Cyril Ráček
C. Ráček – od brněnské továrny k dnešnímu HARTMANN–RICO
Na první pohled je to jen účet z července 1939. V horní části výrazné jméno C. RÁČEK BRNO, pod ním adresa Francouzská 9, kresba továrního areálu a několik řádků popisujících sortiment firmy. Uprostřed faktury jediná položka: inhalační přístroj z mosazného poniklovaného plechu.
Jenže právě za tímto nenápadným dokumentem se skrývá příběh jednoho z pozoruhodných moravských výrobců zdravotnických potřeb první poloviny 20. století.
Firmu vybudoval Cyril Ráček, muž, který začínal jako tovární zaměstnanec a během několika let vytvořil podnik s výrobou v Brně a na Moravě, velkoskladem v Praze a vlastními obchodními značkami. Jeho továrny vyráběly obvazy, bandáže a zdravotnický materiál, ale firma zároveň prodávala chirurgické nástroje, laboratorní sklo, pryžové výrobky, elektroléčebné přístroje a dokázala kompletně vybavit lékařskou ordinaci nebo operační sál.
A jedna z továren, které Cyril Ráček vybudoval, vyrábí zdravotnické prostředky dodnes.
Z Křoví do Brna
Cyril Ráček se narodil 28. června 1897 v Křoví na Vysočině. Jeho rodiči byli Antonín Ráček a Filipina, rozená Drápelová. V Brně se objevuje nejpozději na počátku dvacátých let a v roce 1922 je doložen jako tovární disponent. Bydlel tehdy v Ludvíkově ulici 6, dnešní Auersvaldově.
Téhož roku udělal i důležitý krok v osobním životě. Dne 20. srpna 1922 se v královopolském kostele Nejsvětější Trojice oženil s Marií Kryštofovou. Marie pocházela z rodiny, která měla k obchodu i zdravotnickému prostředí blízko: jejím otcem byl královopolský drogista Jan Kryštof.
O pouhý rok později, v roce 1923, vznikla firma nesoucí Ráčkovo jméno. Toto datum uvádí i dochovaný firemní dokument uložený v Muzeu cenných papírů. Začínal tedy velmi mladý. Když podnik založil, bylo mu šestadvacet let.
Francouzská 9
Centrem podnikání se stala Francouzská ulice 9 v Brně. Nebyla to jen korespondenční adresa nebo malý obchod. Encyklopedie dějin Brna uvádí u Cyrila Ráčka přímo na Francouzské 9 továrnu a kanceláře. A krásně to potvrzuje i tvůj účet.
Jeho záhlaví je vlastně malá firemní reklama. Vedle jména C. Ráček Brno stojí kresba továrního komplexu a pod ní výčet činností firmy. Ráček se prezentoval jako výrobce obvazových látek, bandáží a skleněných výrobků, ale zároveň jako odborný dodavatel pryžového, chirurgického a technického zboží. To není zanedbatelný rozdíl.
Ráček nestavěl podnik pouze na jednom výrobku. Vytvořil něco, čemu bychom dnes říkali komplexní zdravotnický dodavatel.
Od obvazu až po celý operační sál
Nejlepší obraz rozsahu firmy poskytuje Zdravotnická ročenka Československé republiky z roku 1938. Ráček v ní už nevystupuje pouze jako lokální brněnská firma. Reklama nese výraznou hlavičku:
C. RÁČEK
BRNO – PRAHA – ROZHRANÍ
A následuje překvapivě rozsáhlý sortiment.
Podnik vyráběl obvazové látky, bandáže, lékařské potřeby a skleněné laboratorní výrobky. Současně fungoval jako velkozávod se zdravotnickým, pryžovým, chirurgickým a technickým zbožím. Nabízel přístroje a nástroje pro lékaře i veterináře, elektroléčebná zařízení, vědecké přístroje, lékařské náplasti a dokonce lékárničky civilní protiletecké ochrany.
Ještě důležitější je jedna věta:
„Zařizování operačních sálů a ordinačních místností.“
Ráček tedy nebyl jen výrobce gázy a obvazů. Lékař nebo nemocnice se na jeho firmu mohli obrátit s požadavkem na vybavení prakticky celého pracoviště.
Byl to obchodní model, který bychom dnes označili jako „od jednoho dodavatele“.
A právě proto najdeme na tvé faktuře z roku 1939 něco úplně jiného než obvazy.
Inhalační přístroj.
Jeden inhalační přístroj za 39 korun
Účet byl vystaven 11. července 1939 na základě objednávky z 8. července.
