Bratří Böhmové
Bratři Böhmové – klobouky mezi Vídní a Novým Jičínem
Značka, která patřila do světa elegance
Klobouk dnes vnímáme spíše jako módní doplněk, připomínku určitého stylu nebo minulých časů. Na přelomu 19. a 20. století však představoval mnohem víc. Patřil k základní výbavě městského muže, podobně samozřejmě jako kabát, boty nebo kravata. Muž bez klobouku působil v ulicích Vídně, Prahy, Berlína či Paříže téměř nepatřičně a právě obrovská každodenní poptávka vytvořila prostor pro vznik průmyslových podniků, které dokázaly proměnit tradiční kloboučnické řemeslo v moderní sériovou výrobu.
Mezi firmy, které tohoto období využily mimořádně úspěšně, patřili Bratři Böhmové – Brüder Böhm. Jejich jméno se objevovalo na kloboucích, obchodních tiskovinách, reklamách i firemních značkách spolu se dvěma místy, jež dobře vystihovala samotnou podstatu podniku: Vídeň a Nový Jičín.
Vídeň představovala obchodní centrum, společenskou prestiž a svět velkoměstské módy. Nový Jičín naopak znamenal průmysl, výrobní tradici a mimořádnou koncentraci kloboučnického řemesla. Spojení obou měst proto nebylo pouhou reklamní formulací. Bylo přesným obrazem firmy, která dokázala propojit rakouskou metropoli s jedním z nejvýznamnějších center výroby klobouků v celé střední Evropě.
Od roku 1848
Firma Bratří Böhmů spojovala své počátky s rokem 1848. Toto datum nebylo ukryto pouze v obchodních registrech, ale stalo se součástí vlastní identity značky. Objevovalo se na firemních znacích i na dochovaných kloboucích a Böhmové jím připomínali dlouhou tradici svého podniku.
Takový způsob prezentace je pozoruhodně moderní. Výrobce už tehdy neprodával jen samotný výrobek, ale také příběh. Rok založení měl zákazníkovi sdělovat, že nejde o neznámou módní novinku, nýbrž o podnik s tradicí, zkušeností a dlouhodobou pověstí.
Právě tradice měla v kloboučnickém světě značnou váhu. Dobře vyrobený plstěný klobouk byl výsledkem celé řady náročných procesů – od zpracování srsti a výroby plsti přes tvarování, napařování a lisování až po barvení, lemování, podšívku a finální úpravu. Zkušenost výrobce byla proto skutečnou konkurenční výhodou.
Nový Jičín – město klobouků
Rozhodující kapitola příběhu Bratří Böhmů se začala psát v Novém Jičíně, kde firma roku 1905 uvedla do provozu vlastní továrnu.
Volba místa nebyla náhodná. Nový Jičín byl v této době jedním z nejvýznamnějších center kloboučnického průmyslu rakousko-uherské monarchie. Tradice zde sahala hluboko do 19. století a město disponovalo tím nejcennějším, co mohl průmyslový podnik potřebovat: zkušenými pracovníky, specialisty, dodavateli a generacemi lidí obeznámených s výrobou klobouků.
Nejslavnějším zdejším jménem byla rodina Hückelů, která v Novém Jičíně vybudovala mimořádně úspěšnou průmyslovou výrobu klobouků. Böhmové tedy vstupovali do prostředí, kde měli silného konkurenta, zároveň však mohli využívat celé průmyslové zázemí, jež se kolem kloboučnické výroby ve městě vytvořilo.
Novojičínská továrna Bratří Böhmů se postupně stala jedním z významných průmyslových podniků města. Výroba již dávno neměla charakter malé řemeslnické dílny. Šlo o továrnu schopnou produkovat velká množství standardizovaných, ale přesto módně tvarovaných klobouků pro domácí i zahraniční trh.
Vídeňský svět a moravská výroba
Síla firmy spočívala právě ve spojení dvou rozdílných prostředí. Vídeň byla jedním z hlavních módních a obchodních center monarchie. Městská společnost sledovala evropskou módu, vznikaly zde obchodní domy, módní salony a specializované prodejny. Značka, která mohla na svých výrobcích uvádět Wien, získávala určitou prestiž sama o sobě.
Nový Jičín mezitím vyráběl.
Na starých reklamách proto můžeme narazit na formulace typu Brüder Böhm – Wien und Neu-Titschein. Německý název Nového Jičína Neu-Titschein připomíná dobu, kdy hospodářské vztahy překračovaly dnešní hranice států téměř přirozeně. Podnik mohl mít obchodní správu ve Vídni, továrnu na Moravě, zákazníky ve Skandinávii a distributory v Jižní Americe.
To vše existovalo dávno před tím, než začalo být módní používat slovo globalizace.
