Vojkovská Hořká

Vojkovská hořká – tajemství třiapadesáti bylin zpod Beskyd

Z hostince ve Vojkovicích k proslulé likérce

Vojkovice jsou malá obec mezi Frýdkem a Těšínem, sevřená krajinou pod Beskydami, v níž se po staletí mísily české, slezské, německé, polské a židovské vlivy. Právě zde vznikla lihovina, jejíž jméno se nakonec dostalo daleko za hranice obce – Vojkovská hořká. Její příběh nezačal ve velké městské továrně, ale na starém statku čp. 49, stojícím u někdejší významné cesty vedoucí krajem. Už roku 1820 je zde v archivních pramenech uváděn hostinec a někdy kolem roku 1840 se s místem začíná spojovat židovská rodina Glesingerů, která z obyčejného venkovského hospodářství postupně vybudovala podnik známý výrobou lihovin, likérů, ovocných šťáv a sodové vody.

Za skutečný počátek průmyslovější výroby lze považovat 2. listopad 1864, kdy byla podle zápisu opavské obchodní komory zahájena výroba lihu. Nejstarší označení podniku se v pramenech objevuje v německé podobě související s výrobou lihu a rosolia ve Wojkowitz, tehdejších Vojkovicích. Roku 1872 už firma vystupovala jako B. Glesinger, Söhne– tedy B. Glesinger a synové – a rozsah její činnosti byl na malou slezskou obec pozoruhodný. Vedle lihovaru a výroby likérů provozovala také sodovkárnu, výčep, obchod se smíšeným zbožím a trafiku. Glesingerův statek tak nebyl jen místem, kde se pálil alkohol, ale malým obchodním a výrobním centrem, které muselo být ve své době jedním z nejvýraznějších podniků v obci.

Rok 1890 a zrození Vojkovské hořké

Nejslavnější výrobek Glesingerovy likérky přišel na svět podle dochovaných regionálních pramenů roku 1890. Právě tehdy se začala vyrábět Vojkovská hořká, bylinný žaludeční likér, jehož receptura měla být sestavena z neobyčejných 53 druhů bylin. Dobové a pozdější regionální prameny zdůrazňují, že se používaly vybrané byliny a že při výrobě neměly být používány umělé esence. V některých pramenech jsou byliny označovány jako podalpské, jinde se později objevuje označení podbeskydské. Jisté je především to, že právě bylinná receptura a její tajemství se staly největším kapitálem značky.

Vojkovská hořká patřila do velké rodiny tehdy mimořádně oblíbených žaludečních bitterů. Na přelomu 19. a 20. století nebyly podobné nápoje vnímány pouze jako alkohol pro potěšení. Hořké bylinné likéry stály někde na hranici mezi gastronomií, domácím léčitelstvím a lékárenskou tradicí. Pily se po jídle, při žaludečních obtížích a nabízely se v restauracích, hotelech i lázeňských podnicích. Právě v lázeňských městech měla být Vojkovská hořká podle historie Vojkovic zvlášť oblíbená. Z malého slezského lihovaru tak odcházely lahve s výrobkem, který dokázal svým jménem propagovat obec samotnou – zákazník nekupoval anonymní bitter, ale hořkou z Vojkovic.

Glesingerové budují značku

Rodina přitom neponechávala ochranu svých výrobků náhodě. Dochovaný záznam z roku 1905 potvrzuje, že B. Glesinger a synové, výrobci likérů a lihovin ve Vojkovicích, měli u Obchodní a průmyslové komory v Opavě registrovanou ochrannou známku určenou pro pálenky, rosolio, likéry, rum a esence. Záznam je mimořádně zajímavý i tím, že nešlo o první registraci: zápis z roku 1905 výslovně uvádí, že šlo o obnovení ochranné známky registrované již 13. dubna 1895. Značka se používala jako etiketa na lahvích a sudech a označení se vypalovalo také na spodní stranu zátek. Glesingerové tedy už na konci 19. století velmi dobře chápali hodnotu obchodní značky a potřebu chránit původ svých výrobků.

