Pelikan Günther Wagner
Pelikan uhlový papír – nenápadný kancelářský pomocník, bez kterého by nevznikly miliony kopií
Když jedna stránka nestačila
Dnes stačí dokument poslat e-mailem, vytisknout ve dvou kopiích nebo během několika sekund oskenovat. Ještě ve druhé polovině 20. století ale vypadala běžná kancelář úplně jinak. Dopisy se psaly na stroji, faktury se vyhotovovaly v několika exemplářích a každá další kopie musela vzniknout současně s originálem. Mezi jednotlivé listy papíru se proto vkládal tenký tmavý arch – uhlový neboli karbonový papír. Při úderu klávesy psacího stroje se barvicí vrstva přenesla na další list a jedním úhozem tak vznikl originál i několik kopií. Právě z této techniky pochází dodnes používaná e-mailová zkratka CC – carbon copy.
Jedním z nejznámějších výrobců tohoto kancelářského materiálu byl německý Pelikan. Značka, kterou si dnes většina lidí spojí především s inkoustem, plnicími pery a školními potřebami, vyráběla uhlový papír už na počátku 20. století a zůstala s ním spojena po mnoho desetiletí. V katalogu Pelikanu z roku 1951 se přímo uvádí, že uhlový papír firma vyrábí více než čtyřicet let, což posouvá počátek výroby nejpozději přibližně k roku 1910.
Od továrny na barvy k Pelikanu
Historie firmy začala mnohem dříve než historie jejího uhlového papíru. Chemik Carl Hornemann založil v Hannoveru továrnu na barvy a inkousty a za oficiální datum vzniku společnosti se považuje 28. duben 1838, kdy vydal první dochovaný ceník. Firma postupně rostla a roku 1863 do ní nastoupil chemik Günther Wagner, který ji v roce 1871 převzal.
Právě Wagner dal značce její nejslavnější symbol. Pelikán pocházel z jeho rodového znaku a roku 1878 si jej nechal zaregistrovat jako ochrannou známku. Šlo o jednu z velmi raných registrovaných značek v Německu. Postupně se začalo jméno Pelikan používat stále výrazněji a původní firma Günther Wagner se pod touto značkou prosadila daleko za hranicemi Německa.
Na konci 19. století už se podnik nezabýval jen barvami a inkousty. Roku 1895 převzal firmu Fritz Beindorff a sortiment se rozšířil také o kancelářské potřeby. Právě tento krok otevřel cestu k výrobkům, jako byly razítkové barvy, pásky do psacích strojů a později uhlový papír.
Co vlastně uhlový papír byl
Klasický uhlový papír nebyl obyčejným černým papírem. Tvořil jej velmi tenký nosný list pokrytý z jedné strany směsí pigmentu, vosků a pojiv. Při tlaku pera nebo úderu klávesy psacího stroje se část barvicí vrstvy oddělila a obtiskla na papír pod ní. V praxi bylo možné vložit mezi několik listů více uhlových papírů a jedním psaním vytvořit několik kopií najednou.
Technologie uhlového papíru sahá až na začátek 19. století. S jeho vývojem je spojován italský vynálezce Pellegrino Turri a roku 1806 získal Ralph Wedgwood britský patent na podobný kopírovací systém. Skutečný rozmach však přišel až s psacím strojem a moderní kanceláří. Jakmile začaly firmy vyrábět účetní doklady, smlouvy, objednávky a korespondenci ve velkém množství, karbonový papír se stal prakticky nezbytným spotřebním materiálem.
Pelikan Kohlenpapier
V německých materiálech se výrobek označoval jednoduše Pelikan-Kohlenpapier. Exportní balení používala zároveň názvy Papier Carbone, Carbon Paper a Papel Carbon, takže jeden obal mohl sloužit pro několik jazykových trhů. Dochované krabičky z první poloviny 20. století dobře ukazují, že Pelikan chápal uhlový papír jako skutečně mezinárodní produkt.
Katalog z roku 1951 uvádí několik přesně rozlišených typů. Pro psací stroje byly určeny například varianty 1022 G, 1021 G a 1027 G. Firma zdůrazňovala, že jednotlivé archy mají speciálně upravenou zadní stranu, díky níž zůstávají rovné, snadno se uchopují a rychle vkládají do sady papírů. U formátů DIN A4 a DIN A5 byla navíc použita zkosená hrana a mírně prodloužený formát, aby bylo možné všechny karbonové listy po napsání dokumentu vytáhnout jedním pohybem.
Takový detail možná dnes vypadá zanedbatelně, ale v kanceláři, kde sekretářka nebo účetní vyhotovovala stovky dokumentů denně, znamenal rozdíl mezi nepohodlným a profesionálně navrženým materiálem.
Sto listů v jedné krabici
Standardní balení Pelikanu obsahovalo u formátu DIN A4 sto listů, zatímco u menšího DIN A5 dvě stě listů. Pro velkoodběratele byly určeny také balíky po pěti stech nebo tisíci kusech.
