Románek
Josef Románek – krejčovský velkozávod v Kroměříži
Krejčí v době, kdy oblek vznikal pro jediného člověka
Krejčovský velkozávod Josefa Románka v Kroměříži připomíná svět, v němž dobrý oblek ještě nebyl anonymním výrobkem oděvní továrny, ale výsledkem práce konkrétního mistra. Krejčí znal své zákazníky, jejich postavu, zvyky i společenské postavení a jeho jméno bylo současně značkou kvality. V měšťanském prostředí konce 19. a počátku 20. století patřilo dobré krejčovství k podnikům, které byly ve městě skutečně vidět. Na oblečení se tehdy mnohem zřetelněji než dnes poznávalo společenské postavení člověka a návštěva krejčího byla běžnou součástí života úředníků, obchodníků, lékařů, advokátů či zámožnějších řemeslníků.
Právě do tohoto prostředí patřil také Josef Románek a jeho kroměřížský krejčovský podnik. Dochovaná reklamní stopa jej označuje dokonce jako krejčovský velkozávod. Takové pojmenování dnes může znít skoro jako označení továrny, v dobovém obchodním jazyce však mělo poněkud jiný význam. „Velkozávod“ mohl být větší a dobře organizovaný řemeslný podnik s několika zaměstnanci, dílnou, vlastním obchodem a zásobou látek, nikoli nutně průmyslová výrobna se stovkami dělníků. Už samotné použití tohoto výrazu ovšem ukazuje, jak chtěl být podnik vnímán: nikoli jako malá krejčovská živnost, ale jako významnější městský závod schopný obsloužit náročnější a širší klientelu.
Kroměříž byla pro podobný podnik vhodným místem. Na přelomu století šlo o významné moravské město s početnou vrstvou úřednictva, obchodníků, duchovenstva a vzdělaného měšťanstva. Zdejší hospodářský a společenský život zachycují také dobové adresáře. Dochoval se například rozsáhlý Velký adresář a almanach města Kroměříže a okresu kroměřížského z roku 1911, sestavený Josefem Pithartem a Vilémem Povondrou, který obsahoval kromě jmen a povolání obyvatel také firmy a reklamy místních podnikatelů. Je to připomínka doby, kdy se jednotliví živnostníci předháněli nejen řemeslnou kvalitou, ale stále častěji také způsobem, jakým dokázali své jméno veřejnosti prodat.
Když se příjmení řemeslníka měnilo ve značku
Zvláštní význam získává Románkovo jméno díky pozdější stopě z roku 1930. V zářijovém čísle Věstníku katolického učitelstva československého se objevuje reklama kroměřížského krejčovského závodu, která začíná slovy „Aug. Románka nástupce Vavřinec Kubálek“. Podnik sídlil na Masarykově náměstí č. 40 v Kroměříži a jeho vedoucím byl Emil Fišer. Reklama nabízí domácí i zahraniční látky, možnost mírných měsíčních splátek a při placení v hotovosti pětiprocentní slevu.
Je to na první pohled nenápadný inzerát, ale pro historii zdejšího krejčovství je nesmírně zajímavý. Nový majitel Vavřinec Kubálek nepovažoval za dostačující uvádět pouze své vlastní jméno. Výslovně připomínal, že je Románkovým nástupcem. V obchodním světě má podobná formulace jednoduchý význam: jméno předchozího podniku mělo stále cenu. Zákazníci je znali a bylo výhodnější navázat na jeho pověst, než začínat úplně od nuly. Dnes bychom mluvili o převzetí dobrého jména firmy nebo jejího goodwillu; prvorepublikový obchodník to vyřešil několika slovy na začátku inzerátu.
Také zbytek reklamy ukazuje, že nešlo o nepatrnou dílnu schovanou někde v zadním traktu domu. Krejčovský závod měl samostatně uváděného vedoucího, nabízel tuzemské i cizozemské látky, umožňoval nákup na splátky a používal cenovou motivaci při hotovém placení. To jsou postupy moderní obchodní firmy. Zákazník si zde nekupoval pouze práci krejčího; podnik mu nabízel materiál, střih, zhotovení oděvu i způsob financování. Právě tento přerod tradičního řemesla v moderně organizovaný městský obchod patří k nejzajímavějším změnám první třetiny 20. století.
Josef Románek a záhada „Aug. Románka“
Tady ovšem nastává moment, kdy je nutné držet se pramenů a nevyrábět rodinný příběh jen proto, že by pěkně zapadal. Josef Románek a Románek označený roku 1930 zkratkou „Aug.“ zatím nejsou spolehlivě spojeni. Dobový tisk skutečně píše „Aug. Románka nástupce“, nikoli Josefa Románka. Zkratka pravděpodobně označuje křestní jméno August nebo Augustin, ale bez dalšího pramene není správné je svévolně rozepisovat.
