Wikov
Wichterle & Kovářík – z prostějovských dílen ke značce Wikov
Dvě továrny, jeden velký podnik
Jméno Wichterle & Kovářík patří k nejvýraznějším značkám československého strojírenství první poloviny 20. století. Firma vznikla v Prostějově spojením dvou původně konkurenčních podniků, jejichž kořeny sahaly hluboko do 19. století. Dne 22. prosince 1918 vznikly Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík, akciová společnost. Sloučením obou rodinných firem vznikl největší československý výrobce zemědělských strojů. Areál zabíral zhruba 250 000 m² a zaměstnával kolem 2 000 dělníků a 150 úředníků.
Podnik vyráběl neobyčejně široký sortiment: ruční nářadí, pluhy, mlátičky, vyorávače brambor, parní lokomobily, spalovací motory, generátory i další zařízení pro zemědělství, mlýny a menší továrny. Ve dvacátých letech k tomu přibyly elektromotory, traktory a nakonec i automobily. Právě z počátečních písmen jmen Wichterle a Kovářík vzniklo označení Wikov, které se postupně stalo samostatnou a velmi silnou značkou.
František Wichterle – začátek v malé dílně
První větev příběhu začala roku 1878, kdy František Wichterle zahájil výrobu zemědělských strojů v malé dílně na nádvoří prostějovské plynárny, jejímž byl spolumajitelem. Už roku 1880 se stal samostatným majitelem firmy, roku 1882 začal budovat vlastní továrnu a o rok později také slévárnu. V roce 1884 byla firma zapsána do obchodního rejstříku jako První prostějovská továrna na hospodářské stroje a motory, slévárna na kov a železo František Wichterle.
Wichterle svůj podnik dál rozšiřoval. Roku 1888 koupil zkrachovalou továrnu na hospodářské stroje Zaoral a spol., roku 1890 vybudoval novou slévárnu a firma se postupně stala jedním z významných producentů zemědělské techniky na Moravě. Po smrti Františka Wichterleho roku 1891 převzali podnik jeho synové Lambert a Karel Wichterle. Firma měla později obchodní zastoupení v řadě evropských zemí, zvláště na Balkáně a v Rusku.
Kováříkové – konkurence z druhé strany Prostějova
Druhou větev založil roku 1894 Ing. Josef Kovářík, který nedaleko Wichterleho podniku otevřel dílnu na výrobu pluhů a dalších hospodářských strojů. O dva roky později se z vídeňské univerzity vrátil jeho starší bratr Ing. František Kovářík, konstruktér strojů, a stal se spolumajitelem. Podnik následně vystupoval jako F. a J. Kovářík, továrna strojů a slévárna Prostějov.
Obě firmy byly přímými konkurenty a vyráběly velmi podobné stroje – mlátičky, fukary, třídiče, žentoury a další zařízení. Wichterle navíc vyráběl parní kotle a lokomobily. Roku 1903 rozšířily oba podniky sortiment o benzinové stabilní motory a později i o motory na generátorový plyn. Wichterle začal roku 1908 vyrábět rovněž čtyřtaktní naftové motory určené například pro pohon transmisí v menších průmyslových provozech.
Kováříkové potřebovali silnější kapitálové zázemí, aby dokázali Wichterleho podniku konkurovat. Roku 1909 proto proměnili firmu v akciovou společnost a získali podporu pražské Živnostenské banky. Následovalo další rozšiřování závodu, výstavba kotlárny, stolárny a montážní haly.
První světová válka donutila konkurenty spolupracovat
Dvě firmy, které před válkou soupeřily o stejné zákazníky, začala postupně spojovat první světová válka. Příděly materiálu a vojenské zakázky omezily běžnou civilní výrobu a oba podniky byly nuceny vzájemně spolupracovat.
Právě tato zkušenost připravila půdu pro jejich spojení. Iniciátorem sloučení byl František Kovářík a dne 22. prosince 1918 byla fúze schválena. Vznikla společnost Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík, akc. spol. – podnik, jehož jméno se brzy zkrátilo na Wikov.
Už v následujícím roce došlo k částečnému rozdělení výroby. Wichterleho část se dál zaměřovala především na spalovací motory a některé typy mlátiček, zatímco bývalá Kováříkova továrna převzala zejména parní lokomobily a další zemědělskou techniku.
Největší československý výrobce zemědělských strojů
Po spojení patřila firma k největším průmyslovým podnikům svého oboru v republice. Produkce zahrnovala drobné ruční nářadí i velká strojní zařízení. Zákazníci mohli objednat pluhy, mlátičky, vyorávače brambor, lokomobily, benzinové, naftové i plynové motory nebo generátory.
