Kubát a Dobeš
Kubát & Dobeš – cikorka z Dobré Vody u Hořic
Továrna, která vyrostla u železniční trati
Na počátku 20. století byla čekanka mnohem důležitější plodinou, než si dnes dokážeme představit. Její kořen byl základem jednoho z nejrozšířenějších nápojů své doby – cikorky, tedy pražené kávové náhražky, která se pila samostatně nebo se přidávala k pravé kávě. Právě do tohoto světa patřila také firma Kubát & Dobeš z Dolní Dobré Vody u Hořic.
Podnik vznikl roku 1901, kdy společníci Kubát a Dobeš v Dolní Dobré Vodě vybudovali a uvedli do provozu sušírnu čekanky. Poloha závodu nebyla náhodná. Ležel nedaleko železniční stanice Dolní Dobrá Voda–Bašnice a dostal dokonce vlastní železniční vlečku dlouhou 84 metrů. Už tento detail vypovídá o charakteru provozu více než mnohé reklamní heslo. Čekanka se zde nezpracovávala po pytlích pro několik okolních obchodníků; továrna byla připravena přijímat a expedovat surovinu ve větším množství a byla přímo zapojena do železniční dopravy.
Pozdější prameny už podnik označují jako sušírnu a pražírnu cikorky Františka Kubáta. Víme tedy, že jedním ze zakladatelů byl František Kubát a že závod postupně přešel od pouhého sušení kořenů také k jejich pražení – tedy k fázi, při níž se z nenápadného kořene čekanky stávala surovina charakteristické tmavé barvy, vůně a chuti.
Od čekankového kořene k šálku „kávy“
Čekanka byla svého času součástí rozsáhlého zemědělského i průmyslového řetězce. Pěstovala se pro mohutný kořen, který se po sklizni čistil, krájel a sušil. Usušené kusy pak mohly putovat do pražírny, kde se při vysoké teplotě měnila jejich chuť, vůně i barva. Po rozemletí vznikala cikorka, základní surovina pro přípravu kávových náhražek.
Dnes bývá cikorka spojována hlavně s válečnými časy a nedostatkem pravé kávy. To ale její skutečný význam poněkud zkresluje. Už dlouho před světovými válkami představovaly kávové náhražky běžnou součást jídelníčku evropských domácností. Byly levnější než dovážená káva, daly se vyrábět z domácích surovin a kolem jejich produkce vyrostl v českých zemích významný průmysl. Vedle obrovských továren známých značek existovalo velké množství menších regionálních sušáren a pražíren. A právě k nim patřil Kubátův závod v Dolní Dobré Vodě.
Východní Čechy byly pro tento druh výroby mimořádně vhodné. Úrodná pole poskytovala čekanku i obilí a hustá železniční síť umožňovala dopravovat surovinu a výrobky do měst. V regionu proto vznikaly desítky provozů spojených s čekankou, cikorkou a obilnými kávovinami. Kubát & Dobeš tak nebyli nějakým osamoceným experimentem, ale součástí průmyslového odvětví, které dnes zůstává poněkud ve stínu cukrovarnictví, pivovarů nebo čokoládoven.
Kubát & Dobeš a záhada vlastní značky
Jedna věc ale zůstává nejasná. Zatím se nepodařilo bezpečně doložit, pod jakou obchodní značkou Kubát & Dobeš své výrobky prodávali. Víme, že jejich závod čekanku sušil a později také pražil, ale nenalezli jsme zatím spolehlivý dobový doklad konkrétní značky cikorky, originální spotřebitelský obal nebo reklamu, která by například hlásala „Kubátovu cikorku“.
To je důležité, protože sušírna a pražírna nemusela automaticky vyrábět konečný výrobek určený přímo do kuchyně spotřebitele. Část produkce mohla být dodávána dalším výrobcům, kteří ji teprve mleli, míchali s obilninami, balili do krabiček a prodávali pod vlastními značkami. Kubátův závod mohl zároveň část cikorky prodávat pod svým jménem, aniž by používal zvláštní obchodní značku. Dokud se ale neobjeví etiketa, krabička, reklamní účtenka, inzerát nebo záznam ochranné známky, bylo by chybou konkrétní název výrobku vymýšlet.
Pro historii podniku je proto nejbezpečnější označení Kubát & Dobeš – sušírna a pražírna čekanky a výrobce cikorky a surovin pro kávové náhražky.
František Kubát zůstává, Dobeš mizí
Zajímavá je také proměna názvu společnosti. Zatímco roku 1901 vystupují jako zakladatelé Kubát a Dobeš, pozdější místní prameny mluví především o Františku Kubátovi. Zdá se tedy, že během existence firmy došlo ke změně vlastnických poměrů a Kubát převzal podnik sám nebo se stal jeho hlavním provozovatelem.
