Rudilo

RUDILO – rukodílná obuv proti Baťovi

Na první pohled působí značka RUDILO jako jméno některého z dnes zapomenutých prvorepublikových výrobců obuvi. Ve skutečnosti je její příběh mnohem zajímavější. RUDILO nebylo označením jedné továrny ani jednoho ševce, ale chráněnou společnou známkou prvotřídní ručně vyráběné obuvi, která měla zákazníkovi zaručovat, že nekupuje běžný průmyslový výrobek, nýbrž boty vzniklé tradiční řemeslnou prací. Za vznikem značky stál Sanační výbor pro živnost obuvnickou, organizace snažící se pomoci československým obuvnickým živnostníkům v době, kdy jejich svět začala zásadním způsobem měnit velkovýroba obuvi. Dobový časopis Přítomnost v únoru 1931 přímo uváděl, že mezi obuvníky vznikla akce, která „nechává Baťu Baťou“ a zavádí pod hlavičkou Sanačního výboru chráněnou známku RUDILO pro prvotřídní boty ručně vyráběné členy této organizace.

Když se švec musel postavit továrně

Abychom význam RUDILA pochopili, musíme se vrátit o několik let zpět. Tradiční obuvnické řemeslo se po první světové válce dostalo pod stále silnější tlak průmyslové výroby, jejímž symbolem se stal především Tomáš Baťa a jeho zlínské závody. Baťa dokázal vyrábět ve velkém, standardizovat výrobní postupy, rychle reagovat na módu a především nabídnout boty za cenu, které jednotlivý obuvnický mistr jen obtížně konkuroval. Jak dramatický byl cenový rozdíl, ukazují i dobové kronikářské záznamy. Kronika Suchých Lazců například u roku 1920 zaznamenala, že Baťova tovární obuv byla nabízena za 90 až 120 korun, zatímco dobrá rukodílná obuv stála přibližně 250 až 300 korun.

Část obuvníků proto zvolila jinou cestu. Místo marné snahy porazit továrnu jejími vlastními zbraněmi začali zdůrazňovat právě to, co velkovýroba nabídnout nemohla: individuální práci, kvalitní materiál, možnost přizpůsobit botu zákazníkovi, opravitelnost a řemeslné zpracování. RUDILO bylo jedním z nejzajímavějších projevů této obrany tradičního obuvnictví. Společná ochranná známka měla fungovat jako záruka kvality a současně zákazníkovi na první pohled sdělit, že před sebou nemá anonymní sériovou botu z tovární linky.

Pozoruhodné přitom je, že podle Přítomnosti byly výrobky označené RUDILEM o více než padesát procent dražší než nejdražší Baťovy boty, a přesto se velmi dobře prodávaly. To je možná nejlepší důkaz, že už tehdy existovala část zákazníků ochotná zaplatit výrazně vyšší cenu za řemeslnou práci a kvalitu.

RUDILO tak můžeme chápat jako velmi raný příklad toho, čemu bychom dnes říkali kolektivní značka nebo značka kvality. Jednotlivý obuvník si ponechával své jméno a vlastní dílnu, současně se však mohl přihlásit ke společnému označení, které zákazník znal a kterému mohl důvěřovat. Nebyla to tedy značka konkurující jednotlivým ševcům; naopak měla mnoho menších řemeslníků zastřešit a umožnit jim vystupovat proti kapitálově a reklamně nesrovnatelně silnějším průmyslovým podnikům.

Rudolf Hospodka a jeho rukodílna

Právě do tohoto prostředí patří také reklamní předmět Rudolfa Hospodky, na němž se vedle jeho jména objevuje označení rukodílna obuvi a značka RUDILO. Spojení všech tří údajů je důležité. Hospodka zde nevystupuje jako majitel továrny RUDILO ani jako výrobce stejnojmenných bot. Byl jedním z řemeslných obuvníků, kteří pracovali pod vlastním jménem a současně používali společnou ochrannou známku RUDILO jako potvrzení charakteru a kvality své produkce.

Samotný výraz „rukodílna“ je pro dnešního člověka půvabně archaický, ale v meziválečném obuvnictví měl velmi konkrétní význam. Zdůrazňoval rozdíl mezi ruční řemeslnou prací a průmyslovou tovární výrobou. Nešlo tedy jen o romantické reklamní slovo. Dochovaly se i další exempláře meziválečné obuvi nesoucí označení rukodílny, což potvrzuje, že tento termín byl v československém obuvnickém prostředí skutečně používán.

Hospodkova reklama je proto zajímavým dokumentem doby, kdy se v československém obchodě začaly proti sobě stavět dva zcela rozdílné světy. Na jedné straně moderní továrna s pásovou výrobou, rozsáhlou sítí prodejen, propracovanou reklamou a cenovou politikou, kterou zosobňoval Baťa. Na straně druhé tisíce místních obuvníků, kteří zákazníka často osobně znali, změřili mu nohu, vyrobili botu, později ji opravili a mohli ji udržovat v provozu mnoho let. RUDILO se pokoušelo z této zdánlivé nevýhody udělat přednost.

Malá značka velkého zápasu

Reklama Rudolf Hospodka – rukodílna obuvi – RUDILO tak není pouze reklamou jednoho zapomenutého obuvníka. Zachycuje mnohem širší hospodářský a společenský příběh. Československo meziválečných let bylo zemí prudké modernizace a tradiční řemesla se během několika desetiletí dostala do střetu s průmyslovou výrobou, která dokázala vyrábět rychleji, levněji a v obrovských sériích. Obuvnictví patřilo k oborům, kde byl tento střet obzvlášť viditelný.

RUDILO představovalo pokus říci zákazníkovi: naše boty nejsou nejlevnější, protože ani nemají být. Jsou ručně vyráběné, vznikají v konkrétní dílně a za jejich kvalitou stojí konkrétní obuvnický mistr. Skutečnost, že podle dobového svědectví byly boty s touto značkou podstatně dražší než Baťova produkce a přesto nacházely zákazníky, ukazuje, že tato strategie alespoň určitou dobu fungovala.

Právě tím je dnes značka RUDILO pozoruhodná. Je připomínkou chvíle, kdy se československé obuvnické řemeslo pokoušelo spojit síly a vytvořit proti sílící tovární výrobě vlastní společnou identitu. Reklamní označení Rudolfovy Hospodkovy rukodílny tak není jen památkou na malého místního ševce. Je drobným svědkem jednoho z velkých střetů moderního hospodářství – střetu mezi rukou řemeslníka a výrobní linkou.

Zdroje:
Přítomnost, roč. VIII, č. 5, Praha, 4. února 1931 – dobová zpráva o Sanačním výboru pro živnost obuvnickou a ochranné známce RUDILO.
Kronika obce Suché Lazce, zápis k roku 1920 – srovnání cen Baťovy tovární a rukodílné obuvi.
Dobové doklady používání označení „rukodílna“ v československém obuvnictví.