Günterova klatovská cikorka

Günterova cikorka

Příběh továrny, která naučila Čechy pít kávu bez kávy

Když byla pravá káva luxusem

Dnes nám připadá samozřejmé vejít do obchodu a vybírat mezi desítkami druhů kávy z Brazílie, Kolumbie, Etiopie nebo Střední Ameriky. Na počátku 19. století však byla káva úplně jiným zbožím. Přicházela z velké dálky, byla drahá a její dostupnost závisela na evropském obchodu, válkách i námořní dopravě. Právě v této době se proto začaly ve větším měřítku prosazovat nejrůznější kávové náhražky vyráběné ze surovin, které bylo možné vypěstovat doma. Největší budoucnost měla čekanka.

Její kořen se usušil, upražil a rozemlel a vznikla z něj tmavá, výrazně vonící surovina, z níž bylo možné připravit nápoj připomínající kávu. Opravdovou arabskou kávu samozřejmě nenahradila, měla však jednu zásadní výhodu: byla levnější a její surovina rostla na evropském poli. Cikorka se tak během 19. století stala běžnou součástí jídelníčku a později dala vzniknout celému průmyslovému odvětví, v němž působily značky jako Franck, Balounek nebo Velim.

Jedna z vůbec nejstarších českých kapitol tohoto příběhu se začala psát daleko od velkých průmyslových měst – v malé obci Mochtín u Klatov.

Rytmistr z Hildesheimu

Začal ji muž, který byl Čechem asi tak jako čekanka arabskou kávou.

Vilém, respektive Wilhelm Günter, se narodil roku 1754 v Hildesheimu v dnešním Německu. Býval rytmistrem rakouského jezdeckého pluku a během svého vojenského života se dostával také do západních Čech a na Klatovsko. Podle pozdější tradice si zdejší kraj oblíbil, současně však viděl jeho hospodářskou chudobu a nedostatek pracovních příležitostí. Myšlenka založit právě zde podnik na výrobu kávových náhražek tak spojovala obchodní příležitost s možností vytvořit odbyt pro místní zemědělce.

Dne 30. března 1804 byla v Mochtíně založena továrna na výrobu čekankové kávy. O rok později, 24. června 1805, byla smluvně ustavena společnost, v jejímž názvu se vedle Güntera objevovali také Vavřinec Solnický, Arnošt z Panovic a Engelbert z Theelen. Dochované archivní záznamy zachycují podnik rovněž pod německým označením Günter, Solnitzky et Comp. Vavřinec Solnický poskytl společnosti svůj dvůr, několik usedlostí a pozemky, které byly oceněny na 26 000 zlatých. Z podniku, který začínal v malé pošumavské obci, se postupně stala továrna známá daleko za hranicemi regionu.

Günterova reklama se později hrdě hlásila k titulu „Nejstarší česká továrna na cikorku, založená roku 1804“. Tady je ovšem potřeba malá historická poznámka. Günterův podnik byl podle dostupných pramenů první továrnou tohoto typu v Čechách, nikoli v celých českých zemích. Národní zemědělské muzeum uvádí, že již roku 1795 založil Böhme výrobnu kávových náhražek v Olomouci. Günterovo prvenství proto platí pro historické Čechy, nikoli pro Čechy, Moravu a Slezsko dohromady. Na významu mochtínského podniku to ale sotva něco ubírá – v roce 1804 vznikla továrna, která přežila několik generací, rakouské císařství, první světovou válku i vznik Československa.

Mochtín místo Arábie

Günterův podnik se rozvíjel spolu s novým trhem. Výroba kávovin totiž nebyla jen otázkou pražení čekanky. Továrna potřebovala pravidelný přísun zemědělských surovin a postupně zpracovávala vedle čekankového kořene také obilí a cukrovou řepu. Pro zemědělce z Mochtína a okolí tak vznikl nový odběratel, který dokázal využít plodiny vypěstované doslova několik kilometrů od továrny.

Právě v tom spočíval jeden z malých zázraků cikorky. Z nápoje, který byl původně náhražkou drahé dovážené kávy, se stal vlastní domácí produkt se svým průmyslem, recepturami, obaly a nakonec i reklamou.

S mochtínskou cikorkou se dodnes spojuje slavný verš připisovaný Františku Jaromíru Rubešovi:

„Nač nám třeba Orientu, celé Arábie, vždyť my máme Mochtín, vivat česká cikorie!“

Je to vlastně dokonalý reklamní slogan 19. století. V jediné větě dokázal postavit proti exotické Arábii malý Mochtín a udělat z nouzové náhražky téměř předmět národní hrdosti.

Z jedné továrny rodinná dynastie

Vilém Günter vedl podnik až do své smrti roku 1832. Továrnu po něm převzal jeho syn Jan Vilém Günter, kterému bylo pouhých čtyřiadvacet let. Pod jeho vedením se podnik dál rozšiřoval a výrobky z Mochtína si podle regionálních pramenů získaly zákazníky i mimo bezprostřední okolí Klatov.

