Václav Prokš, Rakovník
Václav Prokš, Rakovník – brusírna skla a výroba zrcadel
Sklenářská dílna, která ožila na filmovém plátně
Na první pohled je to veselá, téměř pohádková scéna ze staré řemeslnické dílny. Dva sklenáři stojí na dřevěných roštech před brusnými kotouči, nad hlavami se jim otáčí společná transmisní hřídel a široké ploché řemeny přenášejí její pohyb ke strojům. Starší muž v modré pracovní zástěře opracovává velké oválné zrcadlo, vedle něj mladší pomocník či učeň v červené zástěře brousí hranu skleněné tabule. Uprostřed dílny stojí stůl s hotovými zrcadly, jedno z nich má dekorativně vykrojený horní okraj, poblíž je dřevěné vědro s vodou a olejnička. Výtvarník scénu pojal s lehkou karikaturní nadsázkou, ale technické detaily působí překvapivě věrohodně. Nad celým výjevem stojí prosté „BRUSÍRNA SKLA“, pod ním elegantně červeně napsané jméno Václav Prokš a dole adresa „RAKOVNÍK – PODĚBRADOVA UL. 82.“ Na malé plechovce či olejničce lze dokonce přečíst nápis „OLEJ MOGUL“.
Není to obyčejný tištěný inzerát. Jde o reklamní diapozitiv určený k promítání v kině, tedy o jeden z pozoruhodných dokladů doby, kdy se místní živnostník mohl na několik vteřin objevit na stejném plátně jako filmové hvězdy. Divák seděl v potemnělém sále a před hlavním programem nebo během přestávky se před ním rozsvítila barevná kresba rakovnické brusírny. Pro nás je dnes toto malé sklíčko něčím ještě cennějším: zachovalo nejen jméno a adresu téměř zapomenutého živnostníka, ale také podobu jeho řemesla, stroje, způsob práce a dokonce představu o tom, jak chtěl svoji živnost představit veřejnosti.
Václav Prokš nebyl jen sklenář
Dobové prameny potvrzují, že Václav Prokš v Rakovníku skutečně provozoval sklenářství a brusírnu skla. Jeho podnik byl přitom podstatně širší, než by napovídalo prosté označení „sklenář“. V inzerci nabízel brusírnu skla, výrobu a opravu zrcadel, sklo, obrazy a rámy, zasklívání i rámování obrazů. Provozovna se nacházela v Poděbradově ulici a zákazníci se s Prokšem mohli spojit telefonem číslo 99. Stejné telefonní číslo se později objevuje i v adresářovém záznamu z roku 1939, takže lze poměrně bezpečně spojit reklamní diapozitiv, tištěnou reklamu a adresářové záznamy s jedním konkrétním rakovnickým podnikem.
Nejvýmluvnější je opakovaný inzerát ve Vlastivědném sborníku okresu rakovnického (s Křivoklátskem) a kralovického, který vycházel od září 1931 nejméně do června následujícího roku. Prokš v něm oznamoval: „Brusírna skla a výroba zrcadel (oprava starých zrcadel). Sklo, obrazy a rámy. Zasklívání a rámování obrazů. V. PROKŠ V RAKOVNÍKU, Poděbradova ul. Telefon č. 99.“ Právě tato reklama vysvětluje, proč se na kinodiapozitivu dostala do centra pozornosti zrcadla. Nebyla jen dekorativním prvkem obrázku. Jejich výroba a oprava patřily k charakteristickým službám Prokšova podniku.
Tehdejší sklenářská živnost měla ostatně mnohem širší záběr, než jaký si pod ní často představujeme dnes. Sklenář samozřejmě zasklíval okna, dveře a výkladce, ale mohl také opracovávat tabulové sklo, brousit jeho hrany, vyrábět a opravovat zrcadla, zasklívat obrazy a fotografie a zároveň prodávat rámy či hotové dekorativní předměty. Zrcadlo bylo hodnotným vybavením domácnosti a poškození jeho okraje nemuselo znamenat jeho vyhození. Sklo bylo možné znovu upravit, zbrousit nebo zasadit do nového rámu. Prokšův podnik tak stál na pomezí stavebního řemesla, vybavení domácností a dekorativního obchodu.