Položka zní přibližně:
„1 inhalační přístroj z mosazného poniklovaného plechu“
Cena činila 39 korun, k ní byla připočtena daň z obratu.
Tenhle detail je pro příběh firmy skvělý.
Ukazuje totiž, že široký sortiment uváděný v reklamách nebyl jen marketingovou omáčkou. Firma skutečně obchodovala s konkrétními lékařskými přístroji.
A také je na něm vidět tehdejší svět medicíny: kovové inhalátory, niklovaná mosaz, skleněné laboratorní vybavení, pryžové hadice, chirurgické instrumenty – zdravotnická technika byla tehdy daleko mechanická a řemeslnější než dnes.
Orbis, Moravia a Novoplast
Ráček přitom neprodával jen anonymní zboží. Firma budovala vlastní značky. Ve zdravotnické ročence z roku 1938 jsou výslovně uvedeny tři:
ORBIS – MORAVIA – NOVOPLAST.
Dobová reklama je označuje za ochranné značky, které mají v Československu pověst kvalitních a vedoucích výrobků.
To je zajímavé i z hlediska historie reklamy.
Ráček už nepoužíval jen jméno výrobce. Budoval produktové značky, které mohly žít vlastním životem. Přesně tento způsob marketingu se ve dvacátých a třicátých letech rychle prosazoval v potravinářství, drogistickém průmyslu, kosmetice i farmacii.
Pro tvou sbírku je tedy případná reklama nebo obal s názvy Orbis, Moravia či Novoplast přímo spojený s Ráčkovým podnikem velmi zajímavá věc.
Ráček začal budovat vlastní výrobní síť
Brno ale brzy nestačilo.
Firma potřebovala vlastní výrobní kapacitu pro zdravotnický textil – tedy především obvazové látky, gázu, vatu a další materiály, jejichž spotřeba v nemocnicích a ordinacích byla obrovská a neustále se opakovala.
Jedním z dalších míst se stalo Rozhraní u Svitav.
Ráček zde provozoval továrnu na obvazové látky, tkalcovnu a prádelnu. V roce 1938 ji firma sama uváděla mezi svými hlavními závody.
Rozhraní tedy nebyla žádná malá pobočka. Byla to výrobní základna zdravotnického textilu. K tomu se přidala Praha. Firma měla v Praze II., Štěpánské ulici 18, velkosklad, z něhož mohla zásobovat české země a pravděpodobně také pražské nemocnice, lékaře, lékárny a zdravotnické velkoobchody.
Na konci třicátých let tak vznikla poměrně dobře promyšlená struktura:
Brno – centrála, továrna a obchod.
Rozhraní – tkalcovna, prádelna a výroba obvazových látek.
Praha – velkosklad.
A potom přišla Veverská Bítýška.
Továrna, která původně vyráběla něco úplně jiného
Příběh veverskobítýšského závodu začal dávno před Ráčkem.
V oblasti Veverské Bítýšky a nedalekých Lažánek se těžil kaolin. Pro jeho úpravu vznikl průmyslový závod, do kterého se surovina dopravovala také lanovkou. Historie dnešního závodu HARTMANN–RICO klade vznik úpravny kaolinu do roku 1905.
Jenže kaolinový podnik se postupně dostal do problémů.
Těžba přestávala být ekonomicky zajímavá a původní průmyslový areál změnil majitele. Místní pamětníci vzpomínali, že bývalou „kaolinku“ získal mlynář Zukal a postupně rozprodával část zařízení a pozemků.
Pak se objevil Cyril Ráček. A viděl v opuštěné továrně něco, co ostatní možná neviděli:
hotový průmyslový areál.
Budovy, energii, prostor a pracovní sílu.
1936, nebo 1938?
Tady je potřeba být přesný, protože prameny nejsou úplně jednotné. Místní kronikářské materiály uvádějí, že Ráček koupil továrnu roku 1936. Oficiální historie HARTMANN–RICO naopak uvádí rok 1938 a zahájení výroby zdravotnických a hygienických výrobků v následujícím roce 1939. Rozpor nejspíš souvisí s tím, co jednotlivé prameny považují za okamžik „koupě“ – jednání, majetkový převod nebo skutečné převzetí provozu. Proto bych to v definitivním katalogovém textu nefalšoval falešnou přesností a napsal:
Ve druhé polovině třicátých let získala firma C. Ráček bývalý kaolinový závod ve Veverské Bítýšce; oficiální historie dnešního HARTMANN–RICO uvádí rok 1938.
To je bezpečné a poctivé.
