Grünhut

FILIP GRÜNHUT – OCTÁRNA V KARLÍNĚ

Když Karlín ještě voněl – a někdy také pořádně nevoněl – průmyslem

Na přelomu 19. a 20. století nebyl Karlín dnešní uhlazenou čtvrtí kanceláří, kaváren a drahých bytů. Byl jedním z nejvýraznějších průmyslových předměstí Prahy, místem továren, dílen, skladů a dvorů, do nichž přijížděly povozy se surovinami a odkud odjíždělo zboží do Prahy i dál do českých zemí. Průmyslovému rozvoji přála rovina, blízkost Vltavy, přístavu i železnice; tovární provozy postupně prorůstaly mezi obytné domy a ve vnitroblocích vznikaly výrobní haly a sklady. Karlín byl založen roku 1817, roku 1903 se stal městem a v roce 1922 byl připojen k Velké Praze. Charles University DSpace

Do tohoto Karlína patřila také dnes téměř zapomenutá octárna Filipa Grünhuta. Nebyl to zřejmě žádný titán typu Daňkových strojíren, po němž by zůstala rozlehlá tovární hala a kapitola v každých dějinách Prahy. Přesto šlo o zavedený výrobní podnik, jehož existence je doložitelná po několik desetiletí a který byl natolik významný, že jeho majitel patřil mezi představitele profesní organizace českých výrobců octa.

Grünhutova octárna existovala nejpozději roku 1898

Jednu z nejstarších stop máme z roku 1898. Rudolf Vrba tehdy vydal knihu Národní sebeochrana. Úvahy o hmotném a mravním úpadku národa Českého, v níž při výčtu průmyslových a obchodních podniků uvádí pod Karlínem stručně a jednoznačně: „Grünhut, tov. na ocet.“ Národní knihovna potvrzuje, že kniha skutečně vyšla v Praze roku 1898. Kramerius

Tady je ale nutná poznámka k prameni. Vrbova kniha je otevřeně antisemitská a její ideologické soudy rozhodně nelze používat jako neutrální historický popis. Pro nás je zajímavý pouze její adresářový výčet firem. A právě tento konkrétní údaj je cenný proto, že jej o několik let později potvrzuje zcela jiný a podstatně spolehlivější pramen. Jinými slovy: Vrbovi nemusíme věřit jeho názory, ale záznam, že roku 1898 v Karlíně existovala Grünhutova továrna na ocet, velmi dobře zapadá do dalších dokladů.

Znamená to, že roku 1898 už podnik prokazatelně existoval. Kdy přesně jej Filip Grünhut založil, zatím doloženo nemám. Do textu bych proto nedával žádný „rok založení kolem 1880“ nebo podobný odhad. Může to tak klidně být, ale zatím by to byla jen hezká fabulace.

Filip Grünhut mezi českými výrobci lihového octa

Mnohem zajímavější doklad pochází z 15. prosince 1903. Deník Čas tehdy informoval o valné hromadě Svazu vyrabitelů lihového octa v Čechách, která se konala 8. prosince v místnostech pražské plodinové burzy. Do vedení svazu byli zvoleni představitelé významných octárenských firem: Arnold Popper z Plzně, Bohumil Říha ze Žižkova, Josef Suk z pražské firmy Jindřich Achatz, Julius Perutz z rakovnické firmy Mich. Perutz a mezi další členy výboru také výslovně „Filip Grünhut v Karlíně“. Peter's Rum Labels

To je pro Grünhutův příběh velmi důležitá drobnost. Filip nebyl pouze majitelem nějaké zadní octárenské dílny, která zásobovala několik karlínských hokynářů. Seděl ve výboru celostátního profesního sdružení svého oboru. Taková funkce samozřejmě ještě neříká, kolik hektolitrů ročně vyráběl ani kolik zaměstnával lidí, ale dokládá jeho postavení uvnitř oboru mnohem lépe než jakákoli reklamní fráze.

Zpráva zároveň říká něco o samotném výrobku. Grünhut patřil do organizace výrobců lihového octa, tedy výrobců octa vznikajícího z lihu, nikoli pouze překupníků nebo stáčíren cizího výrobku. V průmyslovém měřítku šlo tehdy o důležitou potravinářskou výrobu a současně o odvětví úzce propojené s lihovarnictvím, dopravou a velkoobchodem.

