Grafo

GRAFO – českobudějovická tužkárna se skarabem

Česká tužka proti světovému Koh-i-nooru

České Budějovice byly v první polovině 20. století bez nadsázky jedním z evropských center výroby tužek. Nad městem samozřejmě čněl podnik L. & C. Hardtmuth, jehož Koh-i-noor se už dávno stal světovou značkou, vedle něj však působila česká tužkárna Národní podnik a krátce po vzniku Československa k nim přibyl třetí soupeř – Grafo, akciová tužkárna v Českých Budějovicích. Přesně pod tímto názvem se firma objevuje ještě v poválečné znárodňovací vyhlášce.

Grafo bylo založeno roku 1920 a podle údajů z obchodního rejstříku byla společnost zapsána 20. března 1920. Předmětem podnikání byla výroba a prodej tužek, obchod s vlastními i příbuznými výrobky, získávání a pronajímání výrobních závodů a také vývoz do zahraničí. Od samého začátku tedy nešlo o malou místní dílnu, ale o podnik založený s ambicí prosadit se ve velkém tužkárenském průmyslu.

Za vznikem Grafa navíc stál člověk s mimořádně zajímavým životopisem – Ing. Otakar Husák.

Generál, chemik a tužkař Otakar Husák

Otakar Husák se narodil roku 1885 v Nymburce. Vystudoval chemii a ještě před první světovou válkou pracoval právě v českobudějovickém tužkárenském průmyslu. Později odešel za zkušenostmi do Francie a Ruska. Za války vstoupil do československých legií, bojoval v Rusku i ve Francii a po vzniku republiky se dostal do bezprostředního okolí prezidenta T. G. Masaryka. Stal se náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky a v letech 1920–1921 dokonce ministrem národní obrany.

A právě Husák podle historických pramenů přišel po návratu z války s myšlenkou vybudovat novou československou tužkárnu. Nebyl to amatérský nápad vojáka, který si chtěl zahrát na průmyslníka. Husák měl chemické vzdělání a s výrobou tužek osobní zkušenost. Během pobytu v zahraničí navíc dospěl k názoru, že poválečná Evropa bude potřebovat obrovské množství tužek a dalších psacích potřeb. Vytvořil proto přípravný výbor a začal hledat cestu, jak do oboru vstoupit.

První varianta byla překvapivě odvážná: skupina kolem Husáka se pokusila koupit samotnou Hardtmuthovu tužkárnu. Po rozpadu Rakouska-Uherska nebyla situace někdejšího gigantu jednoduchá, protože firma přišla o velkou část tradičního trhu a její další budoucnost nebyla zpočátku samozřejmá. Franz Hardtmuth však nabídku odmítl. Husákův přípravný výbor potom oslovil českobudějovický Národní podnik s návrhem společného projektu. Ani tam neuspěl.

A tak vznikla třetí cesta: postavit vlastní konkurenci.

Zátka, banky a pět milionů korun

Nový podnik vznikal za účasti pražských a českobudějovických podnikatelů a finančních ústavů. Husák měl původně stanout přímo v jeho čele, jenže jeho život nabral úplně jiný směr – Masaryk jej povolal do prezidentské vojenské kanceláře. Podle historického výzkumu se prvním ředitelem Grafa stal významný českobudějovický politik a hospodářský činitel August Zátka, který pomohl zajistit také finanční podporu Českobudějovické záložny. Počáteční akciový kapitál činil tři miliony korun, ještě během roku 1920 byl zvýšen na pět milionů korun.

Zátkovo zapojení nebylo náhodné. August Zátka patřil po desetiletí k hlavním představitelům českého hospodářského života v Budějovicích a podílel se na vzniku či podpoře několika podniků s českým kapitálem. Grafo tak vznikalo v atmosféře, kdy hospodářství nebylo chápáno pouze jako obchod, ale také jako součást českého národního sebevědomí.

