Mejdr

František Mejdr – od hutvaldské tkalcovny k odboji

Z Ohnišťan do města tkalců

Na první pohled je to jen několik řádků staré reklamy: „Strojní tkalcovna a východočeské zasílatelství firmy Frant. Mejdr, Ústí n. Orlicí – Hutwald.“ Za tímto nenápadným sdělením se však skrývá příběh podnikatele, obchodníka, spolkového činovníka a nakonec člověka, který zaplatil životem za odpor proti nacistické okupaci. František Mejdr se narodil 14. května 1885 v Ohnišťanech, podle místního kronikářského pramene v domě čp. 6. Po studiích zamířil do Ústí nad Orlicí, města, jehož hospodářství bylo na přelomu 19. a 20. století mimořádně silně spjato s textilem. Regionální prameny se rozcházejí pouze v jednom detailu: databáze Osobnosti regionu uvádí textilní školu v Jilemnici, Ohnišťanský zpravodaj školu v Semilech. Shodují se však na následném obchodním vzdělání v Praze a především na tom, že mladý Mejdr po příchodu do Ústí nad Orlicí pronajal tkalcovnu na Hutvaldě. Rozpor Jilemnice–Semily proto zatím nechávám otevřený; vybírat jednu variantu jen proto, že se nám lépe hodí do příběhu, by byla badatelská fušeřina.

Hutvald nebyl názvem továrny ani Mejdrův obchodní název. Šlo o staré označení osady při Tiché Orlici, dnes známé jako Na Tiché Orlici, patřící k Oldřichovicím. Městské informační centrum výslovně uvádí, že osada Na Tiché Orlici se dříve nazývala Hutvald, a starý název se v místě používá dodnes. Právě tady začala Mejdrův podnikatelská dráha. Ústí pro něco takového nabízelo výborné podmínky: dobové popisy města uvádějí výrobu bavlněného i lněného zboží ručně i továrním způsobem, hedvábí, jutových záclon a existenci bělidel, úpraven a barvíren. Od roku 1892 zde navíc fungovala odborná tkalcovská škola. Mejdr tedy nepřišel do průmyslové pustiny, ale do jednoho z významných východočeských textilních center.

Rok 1909 – Mejdrův vlastní „Obchodní oznamovatel“

Nejcennější stopou je dochovaný Obchodní oznamovatel Františka Mejdra z roku 1909. Exemplář se objevil ve starožitnické nabídce a dochovaná fotografie umožňuje přečíst jeho obsah téměř celý. V záhlaví stojí pod Mejdrův jménem: „Mech. tkalcovny, úpravna, šlichtovna a zasílatelství v Ústí nad Orlicí – Hutvald“, dole je firma popsána ještě šířeji jako provozující strojní a rukodílné tkalcovny, úpravnu, šlichtovnu a zasílatelství. Nešlo tedy alespoň podle vlastního firemního označení pouze o jediný stav a malý obchod. Mejdr se zákazníkům prezentoval jako podnik schopný zajistit výrobu tkaniny i její další úpravu. Šlichtování bylo důležitou součástí přípravy osnovních nití před tkaním; úpravna pak představovala další zpracování hotové textilie.

Ještě zajímavější je forma samotné reklamy. Nahoře stojí „Rok 1909. Číslo 1.“ a upozornění, že oznamovatel „vychází čtyřikrát v roce“. Mejdr tedy zjevně plánoval pravidelný firemní komunikační prostředek, nikoli jednorázový leták. Zda opravdu vyšly všechny čtyři ročníkové sešity, zatím doložit neumím; dochovaný exemplář nám pouze potvrzuje existenci prvního čísla a zamýšlenou čtvrtletní periodicitu. Aukční popis navíc uvádí, že na zadní straně byl přehled výrobků. To je pro reklamní historii pěkný detail: před sebou nemáme obyčejné záhlaví dopisu, ale malý obchodní katalog kombinovaný s akvizičním dopisem.

A právě text dopisu definitivně vysvětluje slovo „zasílatelství“. Dříve bylo možné uvažovat, zda tím firma nemyslela především spediční služby. Po přečtení originálu už takové vysvětlení nestačí. Mejdr se příjemce ptá, zda mu může zaslat svou nejnovější kolekci, žádá ho, aby sdělil, o které druhy zboží má zájem, a nabízí zvláštní výhody stálým odběratelům, sdělované „při zasílání vzorků“. Zasílatelství tedy bylo přímo součástí jeho obchodního modelu: firma obesílala potenciální zákazníky, posílala vzorky a kolekce, přijímala objednávky na dálku a snažila se z jednorázových kontaktů vytvářet pravidelné odběratele. V dnešním marketingovém jazyce bychom řekli, že Mejdr provozoval velmi slušně promyšlený B2B direct marketing – jen bez CRM, newsletterového cookie banneru a lidí, kteří by na poradě vysvětlovali, že „musíme pracovat s leadem“.