Vojkovská hořká se postupně stala nejznámějším jménem spojeným s jejich podnikem. Regionální historické prameny uvádějí, že získávala ocenění a že její pověst přesáhla Těšínsko. Pro reklamu to byl ideální výrobek: měla jasný původ, snadno zapamatovatelné zeměpisné jméno, tajemnou recepturu a číslo 53, které samo o sobě fungovalo jako silný reklamní motiv. Spotřebitel nemusel znát jednotlivé byliny. Naopak – skutečnost, že přesné složení směsi představovalo rodinné tajemství, dodávala nápoji přesně ten druh tajemnosti, který byl pro reklamu na žaludeční likéry konce 19. a první poloviny 20. století typický.

Rodina, která dala likéru jméno a pověst

Za firmou nestála anonymní akciová společnost, ale rodina. V dubnu 1917 zemřel ve věku 74 let muž označený v dobovém polském tisku jako seniorchef firmy B. Glesinger Söhne. Smuteční oznámení je cenným pramenem, protože zachycuje rozsáhlou rodinu Glesingerových a potvrzuje její pevné spojení s Vojkovicemi. Pohřeb se konal na židovském hřbitově v Těšíně. V seznamu pozůstalých se objevuje mimo jiné Rudolf Glesinger, který se právě roku 1917 stal majitelem firmy a představoval další generaci rodiny spojenou s vojkovickým podnikem.

Rudolf však rodinnou likérku dlouho nevedl. Roku 1920 ji prodal a spolu s manželkou Marií se začal věnovat jiným podnikatelským aktivitám. Statek se následně dostal pod vliv banky, u níž měl Rudolf Glesinger závazky, a v dalších letech se na jeho provozu podíleli další lidé. Mezi nimi jsou uváděni Max Jokl a Leopold Zviling. Historie podniku se tak začala oddělovat od historie rodiny, která mu dala jeho nejslavnější výrobek. Samotná Vojkovská hořká však přežila své původní majitele a její jméno pokračovalo dál.

Vojkovice na hranici světů

Do dějin podniku dramaticky zasáhly události konce třicátých let. Po záboru části Těšínska v roce 1938 procházela hranice přímo krajinou kolem Vojkovic a potok Račok dokonce rozdělil obec na dvě části. V létě 1939 se situace židovských obyvatel stávala stále nebezpečnější. Regionální prameny uvádějí, že 5. srpna 1939 Max Jokl a Leopold Zviling spolu s dalšími Židy ze statku uprchli před Němci. Tady se příběh nenápadné lahve bylinného likéru dotýká velkých dějin střední Evropy – světa, v němž židovské podnikatelské rodiny po generace budovaly místní továrny, obchody a značky a během několika let byl tento svět násilně rozvrácen.

Je důležité oddělit historii rodiny Glesingerů od pozdějších provozovatelů podniku. V některých populárních textech se jednotlivé osudy slévají a vzniká dojem, že původní majitel receptury odešel z Vojkovic až roku 1939. Ve skutečnosti Rudolf Glesinger podnik prodal už roku 1920. Rok 1939 se vztahuje k pozdějším židovským provozovatelům statku. Pro historii Vojkovské hořké je tento rozdíl podstatný, protože ukazuje, jak dlouho dokázala značka existovat nezávisle na rodině, která ji vytvořila.

Konec staré likérky

Vojkovská hořká přežila monarchii, první světovou válku, vznik Československa, hospodářské krize i druhou světovou válku. Nepřežila však v původní podobě poválečnou proměnu československého hospodářství. Odborný regionální časopis Těšínsko uvádí, že výroba byla zrušena po nástupu komunistického režimu roku 1948. Další místní prameny zachycují ještě přechodné období a jako definitivní konec někdejšího lihovarnického provozu uvádějí rok 1952, kdy byla budova přestavěna na kravín. Obě data se tedy nemusí nutně vylučovat: rok 1948 představuje konec původní výroby a podnikatelského světa, zatímco rok 1952 fyzickou tečku za někdejším výrobním provozem.

