Rosnická cikorka

Rosnická cikorka – příběh Oldřicha Kučery a továrny v Rosnicích

Od sušárny čekanky k vlastní továrně

Příběh Rosnické cikorky nezačíná samotnou značkou ani Oldřichem Kučerou, ale mnohem dříve, na konci 19. století. V Rosnicích u Všestar nedaleko Hradce Králové vznikla v letech 1893–1894 sušárna čekanky, kterou vybudoval František Fejgl z místního hospodářství čp. 43. Poloha nebyla zvolena náhodně. Objekt stál u cest směřujících do Všestar, Dlouhých Dvorů a Hradce Králové a relativně snadno se odtud dalo dostat také k železničním stanicím ve Všestarech a Dlouhých Dvorech. Pro podnik zpracovávající zemědělskou surovinu a expedující ji ve velkém množství to byla značná výhoda. Původní sušárna měla šest pecí a skladiště, zpočátku pracovala ručně, ale již po několika letech byla vybavena pračkami, řezačkou, výtahy a parním pohonem. Její kapacita dosahovala několika vagonů sušené čekanky.

Čekanka byla tehdy významnou průmyslovou plodinou. Její kořen se po sklizni čistil, krájel a sušil a následně mohl být pražen a zpracován na cikorku, jednu z nejrozšířenějších kávových náhražek. V době, kdy byla pravá zrnková káva pro značnou část obyvatelstva poměrně drahá, patřila cikorka k běžnému vybavení domácnosti. Pila se samostatně, míchala se s obilnou kávou nebo se používala jako příměs skutečné kávy.

Rosnická sušárna měla přitom zajímavého odběratele. Sušenou čekanku dodávala zejména známé pardubické firmě Jindřich Franck a synové, jednomu z nejvýznamnějších výrobců kávových náhražek ve střední Evropě. Právě z provozu zásobujícího Francka později vznikl podnik, který se s ním pokusil přímo soutěžit.

Oldřich a Marie Kučerovi přicházejí z Prahy

Zásadní změna nastala v polovině dvacátých let. V roce 1928 již bývalá sušárna třetím rokem náležela Oldřichu a Marii Kučerovým z Prahy, což klade jejich příchod do Rosnic přibližně do roku 1925. Oldřich Kučera se nespokojil s pokračováním původní sušárenské činnosti. Objekt přestavěl na skutečnou továrnu na kávové náhražky a začal zpracovávat surovinu do hotových výrobků.

Právě s tímto obdobím je spojena Rosnická cikorka a Rosnická žitná káva. Rosnice už tedy neposílaly pouze usušený kořen čekanky jiným výrobcům. Hotový výrobek vznikal přímo v obci a odtud směřoval na trh. Dochované reklamní materiály potvrzují, že cikorka a žitná káva byly propagovány jako konkrétní rosnické výrobky a firma pro jejich podporu využívala i tehdy oblíbené reklamní tiskoviny.

V roce 1928 dostal tovární objekt vlastní čp. 40. Číslo bylo přeneseno ze staršího zaniklého hospodářství a od té doby je s někdejší sušárnou a Kučerovou továrnou spojeno. Budova čp. 40 v Rosnicích existuje dodnes, i když byla později přestavěna k obytnému využití.

Rosnická cikorka proti velkým výrobcům

Kučera vstoupil na mimořádně konkurenční trh. Východní Čechy byly významnou oblastí pěstování a zpracování čekanky a v okolí působila řada dalších výrobců. Prameny připomínají Františka Pelikána ve Lhotě pod Libčany, J. Balounka v Humburkách, M. Balounkovou v Chudonicích, Františka Česáka v Prasku, firmu Čurý a spol. v Humburkách nebo Kávoprůmysl v Hradci Králové. Vedle těchto regionálních podniků stály velké celostátní společnosti disponující nesrovnatelně větším kapitálem, výrobními kapacitami i distribuční sítí.