Je samozřejmě možné, že oba Románkové patřili ke stejné rodině a že kroměřížské krejčovství přecházelo mezi generacemi. Časově by to dávalo smysl a u tehdejších řemeslnických podniků by na takovém vývoji nebylo nic neobvyklého. Synové často přebírali živnost otců a dobře zavedené firemní jméno se používalo desítky let. Doklad, který by Josefa a „Aug.“ Románka přímo spojoval, však zatím chybí. Stejně tak nelze s jistotou tvrdit, že Josefův velkozávod sídlil právě na pozdější adrese Masarykovo náměstí č. 40. Tato adresa je bezpečně doložena až pro Kubálkův závod v roce 1930.
To ale význam Románkovy stopy nijak nezmenšuje. Naopak. V Kroměříži evidentně existovala silná krejčovská tradice spojená se jménem Románek, která byla natolik známá, že se k ní ještě nový vlastník veřejně hlásil. V době, kdy každé město mělo mnoho krejčích a konkurence byla značná, nebylo samozřejmé, že jméno jednoho z nich přežije změnu vlastníka podniku. Pokud jej Vavřinec Kubálek ponechal v reklamě, dělal to proto, že mu pomáhalo prodávat.
Krejčovství mezi řemeslem a moderním obchodem
Příběh Románkova podniku zároveň dobře ukazuje, jak se během několika desetiletí měnilo samotné krejčovství. Tradiční mistr 19. století pracoval především na zakázku. Zákazník si vybral látku, krejčí vzal míry, připravil střih a během několika zkoušek vznikl oděv určený jedinému člověku. Na počátku 20. století však začal tento způsob výroby stále více soupeřit s konfekcí a průmyslově vyráběným oděvem. Úspěšné krejčovské firmy proto rozšiřovaly nabídku látek, budovaly reprezentativní prodejny, zaměstnávaly obchodní personál a pracovaly stále moderněji s reklamou.
Románkův a později Kubálkův kroměřížský závod do tohoto vývoje přesně zapadá. Nabídka zahraničních látek dávala zákazníkovi pocit výběru a určitého luxusu, splátkový systém zase otevíral kvalitnější oblečení lidem, kteří nemohli zaplatit celý oblek najednou. Pětiprocentní sleva za platbu v hotovosti je zase krásným dokladem toho, že obchodníci už velmi dobře rozuměli hodnotě okamžitého inkasa. Pod nádhernou starosvětskou reklamou se tedy skrývá obchodní logika, která by byla srozumitelná i dnešnímu podnikateli.
A právě v tomto prostředí dostává označení „krejčovský velkozávod“ svůj pravý smysl. Nešlo pouze o velikost dílny. Byl to způsob, jak veřejnosti sdělit: nejsme malý provinční krejčí, jsme podnik. Umíme nabídnout výběr, kvalitu, službu a zázemí.
Poslední svědek zaniklého světa
Dnes po podobných firmách často zůstávají jen útržky: reklama v novinách, účtenka, reklamní karton, firemní dopis nebo cedule. Na první pohled drobné předměty jsou někdy jediným dokladem toho, že ve městě po desítky let existoval podnik, který znaly stovky či tisíce lidí. U Josefa Románka je taková reklamní památka vstupní branou do mnohem širšího příběhu kroměřížského měšťanského života.
Jeho jméno připomíná dobu, kdy osobní pověst podnikatele byla přímo spojena s jeho výrobkem. Špatně ušitý kabát nepoškodil anonymní značku někde daleko, ale konkrétního člověka, kterého zákazník potkával na ulici. Stejně tak dobře odvedená práce budovala jméno po celé generace. A právě skutečnost, že ještě roku 1930 považoval Vavřinec Kubálek za užitečné označovat svůj podnik jako Románkova nástupce, je možná nejhezčím svědectvím o tom, jakou hodnotu mohlo mít jméno jednoho dobrého krejčího.
Přesnou rodinnou a majetkovou posloupnost mezi Josefem Románkem, tajemným „Aug. Románkem“ a Vavřincem Kubálkem zatím prameny nedovolují definitivně uzavřít. To ale není důvod příběh domýšlet. Naopak – právě takové mezery jsou součástí kouzla staré reklamy. Jeden dochovaný nápis dokáže otevřít dveře do dávno zmizelého podniku a zároveň po sobě nechat několik otázek, na které možná odpověď stále čeká v některém kroměřížském adresáři, matrice či zapomenutém čísle dobových novin.
Prameny:
Věstník katolického učitelstva československého, 5. září 1930 – inzerce „Aug. Románka nástupce Vavřinec Kubálek“, Kroměříž, Masarykovo náměstí č. 40.
Vojtěch Hyánek: Komunální politika v Kroměříži 1861 až 1912, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2017.
Josef Pithart – Vilém Povondra: Velký adresář a almanach města Kroměříže a okresu kroměřížského, Kroměříž 1911.
