Richardka

Richardka – minerální voda z Kynžvartu, která cestovala do světa

Z pramene pod Slavkovským lesem až do New Yorku

Na starých lahvích, etiketách a reklamách se občas objeví jméno, které dnes už skoro nikomu nic neřekne, přestože před více než sto lety představovalo výrobek vyvážený daleko za hranice českých zemí. Richardka z Lázní Kynžvart patří právě mezi takové značky. Nebyla to uměle vytvořená limonáda ani obchodní jméno vymyšlené reklamní kanceláří. Byla to přírodní kyselka z pramene Richard, jehož historie je úzce spojena s rodem Metternichů a se vznikem samotných kynžvartských lázní.

Minerální prameny v okolí Kynžvartu byly známy po staletí. Nejstarší zpráva o zdejších minerálních vodách pochází již z roku 1454. Když profesor chemie Steinmann v roce 1818 zkoumal oblast, napočítal v Kynžvartu a jeho okolí šestnáct minerálních pramenů. Rozhodující okamžik přišel o několik let později. Roku 1822 byl do Kynžvartu pozván jeden z nejslavnějších chemiků své doby, Švéd Jöns Jacob Berzelius, který během svého pobytu v Karlových Varech prozkoumal také zdejší vody. Jeho příznivé hodnocení pomohlo nastartovat jejich další využívání.

Zpočátku ovšem vše neprobíhalo hladce. Některé kynžvartské vody se začaly ručně plnit do hliněných džbánků a pod označením Königswarter Stahlwasser – Kynžvartská ocelová voda byly rozesílány lékařům jako reklamní vzorky. Kvůli vysokému obsahu železa a primitivnímu způsobu plnění se však během přepravy měnily a znehodnocovaly. První pokus udělat z kynžvartské vody obchodní artikl tak skončil spíše neúspěchem.

Richardka však byla jiná.

Kníže Richard Metternich dal prameni jméno

K opravdovému rozvoji lázní došlo v druhé polovině 19. století. Roku 1862 byly kynžvartské vody úředně uznány za léčivé a o rok později nechal kníže Richard Metternich vedle pramene Viktorka vybudovat první penzion. Právě v této době dostal jeden z místních pramenů na jeho počest jméno Richard.

Richard Metternich nebyl bezvýznamným provinčním šlechticem. Pocházel z jednoho z nejvýznamnějších aristokratických rodů habsburské monarchie a byl synem slavného rakouského státníka Klemense Wenzela Lothara von Metternicha, jehož jméno je neoddělitelně spojeno s evropskou politikou první poloviny 19. století.

Jméno Richard tak nebylo pro kynžvartskou vodu náhodným označením. Bylo současně připomínkou majitelů panství a jakousi aristokratickou pečetí původu.

Samotný pramen se přitom od ostatních kynžvartských zřídel lišil. Zatímco většina zdejších vod patřila mezi železnaté kyselky, Richard byl prostou studenou kyselkou velmi bohatou na oxid uhličitý a s poměrně nízkou mineralizací. Právě tato vlastnost z něj později udělala mimořádně vhodnou stolní vodu.

Rok 1892 – z lázeňského pramene se stává značka

Zásadní zlom přišel v roce 1892. U kynžvartského nádraží byla vybudována stáčírna a voda z pramene Richard do ní byla přivedena potrubím. Místo hliněných nádob se začaly používat skleněné lahve a z lokálního pramene se postupně stal výrobek schopný absolvovat dlouhou cestu bez výrazné ztráty kvality.

Právě tehdy začíná skutečný obchodní život Richardky.

Německé označení Richardsquelle se objevovalo na lahvích a exportních etiketách a voda se začala prodávat nejen hostům lázní, ale také mimo Kynžvart. Lázeňská správa si velmi dobře uvědomovala, že má v rukou produkt, který lze postavit vedle známých evropských minerálních vod.

A pustila se do toho ve velkém.

Vídeň, Paříž, Londýn a New York

Nejkrásnější kapitola příběhu Richardky přišla na přelomu 19. a 20. století. Minerální voda z malého západočeského lázeňského města začala cestovat Evropou a následně přes oceán.

Podle historie dnešních Lázní Kynžvart měla Richardka svá distribuční depa ve Vídni, Paříži, Londýně a dokonce v New Yorku. Dochované honosné etikety v angličtině a francouzštině uložené v lázeňském archivu potvrzují, že export nebyl pouze reklamní fantazií.

Dobová propagace používala velmi sebevědomé označení:

„Knížecí Metternichovský kynžvartský pramen Richard – perla Čech.“

Richardka byla nabízena jako mimořádně čistá alkalická kyselka bez železa. Právě absence výraznějšího obsahu železa představovala proti některým ostatním kynžvartským pramenům velkou výhodu. Voda měla stabilnější chuť a lépe snášela dlouhou přepravu.

Z pohledu dnešního marketingu to bylo téměř dokonalé spojení. Produkt měl přírodní původ, lázeňskou tradici, aristokratické jméno a příběh místa. A k tomu ještě elegantní exportní obal.

