Singer Karel

Karel Singer a První vizovická pálenice

Zapomenutý král vizovické slivovice

Když se dnes řeknou Vizovice, většině lidí se okamžitě vybaví jméno Rudolf Jelínek. Je natolik pevně spojeno se slivovicí, že může snadno vzniknout dojem, že právě Jelínkova firma byla odjakživa největším a nejvýznamnějším palírenským podnikem ve městě. Jenže ještě na konci třicátých let 20. století byla skutečnost jiná. Největší vizovickou pálenici tehdy provozoval Karel Singer a jeho podnik nesl hrdý název První vizovická pálenice.

Singer nebyl bezvýznamným konkurentem později slavnějšího Jelínka. Jeho firma měla před druhou světovou válkou více zaměstnanců a výrazně vyšší obrat než podnik Rudolfa Jelínka. V roce 1938 dosáhla Singerova pálenice obratu přibližně 6,8 milionu korun a zaměstnávala 23 lidí, zatímco Rudolf Jelínek vykázal obrat zhruba 2,44 milionu korun a zaměstnával deset lidí. Z dnešního pohledu je to překvapivé srovnání. Jméno Jelínek přežilo a stalo se symbolem vizovické slivovice, zatímco Singerovo téměř zmizelo.

Za tímto zmizením však nestál podnikatelský neúspěch. Singerův příběh přerušily dějiny.

Od panské pálenice ke Karlu Singerovi

Kořeny Singerova podniku sahaly mnohem hlouběji než do konce 19. století. Navazoval totiž na starou panskou pálenici vizovického panství, jejíž existence je bezpečně doložena už v 17. století. V literatuře se někdy objevuje rok 1585, jenže tady je třeba být přesný. Zmínka o „panské pálenici“ se skutečně nachází v urbáři z roku 1585, byla však do něj podle historického rozboru doplněna až později. Spolehlivé zprávy o fungujícím podniku pocházejí především z období kolem let 1660 až 1671.

Pálenice byla po dlouhou dobu součástí vrchnostenského hospodářství a její provoz se pronajímal jednotlivým podnikatelům. V první polovině 19. století už patřila mezi významnější pálenice v kraji. Roku 1859 koupil podnik dosavadní nájemce Aron Eichen od barona Filipa Stillfrieda a bývalá panská pálenice se definitivně proměnila v soukromý závod. Po Eichenovi ji roku 1888 převzal Šimon Frisch.

Právě u něj se začíná psát příběh Karla Singera.

Singer se narodil 6. září 1864 v Jindřichově u Hranic. Do Vizovic přišel na počátku devadesátých let 19. století a postupně se zapojil do provozu Frischovy pálenice. V lednu 1893 si závod pronajal a o dva roky později, roku 1895, jej koupil. Od té chvíle se začíná objevovat firma, která se měla stát nejsilnější pálenicí předválečných Vizovic: První vizovická pálenice Karla Singra.

Označení „První vizovická“ přitom neznamenalo, že by Singer jako první založil ve Vizovicích moderní palírenský podnik. Zikmund Jelínek začal podnikat už roku 1891. Singer však mohl svou firmu oprávněně spojovat s historií staré vrchnostenské pálenice, a právě v této kontinuitě spočíval význam onoho slova „První“.

Z malé pálenice moderní továrna

Singer nezůstal pouze pokračovatelem starého provozu. Závod začal systematicky modernizovat a rozšiřovat. Původní pálenice stála v dnešní Štěpské ulici č. p. 380, mezi ulicí a potokem Bratřejovkou. Poloha sice připomínala starou průmyslovou tradici města, ale zároveň omezovala další rozvoj.

Už roku 1902 Singer zvýšil kapacitu provozu přístavbou dalšího patra. V roce 1913 následovala nová destilace vybavená velkým kotlem o objemu 982 litrů. Postupně vznikaly další sklady, provozní budovy a zděné objekty, které nahrazovaly starší dřevěné stavby.