To jasně ukazuje, pro koho byl výrobek určen. Uhlový papír nebyl luxusním kancelářským doplňkem. Byl masovým provozním materiálem pro banky, pojišťovny, továrny, úřady, advokáty, velkoobchody, železnici nebo státní správu.
Jedna krabice mohla během krátké doby zmizet v účetním oddělení, kde se každý doklad psal například ve třech nebo čtyřech exemplářích: jeden pro zákazníka, jeden pro účtárnu, další pro archiv a někdy ještě jeden pro expedici.
Ne každý karbon byl stejný
Pelikan nenabízel pouze jeden univerzální černý uhlový papír. Už v polovině 20. století měl sortiment rozdělený podle toho, kolik kopií bylo třeba vytvořit, jak tmavý měl být otisk a k jakému účelu měl materiál sloužit. U varianty 1022 Gkatalog uvádí standardní měkký typ pro menší i větší počet průklepů.
Rozdíly spočívaly v tloušťce papíru, množství barviva, tvrdosti vrstvy a schopnosti vytvářet opakovaný otisk. Některý uhlový papír byl vhodnější pro jeden či dva výrazné průklepy, jiný měl zvládnout více kopií s menším množstvím barvy při každém úderu.
Vývoj pokračoval ještě desítky let. Pelikan si například v padesátých letech nechal patentovat uhlový papír s plastovou zadní vrstvou a v šedesátých letech také řešení jednorázového karbonového papíru. Firma se tedy nesoustředila pouze na prodej tradičního výrobku, ale technologii průběžně zdokonalovala.
Jan Tschichold a uhlový papír jako design
Na historii Pelikanu je mimořádně zajímavé, že i tak obyčejný výrobek, jako byl uhlový papír, dostával velmi kvalitní grafický obal. Na přelomu dvacátých a třicátých let spolupracoval Pelikan s významným typografem Janem Tschicholdem, jednou z klíčových osobností moderní evropské typografie.
Dochované obaly Pelikan Caoutchouc Kohlenpapier používají strohou modernistickou kompozici, výrazné oranžové a černé plochy, bezpatkové písmo a současně vícejazyčné označení výrobku. Výtvarně jsou velmi blízké principům Nové typografie, s nimiž je Tschichold spojován. Dochovaný exemplář je součástí materiálů spojených s Tschicholdem v Museum of Modern Art.
To je krásný příklad toho, že moderní design ve dvacátých a třicátých letech nepronikal pouze na plakáty nebo obálky knih. Dostával se i na obaly kancelářského spotřebního zboží.
Pelikán s mláďaty
Na krabicích uhlového papíru nechyběl tradiční znak firmy – pelikán s mláďaty v hnízdě. Logo původně vycházelo z rodového znaku Günthera Wagnera a během desetiletí bylo několikrát zjednodušováno. Přesto zůstávalo dost výrazné na to, aby zákazník značku okamžitě poznal.
Na dochovaných krabicích z třicátých a čtyřicátých let se znak často objevuje v oválu nebo kruhu společně s nápisem Günther Wagner. V exportních variantách je vedle německého „Kohlenpapier“ současně uvedeno francouzské „Papier Carbone“ a španělské „Papel Carbon“.
Takový obal fungoval zároveň jako reklama. Uživatel jej měl při práci neustále před očima a značka se tak každodenním používáním hluboce zapisovala do paměti.
Uhlový papír a psací stroj – nerozlučná dvojice
Úspěch uhlového papíru přímo souvisel s rozšířením psacích strojů. Psací stroj sám nedokázal vytvářet kopie. Mechanický úder typové páky však měl dostatečnou sílu, aby prošel přes několik vrstev papíru a karbonu.
Typická kancelářská sestava mohla vypadat takto: čistý list, pod něj uhlový papír barvicí stranou dolů, další čistý list, další karbon a další papír. Po napsání dopisu se sada rozebrala a vznikl originál a několik průklepů.
Kvalita uhlového papíru byla přitom velmi důležitá. Špatný karbon špinil prsty, propíjel skrz papír, zanechával nepravidelný otisk nebo se po několika použitích stával téměř nečitelným.
Právě důvěra ve značku proto hrála velkou roli a Pelikan měl výhodu firmy, která už byla po desetiletí známá kvalitou inkoustů a dalších psacích potřeb.
Modrá, černá i speciální provedení
Nejznámější byl samozřejmě uhlový papír černý, ale vyráběly se i další barvy. Podle konkrétního použití mohl zákazník zvolit modrou nebo jinak barevnou barvicí vrstvu.
Existovaly také materiály určené pro zvláštní druhy dokumentů. Pelikan například používal u některých typů označení Urkundenschwarz, tedy černou určenou pro dokumenty a listiny. Krabička typu 1022 G z katalogu roku 1951 nese právě toto označení.
V době, kdy dokumenty často musely zůstat čitelné po desítky let, nebyla barevná stálost zanedbatelnou vlastností.
Od vosku k plastu
Tradiční uhlový papír využíval vrstvu pigmentu spojeného s voskem. V padesátých letech však výrobci začali přecházet k modernějším polymerním vrstvám. Cílem bylo vytvořit čistší povrch, rovnoměrnější přenos barviva a delší životnost.