Richardka proti Évianu

Další silný argument přinesla chemická analýza z roku 1897, kterou provedl pražský profesor Gintl. Richardku vyhodnotil jako výtečnou stolní vodu a podle historie Lázní Kynžvart ji postavil dokonce nad tehdy již známou minerální vodu z francouzského Évianu u Ženevského jezera.

Pro reklamu to muselo být požehnání.

Malá západočeská kyselka mohla být prezentována vedle jedné z nejznámějších evropských minerálních vod. Richardka už nebyla jen vodou, kterou si host nabral během lázeňské kúry do pohárku. Stávala se prémiovou stolní vodou.

A právě tady se její historie krásně propojuje s dějinami moderní reklamy. Koncem 19. století začaly evropské minerální vody soutěžit nejen chemickým složením, ale také značkou, lahví, etiketou, původem a příběhem. Voda už nebyla pouze voda. Byla to Évian, Vichy, Mattoni, Giesshübler – nebo Richardka.

Lázně vyrůstající kolem pramenů

Mezitím se měnil i samotný Kynžvart. Roku 1864 vznikl lázeňský dům Metternich, dnešní léčebný dům Orlík. Následovala kolonáda a roku 1885 budova dnešní balneoterapie. Kolem pramenů postupně vyrůstaly hotely a penziony a z nenápadného místa pod Slavkovským lesem se stávalo skutečné lázeňské středisko.

Richard byl přitom jedním z jeho symbolů.

V roce 1892 byl nad pramenem vybudován altán. Dobové fotografie a pohlednice zachycují elegantní lázeňský pavilon i takzvané podavačky vody, které hostům u pramene Richard vodu podávaly. Lázně Kynžvart dodnes uchovávají rozsáhlý soubor historických fotografií pramene a lázeňského areálu.

Po první světové válce tradice pokračovala. Almanach lázeňský Republiky československé z roku 1920 uvádí, že k pitné kúře se v Kynžvartu používaly především prameny Richard a Viktorka. Lázeňská sezóna tehdy trvala od 1. května do 15. září a během ní Kynžvart navštěvovaly stovky lázeňských hostů a desetitisíce dalších návštěvníků.

Richardka tedy přežila monarchii a bez problémů vstoupila do Československé republiky.

Konec lahvované Richardky

To, co nezničil konec Rakouska-Uherska ani hospodářské krize, nakonec ukončily válka a poválečné poměry.

Stáčení Richardky pokračovalo podle dnešních lázní až do roku 1947. Technický stav jímání a potrubí se však postupně zhoršoval. Po válce nebyla infrastruktura dobře udržována a nakonec muselo být stáčení u nádraží zastaveno. Stáčecí zařízení bylo demontováno a podle historie města převezeno do válkou poškozeného chebského pivovaru.

Tím skončila kariéra Richardky jako exportované lahvové minerální vody.

Pramen samotný ale nezmizel. V padesátých letech byla jeho šachtice opravena a prohloubena a Richard zůstal součástí kynžvartských lázní. Pramen teče dodnes a spolu s Helenou, Viktorem a Marií patří mezi zdejší přírodní léčivé zdroje.

Zapomenutá konkurentka velkých minerálek

Na příběhu Richardky je fascinující především rozdíl mezi jejím někdejším postavením a dnešní téměř úplnou zapomenutostí.

Na konci 19. století měla minerální voda z Kynžvartu ambici stát vedle velkých evropských značek. Byla stáčena do skleněných lahví, opatřována exportními etiketami, propagována jako „perla Čech“ a její distribuční síť sahala podle lázeňských pramenů od Vídně přes Paříž a Londýn až do New Yorku.

Za značkou navíc stál celý příběh: Metternichové, slavné západočeské lázeňství, chemické analýzy významných vědců, aristokratický Kynžvart a pramen vyvěrající pod lesy v nadmořské výšce přes sedm set metrů.

Dnes známe Mattoni. Známe Bílinskou kyselku, Vincentku nebo francouzský Évian.

Richardka se z této společnosti téměř vytratila.

A právě proto je její stará reklama nebo etiketa tak zajímavým sběratelským předmětem. Není jen reklamou na minerální vodu. Je připomínkou doby, kdy se z malých českých a moravských lázní vyvážely výrobky do celého světa a kdy láhev minerálky dokázala nést nejen vodu, ale také jméno šlechtického rodu, pověst lázeňského města a kus české země.

Richardka byla kdysi světovou značkou z malého Kynžvartu. A její cesta vedla opravdu daleko – až za Atlantik.

Prameny a zdroje

Město Lázně Kynžvart – Historie lázní; dějiny kynžvartských minerálních pramenů, stáčení Richardky a analýza prof. Gintla z roku 1897.

Léčebné lázně Lázně Kynžvart – Kyselka Richard; historie pramene, export Richardky a zahraniční distribuční depa.

Město Lázně Kynžvart – Historie města v datech 1863–1892; pojmenování pramene Richard, vznik lázeňského areálu a stáčírny.

Léčebné lázně Lázně Kynžvart – historické materiály k minerálním pramenům; vznik stáčírny roku 1892 a původní názvy kynžvartských kyselek.

Národní památkový ústav – Lázně Kynžvart – prameny a historie.

Město Lázně Kynžvart – archiv dobových fotografií a pohlednic pramene Richard a kynžvartských lázní.