Veřejná zakázka dokládá skutečný význam podniku
Velmi důležitý doklad pochází z roku 1930. Dne 15. května zveřejnily Zprávy veřejné služby technické informace o stavbě tří státních obytných domů pro vojenské gážisty v Rakovníku. Sklenářské práce byly při této stavbě zadány firmě Václav Prokš, sklenář v Rakovníce.
Je to zdánlivě drobná zpráva, ve skutečnosti však hodně vypovídá o postavení Prokšovy živnosti. Nešlo pouze o člověka, který chodil po městě měnit jednotlivé rozbité tabulky. Prokš dokázal převzít sklenářské práce na veřejné stavební zakázce zahrnující několik obytných domů. Musel tedy disponovat odpovídajícím zázemím, materiálem a pracovní kapacitou. To dobře odpovídá obrazu mechanizované brusírny na reklamním diapozitivu.
Prokš se navíc v Rakovníku objevuje opakovaně. Rešerše zachytila jeho stopu v průmyslových a živnostenských adresářích během třicátých let a zcela jednoznačný doklad přináší Adresář Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939, který mezi rakovnickými sklenáři uvádí „Prokš, Václ. T 99“. Vedle něj figuruje také František Prokeš, který však byl zřejmě jiným rakovnickým sklenářem. Václav Prokš je tak v Rakovníku bezpečně doložen nejméně od roku 1930 do roku 1939.
Stopa vedoucí až do roku 1912
Je možné, že Prokšův příběh začal podstatně dříve. Chytilův úplný adresář Království českého z roku 1912 uvádí v obci Městečko v soudním okrese Křivoklát prostý záznam: „Sklenář: Prokš Václav.“ Shoda jména, profese a velmi blízkého regionu je natolik výrazná, že nabízí přirozenou možnost: mladší Václav Prokš mohl původně pracovat v Městečku a teprve později přesunout svoji živnost do většího Rakovníka.
Dokázáno to ale není. Bez živnostenského spisu, matriky, pobytové evidence nebo jiného dokumentu spojujícího oba záznamy by bylo chybou tuto hypotézu proměnit v jistotu. Zůstává tedy zajímavou stopou pro další pátrání.
Ještě pozoruhodnější je, že v samotném Rakovníku zaznamenává Chytilův adresář roku 1912 mezi sklenáři Huga Prokše a Josefa Prokše. Mohlo by tedy jít o sklenářskou rodinu, jejíž členové působili na Rakovnicku již před první světovou válkou. Ani příbuznost Huga, Josefa a Václava však zatím není doložena. Hugo Prokš se navíc v roce 1939 objevuje v Rakovníku již jako pojišťovací jednatel a majitel žehlírny prádla. Rodinné propojení je lákavé, ale prozatím musí zůstat s otazníkem.
Dílna poháněná od stropu
Jedním z nejkrásnějších detailů reklamy je technické vybavení Prokšovy brusírny. Oba brusné stroje jsou na obrázku poháněny plochými řemeny od společné transmisní hřídele vedené pod stropem. Dnes působí takové zařízení téměř jako exponát technického muzea, ve starších řemeslnických a průmyslových dílnách však šlo o běžné řešení. Jeden centrální motor nebo jiný zdroj pohonu roztáčel dlouhou hřídel a pomocí soustavy řemenic a pásů se energie rozváděla k jednotlivým strojům.
Reklamní výtvarník zřejmě nezobrazil tento systém náhodou. Transmise, řemeny a brusné kotouče dodávají obrázku pohyb a současně zákazníkovi sdělují, že se nachází ve skutečné mechanizované dílně. Prokš se nepředstavoval pouze jako obchodník se sklem, ale jako řemeslník s vlastním výrobním zázemím.
