Byli jsme světová průmyslová velmoc, tak i tehdejší reklama přitahuje světové sběratele, říká Bedřich Svítil o smaltovaných cedulích

Přední český sběratel se zaměřuje na krámské smaltované cedule - produktovou retailovou reklamu od konce 19. století do konce druhé světové války. Nyní část sbírky zveřejnil online. 

Bedřich Svítil zveřejnil část své sbírky smaltovaných reklamních cedulí na novém popularizačním webu stara-reklama.cz. Sbírka obsahuje artefakty od počátků výroby v roce 1895 do konce druhé světové války. Smaltované cedule nahradily dřívější malovanou reklamu a tlačené ručně barvené tabulky z mosazného plechu. Nové technologické provedení bylo trvanlivější i efektnější. 

Smalt je složením velice podobný sklu. Plech se upravil do finální podoby, jak měla reklama vypadat a pak se bombíroval - prohýbal pro větší výdrž a stabilitu, aby se neohýbal. Následně se namáčel do směsi smaltu. Nápisy a obrázky se šablonovaly ručně. Každá barva se vypalovala při jiné teplotě, protože má různou teplotu tuhnutí. Začíná na 700°C a peče se v rozmezí do 800°C. 

Ve své době byly smaltované cedule dražší než plechové, šlo o prémiovou reklamu. Používaly ji firmy, které si mohly takovou investici dovolit. Často šlo o výrobce chemického zboží, u něhož je velký rabat - prací prášky, mýdla, mazadla. Byly firmy, které do reklamy investovaly značné prostředky třeba Schicht z Ústí nad Labem. Průkopník byla i Alpa, jíž vytvořil vizuální identitu Leo Heilbrunn, který poutače v reklamním mixu prosazoval. Měli dokonce první ochrannou pečeť na víčku, protože se Alpa pajcovala, tak aby zákazníci na puncu originality viděli, že nejde o falzifikát.

Co vás na krámských cedulích fascinuje?

Jednoduše a prostě, líbí se mi to. Má to v sobě něco magického, tu historii a příběh jako každá starožitnost. Energeticky mě to dobíjí. Je to vášeň jako každé sběratelství. Někdo má rád známky, někdo holky, někdo vdolky a někdo zase cedule.

Češi jsou prostě sběratelský národ, máme to v krvi . Jednou jsem přišel na burzu, kde se mi líbil starý kovaný klíč od zámku. Tak jsem začal sbírat klíče a dodnes jich mám doma celou bednu.

Od kamaráda jsem dostal cedulku Hasičské vzájemné pojišťovny. Ta se mi tak  alíbila, že jsem u cedulí zůstal.

Je to jen o cedulích, nebo jdete dál do historie, zajímá vás, co je na ceduli zobrazené, nebo příběh toho, kdo ji vyrobil? Jaká je vaše sběratelská filozofie?

Ze začátku jsem sbíral, co se mi líbilo designově a graficky a hlavně - mít co nejvíc. Dneska už to vidím jinak, už nemusím vlastnit každou ceduli, kterou uvidím, ale soustředím se na kvalitu a zajímá mě pozadí firmy, která si reklamu objednala. Kolikrát jsou to skutečně zajímavé příběhy.

Kde čerpáte informace?

Za ty léta už člověk nastuduje. Když se 15 let každý den budete učit anglicky, budete anglicky hovořit plynule. Hodně jsem se naučil od pana Mittnera, který je v tomto oboru naprostá špička.

Jak si stojí české cedule v Evropě?

O české cedule je určitě zájem. Největší boom byl za první republiky, kdy jsme byli světovou průmyslovou velmocí, bylo tu spousta podniků a s nimi spojené reklamy. Reklamní průmysl fungoval obdobně jako dnes, jen ty nosiče se vyráběly opravdu důkladně. Vědělo se, že tady nezůstanou týden, měsíc, nebo rok, ale určitě několik let. Byli tu šikovní designéři, takže český design je určitě v Evropě žádaný. Když už ale cedule obsahuje moc českých nápisů, tak to pro cizojazyčné země ztrácí na atraktivitě. Pokud je to ale cedule, kde je třeba jen název firmy, tak jsou hodně ceněné i v zahraničí. 

Jaká je česká sběratelská komunita? 

Opravdových sběratelů moc nenajdete. Plno lidí si koupí reklamu z okruhu svého zájmu jako designový doplněk. Je hodně lidí, kteří se specializují na konkrétní obory - pivovary, likéry , káva atd.. Hodně oblíbené je téma auto-moto jako výzdoba garáží a doplňky ke sbírkám veteránů.

Co máte ve sbírce zvláštního? Co vám v ní chybí?

Mám rád reklamy čokoládoven, na kávu i mýdla. Od každého tématu se nějaká ta raritka najde. Třeba od čokoládovny Stollwerck vlastním čtyři cedule, ale toužím po té kultovní s holčičkou a čokoládami v českém jazyce.

V jaké cenové hladině se cedule draží a co udává jejich cenu?

Poptávka, design, množství existujících kusů, kvalita výrobku. Třeba čokoláda byla na počátku 20. století luxusní zboží, tak i cedule byly luxusní, nádherně propracované, graficky úžasné. Kromě kvality obsahu hraje roli i stav, jestli je škráblá, opravovaná.. 

Smalt je v podstatě sklo nanesené na kovu, když se s ní bouchne, snadno se poškodí. Většinou byly smaltované cedule v exteriéru, je to vidět na starých fotkách, že krámy byly cedulemi obložené a mládež se bavila tím, že do nich střílela prakem nebo vzduchovkou, kdo měl, takže podle toho taky vypadají. Když se potom sundávaly ze zdí a neodšroubovaly se pečlivě, nebo byly přibité hřebíky, poškodily se v rozích. 

