Lázně Luhačovice

Lázně Luhačovice – místo, kde z hlubin země vyrostla česká lázeňská pohádka

Jsou lázně, které člověka ohromí velikostí, přepychem nebo monumentální architekturou. A pak jsou Luhačovice. Ty fungují jinak. Nejsou Karlovými Vary sevřenými mezi honosnými domy, nejsou ani Mariánskými Lázněmi s jejich velkorysou císařskou osou. Luhačovice jsou měkčí, intimnější a možná právě proto působivější. Město se tu nenápadně rozpouští v parku, park přechází v les a mezi stromy se objevují domy, které někdy vypadají, jako by je architekt nevymyslel u rýsovacího prkna, ale našel v nějaké staré moravské pohádce. A pod tím vším, hluboko v zemi, je skutečný důvod, proč to celé vzniklo: slaná minerální voda, která si po miliony let hledala cestu vzhůru.

Příběh Luhačovic je proto zvláštní směsí geologie, medicíny, podnikání, architektury, českého národního sebevědomí a umění. Bez pramenů by nebyly lázně. Bez rodu Serényiů by prameny možná ještě dlouho zůstaly jen místní zvláštností. Bez lékaře Františka Veselého by na přelomu 19. a 20. století mohly Luhačovice upadnout do bezvýznamnosti. Bez Dušana Jurkoviče by zase neměly svou tvář. A bez lidí jako Leoš Janáček by možná neměly onu zvláštní kulturní paměť, která je v nich cítit dodnes.

Voda, která tu byla dávno před člověkem

Příběh lázní začíná hluboko pod dnešními Luhačovicemi. Zdejší geologické podloží tvoří flyšové vrstvy pískovců, jílovců a slepenců. V hlubinách se uchovaly silně mineralizované vody, které se díky tektonickým poruchám a působení oxidu uhličitého dostávají k povrchu. Výsledkem jsou mimořádně koncentrované hydrogenuhličitano-chlorido-sodné kyselky s charakteristickou slanou chutí. Právě tato chuť musela být pro první lidi, kteří zdejší vodu ochutnali, naprosto nezaměnitelná. Oficiální stránky města Luhačovice

Místní prameny byly kdysi označovány prostým názvem Slanica. Neexistovaly kolonády, hotely ani porcelánové pohárky. Voda prostě bublala ze země a lidé si postupně všímali, že její pití může mít zvláštní účinky. Skutečný vstup Luhačovic do dějin medicíny ale přichází roku 1669, kdy brněnský lékař Jan Ferdinand Hertod ve svém latinském spise Tartaro-Mastix Moraviae popsal luhačovickou „slanou vodu“ a zabýval se jejími léčebnými vlastnostmi. Byla to chvíle, kdy se z místní kuriozity začal stávat léčivý zdroj hodný pozornosti vzdělanců. Roku 1777 pak vídeňský profesor Heinrich Johann von Crantz provedl jednu z prvních podrobných chemických analýz zdejší minerální vody. Vincentka

A právě v této době už nad Luhačovicemi držel ochrannou ruku rod, bez něhož si historii zdejších lázní nelze představit.

Serényiové – šlechtici, kteří pochopili cenu pramenů

Luhačovické panství získal roku 1629 Gabriel Serényi a jeho rod je držel více než tři století, až do roku 1945. Serényiové pochopili poměrně brzy něco, co dnes zní samozřejmě: léčivá voda není pouze přírodní zajímavost. Je to také hospodářský kapitál. Pokud se kolem pramene vybudují lázně, ubytování, stravování a doprava, začnou za vodou přijíždět lidé. Oficiální stránky města Luhačovice

Postupně byly upravovány jednotlivé prameny a vznikaly první stavby pro hosty. Na konci 18. století už zde stál hostinec, koupelny i několik lázeňských domů. Roku 1795 byla vystavěna kaple svaté Alžběty, která je dnes nejstarší dochovanou stavbou lázeňského středu. Její zvon kdysi dokonce oznamoval začátek a konec lázeňského dne. Oficiální stránky města Luhačovice

Jména jednotlivých pramenů zároveň připomínala členy rodu Serényiů. Amandka dostala jméno po Amandovi Serényim, nejslavnější Vincentka po Vincenci Serényim. Tak vznikla tradice, která z obyčejného vodního zdroje vytvářela téměř osobnost.

