Ječmínek

Křenová hořčice Josefa Ječmínka – zapomenutá brněnská továrna z Koliště

Když se z obyčejné hořčice stala značka

Na první pohled je to nenápadná poválečná reklamní tiskovina. Jednoduchý modrý tisk, stylizovaná tovární budova a přes celý formát výrazný nápis KŘENOVÁ hořčice. Pod ním stojí údaj, který dnes otevírá téměř zapomenutou kapitolu brněnského potravinářství: Továrna „Křenové hořčice“ Josef Ječmínek, Brno, Koliště 87, tel. 15-0-41.

Nejde přitom jen o reklamu na určitý druh hořčice. Grafické zpracování ukazuje, že „Křenová hořčice“ měla fungovat jako snadno zapamatovatelná značka. Název je dominantním prvkem celé reklamy, doplněným kruhovým emblémem a obrazem továrny. Výrobce tak zákazníkovi nenabízel pouze potravinu, ale snažil se vytvořit rozpoznatelný výrobek spojený s konkrétním podnikem a konkrétním jménem.

Za značkou stál Josef Ječmínek, jehož továrna působila v Brně v mimořádně krátkém, ale hospodářsky velmi dramatickém období po druhé světové válce.

Josef Ječmínek a jeho brněnský podnik

Existenci firmy potvrzují přímo archivní prameny. V přehledu fondů Archivu města Brna je zachován podnik vedený jako „Josef Ječmínek, továrna na hořčici, výroba šumivých bonbonů“. Archivní dokumentace je časově vymezena lety 1945–1948, s některými písemnostmi pokračujícími ještě do roku 1949.

Další důležitá stopa se nachází v Moravském zemském archivu, kde je evidován fond H 348 – Josef Ječmínek, výroba ovocných a zeleninových konzerv, Brno, opět s časovým rozsahem 1945–1948 (1949).

Z těchto záznamů je zřejmé, že Ječmínkův podnik nebyl pouze výrobnou jednoho druhu hořčice. Sortiment byl podstatně širší a zasahoval do několika oblastí potravinářské výroby. Vedle hořčice archivní evidence uvádí ovocné a zeleninové konzervy a překvapivě také výrobu šumivých bonbonů.

Před sebou tedy nemáme pouhého obchodníka, který by nakupoval hotové zboží a prodával je pod vlastní značkou, ale skutečného výrobce.

Továrna na Kolišti 87

Reklama uvádí jako sídlo podniku adresu Brno, Koliště 87. Koliště patřilo k významným městským třídám a jeho okolí bylo dlouhodobě směsí obytných domů, obchodů, kanceláří, dílen a menších průmyslových provozů.

Označení „továrna“ proto nemuselo znamenat rozsáhlý areál s množstvím výrobních hal. U menších potravinářských podniků mohl být provoz soustředěn do několika výrobních a skladových prostor. Přesto se Ječmínek slovem továrna prezentoval zcela vědomě.

Dokládá to i grafika reklamy. Nad názvem hořčice stojí stylizovaný průmyslový objekt s komínem. V době, kdy byla průmyslová výroba spojována s přesností, moderností a hygienickým zpracováním potravin, nebyl obrázek továrny pouze dekorací. Byl zároveň argumentem pro zákazníka.

Výrobek měl působit jako standardizované zboží moderního potravinářského závodu, nikoli jako anonymní produkt malé domácí výrobny.

Hořčice nebyla jediným výrobkem

Nejpozoruhodnější na Ječmínkově podniku je šíře sortimentu. Archiv města Brna spojuje jeho jméno nejen s výrobou hořčice, ale také se šumivými bonbony. Moravský zemský archiv jej současně eviduje jako výrobce ovocných a zeleninových konzerv.

Na první pohled působí kombinace hořčice, konzerv a cukrovinek poněkud nesourodě. U menších potravinářských továren první poloviny 20. století však podobná pestrost nebyla nijak výjimečná. Výrobní zařízení bylo možné využívat pro zpracování několika druhů surovin a podniky často hledaly další výrobky, které by mohly doplnit jejich hlavní sortiment a lépe využít kapacitu výroby.

Ječmínkův podnik tak lze chápat spíše jako menší univerzální potravinářský závod než jako úzce specializovanou hořčičárnu.

Přesto právě Křenová hořčice měla zřejmě výsadní postavení. Firma ji vložila přímo do svého veřejného označení a na reklamě se Josef Ječmínek prezentuje výslovně jako provozovatel Továrny „Křenové hořčice“.

