Telefunken I.

Cedule 40 × 60 s nápisem „Radio Telefunken“ je příkladem reklamy, na které kromě mezinárodně známého názvu produktu už záměrně nebyl žádný další doplňující text. To pak totiž firmě umožňovalo ceduli používat prakticky v celé Evropě bez nutnosti pořizovat její další drahé jazykové verze. Tato konkrétní cedule byla nepochybně určena pro československý obchodní trh, vyrobila ji totiž Pražská smaltovna v Praze.

Značka, která naučila svět poslouchat na dálku

Na starých reklamních cedulích Telefunken bývá často jen několik prvků: výrazný nápis, červený kosočtverec a někdy rozhlasový přijímač, reproduktor nebo elektronka. Dnes taková cedule připomíná dobu, kdy rádio bylo běžnou součástí domácnosti. Ve dvacátých a třicátých letech však představovalo něco úplně jiného – nový svět, který poprvé vstoupil přímo do obývacího pokoje. Člověk seděl doma v Praze, Brně nebo malé vesnici a otáčením jediného knoflíku mohl poslouchat koncert, zprávy nebo hlas přicházející ze stovek kilometrů vzdáleného vysílače. A jedním z nejslavnějších jmen této technické revoluce byl právě Telefunken.

Příběh firmy je přitom zvláštní tím, že nevznikla jako obyčejná továrna založená jedním podnikatelem. Telefunken se zrodil z ostrého technického a patentového soupeření dvou německých elektrotechnických gigantů – AEG a Siemens & Halske. Obě skupiny na přelomu 19. a 20. století pracovaly na bezdrátové telegrafii, každá však používala vlastní technické řešení. Za jedním směrem stáli fyzik Adolf Slaby a Georg von Arco spojení s AEG, za druhým nositel pozdější Nobelovy ceny Ferdinand Braun a inženýr Jonathan Zenneck spolupracující se Siemensem. Rivalita začala být natolik nepraktická, že do jejího řešení zasáhl i německý císař Vilém II. Výsledkem bylo roku 1903 spojení obou konkurenčních systémů do nové společnosti Gesellschaft für drahtlose Telegraphie m.b.H., System Telefunken.

Od telegrafních jisker k rádiu

Původní Telefunken tedy nevznikl proto, aby lidem prodával rádia do obývacího pokoje. Jeho světem byla bezdrátová telegrafie – přenos zpráv mezi loděmi, pobřežními stanicemi, armádou a vzdálenými místy, kam nebylo možné natáhnout kabel. V době, kdy byla většina dálkových komunikací závislá na drátech a podmořských kabelech, představovala možnost poslat zprávu vzduchem technologickou revoluci. Telefunken začal budovat vysílací zařízení, anténní systémy a rádiové stanice a během několika let se z něj stal významný hráč světové bezdrátové komunikace.

První světová válka ukázala strategický význam rádia ještě výrazněji. Bezdrátové spojení se stalo nezbytnou součástí vojenské komunikace a technika se rychle zdokonalovala. Po válce však přišla změna, která měla Telefunken přivést do milionů domácností. Bezdrátový přenos už neměl sloužit jen k posílání telegrafních zpráv mezi dvěma stanicemi. Jeden vysílač mohl najednou mluvit k tisícům a později milionům posluchačů. Narodilo se rozhlasové vysílání.

Když se z rádia stal kus nábytku

Ve dvacátých letech začal Telefunken vyrábět a prodávat rozhlasovou techniku pro veřejnost. Zpočátku byly přijímače technicky komplikované přístroje určené především nadšencům. Postupně se však rádio proměnilo v elegantní spotřební výrobek. Dřevěná skříň, stupnice se jmény evropských měst, reproduktor ukrytý za dekorativní tkaninou a několik ovládacích knoflíků – to všechno se stalo symbolem moderní domácnosti.

Právě stupnice starých přijímačů krásně připomínají, jak lidé tehdy rádio vnímali. Praha, Vídeň, Berlín, Budapešť, Paříž, Londýn, Řím. Jména měst nebyla jen technickými údaji. Byla příslibem cesty. Majitel rádia nikam nejel, a přesto mohl večer sedět doma a hledat Evropu. Telefunken tak neprodával pouze elektroniku. Prodával pocit, že svět se náhle zmenšil.

Telefunken přichází do Československa

Pro československý příběh je důležitý rok 1923, kdy začalo pravidelné rozhlasové vysílání Radiojournalu. Československo se stalo jednou z prvních evropských zemí s pravidelným vysíláním a počet koncesionářů začal rychle růst. S tím vznikl obrovský trh pro výrobce přijímačů, elektronek, reproduktorů, antén a dalšího příslušenství. Vedle domácích značek jako Radioslavia, Telegrafia nebo později Tesla se zde prosazovali také zahraniční výrobci – a Telefunken patřil k nejsilnějším.

S distribucí Telefunkenu v Československu byla výrazně spojena pražská firma Krešl a spol., sídlící v Hradební ulici 3 v Praze I. Dochované prameny ji uvádějí jako zástupce německého Telefunkenu a zároveň jako firmu spojenou s prodejem přijímačů a licenční agendou. Telefunken tak na československém trhu nevystupoval jen jako vzdálená německá značka. Měl zde obchodní zastoupení, prodejní síť a později také skutečnou domácí výrobu.

