Dělnické pekárny

Chléb pro dělnickou Prahu

Chléb se samozřejmě prodával vždy a všude. Patřil k naprostému základu každodenního života a v době, kterou se v této publikaci zabýváme, představovalo pekařství zároveň mimořádně početný a konkurenční obor. Vedle malých živnostenských pekáren zásobujících několik okolních ulic existovaly velké pražské podniky, které dokázaly zásobovat značnou část města. Mezi nejslavnější patřily například Odkolek či Zátka. Právě do tohoto prostředí vstoupil na konci 19. století podnik, který se od běžných soukromých pekáren lišil už samotnou myšlenkou svého vzniku – Výrobní družstvo dělnické pekárny v Praze.

Ustavující valná hromada družstva se konala 21. dubna 1897 v hostinské místnosti U Moravana na dnešní Veletržní třídě. Přihlásilo se pouhých sedmadvacet členů. Oficiální název zněl poněkud majestátněji: Výrobní družstvo dělnické pekárny v Praze a policejním obvodu pražském, zapsané společenstvo s ručením omezeným. Do rejstříku krajského soudu bylo zaneseno 26. července 1897, péct se však začalo už 28. dubna v pronajaté pekárně na Veletržní třídě.

Za vznikem podobných podniků nestála pouze snaha vyrábět levnější chléb. Dělnická družstva byla součástí širšího evropského hnutí svépomoci, jehož představitelé chtěli dokázat, že podnik mohou vlastnit a řídit sami jeho členové. V případě chleba byl tento princip obzvlášť srozumitelný: místo aby dělník svůj každodenní bochník kupoval výhradně od soukromého podnikatele, mohl podporovat podnik, který byl alespoň v principu vlastněn lidmi podobného postavení jako on sám. Dělnické pekárny navíc nabízely na svoji dobu poměrně pokrokové pracovní podmínky; dobové prameny připomínají například desetihodinovou pracovní dobu, placenou dovolenou či odměny za mimořádné výkony.

Od malé pekárny k průmyslovému podniku

Začátky nebyly jednoduché. Praha už měla své zavedené pekaře a velké firmy s kapitálem, výrobní technikou i vlastní distribuční sítí. Nové družstvo se proto muselo o zákazníka doslova poprat. Zájem o jeho pečivo však rostl překvapivě rychle. Už následujícího roku byla otevřena druhá pekárna na dnešní třídě Milady Horákové a v roce 1902 se družstvu podařilo získat v Bubnech podstatně větší provoz se dvěma velkými pecemi a stájemi pro koně. Právě koňské povozy byly tehdy nezbytnou součástí velkého pekařského podniku – upečený chléb bylo třeba každé ráno rozvézt do prodejen a mezi zákazníky po stále rychleji rostoucím městě. Družstvo přitom soupeřilo nejen s množstvím malých pekařů, ale také s velkými konkurenty, mezi nimiž prameny jmenují firmy Odkolek, Zátka či Cicvárek. Přesto prosperovalo a po roce 1903 začalo období jeho výrazného rozmachu.

Dalším důležitým krokem bylo postupné spojování pražských dělnických pekařských družstev. V letech 1912–1913 se několik těchto podniků sloučilo a od listopadu 1912 vystupovala sjednocená organizace pod jednoduchým a dobře zapamatovatelným názvem Dělnické pekárny v Praze. Z malého družstva několika desítek pekařů se tak během poměrně krátké doby stával hospodářský podnik schopný konkurovat velkým soukromým výrobcům.

Symbolem této proměny se stal velký výrobní areál v pražských Holešovicích. V Dělnické ulici začala v roce 1910 podle projektu stavitele Bohumila Paloučka vyrůstat moderní pekárna se sedmi pecemi a přibližně čtyřicet metrů vysokým továrním komínem. Stavba se protáhla přes období první světové války a dokončena byla roku 1919. V roce 1924 následovala další významná přístavba – administrativní a obytná budova se skladištěm v přízemí. Dělnické pekárny už tedy dávno nebyly romantickou malou pekárničkou několika nadšenců, ale skutečným průmyslovým potravinářským podnikem.