Nejvýraznějším soupeřem byl paradoxně podnik, kterému původní rosnická sušárna dodávala čekanku – Jindřich Franck a synové. Franckova značka měla na československém trhu tak silné postavení, že se její jméno stalo téměř synonymem cikorky a kávových náhražek.

Oldřich Kučera proti této konkurenci zvolil mimořádně odvážnou obchodní taktiku. Jeho podnik používal také označení „Jindřich Frank a spol.“, tedy jméno nápadně podobné zavedené společnosti Jindřich Franck a synové. Rozdíl představovalo zejména chybějící písmeno „c“ ve slově Franck a odlišný dovětek firemního názvu. Dochovaný popis historie rosnického závodu charakterizuje tento způsob konkurence jako jednání na hraně tehdejších obchodních zvyklostí. Z dostupných pramenů však zatím nelze doložit, zda kvůli tomuto označení skutečně proběhl soudní spor nebo úřední zásah.

Reklama na cikorku a žitnou kávu

Kučerův podnik se nespoléhal pouze na místní odbyt. Podle dochovaných informací byla továrna výrazně orientována také na vývoz, což ukazuje, že ambice majitelů přesahovaly hranice Hradecka.

Rosnická cikorka byla propagována společně s žitnou kávou. Taková kombinace byla pro tehdejší trh přirozená. Pražené žito poskytovalo základ obilné kávoviny, zatímco čekanka jí dodávala charakteristickou barvu, hořkost a výraznější chuť. Výrobci proto nabízeli jednotlivé složky i různé směsi a snažili se zákazníky přesvědčit, že právě jejich receptura se nejvíce blíží skutečné kávě.

Reklama byla v tomto oboru mimořádně důležitá. Balení cikorky stálo v obchodech vedle desítek podobných výrobků a zákazník se rozhodoval podle ceny, značky, obalu a důvěry ve výrobce. Proto vznikaly barevné plakáty, reklamní kartičky, účtenky, pohádky pro děti i další drobné tiskoviny. Jejich úkolem nebylo pouze oznámit existenci výrobku, ale dostat jeho jméno do každodenního života rodiny.

Rosnická cikorka tak představuje zajímavý příklad toho, jak se malý regionální výrobce pokoušel pomocí vlastní značky a reklamy vystoupit ze stínu velkých průmyslových konkurentů.

Požár, krize a první problémy

Rozvoj továrny neprobíhal bez komplikací. Již v červnu 1927 vypukl u závodu požár, při němž shořela někdejší stodola patřící k areálu. Samotný výrobní podnik však pokračoval v činnosti.

Mnohem nebezpečnější než požár se nakonec ukázaly hospodářské poměry. Kučerova továrna musela soupeřit s kapitálově silnějšími výrobci právě ve chvíli, kdy Evropu zasáhla světová hospodářská krize. Odbytové možnosti se zhoršovaly a ani orientace na export nedokázala podnik dlouhodobě zachránit. Firma se postupně dostala do značných dluhů.

Rozsah problémů dobře ukazují dochované údaje o exekucích. Dne 5. prosince 1932 se dražil metrický cent sušené čekanky, v lednu 1933 následovalo 12 metrických centů hotové konzumní čekanky. V letech 1933–1935 byly opakovaně nabízeny také mostní váhy, nábytek a další majetek podniku.

Rosnická cikorka už v té době nebojovala o zákazníka. Bojovalo se o samotné přežití továrny.

Útěk do Jugoslávie a exekuční dražby

Finanční situace nakonec dospěla tak daleko, že Oldřich a Marie Kučerovi odešli do Jugoslávie. Jejich záležitosti v Československu poté zastupoval syn, který se rovněž jmenoval Oldřich Kučera. Tato skutečnost je důležitá při práci s pozdějšími archivními dokumenty, protože stejné jméno otce a syna může snadno vést k jejich záměně.