Mnichov všechno urychlil
Pak přišel rok 1938. Po Mnichovské dohodě a zabrání československého pohraničí Německem se podnikatelské podmínky změnily během několika týdnů. Ráček měl výrobní závod v Rozhraní u Svitav. Podle místních pamětí právě ztráta nebo ohrožení tohoto provozu vedla k přesunutí části zařízení do Veverské Bítýšky.
Pamětnický záznam říká, že Ráček přestěhoval z Rozhraní prádelnu a přádelské stroje do Bítýšky a začaly se tam vyrábět především obvazy pro zdravotnické účely.
A výroba se rozjela rychle.
Oficiální historie dnešního závodu uvádí, že už roku 1939 začala ve Veverské Bítýšce výroba zdravotnických a hygienických výrobků.
Takže tvůj účet z 11. července 1939 pochází právě z okamžiku, kdy Ráčkova firma procházela jednou z největších změn své existence. V Brně dál běžela centrála a obchod.
Ve Veverské Bítýšce vznikala nová výrobní základna. A Československo už mezitím přestalo existovat.
Továrna dávala práci hlavně ženám
Přesunutí výroby bylo významné i pro samotnou Veverskou Bítýšku. Výroba zdravotnického textilu byla pracovně náročná a zaměstnávala velké množství žen. Místní kronika výslovně uvádí, že podnik dobře prosperoval a že zde našlo obživu mnoho lidí, zejména žen.
To je dobré připomenout. Továrna nebyla pro obec pouze průmyslovou stavbou. Stala se významným zaměstnavatelem a součástí každodenního života Bítýšky.
A právě proto se jméno Ráček tak často objevuje v místních pamětech.
Marie Kudeříková v Ráčkově továrně
Jednou z nejpozoruhodnějších kapitol je spojení Ráčkovy firmy s Marií Kudeříkovou.
Kudeříková, později jedna z nejznámějších mladých českých protinacistických odbojářek, pobývala ve Veverské Bítýšce a v roce 1939 zde studovala na soukromé škole. Později byla pracovním úřadem nasazena jako dělnice právě do Ráčkovy tkalcovny.
Podle vzpomínek Josefa Kladivy se na továrníka Ráčka obrátil člověk zapojený do místního odboje s žádostí, zda by Kudeříkovou nemohl zaměstnat. Přes pracovní úřad v Tišnově pak byla do továrny skutečně přidělena.
Její příběh pokračoval tragicky. Gestapo ji zatklo a roku 1943 byla ve Vratislavi popravena. Místní vzpomínky dokonce zaznamenávají, že byla zatčena v Brně ve Francouzské ulici, kde měla firma Ráček svou pobočku a centrálu.
Tím se nám zvláštním způsobem propojuje přímo budova uvedená na tvé faktuře s jedním z dramatických příběhů českého odboje.
Ráček a lidé kolem něj
Z pamětí obyvatel Veverské Bítýšky vystupuje Cyril Ráček ještě trochu jinak než z obchodních dokumentů.
Po skončení války například Ráčkovi poskytli dvě místnosti v hlavní tovární budově rodině, jejíž dům byl zničen během bojů. Pamětnice vzpomínala, že jim paní Ráčková pomohla také se základním vybavením a nádobím.
Ještě silnější je vzpomínka Josefa Kladivy.
Ten Cyrila Ráčka později nazval svým „dobrodincem“, protože mu podle jeho slov v roce 1942 pomohl dostat se z vězení. Když Ráček roku 1978 zemřel, chtěl Kladiva na jeho pohřbu veřejně poděkovat právě za tuto pomoc.
Takové vzpomínky samozřejmě nejsou účetní knihou a nelze z nich dělat absolutní soud nad člověkem. Ale dávají Ráčkovu portrétu další rozměr. Nebyl to jen anonymní majitel továrny.
Konec soukromého podniku
Po válce přišla další zásadní změna.
Místní kronikářské záznamy uvádějí zestátnění závodu už v roce 1946, zatímco oficiální historie HARTMANN–RICO spojuje vznik národního podniku RICO se znárodněním v roce 1948. Tady je tedy opět lepší nerozhodovat spor silou.
Proces zestátňování mohl probíhat ve více krocích a rozdílné datum může odrážet převzetí faktické správy na jedné straně a formální organizační začlenění na straně druhé.
Jisté je jedno:
Cyril Ráček o svůj podnik přišel.
A podle jeho vlastní pozdější vzpomínky tím jeho problémy neskončily.
„Bez soudu přišli pro mne“
V roce 1973 si místní kroniku půjčil samotný bývalý továrník Ráček a kronikáři svůj život po znárodnění doplnil. Jeho vzpomínka je mimořádně stručná a zároveň dost mrazivá.
