Kolínská továrna na kávové náhražky
Kolínská továrna na kávové náhražky – příběh Kolínské cikorky
Na konci 19. století nebyla pravá zrnková káva samozřejmostí každé domácnosti. Byla drahá a pro velkou část obyvatel představovala spíše luxus. O to větší prostor dostávaly nejrůznější kávové náhražky – pražené obilí, slad a především čekanka neboli cikorka. Z dnešního pohledu může působit jako obyčejná náhražka kávy, tehdy však šlo o obrovský potravinářský byznys. Právě na tomto trhu se roku 1894 objevil podnik, který se během několika desetiletí vypracoval mezi nejvýznamnější české výrobce svého oboru: Kolínská továrna na kávové náhražky, později všeobecně známá jednoduše jako Kolínská cikorka. Za jejím vznikem stálo osm podílníků a v jejich čele mimořádně zajímavá osobnost – Čeněk Křička.
Křička nebyl jen podnikatel. Narodil se roku 1858 v Libici nad Cidlinou, vystudoval reálku v Kutné Hoře a stavitelství na české technice v Praze. Absolvoval také studijní pobyt v Itálii a později, roku 1904, cestoval do Spojených států, kde se seznamoval s moderními stavebními technologiemi. Od roku 1890 žil v Kolíně, vstoupil do komunální politiky a v letech 1902–1904 byl dokonce kolínským starostou. Vedle cikorky se podílel i na dalších průmyslových aktivitách, mimo jiné na vagónce a rafinerii petroleje. A právě Křička měl ještě jednu výhodu: svou továrnu si dokázal sám navrhnout.
Od osmi podnikatelů k továrně
Zakladatelé získali na vybudování podniku půjčku 50 000 zlatých a ještě roku 1894 začala výstavba. Nejprve vznikla sušárna, která zahájila provoz na přelomu let 1894 a 1895, a o několik měsíců později následovala vlastní továrna. Hlavní kolínský areál stál na Zálabí v dnešní Ovčárecké ulici, další sušárna fungovala v Řečanech. Podnik tedy prakticky okamžitě vytvořil celý výrobní řetězec: čekanku bylo nutné vypěstovat, sklidit, usušit, upražit, zpracovat, smíchat, zabalit a nakonec přesvědčit zákazníka, aby si právě tuto cikorku odnesl domů.
Mezi první značky patřily Zlatá hospodyňka a Žitovka. Později sortiment zahrnoval rovněž výrobky Hanácký slad či Živa. A úspěch přišel neobyčejně rychle. Už na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 se Kolínská továrna objevuje mezi oceněnými podniky. Získala diplom s právem ražení zlaté medaile. Je to pozoruhodné: podnik existoval sotva rok a už se prezentoval na jedné z nejvýznamnějších českých výstav své doby.
Kupecký podnik
Roku 1898 přišla zásadní změna. Firma byla přeměněna na akciovou společnost: Kolínská továrna na kávové náhražky, kupecký podnik akciový. Slovo „kupecký“ v názvu nebylo jen ozdobou. Hlavními akcionáři byli obchodníci, kteří zároveň zajišťovali distribuci a propagaci výrobků. Firma tak spojovala výrobu s velmi účinnou obchodní sítí. Původní akciový kapitál činil 600 000 korun. Už roku 1900 byl zvýšen na milion, roku 1902 na 1,2 milionu a roku 1909 dokonce na 3 miliony korun. Peníze z emisí akcií firma používala na další továrny a akvizice. Kolínská cikorka se měnila z místního závodu v průmyslovou společnost.
Prostějov – a právě sem patří tvoje faktura
První velký krok mimo Kolín přišel kolem roku 1900 v Prostějově. V nově vznikající průmyslové oblasti města se nacházel závod spojený s poslancem Eduardem Skálou, původně s poměrně jednoduchou výrobnou cikorky a sušárnou. Areál převzala a dále rozvíjela Kolínská továrna. A právě tuto fázi existence firmy dokumentuje tvoje faktura z 15. května 1906. V její horní části jsou dvě reprezentativní vyobrazení závodů s vysokými komíny: „Továrna v Kolíně“ a„Továrna a sušárna v Prostějově“.
Nad nimi stojí výrazný nápis ÚČET a pod nimi plný název společnosti. To nebyla samoúčelná dekorace. Firma obchodnímu partnerovi už samotným formulářem sdělovala: podívejte se, nejsme malá výrobna někde na dvoře. Máme továrny, komíny, rozsáhlé výrobní budovy a průmyslové zázemí. Faktura je tak zároveň reklamním tiskem. A krásně zachycuje okamžik, kdy měla společnost za sebou první velkou expanzi, ale její skutečný růst měl teprve přijít.
