Vaňura
Alois Fr. Vaňura – brněnská továrna na nábytek, která spojila řemeslo, architekturu a umění
Od zbýšovského truhláře k brněnskému továrníkovi
Za elegantní firemní obálkou s nápisem ALOIS FR. VAŇURA – TOVÁRNA NA NÁBYTEK – BRNO, JESUITSKÁ 25 se skrývá podnik s překvapivě dlouhým a pozoruhodným příběhem. Alois František Vaňura se narodil 10. ledna 1855 v Neslovicích a vyučil se truhlářem. Roku 1887 založil vlastní stolařskou firmu ve Zbýšově, poté ji přenesl do Rosic a roku 1889 do Brna. Jeho cesta tedy vedla od řemeslné dílny k průmyslově organizované výrobě.
V roce 1894 se spojil s brněnským truhlářským mistrem Rudolfem Machalkem. Společný podnik nesl německé označení Möbelfabrik und Holzindustrie Waňura et Machalek a zaměřoval se na výrobu nábytku, stolařského a dřevěného zboží. Spolupráce však netrvala dlouho. Vaňura pokračoval samostatně a postupně rozšiřoval výrobu, mimo jiné o nábytek z pařeného buku. Zásadní zlom přišel roku 1899, kdy na tehdejší Desátkové ulici, pozdější Železniční 5, vybudoval technicky vybavenou továrnu. Sortiment doplnil o leštěný dýhovaný nábytek a stavební truhlářství.
Továrna na Železniční a dřevo, které se propsalo do mapy Brna
Vaňurova továrna nebyla pouze větší truhlářskou dílnou. Dochované fotografie ukazují skutečný průmyslový areál. Na snímcích z období druhé světové války je vidět několik továrních objektů, vysoký komín a rozsáhlé sklady dřeva. Na štítu jedné z budov se výrazně vyjímá jméno VAŇURA.
Množství dřeva skladovaného v okolí závodu bylo natolik charakteristické, že se historie firmy nepřímo propsala i do názvu brněnské Dřevařské ulice, pojmenované podle někdejších skladů dřeva a nábytku. Je to nenápadná, ale velmi výmluvná připomínka rozsahu závodu.
Výroba na Železniční, obchod na České a výstava na Jezuitské
Vaňura dobře chápal, že kvalitní nábytek nestačí pouze vyrobit. Musí se také dobře prezentovat.
Roku 1907 byla do obchodního rejstříku zapsána firma Továrna na nábytek a dřevěné zboží Alois F. Waňura v Brně a již následujícího roku otevřel Vaňura vlastní prodejnu na prestižní adrese Česká 31. Tato adresa je s firmou spojena ještě ve třicátých letech.
Vedle ní měla firma také stálé výstavní prostory v Jezuitské ulici 25. Právě tuto adresu nese dochovaná obálka. Neznamená to tedy, že by zde stála samotná továrna. Výroba zůstávala na Železniční, zatímco Jezuitská sloužila jako obchodní a reprezentativní prostor v centru města.
Zákazník tak nemusel navštěvovat výrobní dvůr mezi sklady prken a továrními objekty. Hotový nábytek mohl vidět v prostředí, které mělo ukázat jeho kvalitu a úroveň firmy.
Samotná obálka je v tomto směru velmi elegantní. Nenajdeme na ní přebujelou reklamu ani ilustraci nábytkové sestavy. Dominuje pouze jméno ALOIS FR. VAŇURA, pod ním označení továrny, brněnská adresa a drobná kresba telefonního přístroje. Číslo 14-6-54 vedle něj není datum, ale telefonní číslo.
Firma pokračovala i po smrti zakladatele
Alois František Vaňura zemřel roku 1921, ale podnik tím nezanikl. Už od roku 1906 působil ve firmě jako prokurista jeho syn Antonín Vaňura, rovněž vyučený truhlář. Rodinné pokračování firmy tak bylo připraveno již za života zakladatele.
Jméno Aloise Vaňury se postupně změnilo z osobního jména v zavedenou obchodní značku. Firma dál inzerovala, objevovala se v dobovém tisku a její továrna byla ve dvacátých a třicátých letech veřejně prezentována jako významný brněnský nábytkářský podnik.
Vaňurovi tak vytvořili značku, která přežila svého zakladatele a stala se součástí městského obchodního života.
Nábytek pro moderní brněnské interiéry
Skutečný význam firmy nejlépe dokládají konkrétní realizace.
Ve vile Felixe Blocha na Hlinkách 92, dokončené roku 1926, vznikl interiér navržený mimo jiné významným brněnským architektem Norbertem Trollerem. Když byly fotografie interiéru roku 1927 publikovány v časopise Salon, bylo uvedeno, že nábytek provedla právě firma Vaňura.
To je velmi důležitý doklad charakteru podniku. Vaňura nebyl jen výrobcem běžných stolů, skříní a židlí. Firma byla schopna realizovat nábytek podle návrhů architektů pro náročné moderní interiéry.
Právě v meziválečném Brně to znamenalo vysokou úroveň. Město tehdy patřilo k hlavním centrům moderní architektury ve střední Evropě a nábytkářská firma, která chtěla spolupracovat s architekty, musela zvládnout přesnou řemeslnou práci, kvalitní dýhování, povrchové úpravy i individuální výrobu podle návrhu.
Vaňura a Josef Šíma
Další mimořádně zajímavou kapitolou je vztah firmy k malíři Josefu Šímovi, jedné z nejvýznamnějších osobností českého moderního umění.