A právě Vincentka se nakonec stala symbolem celých Luhačovic.

Vincentka – nejslavnější obyvatelka Luhačovic

Vincentka je zvláštní případ značky, kterou vlastně nevymyslel reklamní textař ani obchodník. Vymyslela ji geologie. Člověk jí pouze dal jméno, láhev a etiketu.

Nejstarší pramen byl původně označován jako Hlavní. Na konci 18. století získal jméno po hraběti Vincenci Serényim a postupně se stal nejznámější luhačovickou vodou. Nad pramenem stával zděný pavilon připomínající kapli a nesl krásné motto: „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše.“ Minerální voda se postupně začala plnit do lahví a vyvážet daleko za hranice Moravy. Dostávala se do Rakouska i Uher, pila se ve Vídni a vodařům, kteří ji rozváželi, dávala obživu. Oficiální stránky města Luhačovice

Vincentka se používá především k pitným kúram a inhalacím. Současná voda je silně mineralizovaná, přirozeně proplyněná oxidem uhličitým a charakteristická vysokým obsahem minerálních látek. Vedle Vincentky existuje v Luhačovicích řada dalších pramenů, například Aloiska, Ottovka, Dr. Šťastného či Nový Jubilejní. Společnost Lázně Luhačovice dnes spravuje Vincentku a dalších devět přírodních minerálních pramenů. Lázně Luhačovice, a.s.

Jenže samotná voda nestačila. Na konci 19. století se ukázalo, že i lázně se skvělými prameny mohou začít chátrat.

Lázně na hraně úpadku

Devatenácté století přineslo Luhačovicím postupný růst. Přibývali hosté, lázeňské domy i lékařská doporučení. Roku 1895 přijelo přibližně 1 700 hostů, což byl tehdy rekord. Jenomže za fasádou úspěchu se skrýval problém. Budovy byly zastaralé, vybavení neodpovídalo rostoucím nárokům návštěvníků a evropské lázeňství se mezitím rychle měnilo. Host, který znal Karlovy Vary, Baden-Baden nebo jiné velké lázně monarchie, už nechtěl pouze léčivou vodu. Chtěl pohodlí, společnost, hudbu, restaurace, promenády a kultivované prostředí. Oficiální stránky města Luhačovice

Luhačovice tedy na přelomu století stály před jednoduchou otázkou: buď se promění, nebo začnou pomalu mizet z mapy významných lázní.

Do této chvíle vstoupil člověk, který byl pro jejich další osud skoro stejně důležitý jako samotné prameny.

Doktor František Veselý – muž, který měl větší plán

MUDr. František Veselý viděl v Luhačovicích něco víc než několik chátrajících lázeňských domů. Chtěl vytvořit moderní moravské lázně, které by měly nejen lékařskou úroveň, ale také vlastní kulturní identitu. V jeho představě se zde měla setkávat medicína, český a slovenský společenský život, kultura a moderní architektura.

Jenže na takový sen byly potřeba peníze.

Roku 1900 rozeslal Veselý oběžník zhruba dvěma tisícům českých lékařů a vyzval je k účasti na založení společnosti, která by lázně převzala. Odezva nebyla nijak oslnivá. Nevzdal se. Začal osobně cestovat, přesvědčovat, přednášet a hledat akcionáře mezi lékaři, učiteli, úředníky, lékárníky, obchodníky, advokáty, duchovními a dalšími lidmi, kteří jeho myšlence věřili. Nakonec uspěl. Roku 1902 vznikla Akciová společnost lázní Luhačovických, která lázně převzala od Serényiů. Veselý se stal jejich ředitelem. Oficiální stránky města Luhačovice

Byla to zásadní změna. Luhačovice už neměly být starosvětskými provinčními lázněmi. Měly se stát moderním kulturním a léčebným centrem.