Pelikan byl součástí tohoto vývoje. Patent z roku 1958 dokumentuje uhlový papír s plastovou zadní vrstvou, zatímco další patenty z šedesátých a osmdesátých let ukazují pokračující výzkum jednorázových a speciálních karbonových materiálů.
Pozdější obaly nesly například označení Pelikan interplastic a jejich grafika už byla úplně jiná než předválečný modernismus. Červenobílé geometrické plochy a fotografie či ilustrace ženy u psacího stroje dokonale odpovídaly estetice šedesátých a sedmdesátých let.
Československá kancelář a „kopírák“
Také v Československu byl uhlový papír naprostou kancelářskou samozřejmostí. Běžně se mu říkalo kopírák nebo prostě uhlák a používal se nejen v administrativě, ale také ve školách, dílnách a domácnostech.
Před příchodem levných kopírek nebyla prakticky jiná rychlá cesta, jak při psaní vytvořit několik identických exemplářů. Karbonový papír tak stál za obrovským množstvím dokumentů, které dnes leží v archivech – obchodními dopisy, fakturami, objednávkami, policejními protokoly, smlouvami, potvrzeními i úřední korespondencí.
Právě průklepy mají dnes charakteristický vzhled. Písmena jsou často o něco světlejší než na originálu, okraje tahů mírně rozpitější a někdy lze z intenzity písma poznat, zda šlo o první, druhou nebo třetí kopii v sadě.
Když přišla kopírka
Od šedesátých let začaly klasický uhlový papír postupně vytlačovat xerografické kopírky, později počítačové tiskárny a elektronická komunikace. Proces však trval dlouho. V mnoha úřadech a provozech se karbonový papír používal ještě v osmdesátých a devadesátých letech.
Pelikan ostatně uhlový papír vyráběl i velmi pozdě a firemní bezpečnostní dokumentace ho ještě ve 21. století uváděla jako Pelikan Carbon Paper for typewriting.
U některých formulářů přežila myšlenka karbonu dodnes. Samopropisovací formuláře fungují na jiném chemickém principu, ale jejich účel je stejný: jedním psaním vytvořit několik kopií.
CC – digitální památka na uhlový papír
Možná nejzajímavější dědictví karbonového papíru dnes používáme každý den, aniž bychom o něm přemýšleli.
V elektronické poště znamená CC – carbon copy, doslova uhlová kopie. Když někoho přidáme „do kopie“, používáme slovník kanceláře z doby psacích strojů.
Digitální technologie odstranila papír, psací stroj i černé prsty od karbonu.
Terminologie ale přežila.
Pelikan – obyčejný výrobek s neobyčejným designem
Uhlový papír Pelikan je dnes zajímavý právě tím, jak dokonale reprezentuje svět, který téměř zmizel. Nebyl drahý, nebyl luxusní a lidé ho po opotřebení bez váhání vyhazovali. Přesto mu velký výrobce věnoval vlastní receptury, patenty, několik kvalitativních tříd a profesionálně navržené obaly.
Dochovaná krabička Pelikan Kohlenpapier tak není jen kusem starého kancelářského materiálu.
Je připomínkou doby, kdy měla každá kopie fyzický původ v úderu kovové litery, kdy sekretářka zvedla ze stroje několik listů najednou a kdy bylo z každého dokumentu okamžitě patrné, který exemplář je originál a který průklep.
A také doby, kdy i uhlový papír mohl dostat obal navržený jedním z nejslavnějších typografů 20. století.
Zdroje
Pelikan – oficiální historie společnosti, založení Carlem Hornemannem roku 1838, Günther Wagner, registrace značky Pelikan roku 1878 a rozšíření sortimentu o kancelářské potřeby.
Pelikan, ceník 1951 – Pelikan-Kohlenpapier, informace o více než čtyřicetileté tradici výroby, typech 1022 G, 1021 G a 1027 G, balení a technickém provedení.
Google Patents – Pelikan Werke Günther Wagner, patent na uhlový papír s plastovou zadní vrstvou, priorita 1956.
Google Patents – Pelikan Werke Günther Wagner, jednorázový uhlový papír, patentová přihláška z roku 1962.
Google Patents – Pelikan AG, další vývoj uhlového papíru, priorita 1979.
Pelikan – bezpečnostní list Pelikan Carbon Paper for typewriting, doklad pokračující výroby uhlového papíru i v novodobém období.
Historie karbonového papíru – princip výroby, patent Ralpha Wedgwooda z roku 1806 a původ termínu „carbon copy“.
Jan Tschichold / Pelikan – dochovaný modernistický obal Pelikan Caoutchouc Kohlenpapier z přelomu dvacátých a třicátých let.
Dochované historické obaly Pelikan Kohlenpapier / Carbon Paper / Papier Carbone – vícejazyčná exportní balení z první poloviny 20. století.
Pelikan Interplastic – pozdější podoba obalu uhlového papíru, přibližně šedesátá až sedmdesátá léta 20. století.