Jan Vilém však zemřel již 15. června 1853. Vedení podniku se v té chvíli ocitlo v rukou jeho manželky Jany Günterové, pocházející z rodiny Veithů. Roku 1857 postoupila majetek pěti Günterovým dědicům a rodinná kontinuita podniku pokračovala. Po její smrti převzal továrnu další z Günterů, Karel, společně se svou manželkou Terezií. V průběhu desetiletí se měnil také oficiální název firmy: objevuje se například Joh. Wilh. Günther, továrna na cikorii v Mochtíně u Klatov, později pak Terezie Güntherová, továrna na cikorku a náhražky kávové.

Je na tom něco pozoruhodného. Podnik založený německým rodákem a bývalým rakouským důstojníkem se během několika generací stal natolik zakořeněnou součástí západočeského hospodářství, že se mohl ve své reklamě bez rozpaků označovat za nejstarší českou cikorkárnu. Příběh Günterů krásně ukazuje, jak málo se skutečné hospodářské dějiny vejdou do jednoduchých národnostních škatulek.

Nejen cikorka. Přišly fíky, obilí i cukrovka

Bylo by chybou představovat si Günterův podnik jako továrnu vyrábějící po celé století jeden stále stejný hnědý prášek. Kávovinový průmysl byl mnohem pestřejší. Pražily a míchaly se různé suroviny, hledaly se nové receptury a výrobci se snažili dosáhnout chuti, vůně i barvy co nejvíce připomínající pravou kávu.

Vedle klasické čekanky Günterovi zpracovávali také obilí a cukrovou řepu. Zvláštní místo však získala fíková káva, vyráběná z pražených fíků. Ta se používala jako samostatná kávovina i jako přísada do směsí a mochtínská produkce s ní slavila výrazné úspěchy. Podle kronikářských údajů získala ocenění na výstavách v letech 1873 a 1874.

Právě zde už začínáme vstupovat do světa, který známe ze starých reklamních cedulí a obalů. Spotřebitel nekupoval jen anonymní „náhražku kávy“. Kupoval konkrétní značku, konkrétní směs a konkrétní slib výrobce. Z průmyslového produktu se postupně stával marketingový produkt.

Rok 1892: z Mochtína do Klatov

Koncem 19. století už samotná tradice nestačila. Kávovin přibývalo, konkurence sílila a doprava se stávala jedním z rozhodujících faktorů průmyslového podnikání. Malý Mochtín, který byl pro Güntera roku 1804 vhodným místem pro rozjezd výroby, už přestával být pro expandující podnik ideální.

Rodina se proto rozhodla pro zásadní krok.

V roce 1892 byla výroba přestěhována přímo do Klatov. Hlavním důvodem byla obchodní poloha a především dostupnost železnice. Suroviny bylo možné snáze přivážet, hotové výrobky expedovat do vzdálenějších měst a firma mohla účinněji soupeřit s rostoucími producenty kávovin v jiných částech monarchie.

Od této chvíle se začíná naplno psát příběh klatovské Günterovy cikorky. Značka však nikdy nezapomněla na svůj mochtínský původ. Rok 1804 se stal jedním z jejích nejcennějších reklamních argumentů. Když konkurenti nabízeli nové výrobky, Günter mohl nabídnout něco, co se nedalo jednoduše napodobit – více než stoletou tradici.

Továrna, kterou sežral oheň

Největší katastrofa přišla uprostřed první světové války.

Roku 1915 klatovská továrna do základů vyhořela. Oheň nezničil pouze budovy a výrobní zařízení, ale také zásoby surovin. Za normálních okolností by už samotná obnova takového závodu znamenala obrovský problém. V podmínkách světové války byla situace ještě horší. Fíky nebylo možné běžně dovážet a domácí zemědělské suroviny podléhaly válečnému hospodářství a přídělům. Podnik tak přišel nejen o továrnu, ale zároveň i o možnost jednoduše navázat na předchozí výrobu.

Günterovi se přesto nevzdali.

Po skončení války byla továrna obnovena a současně modernizována. Dostala nové technické vybavení a vstoupila do nově vzniklého Československa jako podnik s více než stoletou historií. Bylo to období, kdy se na trhu střetávaly silné kávovinové značky, investovalo se do obalového designu, inzerce i reklamních cedulí a prostý název výrobce už dávno nestačil.

Mili, Bajo, Verena a Ideál

Právě meziválečné období je pro sběratele staré reklamy patrně nejzajímavější částí Günterova příběhu. Klatovský podnik nevystupoval pouze pod jedním názvem, ale nabízel celou řadu obchodních značek a směsí.

Z pramenů známe například MILI, BAJO, VERENA, fíkovou kávu IDEÁL, Pošumavskou cikorku nebo Mandlovou kávu. Některé výrobky se prodávaly v kostkách, jiné jako sypké směsi. Lišily se použitými surovinami, recepturami, cenou i způsobem, jakým byly zákazníkovi prezentovány.