Po znárodnění továrny podle něj „bez soudu přišli pro mne“ a následně strávil osm měsíců v pracovním táboře.
Ve stejné vzpomínce také uváděl, že vedle prádelny vybudoval gumárnu a že v Brně provozoval obchod, v němž prodával lékařské potřeby, obvazy a gumárenské zboží.
Tohle je mimochodem velmi cenný střípek.
Potvrzuje z první ruky přesně to, co vidíme na reklamních materiálech firmy.
RICO
Podnik samotný ale přežil svého zakladatele jako podnikatele. Ve Veverské Bítýšce vznikl po znárodnění národní podnik RICO, jehož hlavním sortimentem byly hygienické výrobky a vata. A právě tady začíná druhý život Ráčkova závodu. Budovy nezmizely. Výrobní zkušenosti nezmizely. Ani zdravotnické zaměření nezmizelo. Změnil se jen vlastník a jméno na bráně.
Od Ráčka přes RICO až k HARTMANNu
Po změně režimu vstoupila roku 1991 do tehdejšího podniku RICO německá společnost Paul HARTMANN AG a vznikla společnost HARTMANN–RICO.
A Veverská Bítýška zůstala významným výrobním závodem.
V roce 2018 zde například firma vyráběla komponenty a jednorázové roušky pro operační zákroky a kompletovala specializované operační sety. Produkce těchto setů tehdy dosahovala přibližně 3,6 milionu kusů ročně.
A tady se ten příběh uzavírá skoro až nečekaně elegantně. Ve třicátých letech Ráček inzeroval:
„Zařizování operačních sálů.“
O osmdesát let později se v závodě, který založil jako výrobnu zdravotnického materiálu, kompletovaly specializované sety pro operační výkony. Technologie se změnila k nepoznání. Princip podnikání vlastně ne.
Cyril Ráček na konci života
Cyril Ráček přežil svou firmu v její původní podobě o několik desetiletí.
Zemřel o Velikonocích roku 1978. Jeho někdejší známý Josef Kladiva se účastnil kremace a ve svých pamětech zaznamenal, že se při ní chtěl se svým dávným dobrodincem veřejně rozloučit.
Ráček je pochován na Ústředním hřbitově v Brně, skupina 18, hrob 102–103. Je trochu paradoxní, jak málo je dnes jeho jméno známé. Protože podnik, který vytvořil, úplně nezmizel. Jen změnil jméno. Od jedné faktury ke stoletému příběhu
Účet z roku 1939 je tedy mnohem víc než starý obchodní doklad.
Vznikl v Brně na Francouzské 9, v centrále firmy, kterou šestadvacetiletý Cyril Ráček založil v roce 1923 a během patnácti let z ní vytvořil výrobní a obchodní podnik působící v Brně, Praze, Rozhraní a posléze ve Veverské Bítýšce.
Firma vyráběla zdravotnický textil a laboratorní zboží, prodávala chirurgické nástroje, pryžové výrobky a lékařské přístroje a dokázala vybavit kompletní ordinaci nebo operační sál. Vytvořila vlastní značky Orbis, Moravia a Novoplasta vybudovala distribuční síť přesahující Brno.
Potom přišel Mnichov, okupace a přesun výroby. Ráčkův nový závod ve Veverské Bítýšce se stal zaměstnavatelem stovek místních lidí a jeho historií prošla i mladá odbojářka Marie Kudeříková.
Po válce přišlo znárodnění. Ráček továrnu ztratil a podle vlastní vzpomínky skončil na osm měsíců v pracovním táboře. Jeho jméno z firmy zmizelo. Výroba ale pokračovala.
Nejdříve jako RICO.
Později jako HARTMANN–RICO.
A na místě, kam Cyril Ráček před více než osmdesáti lety přivezl stroje na výrobu obvazů, se zdravotnické prostředky vyrábějí dodnes.
Ze všech těch faktur je nejhezčí právě to, že člověk drží v ruce kus papíru za 39 korun – a za ním se skrývá podnikatelský příběh, který vede od první republiky přes okupaci a komunismus až k dnešní evropské zdravotnické výrobě.
Prameny
Pro tenhle text bych jako hlavní zdroje uváděl Encyklopedii dějin Brna, Zdravotnickou ročenku Československé republiky 1938, materiály Archivu města Brna, pamětnické a kronikářské texty města Veverská Bítýška a oficiální historii závodu HARTMANN–RICO. Existence samostatného archivního fondu „Ráček, spojené průmyslové, obchodní a montanní závody, a. s., Brno, závod Veverská Bítýška“ .
