Kl. Konrád Burian

Konrád Burian – příběh chrlického zelí

Na jižním okraji Brna se krajina po staletí otevírala do široké roviny polí mezi Chrlicemi, Tuřany a Modřicemi. Nebyla to romantická krajina vinic ani velkých statků. Byla především úrodná. A právě zde se mimořádně dobře dařilo zelenině – včetně plodiny tak obyčejné, že se nakonec stala součástí identity celého kraje. Zelí.

Na přelomu 19. a 20. století už však nestačilo zelí pouze vypěstovat, naložit doma do bečky a čekat na zimu. Brno rychle rostlo, rozvíjel se obchod, železnice umožňovala dopravovat potraviny na větší vzdálenosti a z někdejších vesnických řemesel začínaly vznikat skutečné potravinářské podniky. Právě v této době se v Chrlicích objevuje továrna na kysané zelí Edmunda Oplta. O jejích úplných začátcích zatím prameny mlčí. Rok založení proto nebudeme vymýšlet. Víme ale něco důležitějšího: podnik existoval ještě předtím, než se jeho majitelem stal muž, jehož jméno se zachovalo na firemních tiskovinách – Konrád Burian. Dokládá to krásný účet vystavený 15. dubna 1912. V jeho záhlaví stojí:

„Kl. Konrád Burian, dříve Edmund Oplt, továrna na kysané zelí v Chrlicích u Brna.“

Slůvko „dříve“ je pro historii podniku klíčové. Burian zřejmě převzal již existující Opltovu firmu a jméno předchozího majitele ještě používal jako záruku kontinuity. Přesný rok převzetí zatím doložený nemáme, ale v dubnu 1912 už byl podnik jednoznačně spojen s Konrádem Burianem. A jeho továrna stála na místě, které bylo pro takový podnik téměř ideální.

Vlastní pěstění

Nejpůvabnější částí Burianovy firemní grafiky není ani jeho jméno, ani ozdobná secese kolem hlavičky. Je to obrovská zelená hlávka zelí. Uprostřed ní se nachází nápis: „Vlastní pěstění.“ Dvě slova, která o charakteru firmy vypovídají překvapivě mnoho. Burian se svým zákazníkům zjevně nechtěl představovat jen jako obchodník, který někde nakoupí zelí a následně je naloží do sudů. Zdůrazňoval původ suroviny a tvrdil, že pochází z vlastního pěstování. To do chrlického prostředí dokonale zapadá. Chrlice byly starou zemědělskou obcí. Po staletí náležely k rozsáhlému církevnímu panství a místní hospodářství bylo založeno především na obdělávání okolní úrodné půdy. Brněnská encyklopedie zaznamenává postupnou proměnu obce: roku 1869 přišla železnice, roku 1886 vznikla sladovna, kolem roku 1900 zde už fungovala záložna a roku 1912 byla založena slévárna Moravia. Chrlice se měnily ze zemědělské vesnice v obec, v níž vedle polí začínaly vyrůstat průmyslové provozy. Burianova zelárna stála přesně na pomezí obou světů. Jednou nohou na poli, druhou na železnici.

Jeden sud, 121 kilogramů zelí

Dochovaný účet z roku 1912 nám dovoluje na okamžik nahlédnout přímo do každodenního provozu firmy. Nejde o reklamní prospekt vytvořený proto, aby podnik vypadal větší a významnější. Je to obyčejný obchodní doklad. A právě proto je tak zajímavý. Burian na něm účtuje: 1 sud – 121 kg kysaného zelí. Cena činila 22 korun. Najednou si lze celý podnik představit mnohem konkrétněji. Hlávky sklizené na polích kolem Chrlic, očištěné a nakrouhané zelí, sůl, kvašení a nakonec těžké dřevěné sudy. Jeden takový sud vážil přes metrák. To už nebylo zelí určené pro jednu rodinu. Burianova firma zásobovala větší odběratele – obchody, hostince či další obchodníky – a kysané zelí se stávalo běžným obchodním artiklem. A Burian měl pro jeho distribuci ještě jednu velkou výhodu.

Zelí nastupuje do vlaku

Jen několik desetiletí před vznikem továrny se Chrlice napojily na jeden z nejdůležitějších dopravních vynálezů 19. století. Železnici. Stanice na přerovské trati byla v Chrlicích otevřena roku 1869. V roce 1912 nesla příznačně dvojjazyčný název Chirlitz–Turas. Vedle dopravních kolejí měla také manipulační kolej se skladištěm. To bylo pro potravinářský podnik zásadní. Sud vážící 121 kilogramů nebylo příliš praktické vozit desítky kilometrů koňským povozem. Železnice však umožnila vyrábět ve větším a dodávat zboží zákazníkům daleko za hranicemi Chrlic. A že Burian železnici skutečně používal, dnes víme bezpečně. Z let 1935 a 1936 se dochovala série čtyř nákladních listů označených přímo: „Továrna na kysané zelí Konrád Burian Chrlice.“ Doklady mají kolky i železniční razítka. Je to možná ta nejhezčí spojnice celého příběhu. Účet z roku 1912 nám ukazuje sud zelí. Nákladní listy z let 1935–1936 nám ukazují, jak takové sudy opouštěly Chrlice.