Křen jako hlavní obchodní argument

Spojení hořčice s křenem nebylo náhodné. Křen patřil v české kuchyni mezi tradiční ostré přísady a jeho chuť vytvářela s hořčicí přirozené spojení. Pro výrobce představoval zároveň jednoduchý způsob, jak svou produkci odlišit od běžných stolních hořčic.

Ječmínek proto nestavěl komunikaci na dlouhém reklamním sloganu. Stačil samotný název: Křenová hořčice.

Je to typický princip dobře fungující potravinářské reklamy. Zákazník okamžitě věděl, co výrobek nabízí a čím se má lišit. Ostrost hořčice doplněná charakteristickou chutí křenu vytvářela jednoduchý a snadno představitelný produktový příslib.

Dominantní nápis na reklamě zároveň ukazuje, že se výrobce snažil tento název dlouhodobě spojit se svou firmou.

Reklama z prvních poválečných let

Archivní data umožňují dochovaný reklamní tisk poměrně úzce časově zařadit. Oba archivní fondy vztahující se k Ječmínkově firmě začínají rokem 1945 a vlastní činnost podniku sledují především do roku 1948. Některé správní dokumenty pokračují do roku 1949.

Nejpravděpodobnější datace reklamy proto spadá do období 1945–1948.

Její vzhled tomuto období dobře odpovídá. Grafika ještě používá výrazové prostředky známé z meziválečné reklamní kultury – výrazné písmo, vlastní logotyp i motiv průmyslového závodu –, ale samotné provedení je poměrně úsporné. Jednobarevný tisk na jednoduchém papíře odpovídá hospodářským podmínkám prvních poválečných let, kdy československá výroba i obchod stále fungovaly v prostředí nedostatku materiálu a postupující regulace trhu.

Právě tato kombinace starší reklamní estetiky a nové poválečné reality dává tiskovině zvláštní charakter.

Krátká existence firmy

Ječmínkův podnik se v dochovaných archivních přehledech objevuje pouze během několika let. Začíná rokem 1945 a jeho vlastní činnost končí kolem roku 1948.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda byl jeho konec spojen s proměnou československého hospodářství po únoru 1948. Tehdy docházelo k rozsáhlému zestátňování a reorganizaci soukromých podniků a potravinářství patřilo mezi obory, které tím byly výrazně zasaženy.

U Ječmínkovy továrny však zatím nemáme nalezený dokument, který by přesně vysvětloval její konec. Nelze proto bez dalšího tvrdit, zda byla znárodněna, sloučena s jiným podnikem, zrušena nebo zda její výroba přešla pod některý z nově vznikajících národních podniků.

Jisté je pouze to, že kolem let 1948–1949 její samostatná stopa mizí.

Definitivní odpověď by pravděpodobně poskytlo až podrobné studium dochovaného archivního fondu Josefa Ječmínka.

Reklama jako jediný hlas zaniklé značky

Na historii Křenové hořčice je zajímavé právě to, jak málo dnes o jejím výrobci víme. Josef Ječmínek nepatří mezi velká jména československého potravinářství a jeho podnik nepřežil dostatečně dlouho, aby se jeho značka pevně usadila v paměti několika generací spotřebitelů.

Dochovaná reklama však ukazuje, že ambice firmy nebyly malé.

Je na ní vlastní značka, výrazný logotyp, tovární emblém, přesná adresa i telefonní číslo. Ječmínek chtěl, aby jeho výrobek nebyl jednou z mnoha anonymních hořčic na trhu. Snažil se jej spojit s názvem, který si zákazník zapamatuje.

Dnes je možná právě tento kousek papíru jedním z nejvýraznějších dokladů, že takový podnik vůbec existoval.

Za dvěma slovy Křenová hořčice se tak skrývá malý brněnský potravinářský závod, který vyráběl hořčici, konzervované potraviny i šumivé bonbony a jehož samostatný život se odehrál během několika mimořádně bouřlivých poválečných let.

Firma zmizela. Její reklama však přežila.

Zdroje

Archiv města Brna – fond Josef Ječmínek, továrna na hořčici, výroba šumivých bonbonů, Brno, 1945–1948 (1949).

Moravský zemský archiv v Brně – fond H 348, Josef Ječmínek, výroba ovocných a zeleninových konzerv, Brno, 1945–1948 (1949).

Seznam archivních pomůcek Moravského zemského archivu – Josef Ječmínek, výroba ovocných a zeleninových konzerv, Brno, archivní pomůcka C 4036.

Dobová reklamní tiskovina – „Křenová hořčice, Továrna Křenové hořčice Josef Ječmínek, Brno, Koliště 87, tel. 15-0-41“, sbírka Reclamare.