Přelouč – československý Telefunken

Mimořádně zajímavá kapitola se odehrála v Přelouči. Zde existovala továrna založená roku 1920 jako podnik J. V. Myslík-Hyršovský a spol., později známý pod značkou Zenit. Roku 1928 do společnosti kapitálově vstoupil Siemens & Halske a podnik byl přejmenován na Radiotechnu. V Přelouči se následně rozběhla výroba rozhlasových přijímačů podle systému a licence Telefunken; od počátku třicátých let se na přístrojích objevovalo označení System Telefunken. Mezi první přeloučské modely této éry patřil T40W.

Pro sběratele staré reklamy je to důležitý detail. Když na československé reklamě třicátých let vidíme Telefunken, nemusí jít jen o propagaci dovezeného německého rádia. Značka byla skutečně propojena s československou průmyslovou výrobou. Přeloučská továrna se stala jedním z významných center domácí radiotechniky a její poválečný osud je ještě zajímavější – po znárodnění se stala součástí podniku Tesla. V jednom továrním areálu se tak symbolicky propojují dvě velké epochy československého rádia: předválečný Telefunken a poválečná Tesla.

Reklama, kterou jste mohli poslouchat

Telefunken samozřejmě používal plakáty, inzeráty, výlohy a reklamní cedule, ale u výrobce rádií se přímo nabízelo ještě jedno médium – zvuk. A právě v Československu vznikly pozoruhodné reklamní gramodesky, které dnes patří k nejkrásnějším dokladům prvorepublikového marketingu.

Už koncem roku 1929 nazpíval tenorista pražského Národního divadla Karel Hruška reklamní nahrávku propagující přijímač Telefunken. Argument byl krásně dobový: rádio bylo možné pořídit na týdenní splátky po 12 korunách a zákazníkovi se vysvětlovalo, že když si odpustí každý den trochu běžných výdajů, může mít postupně rádio doma. Telefunken tak nebyl prezentován jen jako luxus pro bohaté. Reklama se snažila přesvědčit střední vrstvy, že moderní přijímač je dosažitelný i pro ně.

Ještě dál zašla reklama roku 1932. Gramofonová společnost Ultraphon tehdy účtovala firmě Krešl a spol. 15 200 korun za výrobu pouhých padesáti reklamních desek, na nichž přijímač Telefunken propagoval E. F. Burian. Padesát kusů za takovou částku ukazuje, jak velkou hodnotu firmy moderní reklamě přikládaly. Reklamní deska nebyla levným letákem. Byla prestižním předmětem, který spojoval značku s hudbou, divadlem a tehdejšími populárními osobnostmi.

Telefunken se v československé hudební reklamě objevoval opakovaně. Dochované nahrávky nesou přímo název Telefunken a značka se dostala i do populárních melodií. V době, kdy rozhlas a gramofon představovaly nejmodernější masová média, tak výrobce elektroniky využíval přesně to, co prodával – zvuk jako reklamu.

Červený kosočtverec

Stejně důležitý jako jméno Telefunken byl jeho znak. Charakteristický kosočtverec se jménem nebo písmeny značky se stal jedním z nejrozpoznatelnějších symbolů evropského elektrotechnického průmyslu. Objevoval se na přijímačích, elektronkách, reproduktorech, mikrofonech, obalech, tiskovinách i reklamních cedulích. Značka tak fungovala podobně jako Schichtův jelen – zákazník ji mohl poznat ještě dříve, než přečetl název.

Na staré reklamní ceduli byl tento princip mimořádně účinný. Elektronika je složitá věc a vysvětlovat kolemjdoucímu konstrukci elektronek nebo vlastnosti přijímače nemělo smysl. Cedule měla sdělit něco jednoduššího: tady se prodává Telefunken. Z technického názvu se postupně stal symbol kvality, modernosti a německého elektrotechnického průmyslu.

Nejen rádio

Bylo by však chybou redukovat Telefunken pouze na krásná dřevěná rádia třicátých let. Firma patřila k významným evropským průkopníkům elektroniky a během své historie pracovala na vysílací technice, elektronkách, radarech, televizním přenosu, studiové technice, gramofonových systémech a později také polovodičích a počítačích. Její technologie se dostaly do rozhlasových studií, televizních společností i profesionálních nahrávacích zařízení.

Zvláštní kapitolou se staly mikrofony Telefunken. Některé modely z poválečné éry získaly mezi hudebníky a zvukovými techniky téměř legendární postavení. Jméno, které na začátku století označovalo společnost pro bezdrátovou telegrafii, se tak o půl století později objevovalo v nejslavnějších nahrávacích studiích světa.

