Josef Polák a spol.
Josef Polák a spol. – muž, který v Lipníku udělal obchod z obyčejného korku
Na starém účtu firmy J. Polák a spol. nepůsobí nic skromně. Ornamentální hlavička je zaplněna medailemi, cenami a sebevědomým označením „První moravsko-slezská výrobna korkových zátek“. Uprostřed stojí jméno firmy, pod ním Lipník nad Bečvou a ještě připomínka stříbrné státní ceny získané na mezinárodní lékárnické výstavě ve Vídni roku 1904.
Za touto okázalou firemní grafikou se ale skrývá podnik, který začínal úplně jinak: třemi dělníky, ostrými noži, ruční frézkou a majitelem, který sám stál v dílně a korek opracovával. A ještě zajímavější než historie samotné výrobny je osud jejího zakladatele Josefa Poláka.
Z Kadešic přes Roudnici až na Moravu
Josef Polák se narodil 12. prosince 1846 v Kadešicích u Sušice. Jeho otec Jakob Polák pocházel z rodiny tzv. ochranných židů a v Kadešicích měl pronajatu panskou výrobnu potaše – tehdy důležité suroviny používané například při výrobě skla a mýdla.
Rodina se později přestěhovala do Hor Matky Boží u Velhartic, kde Jakob provozoval obchod. Přestože se v domácnosti pravděpodobně mluvilo hlavně německy, rodina byla podle archivních pramenů dobře sžita s českým prostředím a její členové ovládali češtinu. U Josefa Poláka se tento vztah k českému prostředí později projevil docela výrazně.
Josef se nejprve pokoušel prosadit jako obchodník. Roku 1871 se v Karlových Varech oženil s Charlottou Langovou a v následujících letech se rodina často stěhovala. Děti se rodily v Petrovicích u Sušice, Lubenci i Chyši. Manželé měli pět dětí – Jenni, Huga, Emila, Ottu a Irmu.
Časté změny bydliště zřejmě naznačují, že venkovský obchod Josefu Polákovi příliš nevynášel. Kolem roku 1880 proto udělal rozhodnutí, které nakonec určilo zbytek jeho života.
Nastoupil jako obchodní cestující k výrobci korkových zátek J. S. Löwimu v Roudnici nad Labem. Právě tam se Polák naučil znát obchod, který byl zdánlivě nenápadný, ale měl jednu obrovskou výhodu: konec 19. století byl dobou rychlého rozvoje pivovarů, palíren, výroby likérů, vína, minerálních vod, léčiv i chemických přípravků. A skoro každá láhev potřebovala zátku.
Obchodní cestující si všiml Lipníka
Polák jako obchodní cestující objížděl především podniky, které byly velkými spotřebiteli korkových zátek. Při těchto cestách se dostal také do Lipníka nad Bečvou. A Lipník byl pro podobný obchod docela zajímavé místo. Fungoval zde rolnický akciový pivovar, likérka Morize Rittera a několik dalších menších výrobců lihovin a nápojů. Přitom přímo v okolí podle archivní studie neexistoval konkurenční výrobce korkových zátek.
Polák zřejmě pochopil jednoduchou věc: místo aby zátky prodával za cizí podnik, může je vyrábět sám. Navíc měl k Lipníku ještě jeden důvod. Poznal zde Lauru Scharfovou, narozenou roku 1863, která se stala jeho druhou manželkou. První manželství s Charlottou skončilo již roku 1884 soudní rozlukou. Lipník se tak stal nejen místem jeho nového podnikání, ale i novým domovem.
14. května 1891 vzniká výrobna zátek
Klíčové datum známe naprosto přesně. 14. května 1891 Josef Polák ohlásil u Okresního hejtmanství v Hranicích živnost na výrobu korkových zátek. První dílna sídlila v domě čp. 315 na tehdejší Olomoucké třídě, dnešní Osecké ulici. Rozhodně to ještě nebyla továrna v dnešním významu toho slova.
Polák začínal pouze se třemi dělníky. Korek se opracovával ručně ostrými noži a teprve konečný přesný tvar dostávala zátka na ručně poháněné frézce. A majitel nestál někde v kanceláři. Podle archivních záznamů se na ruční výrobě osobně podílel i samotný Josef Polák.
