Hauptmann

Hauptmannovy – pražské polévky, koření a přípravky, které chtěly konkurovat Maggi

Od lesního k výrobci potravin

Za nenápadným nápisem „Hauptmannovy“, který dnes nacházíme na starých reklamách na hovězí polévky, omáčky, polévkové kostky, koření a hořčici, se skrývá překvapivě barvitý příběh pražského podnikatele Josefa Hauptmanna. Narodil se roku 1849 v Brandýse nad Labem a větší část svého profesního života neměl s potravinářstvím nic společného. Vystudoval reálnou školu a od mládí pracoval v lesnictví. Jako lesní příručí, lesní a revírník vystřídal několik míst v Čechách, na Moravě i v tehdejších Uhrách. Ještě v devadesátých letech 19. století působil na panství v Kostomlatech nad Labem a nic příliš nenasvědčovalo tomu, že se z něj za několik let stane továrník na Královských Vinohradech.

Zlom přišel na samém začátku 20. století. Hauptmann tehdy ukončil svou lesnickou kariéru a hledal podnik, do něhož by mohl vložit naspořený nebo jinak získaný kapitál. Z rodinné korespondence známe až nečekaně dobře jeho tehdejší váhání. Uvažoval o pile, obchodu s uhlím a dřevem nebo obchodní kanceláři. V březnu 1901 už se však v jednom z dopisů objevila jiná možnost: „konzervy do polévky“. Hauptmann ještě pochyboval, zda se kvůli nim vůbec chce stěhovat do Prahy, ale právě tato možnost nakonec rozhodla o dalších dvou desetiletích jeho života. Pitrunovi

Recepty, které koupil společně s továrnou

V květnu 1901 vstoupil Josef Hauptmann jako tichý společník do firmy s dlouhým, ale velmi výmluvným názvem „První pražská výroba nejjemnějších polévkových konzerv a specialit Fr. Geisler“. Podnik Františka a Olgy Geislerových sídlil na Královských Vinohradech. Hauptmann tedy nevymýšlel výrobu polévkových přípravků od nuly – vstoupil do již existujícího závodu, který se na tento sortiment specializoval. Ve smlouvě si přitom zajistil poměrně silné postavení: kontrolu nad hospodařením, obchodními knihami, nákupem surovin i možnost aktivně zasahovat do vedení podniku. Pitrunovi

Pouhého půl roku nato udělal rozhodující krok. 31. prosince 1901 koupil od manželů Geislerových celý závod. Kupní smlouva je pro historii značky mimořádně cenná, protože výslovně uvádí nejen zařízení, pohledávky a obchodní majetek, ale také „veškeré a úplné recepty potřebné k výrobě zboží závodu“. Geislerovi byli dokonce smluvně povinni receptury Hauptmannovi úplně sdělit pod hrozbou vysoké pokuty. To znamená, že základ budoucích Hauptmannových polévek, omáček a dalších přípravků můžeme sledovat až k recepturám staršího vinohradského závodu Františka Geislera. Pitrunovi

Byl to vlastně obchod s něčím, co bychom dnes nazvali know-how. Hauptmann nekoupil pouze několik kotlů a obchodní jméno. Koupil znalost výroby.

Na Královských Vinohradech vzniká skutečná továrna

Hauptmann výrobu postupně rozšiřoval. Roku 1904 ohlásil přesun výroby polévkových a omáčkových přípravků do provozu v tehdejší Komenského ulici na Královských Vinohradech, dnešní Belgické. Že nešlo jen o malou domácí výrobnu, dokládají další dokumenty. Ředitelství pražské porodnice například roku 1905 písemně potvrzovalo, že již delší dobu odebírá Hauptmannovy polévkové konzervy pro přípravu ranních polévek a je s dodávkami spokojeno. Pitrunovi

Sortiment se mezitím dál rozšiřoval. Roku 1906 Hauptmann ohlásil také výrobu cukrovinek. Z dopisu z téhož roku vyplývá, že podnik dokázal vyrábět kolem 14 000 kusů cukrovinek denně a zaměstnával několik cukrářů, kočí i přibližně deset žen. Polévkové přípravky přitom zůstaly součástí výroby. V letech 1906–1909 bylo v jednom z jeho vinohradských provozů evidováno kolem dvaceti pomocných pracovníků, z toho šest až osm cukrářů. Z původní investice do malé výroby konzerv se tedy během několika let stal skutečný potravinářský podnik. Pitrunovi

V roce 1908 už rodinné záznamy uvádějí dokonce dva Hauptmannovy provozy na Královských Vinohradech. Jeden v Komenského ulici a druhý v tehdejší Krameriově, dnešní Americké ulici, kde se zpracovávalo koření. Právě tento závod však v září 1908 zachvátil rozsáhlý požár, který podle deníku Hauptmannova syna Rudolfa zničil téměř celé zařízení i zásoby. Ani tato pohroma však podnikání nezastavila. Hauptmann dál cestoval za obchodem a technologiemi, mimo jiné do Drážďan a Berlína. Pitrunovi