Stejně zajímavý je kontrast mezi strojem a lidskou rukou. Mechanizace sice poháněla brusný kotouč, samotné opracování skla však stále vyžadovalo cit a zkušenost. Zrcadlo držel řemeslník v rukou a jeho tlak proti brusnému kotouči rozhodoval o výsledku. Kresba tak mimoděk zachycuje okamžik, kdy se tradiční řemeslo spojovalo s modernější technikou – člověk ještě nebyl nahrazen strojem, ale stroj násobil možnosti jeho práce.
Poděbradova ulice 82
Reklamní diapozitiv uvádí Prokšovu adresu velmi konkrétně: Poděbradova ulice 82. Tištěné inzeráty potvrzují Poděbradovu ulici, nikoli však samotné číslo. Není proto zatím jasné, zda číslice 82 označovala tehdejší číslo popisné, orientační nebo jinou formu dobového číslování.
Právě zde ukazuje reklamní diapozitiv svoji cenu historického pramene. Adresáře často uváděly jen jméno, profesi a ulici, zatímco reklama musela zákazníka dovést až ke dveřím. Sklíčko tak může uchovávat detail, který se v běžných úředních pramenech ztratil.
Definitivní určení domu by vyžadovalo srovnání dobového číslování Poděbradovy ulice s městskými stavebními spisy, evidencí domů nebo živnostenským spisem Václava Prokše. V archivech pro takové pátrání existuje reálná základna: dochovaly se například fondy okresního úřadu Rakovník z období 1922–1937 a městská kronika Rakovníka. Samotná rešerše správně ukazuje především na Státní okresní archiv Rakovník, jeho živnostenské rejstříky a městskou evidenci popisných čísel.
Tajemná plechovka s nápisem MOGUL
Na první pohled nenápadným, ale mimořádně zajímavým detailem obrázku je malá plechovka či olejnička opatřená jasně čitelným nápisem „OLEJ MOGUL“. V kontextu Rakovníka to není obyčejné slovo. Značka Mogul byla spojena s významným místním podnikem Františka Otty. Rešerše navíc odhalila pěknou shodu: na stejné inzertní stránce vlastivědného sborníku, na níž propagoval svoji brusírnu Prokš, se nacházela také reklama „MOGUL, mýdlo budoucnosti. Vyrábí: OTTA, RAKOVNÍK“. Adresář z roku 1939 pak u firmy Otta uvádí vedle výroby mýdla a jedlých tuků také olejnu.
Bylo by lákavé prohlásit plechovku v Prokšově dílně za skrytou reklamu další rakovnické firmy. Tak daleko však důkazy nesahají. Z dostupných pramenů se nepodařilo potvrdit, že Otta vyráběl právě technický olej Mogul odpovídající nádobě zobrazené na diapozitivu. Bez tohoto dokladu musí zůstat spojení hypotézou.
I tak je detail fascinující. Výrobce diapozitivu mohl na pracovní předměty napsat prakticky cokoli, přesto zvolil konkrétní značku známou v Rakovníku. Jestli šlo o náhodu, věrné zachycení skutečného vybavení Prokšovy dílny, nebo promyšlené propojení dvou místních reklam, zatím nevíme.
Kinoreklama Šilarová
Další příběh se skrývá v levém horním rohu diapozitivu. Drobným červeným písmem je zde uvedena značka „KINOREKLAMA ŠILAROVÁ“ a pod ní další, obtížně čitelný řádek. Při zvětšení lze rozeznat odkaz na Jaromírovu ulici v Praze, přesné číslo ani úplné znění však zatím nelze bezpečně přečíst.
Nejde přitom o smyšlený podpis. Firma Kinoreklama Šilarová je doložena také v odborném textu věnovaném sbírce kinoreklamních diapozitivů uložené ve Státním oblastním archivu v Plzni. Prokšův diapozitiv tak lze zasadit do širšího světa meziválečné kinoreklamy, která představovala svébytnou a dnes téměř zapomenutou oblast československé reklamní tvorby.
