Žižkova lékárna

Žižkova lékárna v Dobrušce – od Zlatého lva k vlastní farmaceutické výrobě

Na dobrušském náměstí stála už od počátku 19. století lékárna, která se během několika desetiletí proměnila z obyčejné provinční apatykářské živnosti v pozoruhodný malý podnik s vlastní chemicko-farmaceutickou výrobou, značkovými přípravky a obchodními ambicemi daleko přesahujícími hranice města. Do dějin vstoupila především díky rodině Žižkových a zejména Eduardu Žižkovi, který z ní vytvořil podnik na pomezí lékárny, laboratoře, kosmetické výroby a malé manufaktury na zdravotní speciality.

Kořeny lékárny sahají až k roku 1805, kdy ji v Dobrušce založil Václav Štolovský. Po velkém požáru města v následujícím roce získal spáleniště domu čp. 18 na náměstí, kde vznikla lékárna známá jako U Zlatého lva. V době, kdy do ní 1. června 1882 nastoupil magistr farmacie Eduard Žižka, měla tedy už téměř osmdesátiletou tradici. Právě s jeho jménem je však spojena její nejzajímavější éra.

Eduard Žižka – lékárník, chemik a podnikatel

Žižka nebyl jen lékárníkem v tehdejším tradičním smyslu, tedy člověkem, který podle receptů připravoval pilulky, masti a tinktury. Dobové prameny jej označují také jako chemika, přísežného soudního znalce a podnikatele. V reklamních materiálech vystupoval jako „Mg. Ph. Žižka, Gerichtschemiker“, tedy magistr farmacie a soudní chemik, a svou provozovnu prezentoval přímo jako lékárnu a chemicko-farmaceutickou laboratoř v Dobrušce.

Taková formulace nebyla jen reklamní nadsázkou. Žižka skutečně vytvářel a prodával vlastní přípravky pod samostatnými názvy. Jeho nabídka zahrnovala léčivé pastilky, mazání, přípravky proti pocení, povzbuzující tablety i prostředky, které dnes bychom zařadili někam mezi léčivo, kosmetiku a zdravotní tonikum. V době, kdy farmaceutický průmysl teprve směřoval k dnešní podobě, byla právě lékárna často místem, kde vznikaly nové receptury, značky i výrobky s vlastní obchodní identitou.

Mezi Žižkovy přípravky patřil například Kolavenin, povzbuzující tablety vyráběné z kolového ořechu a ovesného extraktu. Dále Evaporit, pasta určená proti nepříjemnému zápachu z pocení, a Mentavin, nealkoholický přípravek přidávaný do vody, propagovaný při chrapotu, kašli i žaludečních obtížích. Sortiment doplňovaly benzoovo-mentolové pastilky, kalcium-železito-fosforečné pastilky, balsamické mazání proti revmatickým a nervovým bolestem a dokonce také jeřabinový likér.

Z dnešního pohledu působí taková nabídka neobyčejně pestrým dojmem, tehdy však podobná šíře sortimentu nebyla výjimečná. Lékárník byl zároveň výrobcem, chemikem, experimentátorem a obchodníkem. Hranice mezi medicínou, kosmetikou a potravinovým doplňkem byla navíc podstatně volnější než dnes.

Novákovo balsamické mazání a pověst za hranicemi Dobrušky

Jedním z výrobků, které se zřejmě prosadily i mimo bezprostřední okolí města, bylo takzvané balsamické, respektive Novákovo mazání. Dobový cestopis z roku 1911 při popisu Dobrušky uvádí Žižku jako člověka známého právě tímto přípravkem a naznačuje, že jeho pověst už dávno přesáhla hranice regionu.

Pro historii reklamy je to mimořádně zajímavá informace. Znamená totiž, že Žižkova lékárna nebyla odkázána jen na zákazníky, kteří přišli osobně do Dobrušky. Vlastní přípravky musely být distribuovány dál, pravděpodobně prostřednictvím objednávek, zásilkového obchodu a dalších lékáren či obchodních zástupců.

Dochované korespondenční materiály tuto domněnku podporují. Z období kolem roku 1915 se zachovaly zásilkové a objednávkové doklady adresované přímo lékárníkovi Eduardu Žižkovi v Dobrušce. V některých sběratelských souborech se objevují také firemní lístky označené „Mg. Ph. Ed. Žižka, Dobruška“. I tyto drobné tiskoviny dokazují, že lékárna fungovala jako skutečný obchodní podnik, nikoli pouze jako místní výdejna léčiv.