Pro další rozšíření však začalo být ve starém areálu stále méně místa. Singer proto získal pozemek na opačné straně Štěpské ulice a roku 1926 zde vznikl druhý areál s číslem popisným 382. Ve třicátých letech už tak firma pracovala na obou stranách ulice. Ve starém závodě se nacházely destilační kotle, kanceláře, sklady, kvasírna, bednárna i obytné prostory, zatímco nový areál sloužil například k výrobě ovocných vín a jako další skladové zázemí.

Roku 1933 byla v novější části závodu vybudována další destilatura s měděným kotlem o objemu 650 litrů a v roce 1937 přibylo nové skladiště sudů. Ze staré panské pálenice tak během několika desetiletí vyrostl skutečný průmyslový podnik.

Slivovice, borovička a stále širší nabídka

Základem Singerova úspěchu byly samozřejmě ovocné a jalovcové destiláty. Firma nabízela pravou valašskou slivovici, zlatou slivovici, valašskou borovičku i medicinální jalovcovou borovičku. Sortiment však postupně rostl. Od roku 1919 se vyráběla ovocná vína a šťávy, od počátku dvacátých let také likéry a v nabídce se objevoval i tuzemský rum.

Singerova firma získávala ocenění už na počátku století. Doložena je medaile z pařížské výstavy roku 1900 a roku 1904 také státní cena ministerstev obchodu a orby. Pro zákazníka na přelomu století měla podobná ocenění velkou reklamní hodnotu a výrobci je proto rádi uváděli na etiketách, účtech a firemních tiskovinách.

Ve třicátých letech už sortiment sahal daleko za tradiční slivovici. Singer vyráběl také brandy, mimo jiné Napoleon Brandy, likéry či košer destiláty. Právě košer produkce je zajímavá také ve vztahu k Rudolfu Jelínkovi, který se na tento segment zaměřil dříve a dokázal jej výborně využít při pronikání na zahraniční trhy.

Singerův podnik byl naproti tomu mimořádně silný především doma. Vybudoval si rozsáhlou síť odběratelů po Československu a významné postavení měl také na Slovensku. Zboží se však dostávalo i do zahraničí, včetně Spojených států, a dobové materiály zmiňují rovněž vzdálenější trhy.

Singer a Jelínek: dva různé recepty na úspěch

Právě srovnání Karla Singera a Rudolfa Jelínka ukazuje, jak rozdílné obchodní strategie mohly ve stejném městě fungovat vedle sebe.

Podle dochovaných hospodářských údajů dosáhla Singerova firma roku 1937 obratu asi 5,6 milionu Kč a o rok později už 6,8 milionu Kč. Rudolf Jelínek vykázal v roce 1938 přibližně 2,44 milionu Kč. Také podle počtu zaměstnanců byl rozdíl výrazný: Singer měl 23 pracovníků, Rudolf Jelínek deset. Další vizovické podniky, například firma Zikmunda Jelínka synové nebo Josef Weiss a spol., byly ještě menší.

Z hlediska celkového obratu byl tedy Singer před druhou světovou válkou jasně nejsilnějším vizovickým palírníkem.

Jenže existuje druhé číslo, které dobře vysvětluje pozdější vývoj: export.

Singerův vývoz dosahoval roku 1938 přibližně 50 tisíc korun, zatímco Rudolf Jelínek vyvezl zboží za více než 370 tisíc korun. Jelínek tedy sice provozoval výrazně menší firmu, ale mnohem intenzivněji budoval zahraniční obchod. Zásadní roli hrály košer destiláty a americký trh, na který se Jelínek zaměřil už v první polovině třicátých let.

Oba podniky tak představovaly dva odlišné modely. Singer byl velký domácí výrobce s mimořádně silnou distribuční sítí. Jelínek byl menší, ale exportně mnohem dynamičtější firma. Před válkou byl hospodářsky větší Singer. Z dlouhodobého pohledu však právě zahraniční renomé pomohlo přežít jménu Jelínek.