A Veselý věděl, koho k tomu potřebuje.

Dušan Jurkovič přichází do Luhačovic

Kdyby v Luhačovicích nikdy nepůsobil Dušan Samo Jurkovič, stále by tu byly minerální prameny a pravděpodobně i úspěšné lázně. Nebyly by to ale Luhačovice, které známe dnes.

Jurkovič už měl za sebou slavné stavby na Pustevnách a věděl, že moderní architektura nemusí vznikat kopírováním Vídně, Paříže nebo německých lázeňských měst. Inspiraci hledal v lidovém stavitelství Moravy a Slovenska, ve dřevěných stavbách, barevnosti, ornamentu, lidových motivech a práci řemeslníků. To všechno však nepřebíral mechanicky. Lidovou architekturu rozložil na její principy a spojoval ji s moderními stavebními technologiemi a secesním myšlením.

Právě to Luhačovice potřebovaly.

V letech po roce 1902 zde Jurkovič vytvořil pozoruhodný soubor staveb a přestaveb. Město uvádí, že mezi lety 1902–1907 vzniklo podle jeho práce devět nových staveb a pět starších objektů bylo adaptováno. Ještě déle se zabýval koncepcí celého lázeňského prostoru. Oficiální stránky města Luhačovice

Jeho architektura nebyla folklórní dekorací nalepenou na moderní dům. Byla to snaha vytvořit novou slovanskou architekturu, která bude současná, ale zároveň nebude anonymní.

Jurkovičův dům – barevná pohádka

Nejslavnějším výsledkem se stal dnešní Jurkovičův dům.

Jurkovič nevytvořil stavbu od nuly. Roku 1902 radikálně přestavěl starší Janův dům a navazující lázeňské objekty, zvýšil stavbu o další podlaží, nově ji zastřešil a proměnil její vnější i vnitřní podobu. Použil hrázdění, dřevo, výraznou barevnost a ornamentální malbu. Výsledkem nebyl ani tradiční lidový dům, ani běžný secesní hotel. Vzniklo něco mezi nimi – architektura téměř divadelní, ale přitom dokonale zasazená do zeleného údolí. Už tehdy se o stavbě mluvilo jako o „barevné pohádce“. Oficiální stránky města Luhačovice

Vedle něj vznikla či byla přestavěna Chaloupka, Vodoléčebný ústav, vila Jestřabí, lázeňská plovárna a další objekty. Jurkovič navrhoval rovněž kolonádu, pavilony pramenů a širší regulační řešení, ale velká část jeho ambicióznějších plánů nikdy realizována nebyla. Peněz bylo málo a Veselého velkorysé představy narážely i na odpor části akcionářů, kteří chtěli hospodářský výsledek rychleji než další investice. Město Luhačovice

Možná právě tento nedostatek peněz paradoxně Luhačovicím pomohl. Jurkovič totiž nemohl staré lázně jednoduše srovnat se zemí a vybudovat nové. Musel improvizovat, přestavovat, spojovat staré s novým a pracovat s tím, co už na místě stálo. Výsledkem je architektura, která nepůsobí jako monumentální projekt investora, ale jako něco, co postupně vyrostlo z krajiny.

Lázně jako společenský salon Moravy

Veselého představa ovšem nekončila u architektury. Lázně měly žít.

Po roce 1902 se z Luhačovic stalo významné místo českého a slovenského kulturního setkávání. Koncertovalo se, hrálo divadlo, pořádaly se společenské večery a do města přijížděli umělci, lékaři, spisovatelé, politici i hudebníci. Lázeňská sezona nebyla pouze léčebným pobytem. Byla společenskou událostí.

