Rodokapsy

Rodokaps – romány, které se vešly do kapsy

Dobrodružství za korunu padesát

Bylo léto roku 1935 a Československo už dávno nebylo zemí, kde by se četlo jen to, co stálo v knihovnách v plátěných vazbách. Lidé cestovali vlakem, dojížděli do továren a kanceláří, o nedělích vyráželi k vodě a na výlety a stále větší část společnosti měla chuť na rychlou, levnou a nenáročnou zábavu. Právě do tohoto světa vstoupil 13. června 1935 nový sešit nazvaný jednoduše Romány do kapsy. Z jeho názvu vznikla zkratka, která se měla stát jedním z nejúspěšnějších pojmů české populární kultury: RO-D-O-K-A-P-S – Romány do kapsy. První číslo přineslo detektivní příběh Zelená parukaautora vystupujícího pod jménem R. Warrison a na obálce neslo kresbu mladého ilustrátora Jana Fischera, který se o několik let později proslaví především jako první kreslíř Foglarových Rychlých šípů. Sešit stál korunu padesát a jeho první náklad údajně dosáhl sto tisíc kusů. Už tato čísla ukazují, že se nejednalo o nějaký okrajový literární experiment. Rodokaps byl od samého počátku zamýšlen jako masový výrobek.

Za projektem stál pražský nakladatel Zdeněk Holfeld, který velmi dobře pochopil proměnu životního stylu první republiky. Rodokaps neměl soutěžit s knihami, které člověk dostával k Vánocům a ukládal je za sklo knihovny. Měl se koupit cestou na nádraží, v trafice na rohu nebo u novinového stánku, přečíst během cesty, o víkendu na chatě či večer doma a potom půjčit dál. Dobová reklama přímo nabízela Rodokaps jako společníka do vlaku, čekárny, na cestu, k vodě nebo na dlouhý večer. Je to pozoruhodně moderní marketingová strategie. Vydavatel totiž neprodával pouze konkrétní román. Prodával situaci, ve které si jej člověk přečte. Stejným způsobem dnes reklama neprodává jen kávu, automobil nebo mobilní telefon, ale pocit a životní styl, který s nimi má být spojen. Rodokaps dělal totéž téměř před sto lety.

Amerika, která často vznikala v Praze

Dnešní představa spojuje Rodokaps především s kovboji, desperáty, saloony a vyprahlými prériemi amerického Západu. Ve skutečnosti byla nabídka mnohem pestřejší. V sešitech se objevovaly detektivky, romantické příběhy, špionážní romány, exotická dobrodružství, válečné příběhy, fantastika i sportovní romány. Teprve postupně získal western natolik silné postavení, že se s Rodokapsem téměř srostl. Pro čtenáře z Prahy, Brna, Plzně nebo malé moravské vesnice představoval Divoký západ dokonalý protipól každodennosti. Stačilo otevřít sešit a během několika řádků zmizely tovární komíny, činžovní dvory i kanceláře. Místo nich přicházela Arizona, Texas, skalnatá údolí, dostavníky, bankovní lupiči, krásné ženy, osamělí jezdci a muži, kteří své problémy neřešili dlouhými poradami, ale většinou šestiranným koltem.

K atmosféře vzdálené Ameriky patřila také jména autorů. Na obálkách se objevovali spisovatelé jako Charles Patterson Whitte, N. Henry Royna, Carson Roger, Dav Gilles nebo Will Mac Khiboney. Čtenář mohl snadno nabýt dojmu, že drží překlad nejnovějšího amerického dobrodružného románu. Jenže Mississippi někdy vedla překvapivě blízko Vltavy. Pod řadou anglicky znějících pseudonymů se skrývali čeští autoři. N. Henry Royna byl například Jan Hron a Charles Patterson Whitte Jaroslav Pokorný. Ani to však nebylo nic neobvyklého nebo pro Rodokaps specifického. Anglický pseudonym jednoduše patřil k žánru stejně jako kovbojský klobouk nebo šerifská hvězda. Jméno českého autora by na příběhu odehrávajícím se někde v Arizoně působilo příliš obyčejně. Jméno znějící jako vystřižené z amerického telefonu dodávalo románu správnou příchuť. Byl to vlastně další prvek reklamy.