To je docela krásný kontrast k účtu, který dnes držíme v ruce: na něm už vidíme desítky medailí a reprezentativní firemní grafiku. O necelých dvacet let dříve seděl majitel stejné firmy v malé dílně a řezal korek nožem.
Zátka byla malá. Trh obrovský.
Polák měl jednu zásadní výhodu: trefil správný výrobek. Korková zátka byla spotřební zboží. Výrobci nápojů ji potřebovali stále znovu a ve velkých množstvích. Už samotný dochovaný účet ukazuje, že firma obchodovala ve stovkách až desetitisících kusů. Na tvém dokumentu je například v jednom řádku čitelné množství 10 000 kusů.
Tohle nebyl obchod s luxusním výrobkem prodávaným po jednotlivých kusech. Byla to sériová výroba něčeho, co průmysl spotřebovával po tisících. Polák navíc dobře znal své zákazníky z předchozí práce obchodního cestujícího. Dokázal tedy spojit výrobu s aktivním obchodem – což je často přesně ten rozdíl mezi řemeslníkem a podnikatelem.
Roku 1897 už první dílna nestačila
Podnik rostl a šest let po založení bylo původní pracoviště malé. Roku 1897 Polák přenesl výrobu do větších prostor v domě čp. 334, stále na stejné ulici. V dalších letech se jeho podnik začal prezentovat jako „První moravsko-slezská výrobna korkových zátek“. To označení vidíme přímo na dochovaném firemním tiskopisu.
A je dobré si všimnout jedné věci: Polák už neprodával jen korek. Prodával důvěryhodnost své firmy. Proto jsou nahoře na účtu namačkány vyobrazené medaile, ocenění, strom korkového dubu i výstavní ceny. Dnešní marketér by řekl „social proof“. Tehdejší obchodník nechal jednoduše vytisknout všechny medaile na fakturu. Princip je stejný.
Vídeň 1904
Nejvýraznější údaj na firemním tiskopisu říká:
„Stříbrná státní cena na mezinárodní výstavě lékárnické ve Vídni 1904.“
A není to jen dekorace. Lékárnický obor byl pro výrobce kvalitních zátek důležitý. Lékárny, farmaceutické provozy a výrobci léčiv používali obrovské množství skleněných lahviček, které musely být bezpečně a pokud možno těsně uzavřeny.
Úspěch na takové výstavě proto měl pro Polákovu firmu obchodní hodnotu. Ocenění se okamžitě stalo součástí její identity – natolik, že jej firma nechávala výrazně tisknout přímo na účetní formuláře. Podobně jsou na tiskopisu vyobrazeny další medaile a výstavní ceny. Bez přesného určení jejich nápisů bych ale jejich původ zatím nechtěl fabulovat.
Roku 1910 přichází největší provoz
Další stěhování následovalo roku 1910. Polák s manželkou se stali spoluvlastníky domu čp. 329 a výroba se přesunula do jeho dvorního traktu. Tentokrát už šlo o výrazně organizovanější podnik.
V přízemí se nacházely dvě dílny a kancelář, v prvním patře sklady surového korku i hotových výrobků. Polák tehdy zaměstnával až osm dělníků. Obchodní stránku podniku pomáhal zajišťovat také jeho švagr – mladší bratr Laury.
Pořád však nešlo o obrovskou továrnu. A to je podstatné.
Historik Miroslav Marada výslovně upozorňuje, že Polákova výrobna se počtem lidí ani strojním vybavením nedostala na úroveň skutečných velkých mechanizovaných průmyslových závodů. Byla někde na pomezí větší řemeslnické dílny a malé průmyslové výrobny. O to působivější je, jak profesionálně se prezentovala.
Josef Polák nebyl jen továrník
Tady se příběh začne komplikovat.
Polák byl Žid, ale současně se stále silněji hlásil k českému prostředí. Ve sčítacích záznamech uváděl u sebe i členů své domácnosti jako obcovací jazyk češtinu. Zároveň se zapojoval do života lipnické židovské náboženské obce a v letech 1896–1898 byl členem jejího představenstva. Později však mezi Polákem a částí židovské obce vznikl velmi ostrý konflikt.