Válka a druhá tvář techniky

Historie Telefunkenu má samozřejmě také temnou kapitolu. Technika bezdrátového spojení, která v civilním světě přinášela hudbu a zprávy do domácností, měla od počátku zásadní vojenský význam. Za nacistického Německa se Telefunken stal důležitou součástí německého elektrotechnického a zbrojního průmyslu a vyráběl mimo jiné komunikační, radarovou a další vojenskou elektroniku. Historii značky proto nelze vyprávět pouze prostřednictvím elegantních rádií a reklamních cedulí; stejně jako řada dalších velkých německých průmyslových podniků byl Telefunken pevně zapojen do válečné ekonomiky Třetí říše.

Po válce však značka pokračovala. Německý elektrotechnický průmysl se obnovoval a Telefunken se v padesátých a šedesátých letech znovu stal symbolem kvalitní spotřební elektroniky. Rádia vystřídaly stále více televizory a další domácí přístroje. V západoněmeckých domácnostech představovalo jméno Telefunken podobný symbol technického pokroku, jakým bylo před válkou rádio. Oficiální historie značky připomíná právě padesátá a šedesátá léta jako období, kdy se výrobky Telefunken staly symbolem kvality a poválečné prosperity.

Od Telefunkenu k AEG-Telefunken

Samostatná firemní historie se postupně uzavírala. Od roku 1941 byl Telefunken plně pod kontrolou AEG a v roce 1967došlo k jeho spojení s mateřským koncernem do společnosti AEG-Telefunken. Slavné jméno tedy nezmizelo, ale původní podnik založený roku 1903 přestal existovat jako samostatná společnost. Další desetiletí přinesla reorganizace, prodeje jednotlivých divizí a postupný rozpad někdejšího elektrotechnického impéria. Značka Telefunken však byla natolik silná, že přežila i samotnou firmu.

Dnes funguje Telefunken především jako licencovaná značka, kterou používají různí výrobci pro spotřební elektroniku, domácí spotřebiče a další výrobky. Je to tedy úplně jiný svět než společnost, kterou roku 1903 společně vytvořily AEG a Siemens. Přesto červený kosočtverec a jméno Telefunken stále připomínají více než stoletou historii.

TELEFUNKEN

Právě proto je stará reklamní cedule Telefunken tak krásným svědkem své doby. Není to pouze reklama na rádio. Za tím jedním slovem se skrývá příběh okamžiku, kdy lidstvo zjistilo, že informace nemusí cestovat po drátu. Začíná u jiskrových vysílačů, experimentů Brauna, Slabyho, Zennecka a von Arca a soupeření Siemensu s AEG. Pokračuje lodními radiostanicemi, prvními vysílači a rozhlasovou horečkou dvacátých let. A vede až do československých domácností, kde se rádio stalo jedním ze symbolů moderního života.

V Československu má navíc Telefunken svůj vlastní příběh. Je v něm pražská firma Krešl a spol., Hradební ulice, reklamní gramodeska Karla Hrušky, E. F. Burian propagující nový přijímač a především továrna Radiotechna v Přelouči, kde se rádia systému Telefunken skutečně vyráběla. A po válce na tuto továrnu navázala Tesla – značka, kterou už znala další generace československých posluchačů.

Když tedy dnes držíme starou plechovou nebo smaltovanou ceduli Telefunken, díváme se na pozůstatek doby, kdy rádio ještě nebylo obyčejným spotřebičem. Bylo oknem do světa. Večer se rozsvítila stupnice, elektronky se pomalu zahřály a z reproduktoru se nejprve ozvalo praskání. Potom hudba. Praha. Vídeň. Berlín. Londýn.

Najednou bylo možné slyšet svět, aniž člověk opustil svůj pokoj.

A na skříni přijímače svítil malý znak:

TELEFUNKEN.

Kredity: AEG a Siemens & Halske – zakladatelské společnosti Telefunkenu roku 1903 | Adolf Slaby (1849–1913) a Georg von Arco (1869–1940) – průkopníci bezdrátové telegrafie spojení s jednou z technických linií vzniku společnosti | Ferdinand Braun (1850–1918) a Jonathan Zenneck (1871–1959) – průkopníci druhé technické linie, která vstoupila do Telefunkenu | Krešl a spol., Praha I, Hradební 3 – československé zastoupení a propagace Telefunkenu | Radiotechna, Přelouč – československá výroba přijímačů systému Telefunken | Karel Hruška – interpret reklamní nahrávky Telefunken z roku 1929 | E. F. Burian – účinkující na reklamních gramodeskách Telefunken objednaných firmou Krešl a spol. roku 1932 | Ultraphon – výrobce československých reklamních gramodesek Telefunken.

Zdroje: Deutsches Museum – studie o Jonathanu Zenneckovi a počátcích bezdrátové telegrafie | Deutsches Museum Archiv – Ferdinand Braun a vznik Telefunkenu roku 1903 | Telefunken – oficiální historie značky | RadioMuseum.cz – Telefunken v Československu, Krešl a spol. a Radiotechna Přelouč | Radiomuseum – Radiotechna Přelouč a licenční výroba Telefunken | Český rozhlas / Radio Prague International – počátky československého rozhlasového vysílání | Radiotéka – Historie psaná šelakem: Síla reklamy 1930–1944 | Supraphonline – reklamní nahrávky Telefunken, Karel Hruška a E. F. Burian.