Sokol s balíčkem cikorky
Firma velmi brzy pochopila význam jednotné vizuální identity. Její ochrannou známkou se stal letící sokol nesoucí v pařátech balíček cikorky. Symbol nebyl vybrán náhodně – zapadal do českého národního charakteru podniku. Dokonce i Křičkova architektura pracovala s firemní značkou. Roku 1904 byla podle jeho návrhu secesně upravena budova ředitele kolínské továrny a do jejího štítu byl umístěn právě reliéf sokola s balíčkem cikorky. Budova se dochovala v téměř původním stavu. Značka se později objevovala na obalech i smaltovaných reklamních tabulích. V muzejních sbírkách je například zachována modrá smaltovaná cedule KOLÍNSKÁ CIKORKA se sokolem držícím výrobek.
Z Kolína do monarchie
Růst pokračoval. Roku 1907 byla modernizována kolínská továrna. Následovala Lublaň, kde vznikl nový závod kolem let 1908–1909, a poté expanze do Haliče, kde firma vybudovala závod v Sadowé Wiszni. Kolínská cikorka už nebyla regionální značkou. Stávala se podnikem rakousko-uherského významu. Pak přišel rok 1912. A s ním jedna z nejvýznamnějších transakcí v historii firmy.
Kolín spolkne konkurenci
Kolínská společnost převzala dva starší výrobce – firmy Matěje Buvy syn a Josef Berger. Zvlášť Buvův podnik měl fascinující historii. Ve Vysokém Veselí byla výroba založena už roku 1827 a podle dobových údajů šlo o první podnik svého druhu v Rakousku. Po smrti Františka Xavera Buvy roku 1907 souhlasila jeho vdova Barbora se spojením s Kolínskou továrnou a 1. července 1912 podnik definitivně přešel do jejích rukou. Závod přitom vyráběl přibližně 80 vagónů zboží ročně a část produkce se vyvážela až do Ameriky. Po převzetí Buvy a Bergera se počet továren společnosti zvýšil na deset. Kolínská cikorka se tím zařadila mezi největší podniky svého druhu v celém Rakousku-Uhersku.
A firma nakupovala dál.
Roku 1916 získala další dva závody. V roce 1918 převzala Zátkovu továrnu v Karlíně. Kapitál mezitím vzrostl z původních 600 000 korun až na 8 milionů korun na konci roku 1918. To je za dvacet let více než třináctinásobek.
Válka, která zničila jednu továrnu
Expanze ale měla i svou odvrácenou stránku. Haličský závod v Sadowé Wiszni byl během první světové války zcela zničen. Po rozpadu Rakouska-Uherska navíc přišla společnost o část svého někdejšího společného trhu. Firma však pokračovala v investicích. V letech 1917–1920 vznikala moderní pobočka v Písku a roku 1922 následovala Přelouč. Také prostějovský závod se zásadně proměnil. Roku 1918 tam začala výstavba velké dvoupatrové budovy se silem na obilí, pražírnou obilných káv, balírnou a expedicí. Z jednoduché výrobny, kterou zachycuje ještě tvoje faktura, vyrostl komplexní potravinářský závod. Ve dvacátých letech už pod kolínský podnik patřila rozsáhlá síť továren a sušáren. Dokonce i továrna na cukrovinky EGO v Prostějově a závod na přírodní vína v Písku.
Kolínská cikorka prodávala nejen kávu. Prodávala příběhy.
Z pohledu historie reklamy je možná nejzajímavější právě to, jak firma své výrobky propagovala. Kolínská cikorka patřila k podnikům, které velmi brzy pochopily něco, co dnes považujeme za samozřejmost: výrobek nestačí vyrobit – musíte kolem něj vytvořit značku. Firma používala heslo „Svůj k svému“, zdůrazňovala český původ a kvalitu svých výrobků a systematicky budovala firemní image. Ještě zajímavější byl způsob, jakým oslovovala děti. Do balení se vkládaly obrázkové kartičky, pohádky, hry a vzdělávací série. Děti je sbíraly a firma přes ně nepřímo působila na rodiče. Marketingová logika byla geniálně jednoduchá: dítě chce další obrázek, a proto doma připomene, jakou cikorku má maminka koupit.
Dochovaly se série s českými hrady, památkami, operami, historickými osobnostmi, dobrodružnými příběhy i omalovánkami. Ve třicátých letech vznikaly dokonce kartičky věnované československé armádě, vojenským uniformám, technice či letectvu a album Naše armáda. Některé reklamní pohádky byly skutečně bizarní – tradiční pohádkové motivy byly upraveny tak, aby se jejich součástí stala cikorka. Česká televize připomíná například příběhy, v nichž byla dokonce živá voda nahrazena Kolínskou cikorkou. Reklamní agentury tehdy zjevně také neměly žádné zábrany.
„Malá, ale naše“
Ještě silnější doklad schopnosti firmy reagovat reklamou na společenskou situaci pochází z dramatického roku 1938. Po Mnichovu vydala Kolínská cikorka reklamní mapu okleštěného Československa s heslem: „Malá, ale naše.“ Text připomínal ztrátu části území a obyvatelstva a současně vyzýval zákazníky k podpoře domácího průmyslu. Politická situace se tak přímo spojila s reklamou na Žitovku a Zlatou hospodyňku. Firma využila silného motivu českého výrobku a domácí spotřeby. Je to mimořádný příklad toho, jak rychle dokázala meziválečná reklama reagovat na společenskou náladu.