Výroba takové reklamy nebyla jen napsáním názvu firmy na kus skla. Bylo nutné vytvořit návrh, ilustraci převést do malého formátu a připravit diapozitiv schopný opakovaného promítání. Často šlo o ručně kolorované obrázky, díky nimž reklamy ve tmě kina zářily výraznými barvami. V Prokšově případě je pozadí téměř černé a proti němu vystupují postavy, stroje, sklo a výrazné barevné plochy. Z několika centimetrů velkého obrázku se po vložení do projektoru stala reklama přes celé filmové plátno.
Ve kterém rakovnickém kině se Prokš objevil?
Tady přichází jedna z nejhezčích nezodpovězených otázek celého předmětu. Adresář Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939 uvádí v Rakovníku dva biografy – Bio Městské a Bio Sokol. Z dochovaných pramenů však nelze určit, ve kterém z nich se reklama Václava Prokše skutečně promítala. Do stejného souboru rakovnických diapozitivů patří také reklamy dalších místních živnostníků a obchodníků, například Větrovce, Hůly či Korbela, přičemž je vyrábělo několik různých producentů kinoreklamy. To spíše naznačuje soubor vznikající postupně během delšího období než jednorázovou reklamní zakázku. Přímý doklad, který by konkrétní diapozitiv spojoval s jedním ze dvou rakovnických kin, ale zatím chybí.
Můžeme si tedy pouze představit okamžik, pro který byl diapozitiv vytvořen. V sále zhasla světla, film ještě nezačal a na plátně se místo filmových hvězd objevil kreslený svět místního sklenáře. Diváci viděli brusné kotouče, řemeny transmisí, dva řemeslníky v zástěrách a velké zrcadlo. Nad nimi stálo jméno, které většina rakovnického publika pravděpodobně dobře znala: Václav Prokš. Reklama nepotřebovala složité vysvětlování. Stačilo ukázat řemeslo, jméno a adresu. Kdo druhý den potřeboval nové sklo, opravit zrcadlo nebo zarámovat obraz, věděl, kam jít.
Václav Prokš jako obraz meziválečného rakovnického řemesla
Na Prokšově příběhu je cenné právě to, že nejde o dějiny velkého průmyslníka ani slavné značky. Je to příběh jednoho z mnoha řemeslníků, bez nichž by město nemohlo fungovat. Dochované prameny jej zachycují v několika různých rolích. V roce 1930 je Václav Prokš podnikatelem schopným získat sklenářské práce při výstavbě tří státních obytných domů pro vojenské gážisty. V letech 1931 a 1932 se pravidelně propaguje ve vlastivědném sborníku. Nabízí brusírnu skla, výrobu a opravu zrcadel, sklo, obrazy, rámy, zasklívání i rámování. V roce 1939 je stále veden mezi rakovnickými sklenáři a u jeho jména stojí stejné telefonní číslo 99, které používal už na počátku desetiletí. To vše dohromady ukazuje podnik, který nebyl krátkou epizodou, ale stabilní součástí rakovnického živnostenského prostředí.
Zároveň je nutné ponechat některé části Prokšova životopisu otevřené. Záznam z roku 1912 o sklenáři Václavu Prokšovi v Městečku na Křivoklátsku je velmi lákavou stopou, protože se shoduje jméno, povolání i region. Přímý důkaz, že tento muž později přesídlil do Rakovníka a založil zde brusírnu, však zatím nemáme. Stejně opatrně je třeba zacházet s dalšími Prokši působícími ve sklenářském oboru. V Rakovníku jsou roku 1912 uvedeni Hugo a Josef Prokš, v pozdějších pramenech se objevuje také František Prokš či Prokeš. Příbuzenské vztahy mezi nimi nejsou doloženy. Bylo by lákavé vytvořit z těchto jmen několikagenerační sklenářskou rodinu, ale prameny nám k tomu zatím nedávají právo.