„Hauptmannovy“ jako značka

Dochovaná reklama ze sbírky Reclamare ukazuje, jak široký sortiment Hauptmann nakonec pod svým jménem nabízel. Propagoval domácí čisté hovězí polévky – bouillon, omáčky, zapražené domácí polévky, paprikové a gulášové přípravky v kostkách, tekuté i zhuštěné polévkové koření a hořčici. Slovo HAUPTMANNOVY přitom stojí nad výrobky jako skutečná obchodní značka. Zákazník si neměl zapamatovat složitý název firmy, ale jméno výrobce.

To je důležitý posun. Na počátku století Hauptmann převzal závod Františka Geislera a jeho receptury. O několik let později už veřejnosti nenabízel „Geislerovy konzervy“, ale Hauptmannovy výrobky. Osobní příjmení se stalo nositelem důvěry a značky podobně, jako tomu bylo u celé řady tehdejších evropských potravinářských firem.

Reklamní jazyk zároveň dobře vystihuje dobu. Výrobky byly popisovány jako „domácí“, přestože pocházely z tovární výroby. Nebyl v tom rozpor. Moderní potravinářský průmysl se právě snažil přesvědčit zákazníka, že dokáže spojit pohodlí průmyslového výrobku s chutí a vydatností tradiční domácí kuchyně. Kostka nebo koncentrované koření měly hospodyni ušetřit čas, ale výsledek se měl stále tvářit jako poctivá domácí polévka.

Souboj o polévkovou kostku

Nejzajímavější kapitola Hauptmannova podnikání přichází těsně před první světovou válkou. Na evropském trhu už tehdy působily silné značky průmyslově vyráběných polévek a koření. Jednou z nich byla samozřejmě Maggi, jejíž polévková koření a kostky představovaly pro menší domácí výrobce velmi tvrdou konkurenci.

Hauptmann si to dobře uvědomoval. V rodinném dopise z května 1914 se píše o jeho cestě do Berlína, kde chtěl nakoupit nové stroje a získat lepší recept na koření. Jeho plán je v dopise popsán naprosto otevřeně: chtěl jej prodávat levněji než konkurence označená jako „Magi, Graf a Sab“ a tím na trhu prorazit. Za pravopisným „Magi“ se velmi pravděpodobně skrývá právě známá značka Maggi. Pitrunovi

To je možná vůbec nejhezčí doklad Hauptmannových ambicí. Nebyl to výrobce, který by jen přežíval v jedné pražské čtvrti. Přemýšlel o receptuře, technologii, ceně a konkurenci. A chtěl se pustit proti hráčům, kteří měli mnohem větší kapitál i distribuční síť.

Krátce před válkou se dokonce objevila poptávka bulharské armády na polévkové konzervy a podnik odeslal vzorky a ceny. Není doloženo, že by nakonec velká vojenská objednávka skutečně přišla, ale už samotná poptávka ukazuje, kam až mohl obchodní dosah Hauptmannovy výroby sahat. Pitrunovi

Nový začátek v Řipské ulici

Rok 1914 měl přinést další velkou etapu. Hauptmann se spojil s inženýrem Janem Civínem, který byl připraven vložit do společného podniku až 40 000 korun. V květnu oba podepsali smlouvu a začali připravovat nový závod. Hauptmann měl k dispozici kapitál, zkušenosti, receptury i jasnou představu, že chce výrobu modernizovat.

Nové prostory se nacházely v Řipské ulici 542/23 na Královských Vinohradech. Úřední komise měla výrobnu kolaudovat už v červenci 1914. Jenže do plánů vstoupila historie. Mobilizace a vypuknutí první světové války celý proces zastavily a formální kolaudace se uskutečnila až 5. března 1920. Výroba přesto v Řipské pokračovala a tato adresa se stala hlavním sídlem Hauptmannova podniku v jeho posledním období. Pitrunovi

Válka zasáhla rodinu i mnohem bolestněji. Hauptmannův syn Rudolf, který nastoupil vojenskou službu, padl v září 1914 v Haliči. Druhý syn Otakar se později postupně zapojoval do vedení rodinného podniku. V dubnu 1918 už úřadům sám oznamoval provozování výroby poživatin. Z jeho korespondence je ale zároveň patrné, jak těžké válečné období pro továrnu bylo; v červnu 1918 psal matce, že továrna „už úplně zařvala“, i když stále doufal v lepší obrat. Pitrunovi

Potraviny mezi válkou, nedostatkem a kontrolou státu

Hauptmannův podnik přežil první světovou válku, což samo o sobě nebyla maličkost. Potravinářství během válečných let fungovalo ve světě nedostatku surovin, přídělů, náhražek a stále silnějšího státního dohledu. Právě v této době se Josef Hauptmann dokonce dostal před soud kvůli složení jednoho polévkového přípravku. Na konci roku 1918 byl potrestán pokutou za údajně příliš vysoký obsah soli, ale v březnu 1919 jej odvolací zemský soud zprostil viny.

