Diosecké mouky

Diosecké mouky – z polí barona Kuffnera do mlýna Mária

Když se na jedné reklamní tabuli schová celý průmyslový svět

Nápis „Diosecká najjemnejšia múka – Umelý mlyn Mária, Diosek“ působí na první pohled skoro obyčejně. Mouka, mlýn, místo původu. Jenže za těmi několika slovy se skrývá jeden z pozoruhodných podnikatelských příběhů starého Slovenska. Existenci takové reklamní tabule ostatně potvrzuje přímo Múzeum obchodu v Bratislavě, které ji v roce 2022 získalo do svých sbírek a eviduje ji právě pod tímto názvem. Nejde tedy o domnělé spojení názvu Diosecká s nějakým neznámým výrobcem – výrobce je známý: Umělý mlýn Mária v Dioseku, dnešním Sládkovičovu. Múzeum Obchodu

Příběh však nezačíná moukou, nýbrž cukrem. Roku 1867 založili členové moravské podnikatelské rodiny Kuffnerů společně s vídeňskými bankéři Gutmannovými v Diószegu velký cukrovar. Kuffnerové pocházeli z Břeclavi a patřili k onomu typu průmyslníků 19. století, kteří nevnímali jednotlivou továrnu jako izolovaný podnik. Kolem cukrovaru postupně vznikala celá hospodářská soustava – velkostatky, lihovar, sklady, železniční a polní vlečky, chov dobytka, výzkumná a šlechtitelská pracoviště a nakonec také velký obilní mlýn. Roku 1873 se podnik změnil v akciovou společnost a od roku 1898 nesl název Diószegi Gazdaság, Cukor- és Szeszgyár Részvénytársaság, tedy Diosecká hospodářská, cukrovarnická a lihovarnická akciová společnost. Sídlo společnosti bylo tehdy přeneseno z Vídně přímo do Diószegu. Sládkovičovo

Hlavní postavou tohoto mimořádného rozvoje byl Karl Kuffner de Diószegh. Do Diószegu přišel roku 1869 jako dvaadvacetiletý muž a během následujících desetiletí z místního cukrovaru vytvořil jeden z technologicky nejvyspělejších podniků v Uhersku. Zaváděl nové způsoby zpracování cukrové řepy, podílel se na patentech, budoval vlastní dopravní systém a velmi brzy využíval elektřinu i telefon. Podnik nebyl založen na jednoduchém principu „vypěstovat a prodat“, ale snažil se kontrolovat celý řetězec – půdu, osivo, produkci, zpracování i dopravu. Právě do tohoto světa zapadl o několik desetiletí později také Mária mlýn. Sládkovičovo

Mária – mlýn pojmenovaný po hraběnce

Roku 1912 nechal Karl Kuffner na dosud nezastavěných pozemcích západně od cukrovaru vybudovat nový průmyslový mlýn. Projekt realizoval nitranský stavitel Ján Tomaschek a hlavním strojníkem byl Leopold Letocha mladší. Mlýn dostal jméno Mária podle Kuffnerovy manželky, hraběnky Marie Franzisky von und zu Firmian, příslušnice starého jihotyrolského šlechtického rodu. Karl Kuffner se s ní oženil roku 1884 a kvůli sňatku konvertoval z judaismu ke katolicismu. O původu jména mlýna tedy není příliš pochyb – dobové a regionální prameny jej přímo spojují s Marií Franziskou. Ponvagli Dobová fotografie ukazuje, že Mária nebyla žádná romantická mlýnice s vodním kolem. Byla to mohutná několikapatrová průmyslová stavba, která svou velikostí připomínala spíše továrnu. Označení „umělý mlýn“ může dnes znít trochu podivně, ale v tehdejší terminologii znamenalo moderní strojní či válcový mlýn – maďarsky műmalom, německy Kunstmühle. Mlýn byl vybudován jako součást komplexu cukrovaru a s ostatními provozy jej spojovala průmyslová železnice. Součástí areálu byly sklady mouky, čistírna obilí, šrotovna kukuřice, další hospodářské objekty a také obytný dům pro úředníky mlýna. Ponvagli

A byl to podnik skutečně velký. Podle odborného zpracování historie areálu zaměstnával v prvních letech kolem šedesáti lidí a denně dokázal semlít přibližně 500 metrických centů pšenice, tedy asi padesát tun. Jiný dobový přehled vyjadřuje jeho výkon jako tři vagony obilí denně. Nejdůležitější je ovšem údaj týkající se samotné kvality produkce: Mária mlýn vyráběl jemnou mouku, kterou vyhledávaly cukrárny. A právě tady reklamní slogan „Diosecká najjemnejšia múka“ přestává být pouhou reklamní nadsázkou. Jemné mouky byly skutečně jedním z výrobků, na které se tento moderní průmyslový mlýn zaměřoval. Ponvagli