Stejně neznámý zůstává Prokšův osud po roce 1939. Z dostupné rešerše nelze zjistit, zda provoz pokračoval během války, zda živnost přešla na jiného majitele, zanikla, nebo přežila až do poválečných let. Tady by mohly přinést odpověď především živnostenské rejstříky okresního úřadu Rakovník, spisy místních živnostenských společenstev, poválečné úřední listy a případně matriky či pobytové evidence. Stejné archivní pátrání by mohlo definitivně vyřešit také dům v Poděbradově ulici číslo 82 a možná i spojení Václava Prokše s dalšími nositeli tohoto příjmení v regionu. Právě tyto archivní fondy rešerše označuje jako nejperspektivnější pokračování pátrání.
Zrcadlo, které přežilo svého výrobce
Reklamní diapozitiv Václava Prokše je krásným příkladem toho, jak může jediný drobný předmět otevřít téměř zapomenutý svět. Bez něj by po rakovnickém sklenáři zůstalo několik řádků v adresářích, úřední zpráva o stavební zakázce a opakující se novinový inzerát. Diapozitiv k těmto strohým údajům přidává něco, co písemné prameny neumějí: obraz.
Najednou vidíme dílnu. Vidíme brusné kotouče, transmisní hřídel pod stropem, řemeny pohánějící stroje, vědro s vodou, hotová zrcadla i dva muže při práci. Samozřejmě nejde o fotografický dokument skutečného interiéru Prokšovy brusírny. Je to reklamní kresba a nelze z ní bez dalších dokladů vyvozovat přesnou podobu jeho provozovny. Přesto její autor zvolil technické detaily, které divákovi okamžitě sdělovaly, jaký typ práce se zde vykonává. Reklama měla vytvořit představu dobře vybavené řemeslnické dílny, v níž se sklo nejen prodává, ale skutečně opracovává.
Právě v tom spočívá kouzlo starých kinoreklam. Nebyly určeny k tomu, aby přežily téměř století. Byly spotřebním médiem. Několik sekund svítily na plátně, pak je promítač vyměnil za další sklíčko a nakonec začal film. Přesto dnes někdy vypovídají o každodenním životě města více než mnohem reprezentativnější dokumenty. Zachycují jména drobných obchodníků, adresy jejich provozoven, telefonní čísla, sortiment, dobovou estetiku, humor i způsob, jakým chtěli sami sebe představit veřejnosti.
Prokšova reklama má navíc mimořádně půvabný výtvarný detail. Uprostřed světa skla a zrcadel stojí olejnička s nápisem MOGUL. Víme, že značka Mogul byla v Rakovníku spojena s firmou František Otta a že se reklama na Mogul objevovala dokonce na stejné inzertní stránce jako Prokšova propagace. Nevíme však, zda konkrétní „olej Mogul“ na obrázku skutečně pocházel od Otty, a proto by bylo chybou vydávat tuto souvislost za prokázanou. Je to však přesně ten typ drobné stopy, kvůli níž stojí za to se k historické reklamě vracet: jeden nenápadný nápis může otevřít další příběh rakovnického průmyslu a obchodu.
A podobně je tomu se samotným výrobcem diapozitivu. Drobné označení Kinoreklama Šilarová připomíná dnes téměř zapomenuté specializované odvětví reklamní výroby. Někdo musel místního zákazníka získat, připravit návrh, nakreslit scénu, zhotovit fotografickou předlohu, sklíčko kolorovat, opatřit textem a dodat je do kina. Za jediným reklamním obrazem se tak skrývá celý řetězec lidí – od rakovnického sklenáře až po pražského výrobce kinoreklamy. Existence Kinoreklamy Šilarová je doložena také mezi výrobci reklamních diapozitivů zachycenými ve studii věnované sbírce tohoto materiálu ve Státním oblastním archivu v Plzni.