Klobouky pro Evropu i zámoří
Böhmové se neomezovali na rakouský a český trh. Z dochovaných pramenů vyplývá, že firma měla rozsáhlou síť zahraničních zákazníků a obchodních partnerů. Klobouky směřovaly do Skandinávie, Velké Británie, Spojených států i Jižní Ameriky.
Jen v jihoamerických zemích měla firma více než stovku obchodních odběratelů.
Tento rozsah je důležitý pro pochopení významu značky. Bratři Böhmové nebyli regionálním novojičínským výrobcem, který by prodával zboží pouze v okolí města. Patřili do mezinárodní vrstvy středoevropských průmyslníků, kteří už před první světovou válkou budovali obchodní sítě přes několik kontinentů.
Klobouk vyrobený v Novém Jičíně tak mohl skončit na hlavě zákazníka ve Stockholmu, Londýně nebo některém z jihoamerických velkoměst.
Reklama na eleganci
Reklama na klobouky měla specifický charakter. Nešlo pouze o praktický výrobek chránící před deštěm, chladem či sluncem. Klobouk byl součástí identity svého majitele.
Dobová reklama proto velmi často pracovala s obrazem elegantního muže – dobře střižený oblek, kabát, kravata a dokonale posazený klobouk. Výrobce tím neprodával pouze plstěný předmět. Nabízel zákazníkovi společenský obraz sebe sama.
Značka Böhm měla v tomto světě působit jako záruka vkusu, kvality a městské elegance.
Také samotné propojení jmen Wien a Neu-Titschein mělo marketingovou hodnotu. Vídeň dodávala výrobku kulturní prestiž, zatímco Nový Jičín představoval skutečné výrobní centrum s dlouhou kloboučnickou tradicí.
Továrna a její lidé
Za elegantními reklamami však stály stovky zaměstnanců.
Kloboučnický průmysl patřil mezi výroby náročné na pracovní sílu a vyžadoval řadu specializovaných profesí. V továrnách pracovali lidé připravující plst, barvíři, formovači, lisovači, šičky, pracovníci dokončovacích provozů, skladníci i specialisté zajišťující chod strojního zařízení.
Firma Bratří Böhmů se tak stala pevnou součástí hospodářského života Nového Jičína.
Existují dokonce konkrétní doklady zaměstnanců firmy. Československá obec legionářská například uvádí legionáře Antonína Heimlicha, který po návratu z první světové války pracoval jako stolař v továrně Bratří Böhmů v Novém Jičíně.
Takové drobné údaje připomínají, že za velkou značkou nebyla pouze podnikatelská rodina, ale celé společenství lidí, jejichž život byl s továrnou spojen.
První světová válka a nový stát
První světová válka zásadně změnila hospodářské poměry celé monarchie. Tovární objekty v Novém Jičíně byly využívány také pro vojenské účely a mezi nimi se objevují rovněž budovy Bratří Böhmů.
Po roce 1918 se firma ocitla v úplně nové situaci.
Rakousko-Uhersko zmizelo a někdejší vnitřní trh monarchie rozdělily hranice nově vzniklých států. Vídeň ležela v Rakousku, Nový Jičín v Československu. Podnik, který před válkou fungoval uvnitř jednoho hospodářského prostoru, se najednou pohyboval mezi dvěma zeměmi.
Böhmové však dokázali nové podmínky zvládnout.
Mezinárodní charakter firmy se stal výhodou a obchodní kontakty pokračovaly i během meziválečných desetiletí. Značka stále prodávala klobouky do zahraničí a udržovala síť distributorů na několika kontinentech.
Rok 1938
Pak přišel rok, který celý svět Bratří Böhmů zničil.
Böhmovi byli židovskou podnikatelskou rodinou. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 se jejich vídeňský podnik ocitl pod okamžitým tlakem nacistických úřadů.
Ve vídeňské továrně tehdy pracovalo přibližně 400 zaměstnanců.
Nacistická politika takzvané arizace znamenala systematické zbavování židovských majitelů jejich podniků. Formálně se často jednalo o prodej, ve skutečnosti však vlastníci neměli možnost svobodně rozhodovat o ceně ani o samotném převodu.
Také vídeňská část firmy Bratří Böhmů byla tímto způsobem převzata. Kupcem se stal bavorský výrobce klobouků Ottmar Reich.
Novojičínská továrna se zpočátku nacházela v Československu a zdálo se, že by mohla zůstat mimo bezprostřední dosah nacistických úřadů.
Jen několik měsíců.
Mnichov a ztráta novojičínské továrny
Po Mnichovské dohodě v září 1938 bylo pohraničí Československa připojeno k Německé říši. Nový Jičín se tak ocitl pod nacistickou správou a Böhmové během jediného roku přišli o podnik ve Vídni i o svou hlavní továrnu na Moravě.