Natolik ostrý, že se stal předmětem několika soudních sporů a dostal se dokonce na stránky vídeňského židovského tisku. Historik Jan Grisa tomuto podivuhodnému příběhu věnoval celou studii s názvem:
„Josef Polák z Lipníka – vyznání mosaického, žádného, mosaického a římskokatolického: Příběh konvertity a českého žida na Moravě optikou dobového tisku.“
Už samotný název napovídá, jak neobvyklá Polákova cesta byla. Během života vystoupil z židovského náboženského společenství, pokoušel se do něj znovu vrátit a nakonec se jeho náboženská příslušnost změnila znovu. Spor s lipnickým notářem Heinrichem Rokotnitzem, významným představitelem zdejší židovské obce, přerostl z osobní roviny do sporu, v němž se mísila víra, národnost i politika. Takže za jménem na obyčejném účtu se skrývá člověk, jehož život řešili historici ještě o více než století později.
Čech, Žid, podnikatel – a člověk mezi několika světy
Polákův osud je vlastně typický pro komplikovanou Moravu přelomu 19. a 20. století.
Narodil se v židovské rodině v jihozápadních Čechách. Vyrůstal v prostředí, kde se pravděpodobně hovořilo německy, ale zároveň se jeho rodina cítila být součástí českého prostředí. Přestěhoval se na Moravu, žil v Lipníku s početnou židovskou komunitou a současně se výrazně hlásil k češtině. Jeho konflikty proto nebyly jen náboženské.
Odráží se v nich tehdejší soupeření českého a německého živlu v moravských městech i otázka, zda židovský obyvatel mohl být kulturně a politicky Čechem, Němcem, obojím – anebo jednoduše ničím z toho. Právě proto je Josef Polák mnohem zajímavější než jen „výrobce zátek“.
Firma, která se vešla do dvora, ale prodávala se jako továrna
Dochovaný účet je v tomto směru fantastický dokument. Když se na něj podíváš bez znalosti historie, získáš pocit, že jde o velký průmyslový podnik.
J. POLÁK A SPOL.
PRVNÍ MORAVSKO-SLEZSKÁ VÝROBNA KORKOVÝCH ZÁTEK
Medaile. Výstavní ocenění. Stříbrná státní cena z Vídně. Dekorativní firemní znak. Jenže za tím vším stálo maximálně několik dělníků v dílnách ve dvorním traktu lipnického domu. A právě to mi na tom připadá nejzajímavější.
Josef Polák dokonale pochopil něco, co reklamní průmysl používá dodnes: firma nemusí být největší, aby tak působila.
Účet nebyl jen účet. Byla to reklama. Každý zákazník, kterému firma vystavila fakturu za pět set nebo deset tisíc zátek, zároveň dostal do ruky sdělení:
jsme první výrobna svého druhu na Moravě a ve Slezsku, máme ocenění, vyhráváme na výstavách a můžete nám věřit.
A účet z tvé sbírky ukazuje, že Polák tuto disciplínu zvládal zatraceně dobře.
Poslední léta
Josef Polák se už kolem přelomu století v Lipníku pevně usadil. Po deseti letech trvalého pobytu mohl získat také lipnické domovské právo, tedy přibližně od roku 1901.
Jeho život končí v době první světové války. Základním archivním pramenem pro jeho osobní historii je pozůstalostní spis Okresního soudu v Lipníku nad Bečvou, signatura A 291/1918, takže jeho pozůstalost byla projednávána právě roku 1918.
Hlavní zdroje
Nejdůležitější pramen je Miroslav Marada: Nevšední život Josefa Poláka, výrobce zátek v Lipníku nad Bečvou, Sborník Státního okresního archivu Přerov 28/2020, s. 150–155. Autor pracoval mimo jiné s Polákovým pozůstalostním spisem a dalšími archiváliemi.
Druhým mimořádně zajímavým zdrojem je Jan Grisa: Josef Polák z Lipníka – vyznání mosaického, žádného, mosaického a římskokatolického, Židé a Morava XXVI, 2020, s. 63–85. Ten řeší hlavně Polákovu náboženskou identitu, jeho české národní postoje a konflikty s lipnickou židovskou obcí.
