Josef Bartoš Praha

Z dobrušského krámu až na pražské Vinohrady

Na první pohled je to jen starý účet za několik metrů látky. Za jeho zdobenou hlavičkou se ale skrývá příběh podnikatele, který začínal v malém východočeském městě a během několika desetiletí dokázal své jméno přenést až do Prahy.

Josef Bartoš patřil k obchodníkům vyrůstajícím z dlouhé textilní tradice Podorlicka. Dobruška a její okolí byly s plátnem, tkalcovstvím a obchodem s textilem spojeny po generace. Ještě před nástupem velkých továren se zde příze zpracovávala v domácnostech a plátno putovalo prostřednictvím obchodníků dál do českých zemí. Na přelomu 19. a 20. století už domácí výrobu postupně nahrazovaly mechanické provozy a textil se stal jedním z charakteristických oborů širšího regionu.

Právě v tomto prostředí nacházíme Josefa Bartoše.

Obchodník z Dobrušky

Nejpozději před první světovou válkou už Bartoš v Dobrušce podnikal. Dobové adresářové údaje zachycené z Chytilova úplného adresáře Království českého z roku 1914 jej uvádějí dokonce ve dvou kategoriích: mezi obchodníky galanterním zbožím a zároveň mezi obchodníky střižným zbožím.

To je důležitější, než to může vypadat.

Střižní zboží znamenalo především látky prodávané na míru. Bartoš se tedy pohyboval přímo v oboru, z něhož později vyrostla jeho tkalcovna. Nebyl to člověk, který by se jednoho dne rozhodl investovat do neznámého průmyslu. Textil znal nejprve od pultu. Věděl, co žádají krejčí, jaké látky se prodávají, v jakých množstvích a za jaké ceny.

A právě z obchodníka se postupně stal výrobce.

Přesný rok, kdy Bartoš přešel k vlastní tkalcovské výrobě, se mi zatím nepodařilo doložit natolik bezpečně, abych ho chtěl uvádět jako fakt. Muselo k tomu však dojít někdy mezi jeho předválečným působením v Dobrušce a polovinou dvacátých let. Dokument z tvé sbírky už totiž nenechává prostor k pochybnostem.

V roce 1926 se podnik označuje:

„Tkalcovna lněného a bavlněného zboží Jos. Bartoš, Praha – dříve v Dobrušce.“

Ta čtyři poslední slova jsou možná nejzajímavější částí celé hlavičky.

„Dříve v Dobrušce“

Bartoš svou minulost neskrýval. Naopak ji použil jako součást obchodní identity.

Když se podnik přesunul do Prahy, nechal na reprezentativních obchodních tiskopisech dál tisknout „dříve v Dobrušce“. Pro zákazníky tedy zřejmě nebyla Dobruška bezvýznamnou epizodou, ale místem, s nímž byla firma už spojována.

Dává to velmi dobrý obchodní smysl. Starým odběratelům sděloval jednoduchou zprávu: jsme pořád tatáž firma, jen jsme se přestěhovali.

A Praha nabízela Bartošovi úplně jiný svět.

Ve dvacátých letech prudce rostla, vznikala Velká Praha a Vinohrady patřily k nejživějším obchodním částem města. Bývalá Jungmannova třída byla po připojení Královských Vinohrad k Praze přejmenována podle francouzského maršála Ferdinanda Foche na Fochovu třídu – dnešní Vinohradskou.

Právě zde uvádí Bartoš roku 1926 svoji pražskou adresu.

Fochova třída 40

Na účtu stojí:

Jos. Bartoš, Praha-Vinohrady, Fochova třída 40.

A tahle adresa je docela zajímavá.

Historický plán Prahy z roku 1938 potvrzuje Fochovu třídu jako jednu z hlavních komunikací Prahy XII – Královských Vinohrad.

V jejím bezprostředním okolí se soustřeďovaly obchody, kanceláře, školy, společenské podniky a instituce. Například na rohu Fochovy a Blanické vybudovalo Gremium pražského obchodnictva v letech 1924–1925 novou obchodní školu; později měla adresu Fochova 42.

Takže Bartoš nesídlil někde na periferii u tkalcovských stavů. Fochova byla reprezentativní obchodní adresa.

A tady musíme udělat jedno důležité rozlišení.

Nápis „Tkalcovna“ automaticky neznamená, že samotné tkalcovské stroje stály právě na Fochově třídě 40. V tuto chvíli nemám důkaz, že tam byl výrobní provoz. Podle charakteru lokality je docela možné, že šlo především o pražskou obchodní kancelář, prodejnu nebo sídlo firmy, zatímco výroba probíhala jinde.

Dokud nenajdeme tovární adresář nebo rejstříkový spis, nedával bych na web tvrzení „továrna sídlila na Fochově 40“.

Účet, který procestoval republiku

A potom přichází tvůj dokument.

Je vystaven v Praze 29. dubna 1926 a odběratelem není pražský zákazník. Bartoš posílá zboží krejčímu mimo Prahu.

To je malý, ale krásný důkaz rozsahu jeho podnikání.

Firma už nefungovala jen jako lokální prodejna. Objednávky přijímala od zákazníků mimo hlavní město, zboží expedovala a následně vystavovala účet. Na tiskopisu se ostatně objevuje upozornění týkající se zasílání účtu a zboží a také obchodní a platební instrukce.

Tohle už je velkoobchodní distribuční systém první republiky v malém.

Krejčí v okresním městě nebo na venkově nemusel jezdit pro látku do Prahy. Objednal potřebnou metráž, Bartoš ji vyexpedoval a účet následoval poštou.

A přesně proto byl pro firmu tak důležitý dobrý firemní papír.

Když faktura byla zároveň reklamou

Dnes bychom podobný dokument vytiskli z účetního programu a za pět sekund poslali jako PDF. Bartošův účet měl úplně jinou funkci.