Na počátku 20. století bylo podobné prostředí něco jako dnešní festival, kulturní centrum a společenská síť v jednom. Ráno jste pili minerální vodu, dopoledne absolvovali proceduru, odpoledne se procházeli a večer šli na koncert nebo do společnosti. A během toho všeho se uzavíraly obchody, rodila přátelství, vznikaly milostné vztahy a vedly politické i kulturní debaty.

A jedním z mužů, kteří si Luhačovice zamilovali, byl Leoš Janáček.

Janáček, ranní prameny a hudba

Janáček navštívil Luhačovice poprvé už roku 1886, ale pravidelně sem začal jezdit především od roku 1903. Od té doby až do své smrti je podle městských pramenů navštívil třiadvacetkrát. Bydlel na různých místech, mimo jiné ve Vlastimile, Janově domě, Jestřabí a především v Augustiniánském domě. Oficiální stránky města Luhačovice

Luhačovice pro něj nebyly jen místem, kam se přijel léčit. Chodil krajinou, poslouchal řeč lidí, hlasy ptáků, ruch lázní a zapisoval si své nápady. Městský materiál věnovaný Janáčkovi připomíná, že zde rozepsal Zápisník zmizelého a že v Augustiniánském domě pracoval také na Lišce Bystroušce. Oficiální stránky města Luhačovice

Právě v Luhačovicích roku 1903 poznal Kamilu Urválkovou, jejíž životní příběh se stal jedním z podnětů k opeře Osud. Luhačovické pobyty se tak dostaly nejen do Janáčkova života, ale přímo do jeho hudby.

To je možná jeden z nejhezčích rozměrů Luhačovic: léčivá voda zde nevytvářela pouze lázně. Vytvářela prostředí, do něhož se sjížděli lidé, kteří si navzájem vstupovali do životů a děl.

Když k Jurkovičovi přibyla moderna

Bylo by ale chybou myslet si, že Luhačovice jsou pouze Jurkovič.

V dalších desetiletích se zde objevovala secese, klasicizující moderna i funkcionalismus a na městě pracovali další významní architekti, mezi nimi Emil Králík, Bohuslav Fuchs, František Roith, Oskar Poříska či Ladislav Machoň. Pozoruhodné je, že přestože jejich stavby pocházejí z různých dob a vycházejí z různých představ o architektuře, město se úplně nerozpadlo do nesourodé stavební směsi. Oficiální stránky města Luhačovice

Výrazným příkladem je dnešní Velká kolonáda s halou Vincentky, jejíž funkcionalistickou podobu navrhl architekt Oskar Poříska. Komplex vznikal po druhé světové válce, převážně v letech 1946–1952. Dlouhá, lehce zakřivená kolonáda s velkými prosklenými plochami je architektonicky úplně jiná než Jurkovičův barevný svět, a přesto vedle něj funguje. Poříska nezkoušel Jurkoviče napodobovat. Naopak použil moderní jazyk své doby a současně respektoval měřítko údolí i průhledy do zeleně. Lázně Luhačovice, a.s.

A právě v tom je jedna z největších architektonických kvalit Luhačovic. Město není skanzenem jednoho stylu. Je učebnicí více než sta let lázeňské architektury.

Lázeňský rituál

Staré lázně měly svůj rytmus. A ten byl téměř stejně důležitý jako samotné procedury.

Člověk ráno vyšel z hotelu s lázeňským pohárkem v ruce. Došel k prameni, napil se přesně předepsaného množství vody a pak se pomalu procházel. Žádné vypití půl litru na ex a útěk zpět do pokoje. Léčba měla svůj čas. Chůze, klid, pravidelnost, pobyt na vzduchu, koupel, inhalace, odpočinek.

Tenhle systém měl samozřejmě lékařský základ, ale současně vytvářel neobyčejně silný společenský rituál. Lidé se potkávali každý den u stejných pramenů a ve stejnou dobu. Kolonáda nebyla pouze zastřešenou cestou. Byla jevištěm.