Mouka, která začínala dávno před mlýnskými válci

Na Dioseku je zvláštní ještě jedna věc. Kuffnerové se nespokojili s tím, že budou obilí pouze vykupovat a mlít. Karl Kuffner nechal vybudovat vlastní zemědělský výzkumný a šlechtitelský ústav, který se zabýval cukrovou řepou, pšenicí, kukuřicí, ječmenem i hrachem. Pšenici zde systematicky zkoumali už od 19. století a do roku 1912 vyšlechtili vlastní odrůdy označované jako Diószegi óriás 18 a 35 – Diosecký obr či goliát. Byly velmi výnosné, i když měly nižší obsah lepku a z hlediska pekařské kvality nebyly ideální. Sládkovičovo

Bylo by nádherné napsat, že právě z této pšenice vznikala Diosecká nejjemnější mouka. Jenže to zatím doloženo nemáme a byla by škoda si tak pěkný příběh pokazit fabulací. Víme pouze, že šlechtitelský ústav, velkostatky a Mária mlýn tvořily jeden hospodářský systém. Mlýn zpracovával pšenici, ječmen, kukuřici a další plodiny z rozsáhlého zemědělského zázemí podniku, ale přesné propojení konkrétní odrůdy Diószegi óriás s reklamovanou nejjemnější moukou jsem v nalezených pramenech zatím nenašel. Ponvagli

Právě tato propojenost však vysvětluje, proč mohla mít Diosecká mouka skutečnou regionální identitu. Diószeg nebyl pouze místem, kde náhodou stál mlýn. Zde se obilí pěstovalo, zkoumalo, šlechtilo, sváželo vlastní sítí drah, skladovalo a průmyslově zpracovávalo. Kuffnerův systém byl na svou dobu pozoruhodně blízký tomu, čemu bychom dnes říkali vertikálně integrovaný potravinářský podnik.

Diosecká mouka v Československu

Po rozpadu Rakouska-Uherska se Diószeg stal součástí Československa a v českých a slovenských dokumentech se začalo používat jméno Diosek. Pro Mária mlýn se přitom nezměnila jeho základní funkce. Areál se naopak dál rozvíjel: ještě před rokem 1928 byl rozšířen sklad mouky a k provozu přibyl nový sklad kukuřice. Dochované situační plány mlýna z let 1912, 1928 a 1946 dokazují kontinuální rozvoj areálu. Ponvagli

Právě do této československé éry podle všeho patří i reklama na „Dioseckou najjemnejšiu múku“. Samotný jazyk tabule i označení místa Diosek tomu silně nasvědčují. Přesné datum tabule však zatím neznáme. Nejpravděpodobnější je období první republiky, tedy mezi lety 1919–1938, avšak samotný text ještě stoprocentní datování neumožňuje – teoreticky by připadalo v úvahu i krátké období 1945–1948, kdy se staré pojmenování Diosek opět používalo před přejmenováním města na Sládkovičovo. Bez výrobní značky na tabuli, účtu od výrobce nebo stejné reklamy v datovaném tisku bych ji proto zatím označoval jednoduše jako meziválečnou, pravděpodobně prvorepublikovou. Velemjáró

A to je na té ceduli možná vůbec nejhezčí. Není na ní zdůrazněn Kuffner ani komplikovaný název akciové společnosti. Reklama pracuje mnohem jednodušeji: Diosecká mouka. Název města se proměnil ve značku původu. Podobně jako se později určitá místa stala synonymem piva, minerální vody nebo čokolády, měla zde působit samotná pověst Dioseku a jeho mlýna.