Obálka rozhodovala během několika vteřin

Rodokaps byl literatura, ale zároveň dokonale navržené zboží. V trafice ležel mezi novinami, časopisy a dalšími sešity a na získání zákazníkovy pozornosti měl několik vteřin. Obálka proto nemohla být decentní. Musela křičet. Výrazné barvy, dramatická kompozice, pistole, pronásledování, krásná žena, muž v nebezpečí nebo tajemná silueta. K tomu obrovský titul, který většinou nepotřeboval žádné vysvětlení. Už názvy jako Žhavá Arizona, Zapovězené údolí, Stříbrná stezka nebo Strašidelný ranč sdělovaly vše podstatné. Nešlo o literaturu, nad jejímž názvem měl člověk dvacet minut přemýšlet. Příběh musel začít už na stánku.

Právě z tohoto pohledu jsou dnes staré Rodokapsy mimořádně zajímavé také pro dějiny grafického designu a reklamy. Každé číslo bylo malým reklamním plakátem samo na sebe. Logo, typografie, ilustrace, barvy, pseudonym autora a titul románu pracovaly společně. Jedním z prvních ilustrátorů byl již zmíněný Jan Fischer, jehož další kariéra krásně ukazuje, jak blízko k sobě měly světy předválečných časopisů, dobrodružné literatury, komiksu a reklamy. Fischer později vytvořil výtvarnou podobu Rychlých šípů a jeho kresby se staly jedním z nejznámějších obrazových symbolů českého chlapeckého světa. Jeho práce pro Rodokaps tak patří k méně známým počátkům této kariéry.

Z jedné značky vzniklo celé slovo

Úspěch Rodokapsu byl tak velký, že začal přitahovat konkurenci. Na trhu se objevily další sešitové řady jako Rozruch, Weekend, Večery pod lampou, Divoký západ, Krásný román, Moderní romány a řada dalších. Některé byly určeny především mužům, jiné ženám, některé stavěly na kriminálních příbězích, jiné na romantice. V meziválečném Československu tak vznikl skutečný průmysl populární četby. Autoři dokázali psát rychle, redakce přesně věděly, jak dlouhý má text být, ilustrátoři chrlili nové obálky a distribuční síť dostávala každý týden nové dobrodružství do trafik po celé republice.

A právě tehdy se stalo něco, o čem sní každý člověk, který někdy vytvářel značku. Název Rodokaps začali lidé používat nejen pro originální edici, ale obecně pro celý druh podobné literatury. Z obchodní značky vzniklo podstatné jméno. Čtenář už nemusel říkat „sešitový dobrodružný román“. Řekl prostě „rodokaps“. Je to stejný mechanismus, kterým se v běžné řeči někdy značka stane názvem celého výrobku. Pro reklamní historii je to mimořádný úspěch: výrobek může zmizet, ale jeho jméno přežije.

Literární kritika ovšem takové nadšení nesdílela. Dobrodružné sešity bývaly označovány za brak a používal se pro ně posměšný výraz „morzakor“ – mord za korunu. Pedagogové a kulturní autority varovali, že podobná literatura kazí vkus mládeže a odvádí lidi od skutečně hodnotného čtení. Spor zní překvapivě současně. Každá generace totiž znovu objevuje něco, co údajně ničí tu následující. Jednou jsou to dobrodružné sešity, potom komiksy, televize, videohry, internet nebo sociální sítě. Rodokaps však měl v tomto kulturním sporu jednu velmi silnou zbraň: lidé ho jednoduše chtěli číst.

Válka, papír a konec jednoho světa

Po okupaci Československa pokračoval Rodokaps ve vydávání, ale svět kolem něj se dramaticky změnil. Protektorátní hospodářství přineslo nedostatek papíru, omezení rozsahu časopisů a stále větší zásahy cenzury. Sešity se postupně ztenčovaly a měnila se také jejich periodicita. Zábavná literatura musela navíc stále více respektovat požadavky nacistické propagandy. Vedle dobrodružných příběhů se proto v časopise objevoval obsah, který by do předválečného Rodokapsu nepatřil.