Stabilní motory byly zvlášť důležitou součástí nabídky. Používaly se k pohonu mlýnů, pil, dílen, menších průmyslových závodů a zemědělských zařízení v době, kdy elektrifikace československého venkova ještě nebyla samozřejmostí. Wikov tak nestál jen u mechanizace zemědělství, ale i u obecné modernizace malých podniků a provozů.
Poválečná hospodářská krize však ukázala, že spoléhat pouze na zemědělské stroje nestačí. Firma proto začala hledat nové výrobní programy. Vedle motorových pluhů se pustila do výroby elektromotorů, čerpadel a zařízení pro štěrkovny. A nakonec vstoupila do světa, který jí přinesl největší legendu – do výroby automobilů.
Z výstavy ve Vídni přivezli automobil Ansaldo
Podle firemní historie přivezli majitelé Wikovu roku 1922 z vídeňské výstavy italský automobil Ansaldo. Právě ten se stal jedním z podnětů k vývoji vlastního vozu.
Automobilové oddělení vzniklo na počátku roku 1924. Následovalo několik prototypů a od druhé poloviny dvacátých let začala firma vyrábět automobily sériově v malých počtech.
Prvním významným modelem se stal Wikov 7/28. Vůz používal vodou chlazený čtyřválec s rozvodem OHC, objemem 1478 cm³ a výkonem přibližně 28 koní. Konstrukce nesla italské vlivy, ale postupně se vyvíjela vlastní cestou.
Automobily pro lidi, kteří nechtěli běžné auto
Wikov nikdy nebyl československým Fordem. Automobily představovaly méně než deset procent celkového objemu výroby firmy a vznikaly v relativně malých sériích. Často byly stavěny přímo podle přání zákazníka.
Právě tím získaly zvláštní pověst. Wikovy byly drahé, technicky zajímavé a individualistické vozy určené zámožnější klientele. Automobilka disponovala vlastní karosárnou a dokázala nabídnout různé varianty karoserií.
Po typu 7/28 přišel Wikov 35, později Wikov 40 a další konstrukce. Vrcholem nabídky se stal osmiválcový Wikov 70, vyrobený však pouze v několika exemplářích.
Celkem vzniklo jen několik stovek osobních automobilů značky Wikov, což je jeden z důvodů, proč jsou dnes dochované vozy mimořádně vzácné.
Kapka – československá aerodynamická avantgarda
Nejodvážnějším automobilem celé firmy se stal Wikov 35 Kapka.
Na podzim roku 1931 se objevil na pražském autosalonu vůz s mimořádně aerodynamickou karoserií, který vypadal úplně jinak než běžné hranaté automobily své doby. Projekt inicioval vedoucí automobilního oddělení Ing. Boleslav Hanzelkaa traduje se, že tvar karoserie navrhl František Mikuška, šéf podnikové karosárny.
Kapka bývá označována za první československý automobil s proudnicovou karoserií. Vzniklo jen několik exemplářů a žádný se bohužel nedochoval. Přesto vůz patří k nejzajímavějším konstrukcím československé automobilové historie.
Jeho význam nespočívá v komerčním úspěchu. Naopak – obchodně příliš úspěšný nebyl. Ukázal však, že továrna, jejímž hlavním produktem byly mlátičky a pluhy, dokázala vytvořit i technicky a stylisticky mimořádně progresivní automobil.
Wikov nebyl jen automobil
Popularita historických automobilů dnes trochu zkresluje obraz firmy. Většinu jejího obratu stále tvořilo strojírenství.
Wichterle & Kovářík vyráběli zemědělské stroje, traktory, stabilní motory, elektrické pohony a další zařízení v mnohem větším množství než osobní automobily. Automobilka byla prestižní částí podniku, ale ekonomicky představovala jen menší větev.
Právě proto mohla firma automobilovou výrobu během hospodářské krize omezit a nakonec zastavit, aniž by samotný podnik zanikl.
Výroba osobních automobilů skončila ve třicátých letech. Podle Národního zemědělského muzea automobilová produkce zanikla v souvislosti s hospodářskou krizí roku 1933, zatímco specializované automobilové zdroje uvádějí pokračování výroby některých osobních modelů až do roku 1937. Rozdíl vychází z různého chápání konce sériové a kusové výroby.
Nákladní auta a válečná výroba
Vedle osobních automobilů vyráběl Wikov také lehké nákladní vozy. V letech přibližně 1930–1940 vzniklo podle dochovaných údajů kolem 450 nákladních automobilů s nosností asi 1,5 tuny.
S nástupem druhé světové války byla civilní výroba stále více omezována. Od roku 1939 byly zavedeny příděly materiálu a produkce zemědělských strojů ustupovala válečným zakázkám. Firma vyráběla například také volnoběžky TEMPO pro jízdní kola.
Stejně jako řada dalších velkých strojírenských podniků v protektorátu tak byl i Wikov postupně začleněn do válečného hospodářství.