Byla to téměř symbolická proměna. Místo, odkud kdysi odcházely lahve oceňované žaludeční hořké do hostinců a lázeňských měst, se změnilo v zemědělský objekt. Receptura, která měla být po desetiletí střeženým tajemstvím, zmizela spolu s lidmi, kteří ji znali. Zdálo se, že po Vojkovské hořké zůstanou pouze staré lahve, etikety, reklamy a vzpomínky.

Láhev, která přežila

A právě zde začíná druhý, téměř neuvěřitelný život Vojkovské hořké. Roku 1997 se při rekonstrukci restaurace U Zajíce v Hnojníku podařilo objevit malé množství původního likéru. Podle regionálních pramenů následovalo několik měsíců zkoumání, během nichž byla ze zachovaného vzorku rekonstruována receptura. Po téměř půlstoletí tak byla výroba Vojkovské hořké znovu obnovena.

Je to mimořádný příběh i z hlediska historie značek. U mnoha zaniklých prvorepublikových a rakousko-uherských výrobků přežije jméno, reklamní cedule nebo obal, ale samotná chuť je navždy ztracena. U Vojkovské hořké měl podle místní tradice přežít dokonce fyzický vzorek původního nápoje, z něhož bylo možné alespoň přibližně rekonstruovat jeho charakter. Novodobá ochranná známka „Původní Vojkovská hořká“ byla přihlášena 2. dubna 1998 a registrována v lednu 1999, což dobře zapadá do období bezprostředně následujícího po obnovení výroby.

Reklama na tajemství

Právě stará reklamní cedule nebo etiketa Vojkovské hořké dnes vypráví mnohem větší příběh, než se na první pohled zdá. Za názvem malé obce stojí více než století historie: židovská podnikatelská rodina, venkovský statek proměněný v likérku, ochranné známky registrované už za Rakouska-Uherska, padesát tři tajemných bylin, lázeňští hosté, světové války, útěk před nacismem, poválečný zánik soukromého podnikání a nakonec nečekané znovuzrození nápoje téměř padesát let poté, co jeho původní výroba skončila.

Vojkovská hořká je zároveň krásným příkladem toho, jak důležitá byla pro staré výrobce místní identita. Glesingerové nemuseli vytvářet exotický název ani předstírat zahraniční původ. Udělali pravý opak. Do názvu svého nejslavnějšího výrobku vložili obyčejné Vojkovice. Díky tomu se jméno malé slezské obce dostávalo na lahve, etikety a reklamní materiály a putovalo s nimi do restaurací, obchodů a lázní. Místo původu se stalo značkou.

A právě proto má dnes stará reklama na Vojkovskou hořkou zvláštní sílu. Není pouze připomínkou dávno vypitého žaludečního likéru. Je pozůstatkem světa, v němž se na jednom statku pod Beskydami podařilo vytvořit výrobek natolik známý, že přežil svou továrnu, své původní majitele i politický systém, který jeho výrobu ukončil. Třiapadesát bylin bylo kdysi rodinným tajemstvím Glesingerů. Jméno Vojkovská hořká však tajemstvím nezůstalo – a právě ono nakonec přežilo všechno ostatní.

ZDROJE

Muzeum Těšínska – časopis Těšínsko 4/2012, historie obce Vojkovice a Glesingerovy likérky.
Pivovar Koníček – historie Glesingerova dvora ve Vojkovicích, archivní údaje k výrobě lihu a Vojkovské hořké.
Sdružení obcí povodí Morávky – Naučná stezka Prašivá, Vojkovice, historie rodiny Glesingerů a Vojkovské hořké.
Központi Védjegy-Értesítő 1905 – registrace ochranné známky firmy B. Glesinger a synové u Obchodní a průmyslové komory v Opavě; obnovení známky z roku 1895.
Ślązak, 21. 4. 1917 – smuteční oznámení seniora firmy B. Glesinger Söhne a rodinné údaje Glesingerových.
Databáze ochranných známek – „Původní Vojkovská hořká“, přihláška 2. 4. 1998, registrace 25. 1. 1999.