Nakonec už nepomohlo ani šetření papírem. V létě roku 1944 přišlo rozhodnutí o dalším omezení zábavného tisku a historie původního Rodokapsu se uzavřela. Posledním se stalo číslo 407, datované 1. září 1944, s románem Mayne Reida Mrtvé město. Za necelých deset let tak vzniklo více než čtyři sta sešitů. Čtyři sta sedm malých vstupenek do jiného světa, které procházely rukama statisíců čtenářů.

Po válce už se původní fenomén v téže podobě nevrátil. Po únoru 1948 navíc nový komunistický režim pohlížel na prvorepublikovou komerční kulturu s ještě větším despektem než předváleční literární kritici. Western, soukromý nakladatel, dravá reklama a literatura prodávaná podle vkusu zákazníků představovaly téměř přesný opak toho, jak měla podle nového režimu kultura fungovat. Samotná potřeba dobrodružství však pochopitelně nezmizela. Pozdější generace ji nacházely například v edicích Karavana nebo Magnet, v mayovkách, foglarovkách a dalších formách populární četby.

Rodokaps vstává z mrtvých

Téměř symbolicky se Rodokaps znovu objevil krátce po pádu komunismu. V roce 1990 byla slavná značka obnovena a 28. června vyšlo první číslo nové řady. Na jejím zrodu se podíleli mimo jiné Ivan Doležal, Jaroslav Velinský známý také jako Kapitán Kid a nakladatel Ivo Železný. Československo se právě znovu otevíralo soukromému podnikání, reklamě a svobodnému trhu a Rodokaps se po téměř půl století vrátil do prostředí, ze kterého původně vznikl.

Byla v tom krásná symbolika. První Rodokaps roku 1935 začínal detektivkou Zelená paruka. Obnovená řada roku 1990 rovněž odstartovala detektivním příběhem, tentokrát Velinského románem Mrtvý z Olivetské hory. Nový Rodokaps ještě deset let dokazoval, že stará značka má stále obrovskou známost. Jenže svět už byl jiný. Po roce 1989 se otevřely knihkupecké trhy, přišly stovky nových titulů, soukromé televize, videopůjčovny, počítače a nakonec internet. To, co bylo roku 1935 dokonale moderním médiem, už o šedesát let později bojovalo se zcela novým způsobem trávení volného času. Roku 2000 obnovená edice skončila.

Příběh, který zůstal v jazyce

Rodokaps je dnes krásnou připomínkou toho, jak rychle dokáže masová kultura změnit každodenní život. Nebyla to vysoká literatura a ani se za ni nevydávala. Byla to literatura, která přesně věděla, komu slouží. Člověku, který měl dvě hodiny ve vlaku. Učni na internátě. Úředníkovi po práci. Klukovi, který chtěl alespoň na večer odjet někam do Arizony. Muži, který si cestou domů koupil v trafice nový příběh a než vystoupil z vlaku, měl za sebou několik přestřelek, jednu únosovou zápletku a možná i zachráněnou krásnou dívku.

Z reklamního hlediska byl Rodokaps téměř dokonalým produktem. Měl snadno zapamatovatelný název, výrazné logo, jasně rozpoznatelný obal, nízkou cenu, pravidelnou distribuci a stále nový obsah. Každé číslo zároveň propagovalo následující. Čtenář nikdy nedostal úplný pocit konce – za několik dní měl přijít další příběh. Dnešní streamovací služby tomu říkají seriálový obsah a snaží se přimět diváka, aby stiskl „další epizoda“. Rodokaps dělal něco velmi podobného už ve třicátých letech.

Pouze místo kliknutí na obrazovku se tehdy člověk zvedl, vzal korunu padesát a šel do trafiky.

Zdroje

Pavel Janáček – Michal Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století, Karolinum, Praha 2003.
Ústav pro českou literaturu AV ČR – práce věnované české populární a sešitové literatuře 20. století.
Digitalizované ročníky a bibliografické přehledy časopisu Rodokaps, 1935–1944.
Antonín K. K. Kudláč – studie k obnovenému Rodokapsu a populární literatuře po roce 1989.