Reklama, která už tehdy věděla, co chce

Z reklamního hlediska je dokument mimořádně zajímavý. Mejdr nezačíná cenou. Nejprve buduje důvěryhodnost firmy, potom nabízí široký výběr novinek, následně zákazníka vyzývá, aby sám specifikoval svůj zájem, a teprve poté slibuje výhody při dlouhodobém odběru. To je překvapivě moderní struktura obchodního sdělení: povědomí o značce, důkaz solidnosti, personalizovaná nabídka, vzorek a vytvoření dlouhodobého vztahu. Dochovaný oznamovatel je tak nejen dokladem Mejdrův firmy, ale krásným příkladem toho, jak fungoval zásilkový obchod s textilem už před první světovou válkou.

Zajímavá je i grafická stránka. Oznamovatel je opatřen secesním ornamentálním rámcem a byl profesionálně vytištěn pražskou firmou Zmatlík a Palička. Na spodním okraji originálu je tiskárna přímo uvedena. Mejdr tedy nenechal svou obchodní nabídku vysázet někde narychlo u místního sazeče, ale investoval do reprezentativního firemního materiálu s jednotnou grafikou a plánovanou periodicitou. Dochovaný tisk je proto pro sbírku staré reklamy významný nejen obsahem, ale i jako ukázka raného firemního marketingu českého textilního podnikatele.

„Ryze česká firma“ a zakázaný inzerát

V textu oznamovatele z roku 1909 Mejdr výslovně připomíná svou „ryze českou firmu“. Dnes by podobná věta mohla působit jako obyčejné zdůraznění původu výrobku, ale v prostředí českých zemí před první světovou válkou měla národnostní identita podniku mnohem výraznější obchodní i společenský význam. U Mejdra navíc nejde o osamocenou formulaci. Z ledna téhož roku máme zvláštní dobový doklad z úředních tiskových rozsudků. Pražský zemský soud zakázal další šíření části čísla časopisu Mlynářské zájmy z 15. ledna 1909, přičemž rozhodnutí výslovně jmenuje inzerát firmy František Mejdr, strojní tkalcovna a zasílatelství v Hutwaldu. Soudní záznam uvádí pasáže mezi titulkem „Vítězná píseň Němců z říše“, heslem „Svůj k svému“ a zmínkou o „německé provokaci“.

Tady je ale potřeba brzdit fantazii. Celý původní inzerát zatím nalezený nemáme, pouze úřední zprávu o jeho zákazu. Nelze tedy rekonstruovat Mejdrův přesný text ani mu vkládat do úst formulace, které neznáme. Jisté je pouze to, že firma už na začátku roku 1909 využívala ve své reklamě českou národní identitu a že jeden její inzerát s česko-německým národnostním obsahem zasáhla tehdejší tisková cenzura. V kombinaci s vlastním oznamovatelem, kde se Mejdr sám označuje za „ryze českou firmu“, je to nicméně velmi zajímavý obraz toho, jak se podnik obchodně profiloval.

Z Hutvaldu na ústecké náměstí

Pronajatá tkalcovna nebyla konečnou stanicí. František Mejdr postupně vybudoval v Ústí nad Orlicí zavedený obchod s textilem a koupil dům čp. 90 na náměstí. Rodinná historie tuto skutečnost potvrzuje stejně jako regionální databáze. S manželkou Boženou zde založil rodinu; měli syny Miroslava a Františka a dcery Jarmilu a Věru. Dům čp. 90 je s rodinným jménem spojen dodnes – současné Obchodní centrum MEJDR stojí na Mírovém náměstí 90 a hlásí se k předválečné tradici Františka Mejdra. Je však lepší mluvit o rodinné a podnikatelské tradici, nikoli o nepřerušené právní kontinuitě firmy od roku 1909.