Rodina připravovala další generaci

Singerova firma nebyla anonymním podnikem. Byla pevně spojena s rodinou zakladatele. Karel Singer měl z prvního manželství syny Arnošta, Františka a Bedřicha. František se vydal právnickou cestou, zatímco Arnošt a Bedřich se zapojili do otcovy firmy.

Arnošt Singer se stal technikem a prokuristou podniku a od roku 1929 také otcovým společníkem. Nebyl uzavřený pouze ve světě pálenice. Podílel se na veřejném životě Vizovic, podporoval místní sport a turistiku a zajímal se také o elektrifikaci města. Jako obchodní zástupce firmy cestoval po Evropě a ve dvacátých letech navštívil i Egypt a Palestinu. Zemřel však už roku 1934, ještě před čtyřicátými narozeninami.

Stále významnější roli proto přebíral mladší Bedřich Singer, který se společníkem firmy stal roku 1932. Staral se především o obchod, velkoobchodní vztahy a později také o zahraniční odbyt. Zdálo se, že právě on jednou převezme otcův podnik a dovede jej do další generace.

Na konci třicátých let nic nenasvědčovalo tomu, že se historie Singerovy rodiny během několika let téměř zastaví.

Okupace a zničení rodiny

Rok 1939 změnil celý příběh. Singerovi byli židovského původu a po německé okupaci začala postupná likvidace jejich postavení i majetku.

Bedřich Singer se krátce před okupací vydal na obchodní cestu do Spojených států a po obsazení Československa se už domů nevrátil. Později se dostal do Chile. Jeho žena Lota však zůstala s dětmi Janou a Tomášem v Evropě. Obě děti měly být podle dochovaných pramenů zařazeny do posledního transportu Nicholase Wintona plánovaného na 1. září 1939. Vypuknutí války však jeho odjezd znemožnilo.

V lednu 1940 byla na Singerův podnik uvalena nucená správa. Následovala arizace a firmu převzali bratři Pfeifferové. Od roku 1941 se někdejší První vizovická pálenice objevovala pod německým názvem Erste Wisowitzer Brennerei und Weingrosshandlung Brüder Pfeiffer.

Karel Singer se mezitím s druhou manželkou Štěpánkou přestěhoval do Prahy. V červenci 1942 byli oba deportováni do Terezína a 26. října téhož roku pokračovali transportem do Osvětimi, kde byli zavražděni.

Stejný osud čekal i Bedřichovu manželku Lotu a jejich děti Janu a Tomáše. Po pobytu v Terezíně byli deportováni do Osvětimi-Birkenau. Nikdo z nich válku nepřežil.

Z příběhu úspěšné rodinné firmy, která ještě roku 1938 patřila k největším podnikům ve Vizovicích, se během několika let stala rodinná tragédie.

Bedřichův návrat a druhý konec firmy

Po válce se výroba ve starém Singerově závodě znovu rozběhla. Podnik se však nacházel v těžké situaci a při jeho poválečném oživování museli podle dochovaných svědectví pomáhat dokonce vlastní zaměstnanci.

Bedřich Singer se na podzim 1946 vrátil z Jižní Ameriky a firma mu byla navrácena. Přestože během války přišel o otce, manželku i obě děti, pokusil se na rodinnou tradici navázat.

A nezamýšlel pouze obnovit starý provoz. Starý areál ve Štěpské ulici už byl pro další rozvoj příliš stísněný. V dubnu 1947 proto požádal o pozemky na Razově poblíž železnice, kde plánoval vybudovat zcela nový moderní závod. Původní budovy měly zůstat především jako skladové a manipulační zázemí.

Je to jeden z fascinujících okamžiků celého příběhu. Kdyby Singer nový závod skutečně postavil, mohly poválečné dějiny vizovického palírenství vypadat úplně jinak.

