Vorlíček a synové
Vorlíček a synové: zapomenutá továrna, která sladila Královské Vinohrady
Je 24. dubna. V kanceláři vinohradské továrny někdo vytahuje z bloku nový účet a začíná zapisovat objednávku. Několik kilogramů jednoho zboží, další položka, další cena. Čísla postupně zaplňují předtištěné kolonky, dole se objeví součet přes tři sta korun a nakonec krátká poznámka potvrzující zaplacení. Pro člověka, který tehdy držel účet v ruce, to byl naprosto obyčejný obchodní doklad. Jeden z mnoha, které během roku prošly kanceláří. O více než sto let později je to něco úplně jiného. Stačí zvednout oči od ručně psaných položek k nádherné modrošedé hlavičce a objeví se jméno firmy, kterou dnes zná málokdo: Vorlíček a synové.
Nad ním stojí „Továrna na cukrovinky a čokoládu“, vedle Praha – Královské Vinohrady, telefonní spojení a účet u poštovní spořitelny. A pod názvem firmy ještě jeden údaj, který si Vorlíčkovi zjevně zakládali na tom, aby zákazník nepřehlédl:
Založena roku 1866.
Tím začíná příběh jedné téměř zapomenuté pražské továrny. Roku 1866 ještě nestálo Národní divadlo. Praha měla úplně jinou podobu a dnešní Vinohrady nebyly ani její součástí. Čokoláda nebyla každodenní sladkostí ze supermarketu, ale stále poměrně drahým zbožím. Cukrovinky se z velké části vyráběly řemeslně a teprve přicházela doba, kdy parní stroje promění také cukrářství v průmysl. Právě někdy tehdy začal podnik, který později nesl jméno Vorlíček a synové.
O jeho úplných počátcích toho zatím víme překvapivě málo. Neznáme bezpečně ani jméno zakladatele, a bylo by lákavé doplnit ho podle různých adresářových stop. Jenže dokud se neobjeví spolehlivý zápis v obchodním rejstříku nebo jiný dobový dokument, bylo by to hádání. Jedno však říká samotné jméno firmy docela výmluvně. Podnik přešel z první generace na další. Z původní živnosti se stal rodinný podnik a z rodinného podniku nakonec továrna. A ne ledajaká. Historické prameny Prahy 2 zachovaly krátkou, ale nesmírně důležitou větu: Vorlíček a synové měli ve Slezské ulici parní továrnu na kandity.
Dnes je těžké si při procházce Slezskou něco takového představit. Vinohrady vnímáme jako svět činžovních domů, kaváren, stromových alejí a elegantních fasád. Jenže na přelomu 19. a 20. století měly Královské Vinohrady ještě druhou tvář. Byly jedním z nejrychleji rostoucích měst českých zemí a spolu s obytnými domy zde vznikaly dílny, sklady a továrny.
A především potravinářské podniky. Představme si tedy na chvíli Slezskou ulici nikoli takovou, jakou ji známe dnes. Z komína stoupá kouř, dovnitř se vozí cukr a další suroviny, uvnitř pracuje parní zařízení a ve velkých nádobách se vaří cukerná hmota. Vznikají kandity – tehdejší označení pro tvrdé cukrovinky, dropsy a nejrůznější druhy bonbonů. Pak se zboží chladí, tvaruje, balí a připravuje k expedici.
A někde poblíž sedí člověk, který vypisuje právě takové účty, jako je ten, který se dochoval dodnes. Vorlíčkovi přitom nebyli na Vinohradech sami. Jen několik ulic od nich se odehrával další příběh, který měl být mnohem slavnější. František a Albína Maršnerovi zde rozvíjeli výrobu cukrovinek a čokolády, z níž později vyrostl podnik spojený se značkou Orion. V Belgické ulici zase působil František Lhotský, jehož firma se později nesmazatelně zapsala do českých dějin Hašlerkami. Historické prameny zachycují tyto výrobce prakticky v jednom vinohradském podnikatelském světě.
Na několika ulicích tak proti sobě stáli výrobci, kteří bojovali o stejného zákazníka. A právě tady se začíná vysvětlovat, proč je účet Vorlíčkových tak krásně vyvedený. Nestačilo totiž umět uvařit dobrý bonbon. Bylo potřeba být vidět. V době, kdy se cukrovinky měnily z řemeslného výrobku v masové zboží, začínala být stále důležitější značka. Zákazník musel mezi několika podobnými výrobky poznat právě ten váš. A pokud měl příště přijít znovu, musel si vaše jméno zapamatovat.
Vorlíčkovi to evidentně pochopili. Dokazují to předměty, které jejich továrnu přežily. Dochovala se například velká secesní plechová krabice od cukrovinek s označením Vorlíček a synové, Král. Vinohrady. Na víku není tovární komín, parní stroj ani hromada bonbonů. Je tam romantický výjev mileneckého páru pod hvězdami. Dochovaný exemplář měří přes třicet centimetrů a bývá datován přibližně kolem roku 1900.
A ten romantický obrázek není náhoda. Vorlíčkovi neprodávali jen cukr. Prodávali malou radost. Krabici, kterou bylo možné přinést na návštěvu. Dárek pro ženu. Něco na sváteční stůl. Drobný luxus, který se otevřel před hosty. A když se poslední bonbon snědl, krásná plechová dóza se nevyhodila. Zůstala v domácnosti.