Pro novou továrnu byl získán areál bývalé České kupecké továrny na sáčky a kartonáž na Rudolfovské třídě, mezi ulicí a železniční vlečkou. Dopravní napojení nebylo bez významu – tužkárenský podnik spotřebovával dřevo, grafit, jíl, laky i další materiály a zároveň potřeboval expedovat velké objemy hotových výrobků. Grafo mělo vlastní napojení na průmyslovou železniční kolej.

Od grafitu k hotové tužce

Rozjezd nebyl jednoduchý. Prameny se dokonce mírně rozcházejí v přesném okamžiku zahájení pravidelné výroby. Encyklopedie Českých Budějovic, která vychází z práce historika Václava Vondry, uvádí jaro 1922, zatímco jedna z novějších akademických prací klade plný náběh výroby až do roku 1923. Bezpečné tedy je říci, že továrna vznikla právně roku 1920 a vlastní výroba se rozbíhala v letech 1922–1923.

Jedním z problémů byla výroba samotné tuhy. Tužka totiž není jen kus dřeva s grafitem. Kvalita výsledku závisí na velmi přesném poměru grafitu a jílu, jemnosti mletí, zpracování směsi, vypalování i dalších technologických operacích. Grafo zpočátku nemělo dostatečně vybudované chemické zázemí.

V březnu 1923 proto nastoupil mladý chemický inženýr Bohuslav Schättinger, později považovaný za prvního českého vysokoškolsky vzdělaného odborníka na tužkářství. Absolvoval chemii na ČVUT se zaměřením na keramické technologie a v Grafu pracoval jako technik. Jeho kariéra později pokračovala v Národním podniku a po znárodnění v Koh-i-nooru, kde vedl laboratoře.

Tužkárenský průmysl byl tehdy překvapivě technologicky sofistikovaným oborem – a Budějovice měly na několika kilometrech koncentrovány znalosti, které patřily k evropské špičce.

Scarabeus – skarabeus s roztaženými křídly

Grafo potřebovalo vedle kvalitního výrobku také vlastní vizuální identitu. Zvolilo proto neobyčejně působivou ochrannou známku Scarabeus – stylizovaného egyptského posvátného brouka s roztaženými křídly.

Z dnešního pohledu je to výborná značka. Skarabeus byl ve starověkém Egyptě symbolem zrození, obnovy, slunce a trvání. Na krabičkách tužek musel navíc fungovat graficky velmi dobře: jasný symetrický obraz, snadno rozpoznatelný i bez textu. V době, kdy se velká část psacích potřeb prodávala nejen doma, ale také na mnoha jazykově rozdílných trzích, mělo podobné obrazové logo značnou hodnotu.

Právě okřídlený skarabeus je dnes jedním z nejlepších poznávacích znamení původních výrobků Grafa.

Con-que-ror: tužka, kvůli které se bojovalo

Vlajkovým výrobkem Grafa byla tužka s neobvyklým názvem Con-que-ror. Dobový odborný text Jana Dejmka z roku 1930 ji označoval za nejlepší tužku továrny Grafo a uváděl, že se vyráběla v mimořádně rozsáhlé řadě sedmnácti stupňů tvrdosti. To už nebyla obyčejná školní tužka, ale promyšlená konkurence nejlepším výrobkům Hardtmuthovým.

A konkurence ji také brala vážně. Na začátku třicátých let se mezi Hardtmuthem a Grafem rozhořel rozsáhlý spor právě o značku Con-que-ror. Vztahy mezi oběma podniky kvůli tomu zůstávaly napjaté ještě dlouhou dobu.

Vedle Con-que-roru se v pramenech objevuje Gold Star a z dochovaných prvorepublikových balení známe například také tužky Cyclon. Sortiment však byl mnohem širší. Grafo vyrábělo šestihranné i osmihranné tužky, lakované i nelakované varianty, oválné tesařské tužky, malé kapesní tužky, tužky do zápisníků, školní a umělecké pastelky, křídy, pryže, násadky, prodlužovače tužek a další školní či kancelářské potřeby. V nabídce byly dokonce obří tužky dlouhé až 35 centimetrů.