Tomuto tématu byla později věnována samostatná odborná studie historika Jindřicha Chatrného s názvem Vaňurova továrna na nábytek v Brně a malíř Josef Šíma. Několik poznatků z historie firmy a o umělcově vztahu k ní i k Brnu.
Je proto zřejmé, že propojení rodiny Vaňurových s výtvarným prostředím nebylo nahodilé. Zároveň je potřeba být přesný a nevytvářet bez přímého dokladu jednoduchý příběh o tom, že Šíma automaticky navrhoval firemní nábytek. Jisté však je, že vztah mezi Vaňurovými, jejich podnikem a uměleckým prostředím byl natolik významný, že se stal předmětem samostatného historického výzkumu.
Otakar Vaňura – továrník a sběratel
Kulturní zázemí rodiny dokládá především Otokar Vaňura, syn zakladatele. Vedle svého vztahu k rodinnému podniku se stal významným brněnským sběratelem umění a uměleckého řemesla.
Shromáždil rozsáhlou kolekci keramiky, fajánsí, porcelánu, obrazů, kreseb, grafik, plastik a dalších uměleckých předmětů. V roce 1959 věnoval veřejným sbírkám mimořádný dar tvořený desítkami obrazů a plastik a téměř dvěma stovkami předmětů uměleckého řemesla.
Tady se příběh firmy zajímavě uzavírá. Rodina, jejíž majetek vznikl výrobou nábytku, nebyla od výtvarné kultury nijak odtržena. Naopak se pohybovala v prostředí, kde se setkávalo řemeslo, architektura, design a sběratelství.
Rok 1948 a konec rodinné éry
Nejméně jasnou částí historie zůstává přesný právní způsob, jakým Vaňurův podnik po roce 1948 přešel z rodinných rukou.
Dostupné údaje ukazují, že Otakar Jiří Vaňura, vnuk zakladatele, působil jako úředník a později prokurista v rodinném podniku do roku 1948. Tento rok tedy představuje zřetelnou hranici v historii firmy.
Přesné datum zestátnění či začlenění závodu do některého z národních podniků zatím není bezpečně doloženo. Je proto lepší tuto mezeru ponechat přiznanou, než ji vyplňovat domněnkou.
Právě v této souvislosti ale získává dochovaná firemní obálka mimořádnou hodnotu.
Obálka z Jezuitské a její skutečná datace
Na obálce je nalepena československá známka s portrétem prezidenta Edvarda Beneše, nominální hodnoty 2 Kčs, vydaná v únoru 1948.
To výrazně zpřesňuje nejstarší možné datum použití obálky. Současně opravuje první dojem, který může vyvolat číslo 14-6-54 vytištěné vlevo dole. Nejde o datum 14. června 1954, ale o telefonní číslo.
Pokud je známka na obálce původní, nacházíme se pravděpodobně velmi blízko samého závěru rodinné historie Vaňurova podniku.
Na jednom kusu papíru se tak potkávají dvě epochy. Název firmy vzniklé ještě za Rakouska-Uherska a známka prezidenta Edvarda Beneše vydaná jen několik dní před únorovým převratem roku 1948.
Obálka proto není jen obyčejná firemní tiskovina. Je dokumentem historického okamžiku.
Firma, po níž nezůstal jen nábytek
Příběh Aloise Fr. Vaňury patří k těm brněnským podnikatelským historiím, které dnes téměř zmizely z obecného povědomí, přestože jejich stopy zůstávají ve městě dodnes.
Na Železniční stála továrna. Na České měl podnik obchod. Na Jezuitské výstavní prostory. Sklady firmy se nepřímo zapsaly do názvu Dřevařské ulice. Vaňurovi vyráběli nábytek pro moderní architektonické interiéry, pohybovali se v prostředí výtvarného umění a další generace rodiny vytvořila sbírku, která se stala součástí veřejných muzejních fondů.
A pak zůstala tahle nenápadná béžová obálka.
Nese jméno ALOIS FR. VAŇURA, adresu výstavních prostor v centru Brna, telefonní číslo a známku z roku 1948. Na několika centimetrech papíru tak zachycuje konec více než šedesátileté tradice soukromého rodinného podnikání.
Vaňura nebyl jen výrobce nábytku. Jeho firma patřila k podnikům, které pomáhaly vytvářet podobu moderního Brna – jeho interiéry, řemeslnou kulturu i propojení průmyslu s architekturou a uměním.
Zdroje
Encyklopedie dějin města Brna – hesla Alois Vaňura, Antonín Vaňura, Otakar Vaňura, Otakar Jiří Vaňura; údaje k ulicím Železniční, Jezuitská, Česká a Dřevařská.
Technické muzeum v Brně – fotografická dokumentace továrního areálu firmy Alois Vaňura na Železniční 5.
Jindřich Chatrný: Vaňurova továrna na nábytek v Brně a malíř Josef Šíma. Několik poznatků z historie firmy a o umělcově vztahu k ní i k Brnu, 2010.
Archiweb – Vila Felixe Blocha, Hlinky 92, údaje o interiéru a realizaci nábytku firmou Vaňura.
Moravská galerie v Brně – údaje o sbírce Otakara Vaňury.
Dobové reklamní a tiskové materiály firmy Alois Fr. Vaňura.
Filatelistické katalogy Československa – emise Edvard Beneš, 2 Kčs, rok 1948.