Člověk šel pít Vincentku – a zároveň se šel ukázat.

Oblečení, klobouky, lázeňské pohárky, restaurace, hudba, promenáda, etikety lahví, pohlednice a reklamy vytvořily kolem lázní celý vizuální svět. A právě proto jsou Luhačovice tak zajímavé i pro dějiny reklamy. Lázně prodávaly něco mnohem složitějšího než vodu. Prodávaly představu zdravého a kultivovaného života.

Luhačovice jako značka

Z dnešního pohledu je fascinující, jak moderně byla značka Luhačovic vlastně vystavěna už před více než sto lety.

Měla produkt – minerální vodu.

Měla fyzický zážitek – lázeňskou léčbu.

Měla vlastní architekturu – Jurkoviče.

Měla kulturní obsah – koncerty, divadlo, společenský život.

Měla celebrity – Janáčka a řadu dalších významných hostů.

Měla obal – láhve Vincentky, pohárky, etikety a plakáty.

A měla příběh.

Nikdo tomu tehdy neříkal branding, ale přesně to se zde dělo.

Nejúspěšnější značky totiž nejsou ty, které mají hezké logo. Jsou to ty, u nichž produkt, prostředí, příběh a vizuální identita říkají totéž. Luhačovice měly štěstí, že v rozhodující chvíli jejich historie stáli vedle sebe lidé, kteří to – každý svým způsobem – pochopili. Serényiové viděli hodnotu vody. Veselý viděl možnost vybudovat lázeňské centrum. Jurkovič pochopil, že musí mít vlastní tvář. A Janáček ukázal, že místo může působit i na lidskou představivost.

A proto Luhačovice nestárnou

Když se člověk dnes projde kolem Jurkovičova domu a dál k Vincentce, sleduje vlastně několik století historie namačkaných do několika stovek metrů. Pod nohama proudí voda, kvůli které všechno začalo. Vedle sebe stojí architektura 19. století, Jurkovičova lidová secese a funkcionalismus 20. století. A kolem jsou pořád stromy, svahy a lesy, bez nichž by všechny ty stavby ztratily polovinu svého kouzla.

To je největší zvláštnost Luhačovic. Nevznikly jako hotové město podle jednoho plánu. Každá generace k nim něco přidala. Něco povedeného, něco méně. Ale základní myšlenka přežila: lázně nemají člověka ohromovat. Mají ho zpomalit.

A možná právě proto sem člověk přijede a po chvíli začne chodit pomaleji, i když žádnou lázeňskou kúru předepsanou nemá.

Vincentka je pořád slaná. Jurkovičův dům je pořád trochu bláznivě barevný. Kolonáda pořád svádí k pomalé chůzi. A Luhačovice pořád dělají něco, co neumí mnoho měst: připomínají, že zdraví nemusí znamenat pouze léčení nemoci, ale také čas, klid, prostředí, krásu a obyčejnou lidskou radost z toho, že člověk na chvíli nikam nespěchá.

Zdroje:
Město Luhačovice – Historie lázeňství. Oficiální stránky města Luhačovice
Město Luhačovice – Historie města. Oficiální stránky města Luhačovice
Město Luhačovice – MUDr. František Veselý. Oficiální stránky města Luhačovice
Město Luhačovice – Dušan Samo Jurkovič a jeho stavby. Oficiální stránky města Luhačovice
Lázně Luhačovice, a. s. – Historie a architektura. Lázně Luhačovice, a.s.
Lázně Luhačovice, a. s. – Léčivé prameny. Lázně Luhačovice, a.s.
Vincentka – Historie pramene. Vincentka
Město Luhačovice – Leoš Janáček. Oficiální stránky města Luhačovice
Město Luhačovice / Lázně Luhačovice – historie kolonády a haly Vincentky. Lázně Luhačovice, a.s.