Z podzimu 1938 se dochovala pozoruhodná obchodní korespondence.
Viktor, Richard a Josef Böhmovi, kteří již pobývali v Belgii, rozesílali svým obchodním partnerům po světě dopisy, v nichž upozorňovali, že zůstávají právoplatnými vlastníky novojičínské firmy a že osoby, které nyní vystupují jménem továrny, nejednají s jejich souhlasem.
Snažili se zachránit alespoň pohledávky a peníze, které jim zahraniční zákazníci ještě dlužili.
V těchto dopisech se dějiny velké politiky náhle mění ve velmi konkrétní lidský příběh. Majitelé podniku, který desítky let budovali, seděli v emigraci a prostřednictvím korespondence se pokoušeli zabránit tomu, aby platby od jejich vlastních zákazníků skončily v rukou lidí, kteří jim právě jejich firmu zabavili.
Exil v Anglii
Rodina však podnikatelského světa úplně neopustila.
Viktor, Josef a Richard Böhmovi společně s Ottou Wolfem usilovali o možnost přesunout se do Velké Británie. Britským úřadům museli předkládat doklady o své podnikatelské minulosti, finanční situaci i zkušenostech s výrobou klobouků.
V lednu 1939 získali povolení ke vstupu do země.
Usadili se v Prestonu v hrabství Lancashire, tradiční průmyslové oblasti severozápadní Anglie. Zde koupili menší kloboučnický podnik a vytvořili společnost Böhm Bros. Ltd.
Příběh firmy tak dostal nečekané pokračování.
Značka, která vznikla ve Vídni, vyrostla díky velké továrně v Novém Jičíně a obchodovala se světem, přežila nacistické vyvlastnění alespoň v podobě nového podniku založeného v britském exilu.
Továrna připadla konkurenci
Novojičínská továrna mezitím pokračovala bez svých původních majitelů.
V roce 1941 se o podnik začala zajímat konkurenční firma Johann Hückel’s Söhne, tedy nejslavnější novojičínská kloboučnická společnost.
Hückelové nakonec Böhmovu továrnu získali. V pramenech se objevuje částka přibližně 7,7 milionu říšských marek.
Je v tom jistá historická ironie.
Dvě velké novojičínské kloboučnické firmy spolu po desetiletí soupeřily na stejném trhu. Nakonec však jejich konkurenci nerozhodla kvalita klobouků, ceny ani obchodní schopnosti. Rozhodl rasový stát, který jednoho z konkurentů připravil o majetek.
Po druhé světové válce už však ani svět Hückelů nepokračoval ve své původní podobě. Československý kloboučnický průmysl byl zestátněn a výroba byla postupně soustředěna do podniku, který známe pod názvem TONAK.
Reklama jako poslední svědek
Dochovaná reklama Bratří Böhmů je proto mnohem víc než pouze pěkný grafický předmět.
Nápis spojující Bratry Böhmovy, Vídeň a Nový Jičín zachycuje svět, který už neexistuje. Svět, v němž mohl podnik sídlit zároveň v několika městech monarchie, vyrábět na Moravě, řídit obchod z Vídně a prodávat klobouky zákazníkům v Evropě i za oceánem.
Je to také příběh mimořádného průmyslového vzestupu Nového Jičína, který se na přelomu 19. a 20. století stal jedním z nejdůležitějších center výroby klobouků v Evropě.
A nakonec je to příběh rodiny, která dokázala přežít rozpad monarchie, první světovou válku i vznik nových státních hranic, ale jejíž podnik zničila nacistická rasová politika.
Klobouk Böhm byl kdysi obyčejným předmětem každodenní módy.
Dnes však stará reklama na tuto značku připomíná mnohem větší příběh – příběh Vídně a Nového Jičína, průmyslové revoluce, mezinárodního obchodu, židovského podnikání, emigrace i zániku jednoho středoevropského světa.
Zdroje:
Barbora Marková: Továrna na výrobu klobouků Bratří Böhmů a její hospodářský kontext (2. polovina 19. století – 1. polovina 20. století), Univerzita Karlova, 2025.
Rebecca Clifford a kol.: Letters of loss and urgency: Jewish refugee industrialists, business networks and pathways of rescue, 2023.
Město Nový Jičín – historie rodiny Hückelů a kloboučnického průmyslu v Novém Jičíně.
Město Nový Jičín – přehled významných výročí města, založení novojičínské továrny Bratří Böhmů roku 1905.
Museumsmanagement Niederösterreich – dochované výrobky firmy Böhm Wien s označením roku 1848.
Státní okresní archiv Nový Jičín – archivní fond Bratři Böhmové, továrna na výrobu klobouků Nový Jičín, (1836) 1848–1946.