La Ferme a dědictví Josefa Archleba

Do Žižkova podnikatelského příběhu vstoupila také slavná dobrušská firma La Ferme, spojená se jménem Josefa Archleba. Po jejím úpadku a následném konkurzu na konci 19. století převzal Eduard Žižka některá výrobní práva a pokračoval ve výrobě vybraných likérů a kosmetických produktů pod značkou La Ferme.

Neznamená to, že by Žižka převzal celý Archlebův podnik nebo jeho továrnu, ale část výrobního a obchodního dědictví firmy se skutečně přesunula právě do jeho lékárenského zázemí. Pro Žižku to zároveň znamenalo další rozšíření sortimentu mimo čistě farmaceutickou oblast.

Tento moment dobře ukazuje, jak široce byl tehdejší svět lékárenství pojat. Lékárník mohl současně vyrábět léčiva, kosmetiku, hygienické přípravky, likéry a další produkty, jejichž složení vycházelo z chemických a botanických znalostí. To vše bylo propojeno obchodními značkami a reklamou, která začínala hrát stále významnější roli.

Lékárník, který řídil město

Eduard Žižka však nebyl výraznou postavou jen v podnikání. Aktivně se zapojoval také do veřejného života Dobrušky a v letech 1906–1913 zastával funkci starosty města. Už dříve se objevoval i v odborných debatách českých lékárníků. Roku 1892 například vstoupil do diskuse o pracovních podmínkách a platech lékárnických asistentů, která probíhala v tehdejším odborném tisku.

Jeho podnikatelské zájmy sahaly navíc i mimo farmacii. Roku 1903 se společně s Josefem Nemajerem podílel na založení továrny na hedvábné stuhy Nemajer a Žižka. Vedle lékárny tak měl zkušenost i s klasickou průmyslovou výrobou.

Žižka představuje typ podnikatele, který byl pro období konce 19. a počátku 20. století charakteristický: člověka vzdělaného ve svém oboru, ale zároveň schopného překračovat jeho hranice, investovat, experimentovat a vytvářet nové výrobky i obchodní příležitosti.

Rodina Žižkových a konec soukromé lékárny

Po Eduardu Žižkovi pokračoval v provozování lékárny jeho syn Bohumír Žižka a od roku 1933 pak mladší syn Eduard Žižka. Rodinná tradice tak přežila několik politických režimů i dvě světové války.

Definitivní zlom přišel až po komunistickém převratu. Dne 28. srpna 1950 byla lékárna znárodněna, čímž více než půl století trvající éra Žižkových jako soukromých lékárníků fakticky skončila. Mladší Eduard Žižka však v lékárně pracoval ještě několik dalších let, až do listopadu 1959.

Příběh Žižkovy lékárny je tak daleko víc než historií jednoho domu na dobrušském náměstí. Je to příběh doby, kdy mezi lékárníkem a výrobcem léčiv ještě nebyla ostrá hranice a kdy nový výrobek mohl vzniknout přímo v laboratoři za oficínou. Eduard Žižka dokázal z tradiční lékárny U Zlatého lva vytvořit malý farmaceutický podnik s vlastními recepturami, značkami a reklamou.

Právě názvy jako Mentavin, Kolavenin nebo Evaporit dnes působí téměř zapomenutě, ve své době však představovaly moderní značkové výrobky, které měly zákazníkovi nabídnout nejen léčebný účinek, ale také snadno zapamatovatelný název a vlastní obchodní identitu. A právě tím se Žižkova lékárna dotýká světa staré reklamy možná víc, než by člověk na první pohled čekal.

Zdroje:
Město Dobruška – městská kronika a historické materiály k lékárně U Zlatého lva.
Městské muzeum Dobruška / Kultura Dobruška – medailon Eduarda Žižky a historie místního podnikání.
Materiály k III. mezinárodní farmaceutické výstavě – reklama chemicko-farmaceutické laboratoře Mg. Ph. Žižky.
Časopis českého lékárnictva, ročník 1892.
Fastrův ilustrovaný průvodce po českém severovýchodě, 1911.
Dochované firemní a korespondenční tiskoviny Mg. Ph. Ed. Žižky z období kolem roku 1915.