Průmyslový kolos
Finanční ročenka z let 1938–1939 umožňuje nahlédnout do skutečné velikosti společnosti. Firma měla sídlo a ředitelství v Praze a provozovala továrny: Kolín, Řečany, Vysoké Veselí, Opatovice, Přelouč a Prostějov. Akciový kapitál činil 9 milionů Kč, rozdělených do 45 000 akcií po 200 korunách. Rezervní fond dosahoval jednoho milionu korun a podpůrné fondy přibližně 1,48 milionu Kč. Vedení už dávno nebylo záležitostí několika kolínských podnikatelů. Ve správní radě seděli mimo jiné Petr F. Krejčí, Václav Černý, Václav Košek, František Mašek, František Matoušek či JUDr. Eduard Zálušský. Ředitelství tvořili Ing. Jan Dostál, Jan Novotný, Petr Plecháč v Kolíně a Josef Vašátko v Prostějově. Z malé společnosti osmi mužů se stal skutečný průmyslový koncern.
Bomby nad Kolínem
Druhá světová válka přinesla další dramatickou kapitolu. Na jejím konci se cílem spojeneckého bombardování stala nedaleká kolínská rafinerie minerálních olejů. Několik bomb však zasáhlo také areál Kolínské cikorky. Továrna válku přežila a výroba byla obnovena. Pak ale přišel rok 1948. Tentokrát nikoli bomba, ale stát. Kolínská továrna na kávové náhražky byla mezi podniky výslovně uvedenými ve znárodňovací vyhlášce. Prostějovský závod byl začleněn do národního podniku Kávoviny Pardubice. Od roku 1961 zde působila Vitana. V Kolíně vznikl roku 1953 národní podnik Soja Kolín a od roku 1963 byl závod součástí Čokoládoven Praha. Postupně se přeorientoval na zpracování sóji, kakaa, nugátů a dalších výrobků. Klasická éra Kolínské cikorky tím skončila.
Z malé cikorky velká značka
Na historii Kolínské továrny je pozoruhodné, že její úspěch nestál na žádném luxusním výrobku. Prodávala náhražku. Čekanku. Pražené obilí. Každodenní potravinu obyčejných domácností. Přesto kolem ní během několika desetiletí dokázala vybudovat jednu z nejvýraznějších českých potravinářských značek své doby. Měla vlastní ochrannou známku, charakteristické obaly, smaltované cedule, reklamní kartičky, pohádky, hry a dokonce vlastní tiskárnu obalů. Dokázala spojovat reklamu s vlastenectvím, vzděláváním dětí i aktuálními událostmi. A právě proto je faktura z roku 1906 mnohem zajímavější než obyčejný účet za několik desítek kilogramů zboží.
Je na ní zachycena firma, které bylo pouhých dvanáct let. Nahoře se pyšně představují dva závody – Kolín a Prostějov. Komíny kouří, tovární budovy jsou zobrazeny téměř jako paláce moderního průmyslu. Pod nimi běží obchodní život: objednané zboží, ceny, razítka, podpisy. A dole je nalepený růžový lístek s prostou instrukcí: „Prosíme, aby ct. objednávky, jakož i veškeré dopisy zasílány byly nám do Kolína, kde se ústřední řízení nalézá.“ V roce 1906 bylo ústředí stále v Kolíně. Za několik dalších let už bude firma stavět v Lublani, expandovat do Haliče, kupovat své konkurenty a řídit síť továren rozprostřenou po monarchii. Z kolínské cikorky se stal velký průmyslový podnik – a z obyčejné náhražky kávy značka, kterou znaly celé generace českých domácností.
Hlavní zdroje
Nejcennější pro ověření historie jsou dobové finanční údaje z Československých bursovních papírů 1938–1939, které zachycují kapitál, vedení, jednotlivé závody i historii akvizic společnosti. Vývoj výroby a jednotlivých závodů dobře doplňuje odborná studie Národního zemědělského muzea.
K osobnosti Čeňka Křičky jsem použil Religionistickou encyklopedii Sociologického ústavu AV ČR a odborný článek NPÚ, který potvrzuje Křičkovu roli zakladatele, podnikatele i autora továrních staveb. Historii reklamy a dochovaných reklamních předmětů dobře dokumentují Regionální muzeum v Kolíně, Východočeské muzeum a Česká televize. K prostějovskému závodu jsou cenné informace o vývoji samotného průmyslového areálu. A znárodnění podniku v roce 1948 lze doložit přímo příslušnou vyhláškou, kde je společnost jmenovitě uvedena.
Poznámka k datacím: v pramenech je drobný rozpor u zahraničních poboček – Lublaň se objevuje jako 1908 i 1909 a Halič jako 1910 či 1912. Proto bych na webu Reclamare u těchto dvou závodů raději používal formulaci „kolem roku 1909“ a „na počátku 10. let“, pokud nenajdeme primární obchodní zápis. U Kolína 1894, akciové společnosti 1898, Prostějova 1900 a velké fúze roku 1912 jsou prameny podstatně konzistentnější.
