Smiřická cikorka
Josef Lefnar (1856–1909) byl zakladatelem podnikatelské dynastie Lefnarů. Ve Smiřicích nad Labem měl původně „obchod zbožím koloniálním a vínem“, později vznikla pod jeho jménem Smiřická továrna na kávové náhražky s ochrannou známkou „Aero“. Nejznámější značkou byla zrnková cikorka „Irča“.
Jeho syn Oldřich Lefnar (1880–1958) pak otcovo podnikání dál úspěšně rozvinul a v Ostroměři vyráběl ve své době velmi známou Lefnarovu Ostroměřskou cikorku se lvem ve znaku – to už je ale jiná historie.
Vyobrazená cedule, na níž jsou z dvouplošníku rozhazovány nejrůznější produkty z továrny Josefa Lefnara, pochází z 20. let.
Smiřická cikorka – příběh rodiny Lefnarových
Na starých reklamních lístcích z počátku 20. století se objevuje sebevědomé heslo: „V celé republice vaří se káva se Smiřickou cikorkou a žitnou kávou!“ Jinde výrobce zákazníka přesvědčoval ještě jednodušeji: „Jen se Smiřickou cikorkou jest dobrá káva!“ Dnes tato slova působí skoro idylicky, ale za značkou Smiřická cikorka se skrývá překvapivě velký podnikatelský příběh. Nešlo o drobnou živnost vyrábějící několik balíčků kávové náhražky pro místní obchodníky. Rodina Lefnarových ze Smiřic nad Labem vybudovala na přelomu 19. a 20. století rozsáhlý podnik na zpracování čekanky, který měl závody na několika místech východních Čech. V době největšího rozmachu patřil Josef Lefnar podle dobového tisku mezi významné výrobce tohoto oboru v celém Rakousku-Uhersku.
Od koloniálu k čekance
Kořeny podniku sahají do roku 1867, kdy Josef Lefnar starší založil ve Smiřicích obchod se smíšeným zbožím. Právě tento rok později firma používala jako datum svého založení a objevoval se proto i na firemních tiskovinách. Není však správné tvrdit, že už roku 1867 vznikla smiřická cikorkárna. Šlo o počátek rodinného podnikání. Josef Lefnar starší, narozený kolem roku 1832, provozoval obchod v domě čp. 27 a spolu s manželkou Františkou vytvořil základ budoucí podnikatelské dynastie. Jejich syn Josef Lefnar mladší, narozený 11. prosince 1856 v Habřině, se vyučil obchodníkem u Kosteleckého v Josefově a poté nastoupil do rodičovského podniku. Později koupil ve Smiřicích dům čp. 99, kde spojil obchod s hostinskou živností. K hostinci patřil sál využívaný pro taneční zábavy, ochotnická představení a další společenské akce. Lefnarovi tak nebyli pouze obchodníci, ale stali se součástí společenského života rychle se rozvíjejícího městečka.
Teprve Josef Lefnar mladší udělal krok, který rodinu přivedl k cikorce. V některých novějších textech se objevuje rok 1881, ale podrobnější smiřické prameny a především dobový nekrolog v časopise Ratibor uvádějí rok 1888. Tehdy se Lefnar rozhodl zřídit sušárnu čekanky. Následující rok chodil po okolních vesnicích a osobně přesvědčoval sedláky, aby neznámou plodinu začali pěstovat. Nebyla to maličkost. Výrobce potřeboval vytvořit celý dodavatelský řetězec prakticky od nuly. Semeno objednal z Magdeburku a rozdával je zemědělcům ochotným čekanku vyzkoušet. První větší úspěch zaznamenal v Újezdě a postupně přibývali pěstitelé z dalších obcí.
Na podzim 1889 dorazila první významnější úroda – přibližně dvacet železničních vagónů syrových kořenů. Zpracování bylo zpočátku mimořádně pracné. V sušárně stálo asi patnáct lavic vybavených dvojitými noži a u každé pracovaly dvě ženy. Kořeny čekanky ručně krájely na koláčky, které se v koších vynášely na drátěné sušicí plochy zvané lísky. Pod nimi hořely koksové pece a proud horkého vzduchu čekanku vysoušel. Už následujícího roku Lefnar pořídil žentour a řezačku z Německa a postupně ruční výrobu nahrazoval mechanizací. Kolem roku 1900 už měla smiřická sušárna šest oddělení, dvanáct komor, dvaačtyřicet pecí, parní kotel a parní stroj, výtahy, dopravníky i vlastní plaviště. Denně dokázala zpracovat údajně až deset vagónů syrové čekanky. Z malé provozovny za hostincem se během jediného desetiletí stal skutečný průmyslový závod.
Lefnarovo malé čekankové impérium
Úspěch ve Smiřicích umožnil další expanzi. Roku 1894 koupil Josef Lefnar pozemek v Pardubicích poblíž Prokopovy továrny na mlýnské stroje a zřídil zde další sušárnu. Na začátku nového století následovala Ostroměř, kde byla přestavěna starší sušárna ovoce, a později také provoz v Račicích nad Trotinou. Firemní hlavičkové papíry z roku 1908 výslovně uvádějí „Sušírny čekanky v Smiřicích nad Labem, Pardubicích a Ostroměři“. Vedle toho firma nadále provozovala obchod koloniálním zbožím a vínem.