Pěkný mezičlánek mezi začátkem na Hutvaldě a tragickým koncem představuje dochovaná firemní obálka František Mejdr, Ústí nad Orlicí, odeslaná 28. května 1941 obchodníkovi Antonínu Kašpárkovi do Horní Bobrové. Sběratelská nabídka ji popisuje jako obálku ústeckoorlického velkoobchodu s bavlněným zbožím. Samotná fotografie na přední straně nese pouze jméno a město, takže označení sortimentu přebíráme od prodejce, nikoli přímo z viditelného tisku. Podstatné je něco jiného: firemní korespondence Františka Mejdra prokazatelně putovala poštou ještě na jaře 1941, jen několik měsíců před jeho zatčením.

Obchodník, který stavěl město

Mejdrův svět nebyl omezený na tkalcovské stavy a účetní knihy. V Ústí nad Orlicí se výrazně zapojil do veřejného života. Působil v Sokole, Klubu českých turistů, Okrašlovacím spolku a Divadelním spolku Vicena a patřil mezi organizátory vzniku místního divadla. V Družstvu pro postavení divadla začínal jako člen, později pracoval jako pokladník a od roku 1934 byl jeho předsedou. Podílel se na získávání peněz prostřednictvím poutí a dalších veřejných akcí.

Tady je nutné opravit údaj, který dnes uvádí rodinný web Mejdrů. Ten klade dokončení divadla do roku 1941, ale oficiální historie města dokládá jiný průběh: Roškotův návrh byl definitivně prosazen 4. listopadu 1934, základní kámen položen 5. července 1935 a slavnostní otevření se konalo 26. září 1936. Právě rok 1936 je tedy správný. Stavba Kamila Roškota se později zařadila mezi nejvýznamnější české meziválečné divadelní budovy. Mejdr tak nezanechal stopu pouze v ústeckém obchodu, ale také v kulturní infrastruktuře města.

Od reklamy k odboji

Po okupaci českých zemí získává Mejdrův příběh úplně jinou podobu. Regionální prameny ho uvádějí jako člena ilegální struktury napojené na ÚVOD – Ústřední vedení odboje domácího – a jako vedoucího odbojové skupiny v Ústí nad Orlicí. Mezi jeho spolupracovníky patřili Norbert Vašíček, Ladislav Cihlář, František Zábrodský a Václav Boštík. Na podzim 1941 byl zatčen gestapem, vězněn v Pardubicích a v Terezíně a následně deportován do koncentračního tábora Auschwitz, kde 4. března 1942 zemřel. Posmrtně mu byl udělen Československý válečný kříž 1939. Jeho datum narození a smrti připomíná také kenotaf na ústeckém hřbitově.

Nově nalezený pramen však přidává k okolnostem jeho zatčení další, velmi zajímavou vrstvu. Akademická práce založená mimo jiné na poválečném spise Mimořádného lidového soudu v Chrudimi, uloženém v SOA Zámrsk, popisuje činnost nacistického funkcionáře a konfidenta Adolfa Baara. Podle tohoto pramene Baar roku 1940 předal německým úřadům dopis nalezený v tajné skrýši židovského občana Stránského. Z dokumentu měla vyplynout snaha Františka Mejdra provést majetkový převod ve Stránského prospěch; šlo o kupní smlouvu mezi Mejdrem a někdejším majitelem obchodu Stránským. Práce uvádí, že Baar Mejdra kvůli této činnosti udal a spojuje udání s jeho následným zatčením.

Tento údaj je důležitý, ale není důvod stavět jej proti informacím o Mejdrův odbojové činnosti. Ty jsou doloženy nezávisle několika regionálními prameny. Spíše se před námi skládá úplnější obrázek: člověk zapojený do domácího odboje mohl zároveň pomáhat konkrétnímu židovskému spoluobčanovi chránit majetek před nacistickou perzekucí, přičemž právě tato konkrétní operace mohla gestapu poskytnout důvod nebo podnět k zásahu. Na přesné rozpletení vztahu Mejdra, Stránského a Baara by bylo ideální projít přímo citovaný soudní spis SOA Zámrsk, fond MLS Chrudim 1945–1948, karton 68, Ls 829/46. To už je stopa na skutečnou archivní badatelnu, ne internetové čarování.