Budova továrny a její pozemky se následně dostaly do soudní exekuční dražby. V listopadu 1934 byla hodnota továrny stanovena na 82 618,80 Kč a příslušenství na dalších 7 550 Kč. O objekt však nikdo neprojevil zájem. Dražba se opakovala v květnu 1935, kdy byl odhad samotné továrny zvýšen na 90 168,80 Kč, ale ani tehdy se kupec nenašel.

Nakonec továrnu získala Česká průmyslová banka. V roce 1936 do Rosnic dosadila jako správce svého prokuristu Jana Hrubana. Banka nechala z továrny odstranit strojní zařízení a jednotlivé stroje postupně rozprodala. Z někdejšího výrobního závodu zůstala v podstatě prázdná budova, kterou se následně několik let nedařilo prodat. Její hodnota mezitím klesla na přibližně 46 000 Kč.

Tím skončila průmyslová kapitola Rosnické cikorky.

Druhý život továrny

Prázdný objekt čp. 40 však nezanikl. Roku 1939 jej získal Stanislav Lauryn z Hradce Králové. Za války se budova stala předmětem řady místních majetkových a stavebních sporů a v roce 1945 zde byli umístěni němečtí uprchlíci. Po únoru 1948 byl celý objekt zkonfiskován, avšak následné právní řízení vedlo ke zrušení národní správy a v roce 1952 byla někdejší sušárna vrácena původnímu majiteli.

Budovu později využívala Správa státních silnic v Hradci Králové a ke skladování sloužila rovněž místnímu národnímu výboru a jednotnému zemědělskému družstvu. Postupně však ztrácela původní význam a chátrala. V novější době byla někdejší průmyslová stavba přestavěna k obytnému využití.

Příběh značky, která chtěla vyrůst z malé obce

Historie Rosnické cikorky je příběhem mimořádně ambiciózního regionálního podnikání. Na jeho počátku stála sušárna čekanky vybudovaná v Rosnicích v letech 1893–1894. Po desetiletí dodávala surovinu jiným výrobcům, především velké Franckově továrně v Pardubicích. Kolem roku 1925 však objekt získali Oldřich a Marie Kučerovi a dosavadní dodavatel suroviny se změnil v samostatného výrobce.

Vznikla továrna na kávové náhražky, Rosnická cikorka a žitná káva, vlastní reklama a snaha proniknout i na zahraniční trhy. Kučera se nebál soupeřit s mnohem silnější konkurencí a zašel dokonce tak daleko, že používal obchodní označení Jindřich Frank a spol., nápadně připomínající slavného Francka.

Právě velikost ambicí se však střetla s hospodářskou realitou počátku třicátých let. Krize, slabší odbyt, konkurence velkých výrobců a narůstající zadlužení přivedly podnik do exekuce. Zásoby cikorky, stroje i vybavení byly postupně draženy, Kučerovi odešli do Jugoslávie a v polovině třicátých let byla továrna definitivně zbavena výrobního zařízení.

Po Rosnické cikorce dnes zůstávají především reklamní předměty, archivní stopy a budova někdejší továrny čp. 40 v Rosnicích. Právě díky nim lze rekonstruovat téměř zapomenutý příběh malé východočeské značky, která se na několik let pokusila postavit největším výrobcům kávových náhražek své doby.

Výrobce: Oldřich Kučera / továrna na kávové náhražky v Rosnicích
Výrobky: Rosnická cikorka, žitná káva
Místo výroby: Rosnice čp. 40, dnes část obce Všestary, okres Hradec Králové
Majitelé: Oldřich a Marie Kučerovi
Vznik původní sušárny: 1893–1894
Převzetí Kučerovými: přibližně 1925
Požár v areálu: 1927
Zánik výroby: první polovina 30. let 20. století
GPS historického objektu: přibližně 50.251° N, 15.755° E.

Zdroje:
Turistika.cz – Sušárna čekanky a továrna na kávové náhražky v Rosnicích, Boris Jelínek; podrobná historie čp. 40, Fejglovy sušárny, Oldřicha a Marie Kučerových, exekucí a dalšího osudu objektu.