To už nebyla nějaká druhá liga schovaná ve stínu Hardtmutha.

Těžký boj o export

Zakladatelé Grafa původně počítali především s vývozem. Husák dobře odhadl, že poválečná Evropa bude potřebovat zboží, ale podcenil jinou věc – rychlé budování celních bariér a ochranu jednotlivých národních trhů. Export se ukázal podstatně obtížnější, než zakladatelé čekali.

Grafo proto muselo stále více bojovat o zákazníka doma, kde už stáli dva zavedení soupeři – Hardtmuth a Národní podnik. První roky byly finančně obtížné a továrnu pomáhaly držet v provozu bankovní úvěry. Zpočátku zaměstnávala přibližně 90 až 100 pracovníků a dlouhodobější průměr produkce se pohyboval kolem 40 000 veletuctů tužek ročně.

Veletucet znamená dvanáct tuctů, tedy 144 kusů. Čtyřicet tisíc veletuctů tak představovalo přibližně 5,76 milionu tužek za rok.

Ve třicátých letech podnik výrazně zesílil. Roku 1937 už Grafo vyrobilo 109 013 veletuctů, tedy téměř 15,7 milionu tužek. Roku 1938 se navíc začal slibně rozvíjet export do zámoří.

Budějovický outsider se začínal měnit ve vážného průmyslového hráče.

Tři tužkárny a jedna dohoda

Československý trh však nebyl nekonečný. Koh-i-noor Hardtmuth, Národní podnik a Grafo se dostávaly do stále tvrdší cenové konkurence. Roku 1934 proto uzavřely kartelovou dohodu, která měla stabilizovat podmínky prodeje a cenovou hladinu. Zástupci podniků se následně pravidelně scházeli. Grafo při těchto jednáních dlouhodobě reprezentoval ředitel Jaroslav Myška.

Hardtmuth zůstával nesrovnatelně větším podnikem, Grafo však představovalo zajímavého protivníka právě svou pružností a ambicí pronikat na zahraniční trhy. V některých letech produkovaly Grafo a Národní podnik každý přibližně kolem sta tisíc veletuctů tužek, zatímco Hardtmuth vyráběl několikanásobně více.

České Budějovice se tak ocitly v pozoruhodné situaci: na poměrně malém území zde vedle sebe fungovaly tři podniky schopné vyrábět miliony tužek.

Grafo za okupace

Po vzniku Protektorátu se tužkárenský průmysl postupně podřizoval německému válečnému hospodářství. Produkce byla regulována a jednotlivým podnikům byly přidělovány výrobní podíly a suroviny. Při centrálních dodávkách pro Wehrmacht a další říšské instituce připadlo na protektorátní výrobce dvacet procent stanoveného objemu: Hardtmuth měl čtrnáct procent a Grafo i Národní podnik po třech procentech.

V roce 1943 se dokonce začalo vážně jednat o úplném zastavení výroby v Grafu v rámci válečné racionalizace. Paradoxně se proti okamžité likvidaci postavili i jeho konkurenti, protože přesunutí výroby by znamenalo další problémy se zaměstnanci, dřevem a uhlím. Přesto se situace dále zhoršovala a výkon továrny proti vrcholným předválečným rokům klesal.

Podnik ale válku přežil.

Rekord těsně před koncem

Po osvobození roku 1945 Grafo obnovilo výrobu stále ještě jako akciová společnost. Následující vývoj má téměř absurdní pointu. Firma začala vyrábět více než kdykoliv předtím.

Roku 1950 vzniklo v Grafu asi 180 000 veletuctů tužek a v roce 1951 rekordních 217 094 veletuctů. Po přepočtu jde o více než 31 milionů tužek za jediný rok. Ještě na počátku roku 1952 podnik podle dobových údajů výrobní plán výrazně překračoval.

Jenže jeho osud už neurčoval trh ani výsledky výroby.