Ještě zajímavější je, co následovalo. V květnu 1919 byl Hauptmann ministerstvem zásobování lidu jmenován náhradníkem poradního sboru pro otázky potravinových náhražek jako člověk z oboru výroby poživatin. Z muže obviněného kvůli složení polévkového přípravku se tak během několika měsíců stal člověk, jehož odborné zkušenosti chtěla využívat státní správa. Pitrunovi

Podnik pokračoval i v nově vzniklém Československu. Roku 1921 například obdržel příděl cukru a dochovalo se také potvrzení o platbě od podniku, z něhož později vznikla známá čokoládovna Orion. Nevíme zatím přesně, jaké zboží Hauptmann této firmě dodával, takže další spojení by bylo spekulací. Dokládá to ale, že jeho závod zůstával součástí pražského potravinářského prostředí i po válce. Pitrunovi

Konec Josefa Hauptmanna a jeho továrny

Josef Hauptmann zemřel 5. listopadu 1923. Jen několik hodin po jeho pohřbu zemřela také jeho manželka Arnoštka, která dlouhodobě trpěla cukrovkou. Byla to téměř symbolická tečka za životem dvojice, která prošla cestu od lesnických služeben a hájoven až k vlastní potravinářské továrně v Praze. Pitrunovi

Samotný podnik svého zakladatele dlouho nepřežil. Výroba v Řipské ulici je doložena do roku 1924, kdy firma skončila v úpadku. Značka Hauptmannovy tak nezískala dlouhověkost Maggi a dalších velkých potravinářských jmen. Zmizela ze světa běžného obchodu a po několika generacích zůstala především ve starých reklamách, účtech, obalech a rodinném archivu.

Právě tím jsou dnes tyto reklamy tak zajímavé. Nápis „Hauptmannovy“ není jen jméno zaniklé značky. Je za ním příběh člověka, který ve více než padesáti letech opustil úplně jinou profesi, koupil malou výrobu polévkových konzerv i s jejími tajnými recepturami a během několika let z ní vybudoval vinohradský potravinářský podnik. Přežil požár, hledal nové technologie v Německu, zkoušel cukrovinky i koření, ucházel se o vojenské zakázky a před první světovou válkou dokonce plánoval, jak cenou a recepturou zaútočí na mnohem silnější konkurenty.

Reklama na moderní domácnost

Dochovaná reklama na Hauptmannovy hovězí polévky, omáčky, zapražené polévky, paprikové a gulášové kostky, polévkové koření a hořčici je proto malou výpovědí o mnohem větší změně. Na začátku 20. století vstupoval do české kuchyně nový svět – koncentráty, kostky, hotové směsi a průmyslově připravená ochucovadla. To, co dnes považujeme za úplně běžné vybavení spíže, tehdy představovalo moderní způsob vaření.

A Josef Hauptmann byl jedním z podnikatelů, kteří tuto proměnu zachytili velmi brzy. Jeho reklama slibovala domácí chuť v továrně vyrobené kostce. Právě v tom je její půvabný paradox – a vlastně i celé kouzlo tehdejší moderní reklamy. Budoucnost se prodávala pod příslibem, že chutná jako minulost.

Datace reklamy

Podle dosavadních dokladů bych reklamu se značkou Hauptmannovy řadil přibližně do období 1910–1924, s pravděpodobným těžištěm kolem první světové války a počátku 20. let. Pevnou horní hranicí je zánik podniku v roce 1924. Přesný rok konkrétního reklamního předmětu ale zatím nemáme doložen; případný údaj o tiskárně, adrese nebo další text na zadní straně by mohl dataci ještě výrazně zpřesnit.

Zdroje

Rodinný archiv Otakara Hauptmanna, zpracovaný v publikaci Josef Hauptmann 1849–1923 – životopis a dokumentace rodiny Hauptmannových. Pitrunovi
Kupní a společenské smlouvy Josefa Hauptmanna a manželů Geislerových z roku 1901, reprodukované v témže prameni. Pitrunovi
Deníky a rodinná korespondence Rudolfa, Otakara, Josefa a Arnoštky Hauptmannových, reprodukované v témže prameni. Pitrunovi
Úřední a firemní dokumenty k provozu Josefa Hauptmanna na Královských Vinohradech a v Řipské ulici, reprodukované v témže prameni. Pitrunovi