Projekt však nestačil uskutečnit. Po komunistickém převratu v únoru 1948 přišla další národní správa a následné znárodnění. Bedřich Singer Československo opustil podruhé a tentokrát definitivně. Vrátil se do Chile, kde začal nový život a podle dochovaných zpráv se znovu věnoval výrobě lihovin.

Během pouhých deseti let tak rodina přišla o podnik dvakrát — poprvé v důsledku nacistické arizace a podruhé po komunistickém znárodnění.

Jméno zmizelo, výroba pokračovala

Znárodnění neznamenalo okamžitý konec samotné Singerovy továrny. Areál ve Štěpské ulici dál sloužil výrobě lihovin, pouze jméno původních majitelů z něj postupně zmizelo.

V poválečné organizaci vizovických palíren byla někdejší Singerova továrna označována jako závod č. 1, zatímco bývalý Jelínkův podnik na Razově byl závodem č. 2. Ještě v padesátých letech se navíc rozlišovalo jejich zaměření: starý Singerův závod vyráběl především pro domácí trh, zatímco Razov se stále více orientoval na export.

Pozoruhodné je, že se v novém státním podniku ještě určitou dobu rozlišovaly také výrobky typu Singer a typu Jelínek. Přestože jméno rodiny zmizelo z firmy, technologická a chuťová tradice původního podniku tak přežívala dál.

Nakonec však rozhodla praktická stránka věci. Areál ve Štěpské ulici neměl kam růst, zatímco na Razově bylo možné moderní výrobu rozšiřovat. Produkce se proto postupně přesunovala právě tam a 1. května 1974 byl starý Singerův provoz definitivně uzavřen.

Tím skončila na místě někdejší panské pálenice tradice, která zde v různých podobách trvala po staletí.

Proč dnes známe Jelínka a nikoli Singera

Dnešní situace může svádět k jednoduchému vysvětlení, že Rudolf Jelínek byl úspěšnější podnikatel a jeho konkurenti postupně zmizeli. Historická skutečnost byla mnohem složitější.

Ještě v roce 1938 byl Singerův podnik podle obratu i počtu zaměstnanců výrazně větší než firma Rudolfa Jelínka. Singer dominoval domácímu trhu a měl rozsáhlou distribuční síť. Jelínek byl naopak silnější v zahraničním obchodě a mnohem důsledněji budoval své jméno na exportních trzích.

Pak přišla válka. Singerova firma byla arizována, zakladatel zavražděn a většina jeho nejbližší rodiny zahynula. Bedřich Singer sice po válce podnik obnovil, ale sotva začal plánovat jeho další rozvoj, následovalo znárodnění. Jméno Singer tím z českého palírenství prakticky zmizelo.

Jméno Rudolf Jelínek naproti tomu mělo výraznou hodnotu na zahraničních trzích, a právě proto přežilo i ve státním podniku. Výroba se navíc postupně soustředila v někdejším Jelínkově areálu na Razově. Historická paměť tak časem spojila vizovickou slivovici téměř výhradně s jednou značkou.

Starý účet, etiketa nebo reklamní tisk s názvem První vizovická pálenice Karla Singra proto připomíná mnohem významnější podnik, než by dnes mohl jeho téměř zapomenutý název naznačovat. Je svědectvím firmy, která stála před druhou světovou válkou na samotném vrcholu vizovického palírenství — a jejíž jméno nezmizelo proto, že by v obchodní soutěži neobstálo, ale proto, že její příběh násilně přerušily dvě totality.

Prameny

Marcel Sladkowski: Království slivovice – osudy palírníků a palíren ve Vizovicích.
Město Vizovice: materiály projektu Kameny zmizelých – rodiny Singerových a Jelínkových.
Archivní a výstavní materiály společnosti RUDOLF JELÍNEK k historii vizovického palírenství.
Dobová vizovická kronika a prameny k poválečnému vývoji palírenských závodů ve Vizovicích.