Tady už se kávovinový průmysl definitivně měnil v moderní spotřební trh. Název musel být krátký a zapamatovatelný, obal rozpoznatelný a reklama měla přesvědčit hospodyni, že právě tento výrobek poskytne rodině nejlepší chuť za rozumnou cenu. Ideál, Mili, Bajo nebo Verena nejsou technické názvy potravin. Jsou to skutečné značky – a velmi dobře zvolené značky. Stačilo je vytisknout na krabičku, plakát nebo smaltovanou ceduli a spotřebitel si je mohl zapamatovat stejně jako dnes název kávy v supermarketu.

Nad tím vším ale zůstával ještě jeden mimořádně silný argument:

Založeno roku 1804.

V meziválečném Československu to znamenalo, že značka mohla zákazníkovi říkat: naše cikorka se vyráběla dávno předtím, než se narodili vaši rodiče, prarodiče – a často dokonce i jejich rodiče.

Dědic, který se z války nevrátil

Za průmyslovými značkami bývají rodinné příběhy a ten Günterův má i svou tragickou rovinu.

Karel Günter vedl klatovský podnik až do své smrti roku 1925. Přirozeným pokračovatelem rodinné tradice měl být jeho syn. Ten však od roku 1914 zůstal nezvěstný v první světové válce a vedení firmy proto nakonec převzala Karlova dcera Ella Cízlová, rozená Günterová, provdaná za dr. Cízla. Další generace rodiny tak udržela podnik v chodu i po katastrofě první světové války a požáru továrny.

Byla to už přinejmenším čtvrtá generace spojená se značkou, jejíž počátky sahaly k bývalému rytmistrovi, jenž přijel z Hildesheimu do chudého kraje pod Šumavou a rozhodl se tam pražit čekanku.

Další válka a konec jedné rodinné firmy

Ani další desetiletí Günterovým klid nepřinesla. Roku 1939 byl do továrny dosazen správce, který podnik vedl během druhé světové války. Rodina tím nad svou firmou ztratila skutečnou kontrolu. Po osvobození se Günterovi k podniku ještě vrátili a výrobu obnovili, jejich návrat však netrval dlouho.

Rok 1948 znamenal definitivní konec soukromého rodinného podnikání.

Firma, která vznikla roku 1804 za habsburské monarchie, přežila napoleonskou epochu, revoluční rok 1848, industrializaci, první světovou válku, požár vlastní továrny, rozpad Rakouska-Uherska, první republiku, hospodářskou krizi i německou okupaci. Nakonec ji nezničila konkurence, nedostatek zákazníků ani druhý požár. Skončila stejně jako tisíce dalších soukromých československých podniků po nástupu komunistického režimu a zestátňování.

Dvě století ukrytá na staré reklamě

A právě proto jsou dnes Günterovy reklamní cedule, krabičky a další tiskoviny něčím víc než jen hezkými ukázkami prvorepublikové reklamy.

Za slovem Günter se skrývá téměř půldruhého století podnikání jedné rodiny. Za obrázkem cikorky je krajina kolem Mochtína, v níž zemědělci pěstovali čekanku a obilí pro místní továrnu. Za názvy Ideál, Verena, Bajo či Mili stojí doba, kdy se z obyčejné náhražky kávy stával značkový spotřební výrobek. A za nenápadným údajem „založeno 1804“ se skrývá podnik, který vznikl ještě v době, kdy Evropou táhl Napoleon.

Možná je v tom nakonec nejhezčí ironie celého příběhu. Firma, která se později hrdě hlásila k označení nejstarší česká továrna na cikorku, vznikla díky muži narozenému v německém Hildesheimu a původně sloužícímu jako důstojník habsburské armády. Jenže právě to je na starých značkách tak zajímavé. Skutečné dějiny se málokdy řídí jednoduchými nálepkami. Lidé cestovali, podnikali, mluvili několika jazyky, stěhovali továrny, uzavírali partnerství a vytvářeli značky, které postupně srostly s místem, v němž vznikly.

Günterova cikorka se tak nakonec stala stejně klatovskou jako Černá věž nebo pohled na Šumavu.

A když na některé ze starých reklam čteme sebevědomé „Nejstarší česká továrna na cikorku – založena roku 1804“, není to jen reklamní chlubení. Je za tím skutečný příběh několika generací lidí, kteří začali v malém Mochtíně pražit čekankový kořen – a vytvořili značku, která vydržela téměř sto padesát let.

Zdroje

Obec Mochtín – První česká cikorka, historie obce.
Pouza, Ludvík – Jirák, Jan: Mochtín proslavila Günterova továrna, Klatovský deník, 7. 1. 2012; materiály Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech.
Český rozhlas – Vivat česká cikorie! Náhražka kávy se vyrábí přes 200 let.
Národní zemědělské muzeum – Kulinární tradice, historie výroby kávovin v českých zemích.
Archiv hlavního města Prahy – záznam firmy Günter, Solnitzky et Comp., Mochtín, 1804–1820.