Rozměr Lefnarova podnikání nejlépe ukazuje nekrolog zveřejněný roku 1909 v časopise Ratibor. Podle něj byly jeho tři hlavní závody vybaveny na tehdejší poměry velmi moderně a dohromady se měly podílet přibližně jednou desetinou na celkové produkci svého oboru v Rakousku-Uhersku. Takový údaj je samozřejmě třeba chápat jako informaci dobového tisku, nikoli jako dnešní statistickou studii, ale i tak dobře ukazuje, jak vysoko byl Lefnarův podnik tehdejšími současníky hodnocen. Z provinčních Smiřic vznikla firma, jejíž obchodní význam výrazně přesahoval hranice regionu.
Samotná cikorka patřila k nejvýznamnějším evropským kávovinám. Vyráběla se ze sušeného a praženého kořene čekanky a mohla se pít samostatně nebo používat jako přísada do obilné či pravé kávy. Pražením získávala charakteristickou tmavou barvu, vůni a nahořklou chuť. V době, kdy byla pravá káva poměrně drahým dovozovým zbožím, umožňovaly čekanka, žito a další domácí suroviny připravit dostupný každodenní nápoj. Kávoviny proto nebyly nějakým okrajovým „válečným šizením kávy“, jak je někdy vnímáme dnes. Na přelomu 19. a 20. století představovaly samostatné a velmi významné potravinářské odvětví.
Ze sušárny vzniká továrna na kávové náhražky
Josef Lefnar se však vlastní tovární výroby Smiřické cikorky v její nejslavnější podobě úplně nedožil. Zemřel 14. února 1909, pouhých dvaapadesátiletý. Jeho pohřeb se stal ve Smiřicích mimořádnou událostí. Lefnar nebyl jen továrníkem. Byl městským radním, působil v městské spořitelně a roku 1898 se stal zakladatelem a prvním starostou smiřického Sokola. Dobový Ratibor jej popsal jako podnikavého obchodníka, vlastence a člověka výrazně zapojeného do veřejného života města. Pohřbu se účastnily sokolské delegace z řady okolních měst, hasiči, pěvecké spolky i živnostníci.
Po jeho smrti pokračovala rodina v podnikání. A právě roku 1911 přišla důležitá změna. V okolí mezitím vzniklo přibližně deset rolnických sušáren čekanky a samotné sušení kořene přestávalo být pro Lefnarovy tak výhodné. Část smiřického provozu proto přestavěli na výrobu hotových kávových náhražek – kávovin. Tady začíná vlastní příběh výrobků, které sběratelé dnes znají pod názvem Smiřická cikorka.
Výrobní sortiment nebyl omezen pouze na jednu anonymní směs. Z reklamních materiálů známe například zrnkovou cikorku Irča, „Pravou Smiřickou přísadu ku kávě“ a balenou sladovanou žitnou kávu. V září 1922 o firmě psal časopis Český svět v souvislosti s pražskými veletrhy. Lefnarova továrna zde vystavovala své kávové náhražky a zvláštní pozornost měla vzbudit právě zrnková cikorka Irča a sladovaná žitná káva. Dobový článek chválil jak kvalitu výrobků, tak jejich obalové provedení.
Reklama, která se neztratila ani po sto letech
Lefnarovi velmi dobře chápali význam reklamy. Smiřická cikorka není zajímavá pouze průmyslovou historií, ale také tím, jak moderně byla propagována. Dochované reklamní lístky používaly jednoduchá, snadno zapamatovatelná hesla a často byly spojeny s drobnou zábavou pro zákazníka. Některé tvořily malé dvoulisty s pohádkami – objevuje se například Šípková Růženka, Strakonický dudák, Rýbrcoul či příběh o chytrém Palečkovi. Jiné obsahovaly jednoduché kouzelnické triky nebo příběhy pro děti. Reklama tak nekončila okamžikem nákupu. Lístek měl důvod zůstat v domácnosti a značka s ním. Z marketingového pohledu je to princip, který funguje dodnes, jen dnes bychom tomu říkali obsahový marketing. Lefnarovi to dělali před více než stoletím bez powerpointu a bez marketingového konzultanta.
Na dochovaných reklamách se objevují slogany „Smiřická cikorka – nejlepší domácí výrobek“, „Jen se Smiřickou cikorkou jest dobrá káva!“ nebo již zmíněné tvrzení, že se „v celé republice vaří káva se Smiřickou cikorkou a žitnou kávou“. Výraz domácí výrobek nebyl náhodný. Lefnarovi se prezentovali jako česká firma a český původ jejich produkce byl důležitou součástí identity značky. To korespondovalo i s veřejným působením rodiny v Sokole a dalších vlasteneckých organizacích.