Nejdražší cedule v Česku je bezesporu cedule na nátěry podlah Fritzelak. Pokud si dobře pamatuji, na poslední aukci se vydražila okolo 16tisíc euro. Ale na zahraničních trzích jsou i mnohem dražší cedule.

Jak je skladujete?

Většinu mám pověšenou na zdích v pronajatých prostorách. Zbytek zabalený v bublinkové folii. 

Nejvíc jim škodí UV záření a kyselý déšť. Hrozí vyblednutí smaltu a litografických obrázků. Hlavně trpí ta litografie. Plno cedulí se dělalo kombinací, smaltovaný nápis doplněný  litografickým tiskem. Natištěný obtisk se nalepil na ceduli a celé se to znovu vypálilo, takže se částečně zalil do smaltu. Dřív ty technologie nebyly tak vyspělé, litografie působením světla bledla, až třeba úplně zmizela. Dnes už to dokážou udělat tak, že se třeba smaltované hrnečky můžou dávat do myčky a nic se jim nestane.  

Jaký máte úmysl se svou sbírkou?

My s kamarádem Danem jsme se prostřednictvím webu stara-reklama.cz rozhodli ukázat, jak naše sbírka vypadá. Ne kvůli chlubení, ale abychom se podělili o ty hezké věci s veřejností a trochu zvedli sebevědomí místní scény. Tradice za první republiky byla obrovská. Je to o historické úloze reklamy a jejího začlenění do obyčejného života.  

Kde bývají aukce?

V Česku jsou aukce převážně na internetu a pak také částečně v různých aukčních síních společně s ostatními starožitnostmi. Většina sběratelů se ale zná a umí si cedule vyměnit nebo prodat mezi sebou.

Kde cedule sháníte?

Ze začátku to bylo poměrně jednoduché, nebyl tolik rozšířený internet a neexistovaly internetové aukce. Nebylo v povědomí, že by mohly mít nějakou cenu. Cedule se daly sehnat třeba v kovošrotu, kam to někdo vyhodil. Dnes už je to nemožné, majitelé už si to hlídají. 

Většinu co mám, 90% jsem sehnal na různých burzách. Nejen starožitných, ale i motoristických a na bleších trzích. Už 15 let každý víkend objíždím burzy a hledám a hledám a hledám.

Jakou nejdražší jste koupil?

Je to v řádech desítek tisíc korun.

Která nabyla nejvyšší hodnoty?

Dvě párové cedule Stollwerck v zelené barvě, mám je ve velmi slušném stavu. Jedna věc u ceny je to, co by si představoval prodávající a to, co je kupující ochoten zaplatit. V mnoha případech se stává, že i když je kupující ochoten násobně přeplatit, tak není prodávající. Cedulí bývá v některých případech jen pár exemplářů a kvalitní je z nich třeba jen jedna, protože ostatní jsou dobouchané, zrezivělé.. Nikde není napsáno, kolik jich je, jen se ví, že existují. Majitelé si je tiše užívají a nikde to nepublikují.

Dají se rekonstruovat?

Dají, ale je to přesně naopak než u obrazů, kde restaurace zvyšuje hodnotu. Existuje na to plno profesionálů, jeden z největších odborníků je v Berlíně. Používá nějaké pryskyřice a laickým okem už nepoznáte, co bylo opraveno. Ale materiály se liší, takže se neví, jak to bude vypadat třeba za 20 let. Je jisté, že opravy budou vidět. Každý materiál stárne různě, bude to mít jinou barvu, jiné odstíny. Lidi to dělají, protože si myslí, že tím zvýší hodnotu, ale pokud je cedule zachovalá, i když je trochu oťukaná, má určitě větší cenu než opravovaná.

Padělají se smaltované cedule?

Určitě. Plechové i smaltované cedule se dělají v replikách. Obávám se, že za pár desítek let už se to nepozná. Výrobní metoda je stejná jako dřív, jen se to dnes stříká pistolemi, do smaltu se to nenamáčí. Dnes to dokážou vyrobit hodně levně a úplně přesně podle starého vzoru a dokonce už existují experti, kteří to trošku schválně oťukají, zakopou do hnoje, dají pod okap, nechají na to téct vodu a za rok to zezadu zrezaví a laik v podstatě nemá šanci poznat, že je to replika.

Nebo se u špičkových kusů koupí plech přesného rozměru z toho roku, opískuje se přední strana, v podstatě se zničí a na ten starý plech se to smaltuje. Už je to složitější věc, ale stejně jako u mincí, známek a ostatních věcí, které mají cenu, je spousta lidí, kteří si myslí, že zbohatnou na padělcích. Ale každý lepší sběratel to pozná. I když snad každý se taky někdy spálí, i já jsem si koupil repliku. Dnes už to poznám. Existuje jedna stoprocentní metoda k rozlišení, ale tu z pochopitelných důvodů nebudu uvádět.

Většinu sbírky máte vystavenou, pořádáte výstavy, nebo si zvete kamarády? Nechtěl byste mít muzeum?

Říkáme si s Danem, že to někdy vystavíme. Zatím to máme v soukromých prostorách. Cíl je časem vybudovat muzeum obchodu, nebo se spojit s někým, kde by se to dalo vystavit. Momentálně se snažíme vše nafotit, zdokumentovat, popsat cedule, udělat archivální/katalogové číslo a ukázat lidem, že to není jen nějaký rozmar. Někdo sbírá plakáty nebo výtvarná díla a i ty cedule jsou výtvarná díla. Dokonce v několika rovinách - podílí se na tom návrhář, stejně jako smalter, který to vyrobí. Je to dílo více lidí a oborů.

Zdroj: Archspace

Autor: Jan Gerych