Meissner
Mořic Meissner – husovický likérník, který začínal se zeleninou
Od obyčejného krámku k vlastní výrobě
Příběh Mořice Meissnera je přesně ten druh podnikatelského osudu, jaký byl pro Brno první poloviny 20. století typický a zároveň dnes působí skoro neuvěřitelně. Nezačínal jako továrník, průmyslník ani majitel zavedené značky. Když se v Husovicích pustil do podnikání, jeho svět byl mnohem skromnější – obchod, každodenní zákazníci, obyčejné zboží a postupné budování důvěry. Podle dochovaných vzpomínek začínal dokonce prodejem zeleniny. Z malého obchodu se ale během času vyvinul podnik se smíšeným zbožím a od něj už vedla cesta k činnosti, která dala jménu Meissner v Brně skutečnou váhu – k výrobě likérů a lihovin.
Husovice tehdy nebyly okrajovou čtvrtí v dnešním smyslu. Byly hustě osídlenou průmyslovou obcí přitisknutou k Brnu, plnou dělníků, řemeslníků, obchodníků, hostinců a menších továren. Právě v takovém prostředí mohl schopný obchodník rychle poznat, co lidé kupují, co se prodává v hostincích a na čem se dá postavit větší podnik. Meissner se postupně přestal spokojovat jen s prodejem cizího zboží a rozhodl se vyrábět vlastní.
V rozsáhlém dvorním traktu domu na Husovské hlavní třídě, pozdější Dukelské třídě 80, začal vznikat podnik, který měl s původním krámkem společného už jen majitele.
Likérka uprostřed Husovic
Výroba byla na svou dobu překvapivě rozsáhlá. Ve sklepních prostorách se nacházely velké kvasné nádoby, v přízemí fungovala pálenice, stáčírna a provoz na mytí lahví, v patře mísírna likérů a sklad koření, aromatických přísad a trestí. Podle rodinných vzpomínek pocházela část technologického zařízení ze Švýcarska. Nebyla to tedy žádná improvizovaná domácí výroba za obchodem, ale regulérní lihovarnický a likérnický provoz.
Podnik měl zaměstnávat přibližně dvě desítky lidí, podle některých údajů kolem třiadvaceti až sedmadvaceti pracovníků. Na firmu ukrytou uvnitř městské zástavby to bylo poměrně mnoho. Vyrábělo se zde, stáčelo, skladovalo, balilo a expedovalo. Meissnerova likérka měla vlastní obchodní síť a vlastní způsob distribuce. Zboží putovalo do brněnských obchodů a hostinců, ale také do okolních obcí. Zpočátku jej rozvážely povozy, později automobily.
Mořic Meissner přitom podle rodinné tradice nebyl továrníkem, který by seděl zavřený v kanceláři. Obchodníky a hostinské objížděl osobně. Díval se, co se prodává, kontroloval zásoby a zjišťoval, co bude potřeba dodat. Byl to stále trochu ten původní obchodník od pultu, jen v mnohem větším měřítku. Místo jednoho krámku už měl za zády vlastní výrobu.
Rum, brandy i Světluška
Sortiment firmy byl široký. Vedle rumu a brandy se vyráběly nejrůznější sladké likéry – vaječné, kávové nebo čokoládové. Dochované etikety a sběratelské předměty připomínají také výrobky s půvabnými názvy jako Světluškanebo Cyklistický likér. Právě podobná pojmenování ukazují, že i tehdejší výrobci velmi dobře rozuměli tomu, čemu dnes říkáme značka a marketing.
Nestačilo totiž vyrobit alkohol. Výrobek musel mít jméno, etiketu a charakter, podle něhož jej zákazník poznal. V době, kdy na trhu působily desítky regionálních lihovarů, vinopalníků a výrobců likérů, byla schopnost vytvořit zapamatovatelný produkt skoro stejně důležitá jako samotná receptura.
Jedním z nejstarších přesně doložených výrobků je Tuzemský čajový rum M. Meissnera, pro který existuje úřední povolení datované 5. října 1921. Už na počátku první republiky tedy Meissnerův podnik fungoval jako zavedený výrobce. Není přitom vyloučeno, že samotné podnikání je ještě starší; archivní materiály firmy obsahují dokumenty sahající až do konce 19. století.
Meissnerův rum byl typickým produktem středoevropského trhu. Nešlo o pravý karibský rum z cukrové třtiny, ale o domácí lihovinu ochucenou rumovou trestí, která byla v českých zemích mimořádně populární. Podobné výrobky nabízela většina domácích lihovarů a jejich etikety patří dnes k nejpůvabnějším dokladům meziválečné reklamní grafiky.
Podnikatel, který znal své zákazníky
Na Meissnerově příběhu je zajímavé, že jeho úspěch podle všeho nestál na jediném zázračném výrobku. Nevytvořil jednu značku, která by ovládla republiku. Síla firmy spočívala spíš v dobré znalosti místního trhu, širokém sortimentu a osobních obchodních vztazích.