Roku 1948 byla majetková podstata společnosti znárodněna a Grafo bylo začleněno pod národní podnik Koh-i-noor Hardtmuth. Znárodňovací dokument výslovně uvádí podnik „Grafo, akciová tužkárna v Českých Budějovicích“.

V květnu 1952 padlo centrální rozhodnutí výrobu klasických dřevěných tužek v Grafu ukončit. Stroje, zásoby a příslušná výroba byly přesunuty do hlavního Hardtmuthova závodu. Do někdejší továrny Grafo se naopak soustředila výroba mechanických a padacích tužek, mimo jiné později známých tužek Versatil. Od roku 1957 zde přibyla kuličková pera a psací vložky.

Tak skončila samostatná značka, která právě dosáhla svého výrobního rekordu.

Jméno Grafo se ještě jednou vrátilo

Samotný areál a jméno Grafo ovšem přežívaly i uvnitř Koh-i-nooru. Po změně režimu bylo jméno dokonce krátce obnoveno. Podle privatizačního projektu vznikla 1. května 1992 akciová společnost Grafo se sídlem na Rudolfovské třídě. Už po několika letech se ale hospodářská situace podniku zhoršila a od 1. ledna 1997 Grafo splynulo s Koh-i-noor Hardtmuth, kde fungovalo jako závod 6. Později byl závod zrušen a výroba mechanických tužek byla přemístěna do Broumova.

Definitivně tak zmizel samostatný podnik, jehož původní kořeny sahaly do roku 1920.

Skarabeus ve stínu diamantu

Historie Grafa je zvláštní především tím, proti komu se firma pustila do boje. Vybudovat novou tužkárnu ve městě, kde už působil jeden z nejslavnějších výrobců tužek na světě, nebyl právě opatrný podnikatelský plán. Hardtmuth měl tradici sahající do 18. století, světovou distribuční síť a značku Koh-i-noor, jejíž jméno znal zákazník od Evropy po Ameriku.

Grafo proti němu postavilo český kapitál, moderní továrnu, vlastní receptury, vlastní ochranné známky a velmi dobrou reklamu. Jeho okřídlený skarabeus musel v dobovém obchodě stát proti slavnému diamantu Koh-i-noor – dvě mimořádně silné značky, každá s úplně jinou symbolikou.

A přestože Grafo nakonec samostatnost ztratilo, nebyl to bezvýznamný výrobce, kterého jednoduše převálcovala konkurence. V roce před faktickým zrušením vlastní výroby dokázalo vyrobit přes 31 milionů tužek. Konec tedy nepřišel proto, že by nikdo tužky Grafo nechtěl nebo že by továrna neuměla vyrábět. Byl důsledkem poválečného znárodnění a státem řízené koncentrace československého tužkárenského průmyslu pod Koh-i-noor Hardtmuth.

Právě proto dnes působí stará krabička, cedule nebo reklamní předmět s nápisem GRAFO a okřídleným skarabem jinak, než kdyby šlo jen o jednu zapomenutou značku psacích potřeb. Je za ní příběh generála a chemika Otakara Husáka, Augusta Zátky, českého kapitálu, soupeření s Hardtmuthem, milionů tužek mířících do škol a kanceláří i průmyslového podniku, který byl na vrcholu vlastní výroby administrativně pohlcen svým největším konkurentem.

Zdroje

Encyklopedie Českých Budějovic – heslo Tužkárny, autor Václav Vondra; vychází mj. ze studie Historie akciové tužkárny Grafo, 1978.
Vojenský historický ústav Praha – životopis Otakar Husák.
Československá obec legionářská – databáze legionářů, Otakar Husák.
Bohdalek, David – studie dějin českobudějovického tužkárenského průmyslu a vztahů Hardtmuth–Grafo–Národní podnik.
Dr. Jan Dejmek – Výroba tužek, 1930; údaje o tužce Con-que-ror.
Budějcká Drbna / Jan Schinko – historie továrny Grafo a výrobní statistiky.
Vyhláška o znárodnění podniků z roku 1948 – „Grafo, akciová tužkárna v Českých Budějovicích“.