Nejen ocet. Také sudy a kádě

Velmi pěkný detail přidává pramen vztahující se k někdejšímu zaměstnanci firmy Maxu Schererovi. V publikaci věnované osudům obětí nacistické perzekuce je Scherer popsán jako pražský úředník, který pracoval „u firmy Filip Grünhut, která se věnovala výrobě octa, sudů a kádí“. Palm Knihy

To Grünhutovu firmu ukazuje v trochu jiném světle. Sudy a především velké dřevěné kádě nebyly k octárně náhodně přilepeným sortimentem. Byly základní součástí tehdejší technologie výroby, skladování a expedice octa. Podnik si tak zřejmě alespoň část potřebných dřevěných nádob zajišťoval sám, případně je vyráběl i pro jiné zákazníky. Grünhutova firma tedy nebyla jen obchodní značkou na lahvi, ale výrobním provozem s vlastním technickým zázemím.

Právě to je na starých firmách často zajímavé. Dnešní výrobce koupí nádobu, paletu, etiketu a dopravu od čtyř specializovaných dodavatelů. Podnik kolem roku 1900 býval mnohem soběstačnější. Výrobní dvůr, sklady, sudy, kádě, stáčení a expedice mohly tvořit jeden organismus. U Grünhuta máme díky zmínce o sudech a kádích alespoň malý průhled dovnitř tohoto světa.

Láhev, která přežila továrnu

Z Grünhutovy produkce se dnes objevují především předměty, které původně nikdo za nic cenného nepovažoval. Dochovala se například vysoká skleněná láhev označovaná sběrateli přímo „Filip Grünhut Karlín“; jeden doložený exemplář měří 31,5 centimetru. Dochovaly se také firemní písemnosti – sběratelský antikvariát eviduje originální fakturu firmy Filip Grünhut – Octárna. Aukro

A právě takové předměty jsou dnes možná výmluvnější než několik suchých řádků v adresáři. Láhev znamená, že Grünhut neprodával svůj ocet jen anonymně ve velkých sudech dalším obchodníkům. Firma používala vlastní vratné či distribuční sklo označené jménem výrobce a místem původu. Jméno Filip Grünhut – Karlín tak samo fungovalo jako značka.

Pro sběratele staré reklamy je na tom půvabné ještě něco jiného. Ocet byl dokonale obyčejným produktem. Nebyl luxusní čokoládou, parfémem nebo exotickým likérem, kolem něhož se dala vystavět romantická reklamní legenda. Byl každodenní součástí kuchyně, konzervování a domácnosti. O to vzácněji dnes působí předmět, který nám připomene, že i tak obyčejná láhev octa měla svého výrobce, svoji distribuční síť a svoje jméno.

Firma přežila monarchii a vstoupila do republiky

Stopa společnosti nekončí rokem 1903. Max Scherer se narodil v roce 1898, takže jeho zaměstnání u firmy Filip Grünhut muselo logicky spadat až do 20. století. Přesný rok jeho nástupu zatím znám není, ale pramen tím bezpečně posouvá život podniku dál než jen k období Rakouska-Uherska. Palm Knihy

A roku 1936 se jméno Grünhut objevuje znovu, tentokrát přímo ve stenografickém protokolu československého Senátu při projednávání zdanění octa a octové tresti. Řečník vyjmenovává několik výrobců octa v Čechách a mezi jmény Bondy, Kaufmann, Klein, Lederer či Löwit uvádí také Grünhuta. Protokol bohužel neobsahuje křestní jméno ani adresu, takže bych z něj netvrdil na sto procent, že jde právě o tutéž karlínskou firmu. V kombinaci s ostatními doklady je to však velmi zajímavá stopa, že jméno Grünhut bylo s octárenským průmyslem spojeno ještě v polovině 30. let. PSP

Mimochodem právě senátní debata pěkně ukazuje, že výroba lihového octa tehdy rozhodně nebyla nějakým okrajovým domácím řemeslem. Stát řešil množství lihu přidělovaného octárnám, jeho zdanění, cenu různých koncentrací octa i vztah mezi výrobci lihového octa a octové tresti. Octárenský průmysl byl regulovaným a hospodářsky sledovaným oborem. PSP