Ohnišťany, na které nezapomněl

Mejdr přitom neztratil vztah ani ke svému rodišti. Ohnišťanský zpravodaj s odkazem na místní kroniku uvádí, že roku 1940 daroval škole v Ohnišťanech čtyřicet vázaných knih a obraz „Kde domov můj“. Po válce pak 12. června 1946 oznámil notář obci, že Mejdr ve své poslední vůli odkázal tamní škole 5 000 korun. Roku 2013 bylo jeho jméno dodatečně doplněno také na ohnišťanskou pamětní desku obětí druhé světové války. Tyto drobné detaily jsou možná výmluvnější než dlouhé životopisné charakteristiky: obchodník, který odešel z malé obce budovat podnik jinam, si ještě v závěti vzpomněl na školu, do níž jako dítě chodil.

A co ono záhadné číslo 50?

Původní reklamní text, ze kterého jsme vyšli, končí formulací „Ústí n. Orlicí – Hutwald 50“ nebo přinejmenším číslem 50 bez zcela jasného kontextu. Tuhle stopu jsem prověřoval zvlášť, protože láká k jednoduchému závěru, že tkalcovna stála v domě čp. 50. Jenže tady nastává problém. Dnešní Na Tiché Orlici čp. 50 je Kociánova vila, památkově chráněné někdejší letní sídlo houslisty Jaroslava Kociana. Prameny ji datují až do třicátých let 20. století.

To samo o sobě ještě definitivně nevylučuje, že na stejném místě mohl před vznikem vily stát starší objekt stejného popisného čísla; čísla popisná mohou při přestavbě či náhradě stavby přežívat. Nemáme však žádný doklad, který by tkalcovnu Františka Mejdra s čp. 50 skutečně spojoval. A jeho vlastní firemní oznamovatel z roku 1909 uvádí pouze Ústí nad Orlicí – Hutvald, bez čísla domu. Proto bych na webu zatím rozhodně nepsal „tkalcovna Hutvald čp. 50“. Číslo 50 může být číslem domu, ale také součástí jiného údaje na konkrétním reklamním předmětu. Dokud nenajdeme adresář, pozemkovou knihu, účet nebo jiný dokument s celou adresou, zůstává to otevřená otázka.

Příběh, který začíná kusem papíru

František Mejdr je krásným příkladem toho, proč má stará reklama smysl sbírat a zkoumat. Z několika slov na účtence nebo reklamním lístku se nejprve objeví zapomenutá tkalcovna u Tiché Orlice. Potom obchodní oznamovatel z roku 1909 ukáže, že za ní stál podnikatel, který rozuměl zásilkovému prodeji, práci se vzorky, budování stálé klientely i pravidelné firemní komunikaci. Další dokumenty ho přivedou z Hutvaldu na ústecké náměstí, do Sokola, turistického klubu a do čela družstva, které postavilo Roškotovo divadlo. A nakonec se z příběhu firmy stane příběh člověka zapojeného do protinacistického odboje, který byl zatčen, prošel Pardubicemi a Terezínem a v březnu 1942 zemřel v Osvětimi.

Dochovaný Obchodní oznamovatel č. 1 z roku 1909 proto není jen reklamou na textil. Je dokumentem počátků jedné podnikatelské dráhy a současně dokladem velmi rané podoby českého přímého marketingu. O dvaatřicet let později ještě chodily z firmy Františka Mejdra obchodní dopisy. Za několik měsíců byl jejich odesílatel ve vězení a následujícího jara už nežil. Právě tahle schopnost staré reklamy propojit hospodářské dějiny s konkrétním lidským osudem dělá z podobného nenápadného papíru něco podstatně cennějšího než pouhou historickou kuriozitu.

Zdroje

Osobnosti regionu – František Mejdr, životopis a profesní údaje.
Obchodní oznamovatel Františka Mejdra, Ústí nad Orlicí–Hutvald, 1909, dochovaný exemplář.
Gazeta Lwowska, 31. 1. 1909 – úřední rozhodnutí o zákazu části inzerátu firmy Františka Mejdra.
Turistické informační centrum Ústí nad Orlicí – historie Oldřichovic a Hutvaldu.
Ohnišťanský zpravodaj – životopis, rodný dům, dary škole a poslední vůle Františka Mejdra.
Město Ústí nad Orlicí – historie Roškotova divadla.
Spolek pro vojenská pietní místa – kenotaf Františka Mejdra a údaje o jeho odboji a smrti.
Technická univerzita v Liberci – práce využívající fond MLS Chrudim 1945–1948, případ Adolfa Baara a udání Františka Mejdra.
Aukro – dochovaná firemní obálka Františka Mejdra odeslaná 28. 5. 1941.
Město Ústí nad Orlicí / Památkový katalog – Kociánova vila, Na Tiché Orlici čp. 50.