Závěr
Václav Prokš patřil nejpozději od počátku třicátých let k doloženým rakovnickým sklenářům. Jeho firma nebyla pouhým obchodem se sklem. Provozovala brusírnu skla, vyráběla a opravovala zrcadla, prodávala sklo, obrazy a rámy a nabízela zasklívání i rámování obrazů. V roce 1930 získal Prokš sklenářské práce na státní bytové výstavbě v Rakovníku, v letech 1931–1932 soustavně inzeroval a ještě roku 1939 jej adresář uváděl mezi místními sklenáři s telefonním číslem 99.
Jeho reklamní diapozitiv lze s největší pravděpodobností zařadit do třicátých let 20. století. Přesnější datum zatím doloženo není. Stejně tak nevíme, zda byl promítán v rakovnickém Městském biografu nebo v Biu Sokol. Neznáme bezpečně ani Prokšův život před příchodem do Rakovníka a jeho osud po roce 1939. Nejstarší stopa sklenáře Václava Prokše v Městečku z roku 1912 může patřit témuž člověku, ale bez dalšího archivního dokladu ji nelze do jeho životopisu zařadit jako jistotu.
To však hodnotu dochovaného předmětu nijak nesnižuje. Právě naopak. Reklamní sklíčko zachovalo okamžik, který by jinak zmizel: meziválečného řemeslníka, jeho dílnu, stroje, výrobky, adresu i způsob, jakým se představoval svým zákazníkům. Václav Prokš nepotřeboval monumentální tovární budovu ani celostátní značku, aby po sobě zanechal stopu. Stačila malá skleněná destička určená do promítacího přístroje.
Je v tom téměř dokonalá pointa. Sklenář, který celý život pracoval se sklem, přežil v paměti města právě díky kousku skla.
Zdroje
Vlastivědný sborník okresu rakovnického (s Křivoklátskem) a kralovického, ročníky 1931–1932 – opakovaná inzerce Václava Prokše: „Brusírna skla a výroba zrcadel (oprava starých zrcadel). Sklo, obrazy a rámy. Zasklívání a rámování obrazů. V. PROKŠ V RAKOVNÍKU, Poděbradova ul. Telefon č. 99.“ Národní knihovna ČR, Kramerius.
Zprávy veřejné služby technické, 15. 5. 1930 – zpráva o zadání sklenářských prací při stavbě tří státních obytných domů pro vojenské gážisty v Rakovníku firmě Václav Prokš, sklenář v Rakovníce. Národní knihovna ČR, Kramerius.
Adresář Republiky Československé pro průmysl, živnosti a obchod, ročníky 1930–1938 – záznamy rakovnických sklenářů; digitální exempláře v České digitální knihovně. U části ročníků byla v rešerši dostupná pouze shoda vyhledávání, nikoli úplný obsah stránky.
Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, 1939, Rakovník, s. 1089 – „Sklenáři — Glaser: Prokeš, František … — Prokš, Václ. T 99.“ Česká digitální knihovna.
Chytilův úplný adresář Království českého, 1912 – Městečko, soudní okres Křivoklát: „Sklenář: Prokš Václav“; Rakovník: mezi sklenáři Hugo Prokš a Josef Prokš. Totožnost Václava Prokše z Městečka s pozdějším rakovnickým sklenářem není doložena.
Sborník k poctě Evy a Karla Waskových, 2011 – studie věnovaná sbírce kinoreklamních diapozitivů SOA Plzeň; mezi výrobci uvedena také Kinoreklama Šilarová, Praha. Národní knihovna ČR, Kramerius.
Adresář Protektorátu Čechy a Morava, 1939, Rakovník – údaje o rakovnických biografech Bio „Městské“ a Bio „Sokol“. Konkrétní kino, v němž byl diapozitiv Václava Prokše promítán, se nepodařilo určit.
Reklamní diapozitiv „Brusírna skla – Václav Prokš, Rakovník, Poděbradova ul. 82“, sbírka Reclamare – primární pramen pro podobu reklamy, adresu č. 82, označení Kinoreklama Šilarová a detail „OLEJ MOGUL“.