Za první světové války dostala výroba kávovin ještě jiný rozměr. Dopis firmy z roku 1918 ukazuje, jak přísně byly suroviny regulovány. Státní rozdělovna přidělila závodu pouze 27 procent běžného množství surovin a značná část produkce navíc musela být určena pro armádu. Firma proto obchodnímu zákazníkovi oznamovala, že mu může dodat pouze omezené množství cikorky a další zboží nebude až do nové sklizně čekanky. Je to nádherný drobný dokument každodennosti válečného hospodářství: za jednoduchým balíčkem cikorky stála zemědělská produkce, státní přídělový systém, doprava i armádní zakázky.
Se Smiřickou cikorkou je spojena dokonce jedna mimořádná epizoda českých dějin. Dne 28. října 1918 telefonoval majitel smiřické továrny na kávové náhražky Jiří Lefnar s pražským generálním zástupcem firmy Františkem Petrlíkem, který bydlel ve Smečkách. Po obchodní části hovoru se Lefnar zeptal, co je v Praze nového. Petrlík mu popsal davy před redakcemi a zprávy o kapitulaci Rakouska-Uherska. Jiří Lefnar tak patřil mezi první lidi ve Smiřicích, kteří se dozvěděli, že se v Praze odehrává převrat. Z kanceláře továrny se zpráva začala šířit městem a na Lefnarově domě byla vyvěšena bíločervená vlajka. Příběh značky Smiřická cikorka se tak na několik okamžiků skutečně protnul se vznikem Československa.
Dvě větve Lefnarovy cikorky
Po smrti Josefa Lefnara se podnikatelský příběh rodiny rozdělil. Jeho prvorozený syn Oldřich Lefnar převzal část rodinného majetku a roku 1910 získal ostroměřský závod, který dále rozvíjel jako samostatnou firmu. Právě zde vznikla známá Lefnarova cikorka se lvem ve znaku. Ostroměřská větev vyráběla mimo jiné cikorku Milka, žitnou kávu a dokonce mentolovou francovku Mikádo. Ochranným motivem firmy byl lev, který se objevoval na obalech a reklamních materiálech. Ostroměřský podnik přežil delší dobu než smiřická výroba kávovin a jeho historie pokračovala až do období druhé světové války.
Ve Smiřicích se mezitím ekonomické podmínky změnily. Rodinný koloniální obchod byl během první světové války roku 1917 uzavřen a už se neotevřel. Produkce kávovin pokračovala ještě ve dvacátých letech – dokládá ji mimo jiné firemní účet z roku 1926 s označením „Smiřická továrna na kávovinové náhražky – Josef Lefnar“. Roku 1928 však byla na místě dosavadního závodu zřízena parní pila a rodina se postupně přeorientovala na dřevařský průmysl. Bývalá cikorkárna tak definitivně změnila svůj charakter. Její budovy přežívaly ještě několik dalších desetiletí; bývalý areál později využíval místní národní výbor jako stavební dvůr a většina objektů byla zbořena roku 1966.
Smiřická cikorka je dnes téměř zapomenutou značkou, ale její příběh výborně ukazuje proměnu českého podnikání mezi Rakouskem-Uherskem a první republikou. Začíná roku 1867 malým obchodem se smíšeným zbožím, pokračuje podnikatelem, který přesvědčuje sedláky, aby zaseli plodinu, již téměř neznají, a během několika desetiletí vede k mechanizované výrobě, několika pobočkám, vlastní distribuční síti, pražskému obchodnímu zastoupení a reklamě rozšířené po celé republice. A právě v tom je kouzlo dochovaných reklam Smiřické cikorky. Nejsou pouze obrázkem z kuchyně našich prababiček. Jsou pozůstatkem značky, za kterou stáli konkrétní lidé, rodina, továrny, zemědělci, obchodníci a jeden mimořádně schopný východočeský podnikatel – Josef Lefnar.
Poznámka k dataci
Na některých novějších materiálech města Smiřice se uvádí vznik sušárny čekanky už roku 1881. Podrobná smiřická kronika však klade Lefnarovo rozhodnutí postavit sušárnu do roku 1888 a první zpracovanou sklizeň do roku 1889. Stejný rok 1888 uvádí také nekrolog Josefa Lefnara zveřejněný bezprostředně po jeho smrti v časopise Ratibor roku 1909. Za nejpravděpodobnější proto považuji tuto posloupnost: 1867 založení rodinného obchodu – 1888 založení sušárny – 1889 zahájení většího zpracování čekanky – 1911 zahájení vlastní výroby kávových náhražek ve Smiřicích.
Zdroje
Smiřická kronika a archivní materiály k rodině a firmě Lefnarových, zveřejněné na historickém portálu Smiřic.
Reklamní materiály firmy Josef Lefnar, Smiřice n. L.; reklamní lístky, obchodní korespondence, firemní hlavičky a výstřižek z časopisu Český svět, 28. 9. 1922.
Ratibor, únor 1909 – nekrolog Josefa Lefnara a údaje o vzniku a rozvoji jeho sušáren čekanky, reprodukováno ve smiřickém historickém archivu.
Město Smiřice, Historie města Smiřice – hospodářský vývoj města a podnik Lefnarových.
Smiřická kronika – události 28. října 1918 a továrník Jiří Lefnar.
Národní zemědělské muzeum – historie kávy a kávovin, výroba cikorky z čekankového kořene.