Mohly do ní přijít fotografie, dopisy, knoflíky, šití nebo cukr. A pokaždé, když ji někdo otevřel, znovu spatřil jméno Vorlíček a synové. Byla to reklama, která dokázala fungovat deset nebo dvacet let. Nakonec funguje déle než století. Právě díky ní dnes totiž víme, jak firma svou produkci prezentovala. Ještě zajímavější stopu představují jiné dochované plechovky. Na nich už není pouze jméno továrny. Objevuje se na nich výrazný nápis:
BONBONY ONO
a pod ním Vorlíček a synové, Praha-Vinohrady. Tři písmena – ONO. Jednoduché, krátké a snadno zapamatovatelné jméno. Firma už neprodávala pouze „bonbony od Vorlíčka“. Začínala vytvářet samostatnou produktovou značku. Z dnešního pohledu je to možná samozřejmost. Tehdy to ale byla součást velké proměny reklamy. Výrobek postupně přestával být jen tím, co bylo uvnitř krabice. Dostával jméno, typografii, vlastní obal a charakter.
Z obyčejné cukrovinky se stávala značka. Dochovalo se dokonce několik různých typů firemních dóz. Jedna z plechovek Bonbony ONO má výšku kolem 27 centimetrů, jiný známý exemplář přibližně 15 × 15 × 22 centimetrů. To naznačuje, že nešlo o jednu náhodnou reklamní sérii. Plechové obaly byly zřejmě běžnou součástí obchodní prezentace Vorlíčkových.
A jeden takový obal se nakonec dostal dokonce do muzejní evidence. V soupisu historických obalů zveřejněném prostřednictvím Registru smluv se mezi výrobky značek Orion, Zora, Figaro a dalších objevuje také položka označená „Vorlíček a synové Král. Vinohrady…“ Kdysi v ní byly bonbony. O století později je z ní sbírkový předmět.
A právě v této chvíli se můžeme vrátit k našemu starému účtu. Plechovka totiž ukazuje svět, který měla vidět veřejnost – krásný obrázek, jméno výrobce, sladkost a trochu romantiky. Účet ukazuje druhou stranu továrny. Skutečný obchod. Na formuláři jsou kolonky pro kartony, kilogramy, číslo, druh zboží a cenu. Někdo jednotlivé položky zvážil. Někdo je zabalil. Někdo je vydal ze skladu. Někdo spočítal výslednou částku. A někdo nakonec napsal, že bylo zaplaceno. Za nádhernými plechovkami tedy začínáme vidět skutečný podnik: výrobu, sklad, kancelář, zákazníky, expedici a peníze.
Dokonce i telefonní číslo vytištěné v hlavičce účtu najednou získává význam. V době, kdy telefon zdaleka nebyl samozřejmostí každé domácnosti, firma zákazníkovi oznamovala: zavolejte nám. Vedle telefonu uváděla účet u poštovní spořitelny. Vorlíček a synové tedy nebyla cukrářská dílna, kde majitel ráno uvařil bonbony a odpoledne je prodával za pultem.
Byla to moderně organizovaná továrna své doby. A přesto zmizela. Zatím se nepodařilo najít pramen, který by spolehlivě řekl, co přesně se s Vorlíčkovými stalo. Nevíme, zda továrnu převzal jiný výrobce, zda rodina podnik prodala, zda postupně neustála konkurenci stále větších čokoládoven, nebo její osud změnily hospodářské a politické otřesy první poloviny 20. století.
Bylo by snadné nějaký pěkný konec příběhu domyslet. Jenže historie má jednu nepříjemnou vlastnost: skutečnost bývá zajímavější než legenda, jen je někdy potřeba na její nalezení čekat. Takže poslední dveře vinohradské továrny zatím necháme zavřené. Víme ale něco jiného. Když podnik vznikal, psal se podle jeho vlastních dokumentů rok 1866. Později se z něj stala parní továrna na kandity ve Slezské ulici. Vyráběla cukrovinky a čokoládu, používala krásné plechové obaly a měla vlastní bonbonovou značku ONO. Fungovala v prostředí, kde jen několik ulic dál rostli budoucí velikáni českého cukrovinkářství. A její výrobky musely kdysi ležet na pultech obchodů v Praze i mimo ni.
Potom její jméno postupně zmizelo. Jenže ne úplně. Zůstaly plechovky. Zůstal záznam v historických pramenech. A zůstal jeden obyčejný účet. Papír, který měl pravděpodobně skončit v koši hned poté, co zákazník zaplatil 336 korun a 60 haléřů. Někdo ho ale nevyhodil.
A právě díky tomu dnes můžeme po více než století znovu přečíst elegantní modrá písmena v jeho horní části:
Vorlíček a synové.
Továrna na cukrovinky a čokoládu.
Praha – Královské Vinohrady.
Založena roku 1866.
Bonbony jsou dávno snědené. Lidé, kteří je vyráběli, odešli. Parní stroj se zastavil. A továrna zmizela z paměti města.
Ale její příběh zůstal schovaný na jednom kusu papíru.