Rodinná vzpomínka zachycuje podnikání překvapivě střízlivě: zisk na jedné lahvi nebyl nijak závratný. Peníze přinášelo množství prodaného zboží. To je vlastně velmi moderní obchodní princip – nízká marže, pravidelný obrat a pevná distribuční síť. Meissner neprodával luxus pro úzkou vrstvu společnosti. Jeho výrobky patřily do světa obyčejných hospod, obchodů, oslav a domácností.
Podnik přitom nevyrůstal ve vzduchoprázdnu. Meissner patřil k místní husovické společnosti a podle dochovaných vzpomínek podporoval i veřejný život. Je spojován například s husovickým Sokolem a s finanční podporou jeho aktivit. Takové chování bylo u úspěšných místních podnikatelů časté. Firma nebyla pouze zdrojem příjmů majitele; byla součástí čtvrti a jejího společenského života.
Jeden dům, několik epoch
Dům na Husovské hlavní třídě 80 se postupně stal svědkem několika úplně odlišných dějinných období. Za Rakouska-Uherska a první republiky zde vyrůstal rodinný podnik. Během meziválečných let zde vznikaly lahve s barevnými etiketami, rumy, likéry a další lihoviny, které se rozvážely po Brně a okolí.
Po druhé světové válce však přišel konec soukromému podnikání.
Roku 1948 se Meissnerova firma dostala do procesu znárodnění československého lihovarnického průmyslu. Dobový úřední dokument uvádí podnik jako „M. Meissner, Brno-Husovice, Husovská hl. tř. 80“ a jako majitele zmiňuje Ing. Otto Meissnera. Rodinná firma tak definitivně přestala být soukromým podnikem a byla začleněna do systému státního průmyslu.
Výroba ale neskončila ze dne na den. Na stejné adrese pokračovala ještě nějakou dobu pod podnikem Moravské lihovary, národní podnik v Brně. Dochované etikety z poloviny padesátých let už místo Meissnerova jména uvádějí „provoz 05 – Brno-Husovice, Dukelská 80“.
Je to zvláštní obraz: stejné sklepy, stejné místnosti, možná část stejného zařízení a snad i stejní zaměstnanci – ale úplně jiný svět. Tam, kde ještě před několika lety stála rodinná firma nesoucí jméno zakladatele, se najednou objevilo anonymní číslo provozu národního podniku.
V polovině padesátých let byla výroba v bývalé Meissnerově likérce ukončena.
Archiv, který ještě může promluvit
Na rozdíl od mnoha jiných menších meziválečných výrobců však Meissnerova firma nezmizela úplně beze stopy. V Archivu města Brna se dochoval samostatný podnikový fond Mořic Meissner, Brno, zahrnující dokumenty především z let 1929–1948, s přesahy před i za toto období.
Fond obsahuje majetkoprávní písemnosti, personální materiály, podnikové bilance z let 1933–1948 i stavební dokumentaci. Právě tam může ležet podrobnější odpověď na otázky, které dnes ještě nejsou zcela vyřešené: kdy přesně Meissner svou výrobu zahájil, jak rychle rostla, jaké měl obchodní partnery, kolik vyráběl a jak vypadal samotný provoz.
Pro historii české reklamy je to mimořádně zajímavé. Většina starých etiket a reklamních cedulí k nám totiž přichází bez příběhu. Zůstane značka, grafika a jméno výrobce, ale lidé za nimi se postupně ztratí. U Meissnera máme štěstí – jméno, místo i část rodinné paměti přežily.
Lahve, které připomínají zmizelý svět
Dnes působí etiketa likéru M. Meissnera jako drobný barevný předmět z dávno zmizelého Brna. Ve skutečnosti však stojí za ní celý svět jedné husovické firmy: sklepní kádě, vůně alkoholu a koření, řady omytých lahví, zaměstnanci ve výrobě, povozy a později nákladní automobily vyrážející k hostincům, obchodník zapisující objednávky a majitel, který své zákazníky raději navštěvoval osobně.
Mořic Meissner nezačal jako továrník. Začal jako obchodník.
Právě v tom je možná nejzajímavější část jeho příběhu. Z malého krámku dokázal vybudovat podnik, který zaměstnával desítky lidí, vyráběl vlastní značky a po několik desetiletí patřil k hospodářskému životu Husovic. Nakonec jej smetla velká historie, stejně jako stovky dalších československých rodinných firem.
Zůstaly etikety, lahve, několik dokumentů a jméno na staré reklamě.
A někdy právě taková jediná etiketa stačí, aby se za ní znovu otevřely dveře dávno zaniklé továrny.
Zdroje: Archiv města Brna – fond Mořic Meissner, Brno; dobové dokumenty ke znárodnění lihovarnických podniků 1948; databáze historických rumových a likérových etiket Rum.cz – M. Meissner, Brno-Husovice; dochované etikety Moravských lihovarů, provoz Brno-Husovice.