Byl zároveň fakturou, vizitkou, reklamou i demonstrací důvěryhodnosti firmy.

Dominantní nápis JOS. BARTOŠ PRAHA zabírá téměř celou horní část listu. Nad ním je jasně vytištěno výrobní zaměření podniku. V pozadí se objevuje panorama města a průmyslová architektura s továrními komíny. Kompozici doplňují dekorativní rostlinné motivy a vyobrazení ochranných či obchodních značek.

Firma se tedy zákazníkovi nepředstavovala jako malý obchod Josefa Bartoše.

Představovala se jako výrobní podnik.

A zvlášť působivý je kontrast mezi drobným textem „dříve v Dobrušce“ a obrovským slovem „Praha“.

Grafika vlastně vypráví celý Bartošův podnikatelský příběh sama.

Začali jsme v Dobrušce.
Teď jsme v Praze.

Od obchodníka k vlastní značce

Na hlavičce jsou navíc zobrazeny registrovaně působící značky výrobků. Bohužel rozlišení dochovaného účtu mi nedovoluje bezpečně přečíst všechny jejich názvy a nechci je domýšlet.

Jejich přítomnost je ale významná.

Bartoš zřejmě neusiloval pouze o anonymní výrobu metráže. Budoval kolem svých výrobků obchodní identitu. V době, kdy si zákazník začínal vybírat nejen podle druhu zboží, ale také podle výrobce, byla ochranná známka důležitým prostředkem odlišení od konkurence.

A právě tady se z obyčejného obchodníka začíná stávat značka.

Co vlastně Bartoš vyráběl?

Hlavička je v tomto směru krásně jednoznačná:

lněné a bavlněné zboží.

To představovalo obrovskou škálu textilií každodenní potřeby – od látek určených krejčím přes prádlo a domácí textilie až po různé druhy tkanin. Konkrétní sortiment Bartošovy tkalcovny ale zatím nemáme kompletně doložený a nebylo by fér mu připsat výrobky jen proto, že je vyráběly jiné dobové tkalcovny.

Samotný účet však ukazuje prodej textilu v metráži. Je tedy krásným hmotným dokladem toho, že Bartošův podnik zásoboval profesionální odběratele – například krejčí.

A to už je poměrně jiný podnik než dobrušský obchod se střižním a galanterním zbožím zaznamenaný před válkou.

Dobruška jako místo, odkud se vyráželo do světa

Bartošův příběh je zároveň malým příběhem proměny českého podnikání.

Dobruška měla dlouhou řemeslnou tradici a její hospodářský život před první světovou válkou tvořilo neuvěřitelné množství malých živností a obchodů. Chytilův adresář zachycuje vedle Bartoše krejčí, obuvníky, kloboučníky, galanterníky, obchodníky s látkami, výrobce stuh i další profese.

Bartoš byl původně jedním z nich.

Jenže nezůstal za pultem.

Během období zahrnujícího první světovou válku, vznik Československa a hospodářský rozmach první republiky se jeho podnik změnil natolik, že roku 1926 mohl na fakturu napsat:

TKALCOVNA LNĚNÉHO A BAVLNĚNÉHO ZBOŽÍ
JOS. BARTOŠ
PRAHA

A pod tím stále připomenout:

DŘÍVE V DOBRUŠCE.

Stopa, která se postupně ztrácí

Tady je fér přiznat hranici dnešního pátrání.

Nepodařilo se mi zatím bezpečně zjistit datum Bartošova narození, přesný rok založení podniku, datum vzniku samotné tkalcovny ani konečný osud firmy. Vyhledávání jména Josef Bartoš produkuje řadu úplně jiných lidí – spisovatele, hudebníky, vojáky i průmyslníka Josefa Bartoše, který vedl strojírnu a slévárnu v Hedvikově. Ten poslední měl mimochodem ve dvacátých letech velmi úspěšný podnik, ale s naším textilníkem jej spojovat nesmíme.

Stejně tak bych zatím netvrdil, že víme, kde fyzicky stála Bartošova tkalcovna.

Máme však několik pevných bodů, které do sebe velmi dobře zapadají: před první světovou válkou je Josef Bartoš doložen v Dobrušce jako obchodník se střižním i galanterním zbožím; následně se jeho podnik rozvinul do tkalcovské výroby; firma přesunula své obchodní centrum do Prahy a roku 1926 sídlila či měla obchodní zastoupení na Fochově třídě na Vinohradech. Odtud prodávala a rozesílala lněné a bavlněné zboží zákazníkům mimo Prahu.

A právě jeden takový obchod přežil téměř přesně sto let.

Ne jako továrna, ne jako fotografie majitele a dokonce ani jako kus látky.

Jako obyčejný účet.

Papír, který měl být po zaplacení nejspíš založen do šanonu a po několika letech vyhozen, dnes dokládá cestu jednoho českého podnikatele od dobrušského obchodu s látkami až k vlastnímu jménu vytištěnému obrovskými písmeny nad slovem Praha.

A na tom je stará reklama nejlepší. Někdy stačí jediná faktura, aby se po sto letech znovu otevřely dveře firmy, na kterou se jinak skoro zapomnělo.

Zdroje: Chytilův úplný adresář Království českého, údaje pro Dobrušku reprodukované v regionálním historickém soupisu ; Městská knihovna v Praze, historický plán a rejstřík Prahy 1938 ; historie názvů dnešní Vinohradské třídy ; Almanach vinohradské obchodní akademie – výstavba budovy na Fochově třídě v letech 1924–1925 ; Národní knihovna / eSbírky – doklady k dobové Fochově třídě a jejímu číslování ; originální účet firmy Jos. Bartoš z 29. dubna 1926