Čtvrt století pod Burianovým jménem

Továrna přitom nebyla krátkou podnikatelskou epizodou. Máme ji doloženou v roce 1912 a nákladní dokumentace potvrzuje její existenci ještě v letech 1935–1936. To znamená nejméně čtyřiadvacet let provozu pod jménem Konráda Buriana. A skutečný příběh byl ještě delší, protože před Burianem existovala firma Edmunda Oplta. Podnik tedy musel přežít dramatické období, během něhož se několikrát změnil svět kolem něj: poslední roky Rakouska-Uherska, první světovou válku, vznik Československa, hospodářské otřesy dvacátých let i velkou hospodářskou krizi. Měnila se měna, stát i obchodní prostředí. Zelí zůstávalo. A Chrlice rostly kolem něj. Ve 20. a 30. letech se oblast kolem nádraží postupně měnila v malou průmyslovou zónu. Naproti stanici dokonce vedla úzkorozchodná dráha o rozchodu pouhých 600 milimetrů k nákladišti. Ve dvacátých letech ji využíval tesařský závod Josefa Krejčího, ve třicátých letech výrobna ševcovských kopyt bratří Bejblů. Nemáme důkaz, že po této malé železnici někdy cestovalo Burianovo zelí, takže mu tenhle malebný detail přisuzovat nebudeme. Ale ukazuje nám svět, ve kterém továrna fungovala. Chrlice už nebyly jen vesnicí polí a statků. Kolem železnice vznikaly dílny, sklady a malé továrny. Po kolejích odjíždělo dřevo, průmyslové výrobky – a prokazatelně také Burianovy zásilky kysaného zelí.

Obyčejná potravina, dobrý obchod

Na celém příběhu je vlastně nejzajímavější právě obyčejnost jeho výrobku. Burian nevyráběl čokoládu v barevných krabičkách, luxusní likéry ani módní kosmetiku. Prodával kysané zelí. Potravinu, kterou znal prakticky každý. Právě na přelomu 19. a 20. století se však podobné tradiční výrobky začaly měnit ve značkové zboží. Výrobce už nestačil pouze svým bezprostředním sousedům. Potřeboval obchodní hlavičku, účet u poštovní spořitelny, železniční dopravu a vlastní identitu. A Konrád Burian ji měl. eho značkou nebyl složitý heraldický znak ani exotická postava. Byla jí prostě hlávka zelí. Velká, zelená a nepřehlédnutelná. A uvnitř sebe nesla to nejdůležitější obchodní sdělení: Vlastní pěstění. Na reklamní tiskovině staré více než sto let je to vlastně překvapivě moderní marketing. Dnes bychom napsali „od pole až na váš stůl“, „lokální produkce“ nebo „z vlastní sklizně“. Burianovi stačila dvě slova.

A potom stopa mizí

Tady je potřeba být poctivý. Co přesně se s továrnou stalo během druhé světové války a po ní, se mi zatím nepodařilo bezpečně doložit. Nechci tedy vyrábět efektní konec o znárodnění, pokud pro něj nemáme dokument. Víme pouze, že Burianova továrna existovala ještě v polovině třicátých let. Pak přichází válka. Ta zasáhla i samotné Chrlice. Při náletu 18. dubna 1945 byla poškozena například chrlická výpravní budova. Po válce se československé zemědělství a potravinářství postupně proměnily natolik, že svět malých rodinných továren navázaných na místní pole začal mizet. Burianova značka zmizela také. Zůstaly po ní papíry.

Papír, který voní zelím

A právě proto je účet z roku 1912 tak půvabný.

Před více než stoletím byl bezcennou součástí běžného obchodního dne. Někdo v chrlické kanceláři vyplnil jméno zákazníka, zapsal jeden sud, 121 kilogramů kysaného zelí, cenu a účet poslal dál.

Nikdo tehdy netušil, že samotná továrna jednou zmizí. Že zmizí dřevěné sudy. Že zanikne obchodní značka Konráda Buriana. A že jednou bude právě tento kus papíru jedním z mála svědků její existence. Dnes už na chrlické nádraží nepřijíždějí povozy naložené sudy. Z krajiny zmizela řada starých provozů a Chrlice se staly součástí Brna. Ale na zažloutlém účtu pořád leží obrovská zelená hlávka. A v ní dvě hrdá slova: Vlastní pěstění.Je to drobná připomínka doby, kdy se jeden podnikatelský příběh mohl začít na poli za Brnem, pokračovat v kádi plné nakrouhaného zelí a skončit na nádraží, odkud se stokilový sud vydal vlakem ke svému zákazníkovi. Příběh Edmunda Oplta, Konráda Buriana a továrny, která dokázala udělat průmysl i z obyčejné hlávky zelí.

Prameny

Nejcennějším primárním pramenem je tvůj originální účet továrny z 15. dubna 1912, protože přímo dokládá návaznost „Konrád Burian, dříve Edmund Oplt“, označení „Vlastní pěstění“ i konkrétní obchod se 121 kg kysaného zelí.

Existenci firmy ve 30. letech nezávisle potvrzují dochované čtyři železniční nákladní listy továrny Konráda Buriana z let 1935–1936.

Pro historii Chrlic je podstatná Encyklopedie dějin města Brna – Chrlice, která zachycuje hospodářský vývoj obce, vznik železnice, sladovny i dalších průmyslových provozů.

Historii chrlické železnice, dobový název Chirlitz–Turas, manipulační kolej, skladiště i místní úzkokolejku podrobně zachycuje historie stanice Chrlice na Brňák.net.