O samotném Dobešovi toho zatím mnoho nevíme. V místních pramenech se objevují lidé tohoto příjmení, ale nemáme bezpečný doklad, který by některého z nich spojoval přímo se založením cikorkárny roku 1901. Je proto lepší nechat zakladatele zatím prostě jako Dobeše bez křestního jména. Podobná prázdná místa jsou při pátrání po menších regionálních podnicích běžná. Často je nakonec vyřeší jediný nalezený živnostenský zápis, faktura nebo nenápadný inzerát v okresních novinách.
Z Kubátovy továrny vyrostl další výrobce
Význam Kubátovy firmy pro místní průmysl dobře ukazuje příběh Josefa Doležala. Ten v Kubátově závodě dlouhá léta pracoval a ve třicátých letech se rozhodl postavit v Dolní Dobré Vodě vlastní menší továrnu. Její zaměření je už v pramenech popsáno přímo jako výroba čekanky a kávových náhražek. Doležalova továrna zaměstnávala přibližně deset až dvanáct dělnic.
Na malé obci tak vznikla pozoruhodná tradice. Zkušenosti získané v podniku Kubát & Dobeš se přenesly k dalšímu výrobci, který se pustil do stejného oboru na vlastní účet. Nešlo tedy pouze o jednu izolovanou továrnu, ale o malé místní centrum výroby kávovin, které zaměstnávalo obyvatele a bylo přímo spojeno s okolním zemědělstvím.
Když si představíme podzimní Dobrou Vodu v době sklizně, dostává celý příběh velmi konkrétní podobu. Z polí přijížděly vozy plné mohutných kořenů čekanky, továrna pracovala naplno, ze sušárny vycházelo teplo a později se přidala nezaměnitelná vůně pražené cikorky. Z nádraží odjížděly vagony se zpracovaným zbožím a vesnický podnik byl napojen na obchodní síť mnohem širší, než by odpovídalo velikosti samotné obce.
Konec vůně pražené čekanky
Historie závodu se uzavírá kolem konce druhé světové války. Velmi cennou stopu přinášejí Hořické noviny z 19. října 1945, které informovaly, že Hospodářské družstvo v Hořicích koupilo v Dolní Dobré Vodě „bývalou sušárnu čekanky“a zřizuje zde svou filiálku pro okolní zemědělce. Už na podzim roku 1945 je tedy původní provoz označován jako bývalý.
Obecní historie následně uvádí, že roku 1950 byla budova někdejší továrny přestavěna pro potřeby hospodářského družstva na výkup a skladování obilí. V menší budově areálu byla později provozována také konzervárna okurek a kyselého zelí. Továrna tedy nezmizela okamžitě, ale její původní účel byl nenávratně pryč. Tam, kde se ještě několik desetiletí předtím sušily čekankové kořeny a pražila cikorka, se začalo skladovat obilí a zpracovávat úplně jiné zemědělské produkty.
Malá firma ve velkém příběhu české cikorky
Kubát & Dobeš nikdy nedosáhli věhlasu značek, jako byly Franck, Kolínská cikorka nebo pozdější velké závody kávoprůmyslu. Jejich příběh je však možná právě proto zajímavější. Připomíná svět menších regionálních továren, bez kterých by velký průmysl kávových náhražek nemohl fungovat.
Roku 1901 vznikla v Dolní Dobré Vodě sušírna čekanky, kterou založili Kubát a Dobeš. Měla vlastní železniční vlečku, postupně se rozšířila o pražení cikorky a po desetiletí byla součástí života malé východočeské obce. Z jejího prostředí vyšel další samostatný výrobce kávových náhražek a její budovy přežily původní podnik o mnoho dalších let.
Zůstávají ještě dvě nezodpovězené otázky. Kdo přesně byl Dobeš a pod jakou značkou – pokud vůbec pod nějakou – firma prodávala vlastní cikorku? Právě tyto dva detaily mohou jednou doplnit nalezená účtenka, krabička, reklamní cedule nebo zápis v obchodním rejstříku. Do té doby ale víme dost na to, abychom Kubátovi a Dobešovi vrátili jejich místo v téměř zapomenutém světě českých čekankáren a kávových náhražek.
Zdroje: Obec Dobrá Voda u Hořic – dějiny obce a místní program obnovy vesnice; Hořické noviny, 19. 10. 1945; Městské muzeum Hořice – Muzejní noviny; Východočeské muzeum v Pardubicích – historie kávových náhražek; Národní památkový ústav – dokumentace československého kávoprůmyslu.