Poslední lidská stopa vede k tragédii

Nejsilnější lidskou stopou, kterou se zatím podařilo k Grünhutově firmě připojit, je zmíněný Max Scherer. Narodil se 25. prosince 1898 v Jemnici na Moravě, žil v Praze a pracoval jako úředník Grünhutovy firmy. Databáze Holocaust.cz potvrzuje, že byl 24. dubna 1942 deportován z Prahy do Terezína a 25. května téhož roku odtud transportem pokračoval do Lublinu. Zahynul. Palm Knihy

Je lákavé napsat, že okupace znamenala také konec Grünhutovy octárny. To ale zatím doložené nemám. Nemáme ještě nalezený dokument o arizaci podniku, jeho nuceném převodu, likvidaci ani poválečném osudu. A tady bych raději příběh na chvíli přerušil, než na jeho konec přimaloval něco, co zní pravděpodobně, ale není prokázáno.

Jisté je něco jiného. Firma, kterou máme bezpečně doloženou již roku 1898, jejíž majitel Filip Grünhut seděl roku 1903 ve výboru Svazu výrobců lihového octa, která vyráběla nejen ocet, ale také sudy a kádě, a jejíž jméno dnes nacházíme na starých lahvích a fakturách, patřila po několik desetiletí k nenápadné průmyslové vrstvě starého Karlína. adoc.pub

Z obyčejného octa malý kus dějin Karlína

Na Grünhutově octárně je vlastně krásné právě to, že nevyráběla nic výjimečného. Ocet stál v téměř každé kuchyni a prázdná láhev po něm měla skončit zpátky u obchodníka nebo ve smetí. O sto dvacet let později je tomu obráceně. Továrna zmizela, její přesnou adresu stále hledáme, jméno majitele vypadlo z běžné paměti – ale několik skleněných lahví a kus firemního papíru přežilo.

A díky nim lze znovu vytáhnout na světlo Filipa Grünhuta, karlínského octáře, který na počátku 20. století patřil mezi organizované české výrobce lihového octa. Za značkou na obyčejné lahvi se tak objeví celý zapomenutý průmyslový svět: kádě, sudy, stáčení, povozy, sklady, obchodníci a Karlín plný továren.

Přesnou adresu Grünhutovy octárny a definitivní osud firmy po roce 1938 zatím považuji za otevřené otázky.Prošel jsem i archivní inventář Okresní správy politické Karlín; samotná Grünhutova octárna v publikovaném rejstříku nevyskočila, takže další správná cesta vede podle mě do dobových pražských adresářů, obchodního rejstříku a přímo do karlínských živnostenských spisů. Tam bych čekal poslední velký úlovek: číslo domu, majitele v jednotlivých letech a případný záznam o zániku podniku.

Prameny

• Čas, 15. 12. 1903 – zpráva o valné hromadě Svazu vyrabitelů lihového octa v Čechách a volbě Filipa Grünhuta z Karlína do výboru. Peter's Rum Labels
• Rudolf Vrba: Národní sebeochrana, Praha 1898 – dobový, ideologicky antisemitský pramen; využit pouze adresářový údaj „Grünhut, tov. na ocet“. Kramerius
• Publikovaný životopisný údaj o Maxu Schererovi – zaměstnanec firmy Filip Grünhut; výroba octa, sudů a kádí. Palm Knihy
• Holocaust.cz – databáze obětí, Max Scherer, nar. 25. 12. 1898, transporty Praha–Terezín–Lublin. Holocaust
• Národní shromáždění ČSR, Senát, 20. schůze, 11. 2. 1936 – Grünhut uveden mezi výrobci octa v Čechách. PSP
• Dochovaná faktura „Filip Grünhut – Octárna“. SBĚRATELSKÝ ANTIKVARIÁT SMETANA
• Dochovaná značková láhev „Filip Grünhut Karlín“. Aukro
• Muzeum hl. m. Prahy / odborné práce k historii Karlína – průmyslový charakter čtvrti. Museum of Prague