo distribuci, export, moderní obal a reklamu.
REKLAMA NA VODU, KTERÁ MĚLA RODOKMEN
Bílinská kyselka měla v reklamě něco, co většina výrobků nemohla nabídnout – staletý příběh.
Výrobce mýdla mohl tvrdit, že jeho výrobek pere lépe. Výrobce čokolády mohl lákat na chuť. Bílinská kyselka mohla ukázat pramen, Bořeň, Lobkowicze, Reusse, lázeňské lékaře, export do Ruska a ocenění ze světových výstav.
Proto jsou její staré reklamní cedule tak zajímavé.
Neprodávají pouze vodu.
Prodávají důvěryhodnost původu.
Jméno Bílina bylo současně adresou, značkou i zárukou.
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
Po záboru Sudet roku 1938 se Bílina ocitla v nacistickém Německu. Historie zřídel uvádí, že produkce Bílinské kyselky byla spolu s dalšími vodami využívána také pro potřeby německé armády.
Značka, která po staletí putovala po Evropě jako lázeňský a obchodní produkt, se tak ocitla ve válečném hospodářství.
Po skončení války následovalo znárodnění a další zásadní změna vlastnických poměrů.
Lobkowiczká kapitola bílinských zřídel skončila.
SOCIALISMUS – PRAMEN PŘEŽIL REŽIM
Bílinská kyselka však měla jednu výhodu proti továrním značkám.
Továrnu lze přejmenovat.
Stroj lze přestěhovat.
Recepturu lze změnit.
Ale pramen zůstává tam, kde je.
Bílinská kyselka proto přežila změnu monarchie, vznik Československa, nacistickou okupaci i socialistické znárodnění. Měnili se správci, podnikové struktury, etikety a obchodní systémy, ale voda dál vystupovala z podzemí pod Bořněm.
Právě kontinuita místa je nejsilnější částí celé značky.
ZNAČKA, KTERÁ PŘEŽILA TŘI STALETÍ OBCHODU
Bílinská kyselka se stáčí dodnes a její historie tak vytváří mimořádně dlouhý oblouk.
Od urbáře Lobkowiczů z roku 1664 k moderní lahvi.
Od kameninového džbánu ke sklu.
Od koňského povozu k železnici.
Od lékařského spisu k reklamní ceduli.
Od Bíliny k Petrohradu, Vídni, Londýnu a dalším světovým trhům.
Jen málokterá česká značka může svůj obchodní příběh začít v 17. století a pokračovat v něm i dnes.
VODA, KTEROU NEVYROBILA TOVÁRNA
A právě tím je Bílinská kyselka mezi značkami Reclamare výjimečná.
Baťa vyráběl boty. Schicht mýdlo. Melichar secí stroje. Orion čokoládu.
Bílinskou kyselku však člověk nevyráběl.
Jeho úkolem bylo něco jiného: pramen objevit, pochopit, chránit, zachytit, vědecky popsat, naplnit do lahve a přesvědčit zákazníka na druhém konci Evropy, že právě tato voda zpod Bořně stojí za dlouhou cestu.
A lidé to dělali po staletí.
Proto stará smaltovaná cedule BILINER SAUERBRUNN není jen reklamou na minerálku. Je dokumentem jednoho z nejstarších příběhů českého značkového zboží – příběhu, který začal dávno před průmyslovou revolucí, prošel světem šlechtických panství, lázeňských lékařů, koňských povozů, železnice, světových výstav a moderní reklamy a pokračuje dodnes.
Pod všemi etiketami, majiteli a politickými režimy přitom zůstalo něco neměnného.
Bílina. Bořeň. A voda, která vyvěrá ze země.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE PRO RECLAMARE
ZNAČKA: Bílinská kyselka / Biliner Sauerbrunn
VÝROBEK: přírodní minerální voda
MÍSTO: Bílina, severní Čechy
LOKALITA: úpatí Bořně
HISTORICKÝ VLASTNÍK ZŘÍDEL: rod Lobkowiczů
PRVNÍ DOLOŽENÁ OBCHODNÍ TRADICE: 1664
ÚPRAVA JÍMÁNÍ PRAMENŮ: 1712 – Eleonora z Lobkowicz
VÝZNAMNÁ OSOBNOST: František Ambrož Reuss
KNIHA BILINER SAUERBRUNN: 1788
NÁVŠTĚVA ALEXANDRA VON HUMBOLDTA: 1791
EXPORT DO RUSKA: doložen od konce 18. století
EXPEDICE 1786: přibližně 42 000 džbánů
ŽELEZNIČNÍ NAKLÁDKA: 1870
MOŘICŮV PRAMEN: 1871
OCHRANNÉ PÁSMO ZŘÍDEL: 1872, později rozšířeno
HLAVNÍ BUDOVA AREÁLU: 1899
SVĚTOVÁ VÝSTAVA PAŘÍŽ: 1900 – zlatá medaile uváděná v historii zřídel
SPOJENÍ S MATTONI: 1926
NĚMECKÉ JMÉNO: Biliner Sauerbrunn
PŘÍBUZNÁ HISTORICKÁ ZNAČKA: Zaječická hořká
PRO MAPU RECLAMARE: Bílina – lázeňský areál Bílinské kyselky pod Bořněm
ZDROJE
Bílinská kyselka – Historie Bílinské kyselky – chronologie zřídel, Lobkowiczové, Reussové, export, výstavba areálu a novodobá historie.
Muzeum Bílinská kyselka / Biliner Sauerbrunn Museum – historická dokumentace Bílinské kyselky a Zaječické hořké, dobová reklama, export a historie zřídel.
František Ambrož Reuss – Biliner Sauerbrunn, 1788 – historický odborný popis bílinského pramene.
František Ambrož Reuss – Naturgeschichte der Biliner Sauerbrunnen in Böhmen, Praha 1801 – přírodovědný a balneologický popis Bílinské kyselky.
Thomas More Madden – A Hand-book of the Principal Watering Places on the Continent, Londýn 1868 – dobový britský popis Biliner Sauerbrunn.
Historické materiály Lobkowiczké správy bílinských zřídel – provoz, ochrana a obchod s Bílinskou kyselkou.
Dobové etikety, obchodní tiskoviny a reklamy Biliner Sauerbrunn – vizuální identita a zahraniční propagace značky.
