Topičův sborník
TOPIČŮV SBORNÍK – KDYŽ SE ČESKÝ ČASOPIS CHTĚL STÁT UMĚLECKÝM PŘEDMĚTEM
Na první pohled působí stará reklama na Topičův sborník literární a umělecký skoro skromně. Několik řádků sazby, výrazný název a slogan „Nový typ českého časopisu“, pod ním cena předplatného – šest korun, poštou šest korun padesát haléřů za půl roku. Jenže právě tahle krátká věta vystihuje ambici, se kterou František Topič na počátku druhého desetiletí 20. století svůj časopis uvedl. Nešlo mu jen o další literární periodikum. Chtěl vytvořit časopis, který bude stejně dobře vypadat, jako se bude číst, spojí literaturu s výtvarným uměním a ukáže, že i česká kulturní revue může být moderním, pečlivě navrženým a reprezentativním předmětem. V době, kdy většina novin a časopisů byla především nositelem textu, to nebyl samozřejmý požadavek.
Topičův sborník literární a umělecký začal vycházet roku 1913 v Praze a za jeho vznikem stál nakladatel, knihkupec a kulturní podnikatel František Topič. Ten už dávno nebyl pouze obchodníkem s knihami. Kolem svého podniku vybudoval jedno z nejvýznamnějších center českého kulturního života. Jeho knihkupectví a nakladatelství na tehdejší Ferdinandově třídě, dnešní Národní třídě, se stalo místem, kde se literatura potkávala s výtvarným uměním, knižní grafikou a moderními kulturními směry. Topičův salon patřil k důležitým pražským výstavním prostorům a samotná značka Topič znamenala pro část vzdělaného publika jistou záruku vkusu a kvality. Když tedy nakladatel přišel s vlastním literárním a uměleckým sborníkem, nebyl to izolovaný vydavatelský pokus, ale logické pokračování celého kulturního světa, který kolem sebe několik desetiletí budoval.
Sborník měl čtenáři nabídnout mnohem víc než pouze povídky a básně. Vedle původní české literatury přinášel překlady významných zahraničních autorů, literární a kulturní kritiku, texty o divadle, hudbě a výtvarném umění, reprodukce obrazů, fotografie i samostatné obrazové přílohy. Už v prvních ročnících se v něm objevovala jména, která dnes tvoří základní součást českého literárního kánonu: Jaroslav Vrchlický, Antonín Sova, J. S. Machar, J. V. Sládek, Alois Jirásek, Karel Klostermann, Růžena Svobodová, Teréza Nováková, Marie Majerová či František Langer. Vedle nich se český čtenář setkával s překlady světových autorů, například Johanna Wolfganga Goetha, Paula Verlaina, Maxima Gorkého nebo Rabíndranátha Thákura. Sborník tak vytvářel zvláštní směs domácí tradice a evropské modernosti. Nebyl avantgardní v pozdějším smyslu slova, ale jeho snaha představit českou kulturu jako samozřejmou součást širšího evropského prostoru byla na svou dobu velmi sebevědomá.
Stejně důležitá jako obsah byla grafická podoba. Topič dobře věděl, že knihu nebo časopis člověk nekupuje pouze očima čtenáře, ale také očima diváka. Sborník byl proto tištěn s důrazem na typografii, kvalitnější papír, reprodukce obrazů a samostatné obrazové přílohy. Pozdější ročníky dosahovaly rozsahu několika stovek stran a obsahovaly množství výtvarného materiálu. Časopis se tím přibližoval spíše reprezentativní knižní publikaci než běžnému periodiku určenému k rychlému přečtení a vyhození. I tím lze vysvětlit ono sebevědomé reklamní označení „nový typ českého časopisu“. Topič se nepokoušel pouze pojmenovat nový titul. Snažil se čtenářům vysvětlit, že jim nabízí nový způsob, jak kulturní časopis vůbec vnímat.
Významnou roli při tvorbě sborníku hráli také jeho redaktoři, mezi nimi Jaromír Borecký, Adolf Wenig a malíř Rudolf Vejrych. Právě přítomnost výtvarníka v redakčním okruhu dobře ukazuje, že obrazová složka nebyla pouhou dekorací nalepenou na literární obsah. Literatura a výtvarné umění měly tvořit jeden celek. U některých ročníků se dochovaly údaje o více než pěti stech stranách textu a řadě samostatných obrazových příloh. Vydávání podobného časopisu tedy bylo finančně i technicky poměrně náročným podnikem.
Reklama, z níž pochází slogan „Nový typ českého časopisu“, pravděpodobně souvisí s prvními ročníky časopisu kolem let 1913 až 1914. Napovídá tomu nejen samotná formulace zdůrazňující novost titulu, ale také cena předplatného. Na inzerátu je uvedeno půlroční předplatné 6 korun, poštou 6 korun 50 haléřů. O více než deset let později už byla cena výrazně vyšší – na konci existence časopisu v roce 1926 stálo půlroční předplatné několik desítek korun. Reklama je proto zajímavým svědectvím nejen o samotném časopisu, ale i o ekonomice kulturního podnikání před první světovou válkou.
Časopis přežil válku, vznik Československa i bouřlivé proměny české kultury první poloviny dvacátých let. Vycházel až do roku 1926. Za třináct let své existence se ocitl v době, kdy se české umění změnilo téměř k nepoznání. Když sborník začínal, stále dominovala generace Vrchlického, Jiráska a Sovy. Když končil, na scéně už působili poetisté, Devětsil, nová avantgarda a zcela jiný výtvarný a literární jazyk. Topičův sborník tak stojí přesně na rozhraní dvou epoch: ještě patří ke kultivovanému světu předválečných literárních salonů, ale zároveň už otevírá dveře modernímu pojetí kulturního časopisu jako komplexně navrženého média.
Právě proto je jeho stará reklama zajímavější, než se na první pohled zdá. Nepropaguje pouze předplatné jednoho časopisu. Prodává určitou představu o kultuře. Čtenář si nekupoval jen básně, povídky a články. Kupoval si účast na světě, v němž literatura, výtvarné umění, typografie a společenská prestiž tvořily jeden celek. František Topič pochopil něco, co dnes považujeme za samozřejmost: že kulturní produkt má také svou značku, vizuální identitu a přesně definovaného čtenáře. Jeho heslo „nový typ českého časopisu“ tak z dnešního pohledu nepůsobí jako prázdná reklamní nadsázka. Bylo to poměrně přesné pojmenování toho, o co se Topič snažil – vytvořit časopis, který člověk nejen přečte, ale chce ho také držet v ruce, uchovat v knihovně a vracet se k němu.
A právě v tom spočívá kouzlo tohoto nenápadného reklamního artefaktu. Několik řádků staré sazby nám připomíná dobu, kdy se kultura nestávala značkou až dodatečně. U Topiče byla značka, obsah i výtvarná forma jedním a týmž příběhem.
Zdroje: Jihočeská vědecká knihovna – katalog časopisu Topičův sborník literární a umělecký, ročníky 1913/1914–1925/1926.
Zdroje: Památník národního písemnictví – bibliografické záznamy jednotlivých ročníků Topičova sborníku, včetně redaktorů Jaromíra Boreckého, Adolfa Weniga a Rudolfa Vejrycha.
Zdroje: Masarykova univerzita, časopis Proudy – studie věnovaná historii a obsahu Topičova sborníku literárního a uměleckého.
Zdroje: Archa, 1926 – dobové údaje o předplatném posledních ročníků Topičova sborníku.