Změnily se hranice, mlýn mlel dál

Po smrti Karla Kuffnera roku 1924 přešla rodinná historie do další fáze. Roku 1931 vystoupili z podniku Gutmannové a společnost se dostala plně do sféry Kuffnerovy rodiny. Konec třicátých let však přinesl další velkou změnu. Po změně státních hranic roku 1938 se Diosek opět stal Magyardiószegh a podnik se dostal do okruhu několika finančních institucí a maďarské společnosti Mezőgazdasági Ipar Rt. Hungaricana Library

A tady se podařilo najít hezký doklad, že Mária rozhodně nezmizela spolu s prvorepublikovou reklamou. V odborném časopise Magyar Molnárok Lapja z roku 1940 se objevuje přímo označení „Diószegi Gazdaság, Cukor- és Szeszgyár Rt., Mária Műmalma, Magyardiószeg“ – tedy Mária mlýn Diosecké hospodářské, cukrovarnické a lihovarnické akciové společnosti v Magyardioseku. O rok později je táž společnost uvedena i v přehledu významných mlýnů oblasti Nyitra–Pozsony. Mária tedy fungovala jako velký průmyslový mlýn nejméně do válečných let. EPA

Kuffnerova rodina už v té době z Dioseku mizela. Karlův jediný syn Raoul Kuffner nebyl podnikatel otcova ražení. Mnohem více jej zajímalo umění a společenský život – jeho druhou manželkou se ostatně stala slavná malířka Tamara de Lempicka. Ve třicátých letech Raoul postupně prodával rodinný majetek a roku 1939 rodina odešla do Spojených států. Tím skončila sedmdesátiletá kuffnerovská kapitola Dioseku, nikoli však příběh jejich mlýna. Kuffner Family

Mária přežila Kuffnery, válku i socialismus

Po druhé světové válce skončila někdejší soukromá podnikatelská struktura a Mária mlýn se postupně stal součástí státního mlynářského průmyslu. V roce 1947 se dokonce v československém parlamentu řešila konfiskace majetku Diosecké hospodářské, cukrovarnické a lihovarnické společnosti jako majetku maďarské právnické osoby. Následné znárodňování mlýnů po únoru 1948 pak soukromé období definitivně uzavřelo. PSP

Starý Mária mlýn ovšem nezbourali. Dál sloužil svému původnímu účelu. Od roku 1960, kdy byly slovenské mlýny reorganizovány do celoslovenského podniku Mlyny a cestovinárne, n. p. Piešťany, fungoval již jednoduše jako mlyn Sládkovičovo. Vedoucím se tehdy stal Jozef Kučera a hlavním mlynářem Imrich Pekarovič. Do areálu přibylo v šedesátých letech moderní obilné silo, ale základní budova z roku 1912 zůstala zachována. Sládkovičovo

A právě tady má příběh Diosecké mouky nečekaně pěknou pointu. Mária mlýn stojí dodnes. Více než sto let poté, co jej nechal Karl Kuffner postavit na polích za Diószegem, je mohutná budova stále čitelnou součástí průmyslového areálu na Košútské ulici ve Sládkovičovu. Register modernej architektúry jej eviduje jako existující objekt s průmyslovou funkcí a městská územněplánovací dokumentace jej uvádí mezi chráněnými památkami. Register modernej architektúry

Reklamní tabule s nápisem „Diosecká najjemnejšia múka“ je tak vlastně malým fragmentem obrovského světa. Za několika barevnými slovy stojí moravská podnikatelská rodina Kuffnerů, cukrovar založený roku 1867, tisíce hektarů půdy, soukromý výzkumný ústav, vlastní odrůdy pšenice, polní železnice, desítky zaměstnanců a nakonec mohutný Mária mlýn z roku 1912. Mouka se dávno přestala prodávat pod starým dioseckým jménem a z Dioseku se roku 1948 stalo Sládkovičovo. Budova, ve které se ona „najjemnejšia múka“ mlela, však přežila všechny názvy města, státní hranice i hospodářské režimy.

A to je na té staré reklamě možná nejzajímavější. Není to jen reklama na pytel mouky. Je to reklama na dobu, kdy se z obilí, techniky a ambice jednoho mimořádně schopného podnikatele podařilo vybudovat průmyslový svět, jehož poslední velký kus stojí na stejném místě ještě po více než sto letech.

Zdroje:
OZ Ponvagli – Mária mlyn, Petra Kalová. Ponvagli
Hildegarda Pokreis – Barón Karl Kuffner de Diószegh / Diószeghi Kuffner Károly báró. Sládkovičovo
Múzeum obchodu Bratislava – Výročná správa 2022, evidence tabule „Diosecká najjemnejšia múka“. Múzeum Obchodu
Bukovszky, L. ed. – Egy régió története a XI. századtól 1945-ig. Mátyusföld. Hungaricana Library
Magyar Molnárok Lapja, 1940 – Mária Műmalma, Magyardiószeg. EPA
Register modernej architektúry – Mária mlyn Sládkovičovo. Register modernej architektúry
Kuffnerové – společný česko-slovenský projekt k historii rodu. Kuffner Family