A že si svého vzestupu bylo družstvo dobře vědomo, dokládá i reprezentativní jubilejní publikace vydaná v roce 1937 k čtyřicátému výročí existence. Nesla příznačný název Čtyřicet let práce a svépomoci Výrobního družstva dělnických pekáren v Praze: 1897–1937. Její název vlastně velmi přesně vystihoval ideologii celého podniku. Nebyl to jen příběh chleba, housek a pecí, ale také demonstrace přesvědčení, že dělníci mohou vlastní hospodářský podnik sami vybudovat, vlastnit a provozovat.

Dělnická ulice, dělnická pekárna

Na celém příběhu je dnes téměř půvabné, jak dokonale všechno zapadalo dohromady. Dělnické pekárny měly svůj velký závod v Dělnické ulici. Z hlediska reklamního názvosloví se snad ani nedalo vymyslet nic stylově čistšího. Název nebyl marketingovou konstrukcí vytvořenou reklamní agenturou, nýbrž skutečným vyjádřením původu a charakteru podniku.

Reklama družstva přitom nemusela být nijak složitá. Chléb byl výrobkem každodenní potřeby a zákazník nepotřeboval být dlouze přesvědčován, k čemu jej použije. Důležité byly důvěra, stálá kvalita, dostupnost a zapamatování výrobce. Přesně do tohoto světa patří i zde představovaná tříbarevná nápisová reklamní cedule Dělnických pekáren. Její kouzlo není založeno na komplikované ilustraci nebo humorném reklamním výjevu. Je téměř výhradně typografická – jednoduchá, přehledná a postavená na elegantně zvolené kombinaci barev. V době, kdy na ulicích soupeřily stovky obchodních značek a vývěsních štítů, byla podobná jednoduchost často stejně účinná jako nejpestřejší obrázková reklama.

Taková cedule zároveň připomíná jeden dnes trochu zapomenutý rys staré reklamy. Reklamním předmětem nemuselo být vždy něco extravagantního. Stačilo říct, kdo výrobek vyrábí a co od něj zákazník může čekat. Na rozdíl od dnešní marketingové řeči plné emocí, benefitů a „životních stylů“ se chleba prodával především jako chleba. A možná je na tom něco osvěžujícího.

Když přišlo znárodnění

Příběh Dělnických pekáren má nakonec jednu z těch historických point, které by scenárista mohl považovat za příliš okaté. Podnik vznikl jako dělnické výrobní družstvo, nesl dělnictví přímo ve svém názvu, patřil k hospodářskému zázemí socialistického družstevního hnutí a jeden z jeho nejvýznamnějších provozů stál v ulici, která se skutečně jmenovala Dělnická. Člověk by tedy mohl očekávat, že právě takový podnik bude po únoru 1948 pro nový režim téměř nedotknutelný.

Nebyl.

Po druhé světové válce se ani Dělnickým pekárnám nevyhnulo znárodnění a jejich provozy byly začleněny do státem řízeného pekárenského průmyslu. Pekárny byly nejprve přičleněny k národnímu podniku Odkolek, roku 1952 přešly pod Pražské pekárny a mlýny a organizační změny pokračovaly i v následujících letech. Od roku 1958 byly pražské pekárenské provozy opět soustředěny pod národní podnik Pražské pekárny a mlýny.

Je v tom skoro černý historický humor. Ani třídně naprosto bezchybný název, dělnický původ, družstevní vlastnictví a adresa v Dělnické ulici nakonec Dělnické pekárny před zestátněním nezachránily. Režim, který se prohlašoval za vládu dělníků, zrušil samostatnost podniku, který si dělníci půl století předtím skutečně sami založili.

Zůstaly budovy, fotografie, staré účty, obaly, reklamy – a také několik reklamních cedulí. Jedna z nich dnes vypráví příběh podniku, který začal roku 1897 se sedmadvaceti členy a několika pecemi a během několika desetiletí se stal jedním z dobře známých jmen pražského pekařství. A právě v tom je její hodnota. Není jen reklamou na chléb. Je malým dochovaným kusem historie pražského podnikání, družstevnictví a každodenního života.

Zdroje:
Městská část Praha 7, Místo mouky umění – Dělnické pekárny, archivní historie založená na stavebních a archivních pramenech.
Jan Šach – Josef Štěpán, Čtyřicet let práce a svépomoci Výrobního družstva dělnických pekáren v Praze 1897–1937, Praha 1937.
Historie areálu Dělnických pekáren v Dělnické ulici – údaje o stavbě z roku 1910, sedmi pecích, čtyřicetimetrovém komínu a rozšíření roku 1924.