Znárodnění a Agrostroj Prostějov
Po osvobození se závod krátce vrátil k tradiční výrobě zemědělských strojů a připravil některé nové typy mlátiček. Samostatná historie firmy Wichterle & Kovářík však skončila po nástupu komunistického režimu.
Roku 1948 byl podnik znárodněn a vznikl Agrostroj Prostějov, který pokračoval především ve výrobě zemědělské techniky.
Historické firemní zdroje používají pro poválečný přechod někdy rok 1946 jako okamžik zániku starého Wikovu a vytvoření nové státní struktury, zatímco Národní zemědělské muzeum uvádí samotné znárodnění roku 1948. Bezpečné je proto rozlišovat poválečnou organizační proměnu od právního aktu znárodnění.
Jméno Wikov na dlouhou dobu zmizelo.
Wichterle – jméno, které Československo ještě uslyší
Rodinné jméno Wichterle však z české historie rozhodně nezmizelo.
Z prostějovské podnikatelské rodiny pocházel také chemik a vynálezce Otto Wichterle, pozdější autor měkkých kontaktních čoček. Historie průmyslové rodiny a historie slavného vědce jsou dvě odlišné kapitoly, ale společný rodinný původ připomíná prostředí, z něhož vyšel jeden z nejvýznamnějších českých chemiků 20. století.
Samotná strojírenská tradice pokračovala po desetiletí pod názvy Agrostroj a později Agrozet.
Návrat značky Wikov
Po roce 1989 prošel prostějovský podnik dalšími organizačními změnami. Agrozet byl nejprve přeměněn na státní podnik a roku 1992 na akciovou společnost. Pozdější restrukturalizace vedly k rozpadu původního výrobního komplexu do několika samostatných firem.
Samotné jméno Wikov se však nakonec vrátilo. Roku 2004 obnovil průmyslník Martin Wichterle rodinnou značku a začal pod ní budovat novou strojírenskou skupinu zaměřenou především na průmyslové převodovky a pohonné systémy.
Historický název tak po téměř šedesáti letech znovu vstoupil do průmyslového světa.
Od pluhu k aerodynamickému automobilu
Na příběhu Wichterle & Kovářík je mimořádná šíře toho, co dokázal jeden podnik během několika desetiletí vyrábět.
Na začátku byla malá dílna Františka Wichterleho a Kováříkova výroba pluhů. Následovaly mlátičky, lokomobily, spalovací motory, generátory, elektromotory a traktory. A potom přišel automobil Wikov – technicky vyspělý, drahý a vyráběný téměř řemeslným způsobem.
Největším symbolem podniku se nakonec nestal pluh ani mlátička, přestože právě ty firmu ekonomicky živily. Stal se jím automobil.
To je trochu nespravedlivé, ale reklamně dokonale pochopitelné.
Automobil se lépe pamatuje než třídička obilí.
WIKOV
Jméno Wikov vzniklo velmi jednoduše – spojením začátků příjmení Wichterle a Kovářík. Z praktické zkratky se však stala jedna z nejvýraznějších československých průmyslových značek.
Za jejím znakem stály dvě rodiny, které nejprve několik desetiletí soupeřily na stejném trhu, aby nakonec zjistily, že společně mohou vybudovat něco mnohem většího.
V roce 1878 vyráběl František Wichterle hospodářské stroje v malé dílně.
O půl století později vyjížděl z prostějovské továrny aerodynamický automobil Wikov Kapka.
A o více než sto let později se jméno Wikov stále používá na českých průmyslových výrobcích.
Málokterá značka dokáže svou historií tak dobře ukázat proměnu českého průmyslu – od litinového pluhu přes spalovací motor až k automobilu a moderním převodovým systémům.
Zdroje
Národní zemědělské muzeum – Wichterle & Kovářík, Prostějov; podrobná historie obou původních firem, výroby zemědělských strojů, motorů, fúze roku 1918, automobilové výroby a poválečného znárodnění.
Wikov – oficiální historie společnosti; vznik Prostějovských továren na stroje Wichterle & Kovářík 22. prosince 1918, rozsah závodu, počet zaměstnanců a výrobní program.
Wikov Veteran Club – Historie v datech; založení automobilového oddělení roku 1924 a rodokmen firem Wichterle a Kovářík.
Wikov Veteran Club – Automobily Wikov; historie automobilové výroby a postavení automobilů Wikov na československém trhu.
Automobil Revue – Jan Tuček: Wikov 35 Kapka – Hanácká avantgarda; technický vývoj automobilů Wikov a historie aerodynamického vozu Wikov 35 Kapka z roku 1931.
Auta5P – Wikov; přehled osobních a nákladních modelů, údaje o malých sériích a celkové produkci.
Wikov Group – historie značky; obnovení jména Wikov Martinem Wichterlem roku 2004 a novodobé pokračování průmyslové tradice.
